Stasiuk, Andrzej: Dukla

Stasiuk, Andrzej
Dukla

recenze beletrie zahraniční

Dukla je knížka, která představuje stěžejní bod v tvorbě Andrzeje Stasiuka, sbírka netradičních povídek, ve kterých se Dukla – městečko na polsko-slovenském pomezí – stává metaforou paměti.

Andrzej Stasiuk: Dukla, přeložila Jolanta Kamiňska, vydalo nakl. Periplum, Olomouc 2006, 146 stran

Díky úctyhodné snaze nakladatelství Periplum přiblížit českému čtenáři současné a starší polské autory (krom Stasiukových Haličských povídek v olomouckém nakladatelství vyšla také kniha Olgy Tokarczukové Hra na spoustu bubínků a výbor básní Nedokonaný modernistického básníka Tadeusze Micinského) se konečně objevila na českém trhu nepříliš obsáhlá knížka, která představuje stěžejní bod v tvorbě Andrzeje Stasiuka. Je to sbírka netradičních povídek, ve kterých se Dukla – městečko na polsko-slovenském pomezí – stává metaforou paměti. Otvorem v zemi, těle a času, skrz který se vypravěč snaží dostat hlouběji pod kůži světa, kde se nachází zhmotněné a smyslné metafyzično. Kniha byla oceňována kritiky a v roce 1998 získala mj. nominaci na literární cenu NIKE.

„Kam se dá vyrazit z Dukly? Z Dukly se můžete jenom vrátit,“ tvrdí vypravěč a následně to i praktikuje: tvrdohlavě se vrací do toho ospalého městečka, kde se stíny ponurých dějin skrývají pod rezavějícími pozůstatky sběratelské vášně celých generací, pod civilizačním a kulturním smetištěm. Kde vlastně není nic, jen „tři hospody, dva kostely, dva mosty, autobusák, pár obchodů a muzeum bratrství ve zbrani“. Hrdina, imaginární potomek celé řady literárních poutníků a mystických hledačů, se rád potuluje po kraji a městě, navštěvuje své oblíbené kostely, hospody, hrobky, vnímá nepřeberné množství impulsů, pomocí výstižných metafor „klouže“ po povrchu světa, aby pak nenásilně a nenápadně změnil perspektivu vyprávění a tento povrch „navrtal“ – aby sestoupil do hluboké a temné minulosti věcí, míst a sebe sama. Každá návštěva městečka a jeho okolí se stává svého druhu mentálním a uměleckým experimentem, ve kterém si autor zkouší na sobě samém alchymickou sílu slov: Dukla je jako tajné heslo, archaické zaklínadlo, které má sílu nabourat bájný sezam lidské paměti a představivosti.

Stasiukova kniha je dost statická, nemá žádný výrazný děj a ze všeho nejvíc připomíná sérii impresionistických obrazů. Autorův vynalézavý, živě metaforický jazyk se pořád dokola vrací k popisu různých odstínů světla, které Duklu proměňuje k nepoznání, v závislosti na výši slunce a na ročním období. Podle vlastních slov se vypravěč snaží „napsat knihu o světle“, popsat jeho proměny a jeho věčnost. Činy ho zajímají mnohem méně, neboť jsou nahodilé a zaměnitelné. Je to jen lidská mysl, která je pak splétá do umělých zápletek, závěrů a důkazů. Pouze světlo je svrchovaně důvěryhodné.

Jazyková vytříbenost a spojení lyrické jemnosti s brutalitou a špínou současné reality jsou už Stasiukovým autorským poznávacím znamením. Nechybí ani v Dukle, která není pouze metafyzicko-intelektuálním projektem sebepoznání, ale také krásným portrétem naprosto skutečného podhorského městečka. Před našima očima vytváří autor z prachobyčejných událostí a věcí obtěžkaných světem soukromý mýtus.

© Stefania Szostok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 145 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 4057x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce