Kamen, Jiří: Malá země s velkými příběhy

Kamen, Jiří
Malá země s velkými příběhy

ukázka beletrie česká

Z Montreux na břehu Ženevského jezera jedete vlakem na sever. Architekturu mondénního a trochu ospalého města s luxusními hotely, kasinem, s místy „posvěcenými“ pobyty řady umělců hned nad nádražím na kopcích vystřídají uzounké, křivé uličky starého města...

Jiří Kamen: Malá země s velkými příběhy, Kant, 2007, 488 stran, ISBN: 80-86970-26-4

Andělský malíř Balthus v Rossinière
Třiadvacetiletý dvaadevadesátník a tajemné kočky

Z Montreux na břehu Ženevského jezera jedete vlakem na sever. Architekturu mondénního a trochu ospalého města s luxusními hotely, kasinem, s místy „posvěcenými“ pobyty řady umělců hned nad nádražím na kopcích vystřídají uzounké, křivé uličky starého města. Ve skromné budově z 18. století tam sídlí Musée de Vieux-Montreux (40 Rue de la Gare). Železniční trať rychle stoupá nad jezero do horské krajiny. Co se týče otevřenosti krajiny k proměnám na malém prostoru, k prudkým střihům, jejichž přičiněním opouštíme jeden svět, abychom se náhle vynořili v nějakém jiném, má Švýcarsko v celém světě jen málo konkurentů.

Vlak, mířící z Montreux na sever, jede jakoby proti směru času.

Na železniční zastávce ve vesnici Rossinière, s níž malíř Balthus, jedna z velkých uměleckých legend 20. století, výtvarník, který vystavoval v benátském Palazzu Grassi, v pařížském Centre Pompidou, newyorském Metropolitním muzeu, spojil posledních dvacet let svého života, si připadáte jako v devatenáctém století.

Balthus, celým jménem Balthazar Klossowski de Rola, se narodil 29. února 1908. Zvláštní datum narození předznamenalo zvláštní průběh jeho života. Balthus zemřel v dvaadevadesáti letech. Vzhledem k tomu, že přišel na svět v přestupném roce, narozeniny mohl slavit jednou za čtyři roky. Dožil se tedy vlastně třiadvaceti let, a tento věk odpovídá jeho přání nezestárnout. „Ty neokázalé narozeniny, které obývají většinu času mimozemský prostor, vás jistě opravňují k mnoha věcem zde na zemi neznámým,“ napsal Balthusovi básník Rainer Maria Rilke, milenec jeho matky Baladine Klossowské. Básník napsal předmluvu k první Balthusově publikaci, kterou tvoří čtyřicet obrázků, inspirovaných příběhem ztracené kočky Mitsou. Autoru knížečky bylo třináct let, když kniha vznikla. Tajemný svět koček malíře nikdy neopustí… „Kdo jsou vlastně kočky?“ ptá se Rilke. „Jejich existence nebyla nikdy ničím víc nežli poněkud odvážnou hypotézou. Zvířata nám vstupují do života a stávají se jeho součástí. Psi odložili své psí tradice a uctívají teď naše zvyky a dokonce omyly, žijí na okraji své podstaty a neustále ji zaměňují s polidštěným pohledem a lítostivým kňučením. Avšak kočky jsou svět sám pro sebe. Dozvíme se někdy, zda se na okamžik zastaví, aby zaregistrovaly náš nicotný obraz v hlubinách své sítnice?… Byl člověk vůbec kdy jejich partnerem? Pochybuji. Občas se s přicházejícím večerem o mé tělo otřela sousedova kočka, aniž by si mne vůbec všimla. Nebo chtěla dokázat udivenému materiálnímu světu, že neexistuji?“

Na začátku byl sýr
Od dětství byl Balthus obklopen umělci. Malého Balthazara učil hrát na klavír sám Darius Milhaud. I hodně neúplný seznam umělců, se kterými během svého dlouhého života spolupracoval nebo se přátelil, připomíná jmenný rejstřík dějin moderního umění: malíř André Derain, divadelní experimentátor Antonin Artaud, básník André Breton, sochař Alberto Giacometti, básník Paul Eluard, spisovatel André Gide, filmový režisér Federico Fellini. Pablo Picasso sledoval vývoj Balthusova malířského rukopisu. Vlastnil i Balthusův obraz Bledé děti.

„Balthus začal u Courbeta a o mnoho dál se nikdy nedostal,“ měl Picasso prohlásit podle Françoise Gilotové, autorky knihy Můj život s Picassem.

