Tabucchi, Antonio: Pohled z druhé strany

Tabucchi, Antonio
Pohled z druhé strany

ukázka beletrie zahraniční

Bylo to veselé dítě, opravdu moc veselé, nevycházel ze smíchu, jak byl veselý, a měl taky smysl pro humor, moje sestra Elsa například vášnivě ráda vyprávěla anekdoty, znala jich stovky, a on, jen jak ji viděl, hned k ní běžel a volal: teto Elso, řekni vtip!

Antonio Tabucchi: Pohled z druhé strany (Il gioco del rovescio, 1981), překlad a doslov Jiří Pelán, Argo, Praha 2006, str. 80-84

Dolores Ibarruri roní hořké slzy
Bylo to veselé dítě, opravdu moc veselé, nevycházel ze smíchu, jak byl veselý, a měl taky smysl pro humor, moje sestra Elsa například vášnivě ráda vyprávěla anekdoty, znala jich stovky, a on, jen jak ji viděl, hned k ní běžel a volal: teto Elso, řekni vtip!, teto Elso, řekni vtip! A smál se, jak ten se bavil, jako dospělý! Možná že tu veselost podědil právě po Else, Elsa byla hrozně vitální, snad až příliš, a taky trochu nešťastná, ale v životě si nakonec užila, aspoň ona, žila po svém. A uměl být něžný. To mu zůstalo, i když už byl velký. Veselý pak už moc nebyl, ale něžný ano. Ani jednou nezapomněl na mé narozeniny, i když byl daleko, vždycky něco přišlo, růže přes Interfloru, telegram, chcete vidět jeho telegramy? Mám je v téhle krabičce od Drostova kakaa, podívejte, od sedmdesátých let dodneška je to osm telegramů, třeba tenhle mi poslal před čtyřmi roky, dávejte pozor, píše v něm: vzpomíná na tebe vděčný za život, který jsi mu dala, ano podepsal se Malíček, my jsme mu tak říkali, v novinách to nikdy nebylo, nikdo to neví, zůstalo to v rodině, pro nás to bylo mazlivé jméno, byla bych vám zavázána, kdybyste si to taky nechal pro sebe, pak se to totiž objeví v novinách, v uvozovkách, za jeho pravým jménem: řečený „Malíček“, to je hrozné, nezdá se vám? Také to nechápete, můžu vám vysvětlit, jak to jméno vzniklo a co znamená, ale nikdo nepochopí, co znamená pro nás, ve jménech je čas, který jste prožili společně, osoby, které už jsou mrtvé, věci, které jste dělali dohromady, místa, jiná jména, celý náš život. Malíček znamená maličký. On byl opravdu maličký, když byl malý. Byl blonďáček, podívejte se na tuhle fotografii, ne, na tu ne, tam je mu osm, na tuhle, kde sedí na bobečku vedle Pinocchia, nevidíte, že Pinocchio je větší než on?

Před naším domem rostl citroník, pnul se po treláži zavěšené na jižním průčelí, větvemi dosahoval až k mému oknu v horním patře. Celé dětství strávil tím, že si hrál s Pinocchiem, s tímhle, co je na fotografii. „Přes louky a přes pole Pinocchio jede na kole…“ Ještě teď slyším ten jeho hlásek, jak si donekonečna prozpěvuje ty veršíky dole na dvorku. Rodolfo byl už v té době nemocný, staral jsem se o něho v jeho pokoji, trávila jsem tam spoustu času, a oknem ke mně doléhal jeho hlásek, pořád si hrál s Pinocchiem, byl to jeho jediný kamarád, obvykle ho odsoudil k smrti a oběsil ho na citroníku, tak jak to v knížce dělají kocour a lišák převlečení za loupežníky, a pak mu připravil hrobeček s rákosovým křížem, ale Pinocchia samozřejmě schoval někde jinde. Pak přišla víla s modrými vlasy a plakala nad hrobem svého Pinocchia, to znamená nad hrobečkem pod citroníkem, ta víla jsem byla já, on se na mě poťouchle díval, protože to všechno bylo mezi námi dohodnuto, já jsem si klekla před citroníkem a naříkala jsem: „Můj maličký Pinocchio, můj ubohý Pinocchio, už tě někdy neuvidím, ajajaj.“ A tu jsem zaslechla slaboulinký hlásek, protože to mělo být tak, jako by vycházel ze země, a ten hlásek říkal: „Má krásná sestřičko, nezoufej si, jestli máš ráda svého Pinocchia, Pinocchio je živý!“ Já jsem se udiveně rozhlížela, odkud ten hlásek přichází, a pak jsem ho uviděla, jak stojí rozkročený, s nataženýma nohama, jako dřevěný panáček, natahuje ke mně ručky a mává jimi jako loutka, a já jsem hned běžela vzít ho do náručí a přitisknout si ho na hruď. A vždycky když došlo na tuhle scénu, smál se jak blázen, skákal s rukama za zády a do toho tanečku zpíval: „Přes louky a přes pole Pinocchio jede na kole.“ A tím hra končila.

