Littizzetto, Luciana: Princezna na hrášku

Littizzetto, Luciana
Princezna na hrášku

recenze beletrie zahraniční

Ženské zálivky s italskými ingrediencemi Předchozí Zeleninová trilogie Luciany Littizzetto dosáhla velkého úspěchu a byla přeložena do několika jazyků. Její druhý titul v pořadí s názvem Princezna na hrášku se díky překladu Jany Sovové dostal i k českému čtenáři.

Ženské zálivky s italskými ingrediencemi
Luciana Littizzetto
: Princezna na hrášku (La principessa sul pisello, 2002), přeložila Jana Sovová, Vydavatelství AP, Brno 2005, 154 stran

Předchozí Zeleninová trilogie Luciany Littizzettové dosáhla velkého úspěchu a byla přeložena do několika jazyků. Její druhý titul v pořadí s názvem Princezna na hrášku se díky překladu Jany Sovové dostal i k českému čtenáři. Ač byla publikace prezentována za přítomnosti různých vážených osobností a autorky osobně, kritikou a čtenářstvem zůstala trochu opomenuta.

Čtenář – či spíše čtenářka zde najde na čtyři tucty humorných fejetonů, jejichž námětem je především – jak jinak – žena v dnešní společnosti a její trable s opačným pohlavím. Trochu otřepané téma? Neřekla bych. Spíš nevyčerpatelné. Dnešní žena už není tou poslušnou a oddanou princeznou, je to emancipovaná a seberealizovaná bytost, která ovšem – ouha – ani na prahu čtyřicítky nepřestává doufat, že potká právě pohádkového prince. Téma „muž“ je zde obsaženo v bezpočetných variacích, od polohy „odstrašující případ“, věčný syn“, „pochmurný krasavec“ a „starožitný typ“ až po „chráněný, či spíše vyhynulý druh“.

Kulminujícím bodem autorčiných úvah o ženské podstatě a jejím nepochopeni ze strany mužů je klasifikace ženských typů na květinové a zeleninové, jakási praktická příručka pro muže. „Různé poddruhy živočicha tchyně“ by mimochodem obstály u haškovského zoologa.

Tvrdý sarkasmus a (sebe)ironie jsou hlavními nástroji, které autorce slouží k destrukci mediálních mýtů o ideálu ženské krásy, poměřované především na centimetry a na schopnost být vždy „k sežrání“, a k obhajobě většiny příslušnic něžného pohlaví, které nemohou tomuto tvrdému diktátu dostát. Vůbec se nerozpakuje přinést svou kůži na trh a demonstrovat na vlastních nedostatcích přesně cílené, často velmi zlomyslné, ale zároveň neodolatelné komické situace.

Ve své karikatuře Littizzettová nastiňuje kromě vztahů mužů a žen i řadu společenských témat, k nimž zaujímá zásadně vyhraněné a osobité postoje, které neustále podepírá bohatou argumentací a příklady z praxe.

Luciana Litizzzettová vytváří vlastní osobitý jazyk. Nejrůznější novotvary, zdrobněliny, nářeční a slangové výrazy z turínské mluvy, slovní hříčky a výrazové aktualizace z kontextu literárního, filmového i mediálního představují jedinečný idiolekt, který – kdo ví – možná obohatí příští vydání Zingarelliho slovníku italského jazyka. Výrazivo v souladu s žánrem je patřičně ostré až drsné, místy patřičně „lechtivé“, nikdy však nesklouzne k laciným vulgarismům a projevům cynismu. Patří velký obdiv překladatelce, která se pustila do nelehkého úkolu převést jazyk Littizzettové do češtiny a velmi dobře se dokázala vypořádat s některými jazykovými výstřelky tím, že je nahradila vlastními rovněž svéráznými a originálními obraty, aniž by posunula obsahovou a satirickou hodnotu originálu.

Námětem srovnatelná s Halinou Pawlowskou a stylem připomínající Zdenu Frýbovou i šťavnaté komentáře Jana Krause, tato kniha dokazuje nadčasovost některých témat a hlavně opravdu fungující globalizaci. Nebo že by v tepnách Čechů kolovalo krapet latinské krve? V každém případě je obohacující o malou exkurzi do světa italských reálií. Není na škodu slyšet jména jako Franco Battiato, Bruno Vespa nebo zapátrat, co je to vlastně tomelový dezert. A zeleninová typologie žen jako příručka pro muže přiměje leckoho podívat se, jak vlastně vypadá řapíkatý celer, artyčok nebo fenykl. Ten čerstvý samozřejmě.

Doporučuji přibalit si knihu k průvodci na dovolenou. V duchu „otvírání oken do Evropy“, aby do tradiční české sebestřednosti zaválo trochu čerstvého vzduchu. Jak to propagovala „generace 90. let“, století devatenáctého. Mezi českou a italskou realitou je opravdu mnoho styčných bodů. Přestože nemůžeme očekávat, že by někdo – byť jen omylem – zařadil nějakého českého politika mezi padesát nejvíce sexy mužů na světě, s následným návrhem Luciany Littizzettové budeme všichni zajedno: „Proč nezavřeme všechny tyhle politiky – zleva i zprava – do domu Velkého bratra? Když přepneš na jiný kanál, zmizí všichni do jednoho a my pak už budeme jen hlasovat a vyřazovat jednoho po druhém. Jenže oni tam dlouho nevydrží a vezmou dveře útokem. A eliminují se sami.“

©  Lenka Uchytilová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2138x

štítky k článku

Inzerce