Quignard, Pascal: Bludné stíny

Quignard, Pascal
Bludné stíny

recenze beletrie zahraniční

Pascal Quignard je autorem zajímavým a překvapivým, jenž vyvrací mnohé předsudky o literatuře, zejména názor, že širokou čtenářskou obec lze oslovit jedině prostřednictvím textů jednoduchých, ba co nejvíce zjednodušených a zjednodušujících.

Tajná znamení bludných stínů
Pascal Quignard
: Bludné stíny, přel. Matěj Turek, Jitro, 2005, 135 stran

Pascal Quignard (1948) patří k nejzajímavějším a nejosobitějším současným francouzským spisovatelům, zároveň je i postavou takřka symbolickou. Jako jeden z mála současných autorů se těší zájmu širokého okruhu čtenářů, přitom se mu ale v ničem nepodbízí.

Píše texty náročné, složitě propracované, neutíká se k jednoduchému stylu, neskrývá se za přímočarost příběhu, naopak se zaměřuje na přesně vymezené hledání ať historických, či etymologických návazností a přesahů svého díla. Quignard je neobyčejně vzdělaný člověk, jenž se neváhá odvolávat na klasické řecké i latinské autory, stejně tak ale i na myslitele vycházející z buddhismu, taoismu či na jansenistické moralisty, jejichž učení mu je velmi blízké. Přesto se mu daří oslovovat velice početnou čtenářskou obec.

Od roku 1986, kdy zaujal knihou Le Salon du Wurtemberg, se těší neutuchající pozornosti publika. I některá další jeho díla se dočkala komerčního úspěchu, například La Leçon de musique (1987), Vie secrète, za něž dostal literární cenu Francouzské akademie, nebo román Tous les matins du monde (1991, česky Všechna jitra světa v překladu Jarmily Fialové, Odeon, 1998), známý též z filmové adaptace Alaina Corneaua.

Za dílo Les Ombres errantes (2002) – kniha následně vyšla i česky v překladu Matěje Turka v nakladatelství Jitro (2005) pod názvem Bludné stíny – byl Quignard oceněn prestižní Prix Goncourt. Ve francouzském kontextu šlo tehdy o velice výjimečného "Goncourta". Stejně jako ostatní knihy Pascala Quignarda jsou i Bludné stíny textem náročným, vycházejícím z hluboké autorovy erudice, textem zvláštním, někdy až znepokojujícím, který se vyhýbá všem módním trendům. Na rozdíl od většiny titulů odměňovaných nejznámějšími literárními cenami se v tomto případě nejedná o román, nýbrž jde o dílo vlastně nezařaditelné, vymykající se běžné představě o literatuře, neboť je zároveň deníkem, filozofickým esejem, povídkou, básní, přičemž však ani k žádné z těchto kategorií nepatří. I styl Bludných stínů je pozoruhodný, úsečný, rytmizovaný, melodický, někdy připomene aforismy, možná paraboly. Navíc oceněné dílo ani nebylo úplné, Les Ombres errantes totiž představují první díl zamýšleného cyklu Le Dernier Royaume (Poslední království), na němž chce autor pracovat až do své smrti a z něhož dosud vydal tři první díly: Les Ombres errantes, Sur le Jadis a Abîmes.

Pascal Quignard je autorem zajímavým a překvapivým, jenž vyvrací mnohé předsudky o literatuře, zejména názor, že širokou čtenářskou obec lze oslovit jedině prostřednictvím textů jednoduchých, ba co nejvíce zjednodušených a zjednodušujících. Quignard je však také spisovatel velmi osobitý, obyčejný člověk, trochu ostýchavý, moralista v klasickém smyslu slova, jenž pro sebe jako spisovatele žádá také ústraní, jakési stinné místo, a naprostou nezávislost, odstup, samotu, tedy takřka asociální pozici, a přitom se plně účastní diskusí o naléhavých otázkách dnešní doby. Možná právě v tom tkví původ nadšeného přijetí, jemuž se dílo Pascala Quignarda těší.

Až obsedantním tázáním a hledáním ve vodách minulosti nás autor přivádí k okolnostem a podmíněnosti našeho soudobého žití i toho, co nás čeká v budoucnu... Každá z jeho knih je zrcadlem nastaveným naší civilizaci. Jeho texty se nás dotýkají a silně na nás působí právě proto, že se zaobírají základními, avšak hluboce zneklidňujícími otázkami.

Proto je Quignard svým způsobem i symbolickým spisovatelem naší doby. Na třech dílech cyklu Le Dernier Royaume je to výrazně viditelné, všechny podle autora vycházejí z "nenápadné snahy obsáhnout myšlenkou vše". Každý z dílů sestává z kritických úvah o nenasytném světě, který z umění dělá zboží a ojedinělé hlasy přetváří v jednolitý rámus. Texty jsou protkané někdy až nostalgickým přemýšlením o čase a o tom, jak právě čas může pustošit naši paměť či naše životy.

Všechna tři dosud vydaná díla cyklu črtají hořké konstatování o stavu dnešního světa. Dernier Royaume – Poslední království Quignard vidí jako panství lidskosti, všeho živoucího, co doposud působením naší moderní společnosti bohužel navždy zaniká.

Spisovatel Quignard si ale nelibuje v rezignaci. Pozvedá hlas k obraně, psaní chápe jako výzvu k boji, k neposlušnosti. K tomu, aby se mohl postavit proti pocitu zmatku a zmaru plynoucímu z civilizace, jež sama sebe ničí, se Quignard dovolává různých spřízněných, dnes skoro zapomenutých hlasů, jako byl například Syagrius, « poslední král Římanů », oběť úpadku své říše, jenž když už se nemohl opřít o svou armádu, obrátil se o pomoc k minulosti, k dávným slibům, ke stínům. Autor nám tak chce připomenout, nám, lidem dneška, lidem okamžiku a rychlosti, ale i pomíjivosti a prchavosti, že v nás, v naší kultuře a v našem jazyce, v našich prastarých vyprávěních přežívají jiné možnosti a jiné cesty, kudy se ubírají Bludné stíny, jež nás pronásledují a na něž číháme v naději, že nám dají znamení.

Po těchto cestách se můžeme ubírat s Pascalem Quignardem.

© Bertrand Schmitt
Článek je záznamem úvodního slova k literárnímu čtení 60 minut ve Francouzské kavárně (Francouzský institut v Praze, 9.10.2006)

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%čtenáři

zhlédnuto 2055x

Inzerce
Inzerce