Jméno mu vlastně dala paní Yvetta, ta mu začala říkat Malý, ale Malíček si začal říkat on sám: Malíček, a ukazoval si přitom na prsa. To bylo v devětačtyřicátém. Paní Yvettu a pana Gustava přivedla Elsa, nějaký rok předtím je našla na nádraží v Livornu, nevěděli, kam jít, měli s sebou čtyři kastrůlky a jednu siamskou kočku, ta po roce umřela, jmenovali se Mayerovi, on byl včelař v Ardennách, utíkali na jih, ale neměli žádný cíl, utíkali, protože museli, jinak by je deportovali, Elsa jim řekla, že mohou žít u nás, talíř polívky že se vždycky najde, a oni říkali, že odejdou, hned jak se převalí fronta, pak ale zůstali celé čtyři roky, byli to hrozně jemní lidé, stali se z nás skoro příbuzní, paní Yvetta umřela před rokem, jejich syn je zubař v Marseilli, otěhotněla, když se vrátili do Francie, odbočuju? vím, že odbočuju, jen mě nechte, však já k tomu dojdu, to se ví, že jsme ho měli rádi, vy máte děti? a máte své děti rád? no ano, všude je to jinak. Víte, deset let jsme byli bezdětní, zkoušeli jsme všechno možné, měla jsem fibrom, nedělalo mi to potíže, ale když jsem chtěla dítě, musela jsem jít na operaci, bylo to v devětatřicátém, to ještě nebyl penicilín, dostala jsem sepsi, aby mě zachránili, dávali mi petrolejové injekce do stehna, tak se infekce lokalizuje do jednoho místa a udělá se absces, který pak chirurg vyřízne, mám nohy samou jizvu. Narodil se v šestačtyřicátém, nebyla to zrovna ideální chvíle, v šestačtyřicátém se narodilo tolik dětí, domů se vraceli vojáci, ti, co nepadli. Ne, Rodolfo si tu svou nemoc neuhnal za války, vrátil se zdravý, jen trochu hubenější, poprvé se rozstonal v jednapadesátém, proč, co já vím, kdyby člověk věděl, proč se rozstoná, tak se nerozstoná, ale trvalo to hrozně dlouho, až do jednašedesátého, deset let, dokonce ještě víc, umřel až v prosinci, promiňte, že pláču, nechtěla jsem plakat, slzy mi vyhrkly samy od sebe, je to dobře, že pláču? máte pravdu, člověk se občas musí vyplakat. Film, co se mi nejvíc líbil, se jmenuje Prázdniny v Římě, moc filmů jsem neviděla, ale tenhle si pamatuju, jako bych ho viděla včera, hrál v něm Gregory Peck, ten se mi moc líbil, Gregory Peck, tu herečku už si nepamatuju, byla taková jemná. Vím, že vás to nezajímá, ale ono to souvisí, chtěla jsem vám jenom říct, že Rodolfo slíbil, že si všichni tři uděláme výlet do Říma, tenkrát se zdálo, že je na tom líp, v těch letech to vypadalo, že se z toho dostal, celou tu dobu jsme dělali spoustu plánů, Rodolfo dokonce koupil mapku, aby si nastudoval turistický itinerář na dva dny, nebudu vám ho opakovat, ale mohla bych, pamatuju si ho úplně přesně, pak Rodolfo najednou potřeboval dialýzu a peníze na cestu do Říma byly v trapu, a tak jsme se šli podívat na Prázdniny v Římě, chlapce jsme vzali s sebou, i když pro jedenáctileté dítě to nejspíš byla nuda, každopádně tam bylo vidět spoustu římských památek, je tam hrozně komická scéna, kdy si on a ona jdou ty památky prohlédnout a on strčí ruku do úst kamenného maskaróna v předsíni jednoho kostela, o kterém říká legenda, že kdo zalže, tomu ta ústa ukousnou ruku, obrátí se k ní, ach, už vím, byla to Audrey Hepburnová, a myslím, že jí řekne „miluju tě“, a v tom okamžiku vykřikne a nemá ruku, protože ji schoval do rukávu saka, a oba dva se dají do smíchu a políbí se.

