Stanisław Czycz (1929–1996), krzeszowický rodák, básník a prozaik, po celý život do velké míry solitér, postava ojedinělá a nezařaditelná k žádnému literárnímu směru – v současné době ho však mnozí publicisté a kritici považují za jednoho z nejoriginálnějších autorů polské literatury 20. století. Přestože Czyczovy texty nenajdete ve středoškolských učebnicích, znát jeho jméno, popřípadě verše, povídky či novely patří k dobrému vzdělání každého literárně zaměřeného „intelektuála“.

Smutnou realitou bohužel zůstává to, že brožovaný výběr z Czyczových povídek a poezie zapadává prachem v levných knihách, stojí pouhých 10 zlotých a nebýt portrétu s výraznou fyziognomií na obálce (podpořenou melancholickým pohledem a v dospělém věku značně atypickým chlapeckým vzhledem), byl by si knihy asi jen málokdo všiml. Motiv skrývání se před světem a záměrná izolace ovšem velice přesně zapadají do autorovy cílené tvůrčí strategie, kterou částečně podporovala i jeho nemoc (trpěl lupenkou). Autorově „znovuobjevení“ a zpětnému docenění příliš nepomůže ani to, že se jeho jméno začíná objevovat v literárních časopisech či v některých institucích. (Czyczovi bylo věnováno například monotematické dvojčíslo krakovské revue Ha!art (9–10, 2002), koná se každoroční soutěž pro začínající básníky do 30 let nazvaná „Czyczujemy“ aj…).

První zmínky o autorově tvorbě jsou spojeny se skandálem v polovině 50. let, kdy Czycz propašoval do Polského Svazu Spisovatelů verše tehdy zakázaného Czesława Miłosze a vydával je za své. Jeho vlastní básně poprvé publikoval Andrzej Bursa v příloze Dzienniku Polskiego (rubrika „Od A do Z“), a sám Czycz potom debutoval v roce 1955 v rámci Prapremiéry pěti spisovatelů na stránkách krakovského časopisu Życie Literackie (společně s Mironem Białoszewským, Zbigniewem Herbertem, Bohdanem Drozdowským a Jerzym Harasymowiczem). Jeho tvorbu podporoval např. Ludwik Flaszen.

Spisovatelovo prozaické dílo by jistě zůstalo nepovšimnuto a zapomenuto, kdyby se v roce 1961 v březnovém čísle časopisu Twórczość neobjevila jeho novela And z povídkové sbírky Ajol (uznání si Czycz vysloužil i od tehdejšího šéfredaktora Jarosława Iwaszkiewicze, který tvrdil, že „od hrdinů Anda bychom se mohli mnohému přiučit, i kdyby mělo jít o pouhý entusiasmus ze světa, světla, smrti a tajemné nadvlády slov“). And upoutal redaktory a čtenáře nejen formou, ale i stylisticko-kompozičním zpracováním, záměrným narušováním norem, lingvistickými anomáliemi, výstřednostmi, nejistými náznaky či tematickou nedořečeností. Někteří literární kritici hovoří v případě Czyczova literárního stylu o surrealistickém automatizmu, jiní o tzv. ontologické literatuře (o ontologii lingvistické matérie jazyka či o ontologii percipovaného světa). A také o jazyku mlčení, který je rovnoprávným komponentem a plnohodnotnou výpovědí jako jazyk samotný, o jazyku obnaženém, jehož komponenty využíval v divadle na počátku 60. let např. Tadeusz Kantor.

Sám autor o své metodě zaznamenávání skutečnosti tvrdí: „Uvědomil jsem si, že to všechno vyrůstalo přímo ze mě – onen svět, vesmír či hodnoty, jaké jsou, jaké jsem je chtěl mít. Neexistuje rostlina ani řeka, dokud mnou neprotekla, a také barva, zvuky, tvary, rasy, epochy a formy, procházel mnou nekončící zástup početí a smrti, veškeré oči, jakýkoli pohyb jsem rozšiřoval či zmenšoval do jiných, nerozpoznatelných dimenzí…“ Czycz využívá svobody výrazu a sebeuvědomění („jsem tím, kým nejsou druzí“), vytváří vlastní, uvědomělý časoprostor mezi neustálým vznikem a zánikem. V již existujících slovech hledá nové významy, jeho jazyk je melancholický, citlivý, zranitelný, erotický, poetický, pacifistický a do značné míry polyfonický, což se projevuje především v poezii. Stavba jeho veršů připomíná ruské avantgardisty, a číst je znamená pokaždé objevovat stále nové významy. Svým způsobem tedy můžeme hovořit o „hře na čtení Czycze“, která může dovést čtenáře až ke ztrátě autorovy vlastní identity mezi snem a bděním („plakat jsem zapomněl již dávno, čí tedy byly slzy na polštáři, když jsem se probudil?“). Barevnost a zvukomalebnost textů je jistě podpořena i tím, že spisovatel po vystudování střední průmyslové školy studoval na krakovské Akademii Sztuk pięknych (Akademie výtvarných umění), studia však v roce 1969 přerušil a již nikdy nedokončil. V 60. letech zároveň vedl v časopise Przekrój pod pseudonymem vlastní rubriku nazvanou Fotografia jest sztuką trudną (Umění fotografovat).

Jestliže vislanský duch náleží knihám Jerzeho Pilcha, beskydská surovost hor povídkám a románům Andrzeje Stasiuka a haličský časoprostor Brunu Schulzovi, Czyczovy povídky jsou spjaty právě s rodnými Krzeszowicemi. Na základě jeho novel režisér Andrzej Barański natočil v roce 1991 film Nad rzeką, której nie ma (U řeky, jež není).

© Bára Gregorová

Dílo Stanisława Czycze
Poezie:
Tła(1957, Wydawnictwo Literackie)
Berenais (1960, PIW)

Próza:
Ajol (1967, Wydawnictwo Literackie , povídky)
Nim zajdzie księżyc (1968, Wydawnictwo Literackie, povídky)
Pawana (1977, Wydawnictwo Literackie, román)
Nie wiem co ci powiedzieć (1983, Wydawnictwo Literackie)
Nie wierz nikomu (1987, Wydawnictwo Literackie)