Balthus se svou ženou, japonskou malířkou Setsuko, koupil v roce 1977 v Rossinière Grand Chalet, starobylou dřevěnou horskou chalupu se čtyřiceti místnostmi a sto třiceti dvěma okny. Grand Chalet pocházející z roku 1754 je prý největší chalupou ve Švýcarsku, možná v celé Evropě. Její stavitel, bohatý soudce, tam hodlal vyrábět sýr. Nejdříve vykopal velký sklep, kde se sýry měly skladovat. Jenže tento plán na vybudování sýrařského podniku se nakonec nerealizoval. Soudce náhle zemřel a navíc se změnila technologie výroby sýrů. Nastala chvíle, kterou zdejší lidé nazývají „konec civilizace gruyère“. Sklep na sýry byl proměněn na jídelnu a nad ní postavili dřevěný hotel Grand Chalet. V období romantismu sem začali jezdit hlavně hosté z Anglie, kteří se odtud vypravovali za vznešeností alpské přírody. V Anglii najdete ještě dnes v cestovních kancelářích plakáty s fotografií Grand Chalet s nápisem Zájezd z Londýna do Rossinière! Do hotelu Grand Chalet zavítal například i básník Victor Hugo.

Dům Agathy Christie ve Švýcarsku
Setsuko, vdova po Balthusovi, při naší nedávné návštěvě v Grand Chalet vyprávěla: „Balthus měl ke Švýcarsku velmi blízký vztah už od dětství. Jeho první manželka byla Švýcarka. Švýcarsko bylo součástí Balthusovy osobnosti. Naše sídlo v Itálii bylo hodně veliké, chtěli jsme koupit něco docela malého. Malý dům s velkým ateliérem ve Švýcarsku. Jeden přítel nám doporučil, abychom si zašli na čaj do jednoho pěkného hotelu v Rossinière. Ten dřevěný dům mi svým materiálem připomínal staré japonské stavby. Jeho atmosféra vyzařující ze dřeva mě okamžitě pohltila.“

„Mít tenhle dům by se mi líbilo,“ řekla Setsuko svému muži.

„Zpočátku se nám zdálo,“ pokračovala japonská výtvarnice, „že to místo má atmosféru detektivek Agathy Christie. Vybavoval se nám pan Poirot. Bydlela tady stará ruská tanečnice, plukovník na penzi… V jídelně jsme potkali další postavy z detektivek Agathy Christie. I náš přítel, herec Philippe Noiret, který sem za námi jezdil a hrál tady divadlo, měl ten dojem. Anglický majitel hotelu Grand Chalet naříkal, že mu památkáři zakázali cokoli s budovou provádět. Chce dům prodat, ale nikdo ho nechce, protože ani zařízení interiérů se tam nesmí měnit. Právě to nám vyhovuje, řekli jsme mu. V domě nechal celé zařízení včetně čtyřiceti nočníků. Nějaký čas jsme tady nechali i starou ruskou tanečnici a plukovníka na penzi.“

Král koček a andělů
Po chodbách i pokojích Grand Chalet se po Balthusově smrti potulují spousty koček. Mladý Balthus se na jednom obraze portrétoval jako Král koček. Štíhlý a elegantní, melancholický a distancovaný muž u pravé nohy přijímá přísahu věrnosti jedné své poddané kočky.

Také na obrazech Setsuko se kočky hojně vyskytují.

Sedíme v hale, kterou důvěrně známe z obrazů Balthuse i Setsuko, popíjíme čaj a jedna zvláště přítulná kočka se prochází po stole mezi šálky. Činí tak velmi obratně. Rozhovor si natáčíme na magnetofon. Zvuk nahrávky je podmalován zvláštním šumem: kočičím mazlením se s mikrofonem. Ten ovšem nezachytil sotva slyšitelný zvuk doléhající z vedlejší místnosti. Znělo to jako natřásání andělských křídel. A andělé k Balthusovi určitě patří… Jeho nahé dívky jsou andělská stvoření. I v poezii Balthusova protektora a spřízněnce, básníka Rilka, se andělé houfně vykytují a dodávají jí neobvyklou lehkost. Později jsme zjistili, že do vedlejší místnosti Setsuko umístila obrovskou voliéru se stovkami kanárů. Grand Chalet je dům plný zvuků: i dřevo, z nějž je chalupa postavena, dává se strašidelnou hlasitostí najevo svou věkovitost. Tedy podle všeho tam nepřebývá jen duch Agathy Christie, ale i E. A. Poea.

Skandální umělec, který se modlí
Proslulý divadelník Antonin Artaud k příležitosti první Balthusovy výstavy v Paříži v roce 1934 o malířových obrazech napsal: „Svou násilnou moderní inspiraci vyjadřuje Davidovou technikou. Balthusova inspirace je produktem nemocné doby, v níž umělec slouží realitě jen proto, aby se lépe obětoval.“V roce 2001 se v benátském Palazzu Grassi konala malířova retrospektivní výstava. Návštěvníky zaujal především obraz Lekce hry na kytaru. Malíř na něm předvádí ženu s odhaleným ňadrem, s nedospělou dívkou na klíně. Dívka má vyhrnutou sukni a odhalené pohlaví. Žena jednou rukou drží dítě za vlasy, druhou se jí chystá hladit intimní místo. Oběť drží ženino ňadro v rozepnuté blůze (chytá se za ně?).

Na obrazu Ulice pokládá chlapec ruku na ohanbí holčičky a ta v úžasu rozhazuje paže. Tento detail později na žádost majitele obrazu Balthus odstranil. Ani ostatní plátna z roku 1934 nejsou cudnější. Hned první malířova výstava vyvolala skandál. Balthus vždy provokoval a jeho obrazy provokují dodnes: neoklasicky necitelná chladnokrevnost techniky, kterou zobrazoval nahá dívčí těla, na diváka působí s magickou přitažlivostí. Malíř umí zacházet i s bizarností. Řada kritiků Balthusovi vyčítá, že se některé výjevy jeho obrazů přibližují k hranici erotického umění. Malíř se obhajoval slovy: „Maluji nevinné anděly.“ Někomu však portréty dívenek v období přechodu od dítěte k ženě připadají spíše ďábelské. Tedy ďábelsky krásné a svůdné. A vyzývavé. Jako by v intencích Humberta, protagonisty Nabokovova románu „Lolita“, malíř prohlašoval, že vše, co vyzařuje z milovaného těla, je možné zbožňovat.Balthus sám se považoval za náboženského malíře. Před malováním se modlil.

Krutost nahých porcelánových loutek
Postavy z Balthusových obrazů připomínají loutky, marionety nebo automaty. Jsou křehké jako rokokové porcelánové postavičky. Divákovi se vybaví snové krajiny z próz E. T. A. Hoffmanna nebo Lewise Carrolla, jehož „Alenku za zrcadlem“ Balthus ostatně ilustroval. Historik umění Jean Claire si položil otázku: „Platí ve světě pohádek stejná pravidla jako v normálním světě? Ano, loutky mohou být kruté. Ale jak loutku za krutost potrestat? Může snad nahá porcelánová panenka vyvolávat pohoršení?“ I tak se dá popsat nevinná andělskost, kterou by neodborník mohl považovat za smyslný výjev.

Výstřední hrabě Balthus se dostal i na stránky bulvárního tisku. Novináři se zajímají o jeho krásnou dceru Harumi (1967), která navrhuje šperky pro společenskou smetánku, pro nejvyšší aristokratické kruhy. Také Balthusův bratr Pierre patřil k evropské intelektuální elitě: byl to spisovatel, filosof a znalec díla markýze de Sade. Pierre zemřel v šestadevadesáti letech.

Vergilius, Leonardo a kocour Fantomas
Investigativní novináři zjistili, že oblíbenou pochoutkou Balthuse a Setsuko byly pistáciové oříšky. Žádali prý výhradně íránské pistácie, neboť odtamtud jsou nejlepší… Setsuko se mé citaci z bulvárních novin týkající sepistáciových oříšků směje.

„Konečně vím, proč nám jeden čas neznámí příznivci posílali balíčky s pistáciovými oříšky. Přečetli si ten výmysl o naší zálibě v nějakém plátku.“

Pokračoval jsem v líčení obsahu článku: „Jídlo měli u vás servírovat filipínští sluhové zásadně v glazé rukavičkách, hrabě, váš manžel, byl vždy oblečen v perfektně střiženém obleku z jemného šedého flanelu. Obleky si navrhoval sám. Měli jste správce – Vergilia jako u Danta.“

„Druhý správce se jmenoval Leonardo,“ přerušila mě Setsuko. „To byl umělec. Ovládal gotické písmo. Psal adresy na obálky dopisů, které jsme psali. Teď mám v personálu muže, který se jmenuje Amor. Nevím, jestli se nerouhám, když na něj volám jménem.“

Odcházíme z domu plného decentních tajemných zvuků evokujících detektivní příběhy Agathy Christie, Rilkovy andělské básně a Balthusovy erotické kočičí světy. Říkáme si: chvála bohu, že se tady v 18. století dostavil „konec civilizace gruyère“, a do uvolněného prostoru se tak mohl v plné síle usadit romantismus. Romantické jsou i obrazy Setsuko s kočkami Fantomasem a Maggiolinou, japonskými konvicemi, interiéry nádherných pokojů obložených dřevem v Grand Chalet, ateliérem s velikými kamny z modrobílé fajánse, která i v létě vzbuzují touhu po zimě.

© Jiří Kamen
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.