Stáli jsme vždycky při něm, citová pouta mu nikdy nechyběla, pokud se ptáte na tohle. Byli jsme velmi jednotná rodina a on nám nikdy nedělal starosti, když pomyslím na Rodolfův stav, byl spíše naší útěchou, byl tak inteligentní, zvláště ve škole se ukázalo, že je velmi nadaný, byl vždycky výjimečný žák, dostával diplomy, medaile, ceny, nechtěla jsem ho poslat na lyceum, zdálo se mi, že to není přiměřené našim možnostem, co si koneckonců počnete s maturitou z lycea? zato s diplomem účetního nebo zeměměřiče vždycky najdete nějaké zaměstnání, ale zabránil mi v tom jeho profesor, řekl, že by to byl zločin, přesně tak to řekl, poslat hocha mimořádné inteligence, s vyznamenáním v italštině a latině, na technické školy. Ostatně mě jeho studia nikdy nic nestála, ani později, s tou skvělou inteligencí se vždycky o sebe postaral sám: je to malý básník, řekl mi jeho profesor. To podědil po Rodolfovi. Jestli po něm podědil i politické ideály? To je přece hloupost. Když Rodolfo zemřel, nebylo mu ani patnáct, o čem člověk v takovém věku přemýšlí! Samozřejmě, Rodolfo měl své politické názory, to všichni věděli a já jsem na to hrdá, ano, prodělal odboj, jistě, byl i ve španělské válce, s mezinárodními brigádami, bojoval u Ebra, znal se s velkými osobnostmi té chvíle, s Longem, El Campesinem, La Pasionariou, o tom přirozeně stále mluvil, víte, to byly jeho oblíbené vzpomínky, hlavně v posledních letech, když zmiňoval La Pasionariu, říkal jí Dolores nebo Ibarruri, jako kdyby to byla důvěrná známost, vidím ho na divanu, odpoledne tam sedával s plédem přes nohy, celý vyzáblý, s propadlými tvářemi, pouhý stín mého Rodolfa… a on ho poslouchal s pozornýma očima, příběhy jeho otce se mu hrozně líbily, a pak spolu zpívali španělské písně, Rodolfo jich znal spoustu a také Malíček se je hned naučil, třeba Gandesu: „Si me quieres escribir ya sabes mi paradero, en el frente de Gandesa primera linea de fuego…“, ne, nebyl komunista, byl anarchistický socialista, vyprávěl, že s La Pasionariou byli přátelé, že bojovali bok po boku, že to byla výjimečná žena, jednoho dne se pak strašlivě pohádali, ona mu řekla něco moc ošklivého a on jí odpověděl, že jednou bude ronit hořké slzy kvůli chybám, kterých se dopustila, mluvil o tom hrozně nerad, říkal, že se zaprodala Rusům, že připustila kruté zacházení se soudruhy, můj Rodolfo byl prostě snílek a naučil snít taky našeho syna. A pak, měl rád kulturu, miloval knihy, přečetl jich za život tolik, přímo je zbožňoval, říkal, že v každé knize je vždycky člověk a že spálit knihu je jako upálit konkrétní osobu, to on mu předal tu čtenářskou zálibu… a taky zálibu ve psaní. Psali si dopisy, hráli spolu takovou hru, nádhernou hru, aspoň já si myslím, že to bylo hrozně poetické, četli spolu knihy a pak si psali dopisy, jako by každý z nich byl nějakou postavou z těch přečtených knih, vymyšlenou nebo historickou, bylo to v posledním roce Rodolfova života, napsali si desítky dopisů a ten, kdo dostal dopis, ho pak četl večer u večeře, pro mne to byly překrásné chvíle, promiňte, že pláču, Rodolfo dostal spoustu dopisů od Livingstona, Malíčkovi se hrozně líbilo být Livingstonem, a pak od Huckleberryho Finna, od Kima, od Gavroche, od Pasteura, v těch dopisech byla velká duševní zralost, někde je ještě musím mít, jednou je zkusím najít, a to mu bylo teprve patnáct, bylo to ještě dítě.

Tak, takový byl můj syn. Co mu to udělali? Viděla jsem v novinách fotografii, zabili ho a já ho ani nesměla vidět, napsali pak, že spáchal… bojím se to vyslovit… hrozné věci. Říkali to, že? Ale vy jste slyšel jiný příběh, příběh někoho, koho neznáte, vyprávěla jsem vám o svém Malíčkovi, byla bych vám vděčná, kdybyste ve svých novinách to jméno neuváděl, promiňte, že pláču, nechtěla jsem plakat, slzy mi vyhrkly samy od sebe, je to dobře, že pláču? máte pravdu, člověk se občas musí vyplakat.

 

Na iliteratuře s laskavým svolením překladatele Jiřího Pelána a nakladatelství Argo.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2092x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce