Mitchell, David: Atlas mraků

Mitchell, David
Atlas mraků

recenze beletrie zahraniční

Cestopis, román v dopisech, thriller, moderní vyprávění s patřičnou dávkou britského humoru, sci-fi příběh a post-apokalyptické vyprávění: to vše a mnoho dalšího nabízí román britského prozaika Davida Mitchella, Atlas mraků.

Kruh se uzavírá
David Mitchell
: Atlas mraků. Překlad Jana Housarová. BB/art, Praha 2006. 492 stran

"Ten, kdo se chce pustit do boje s mnohohlavou hydrou lidské povahy, zaplatí spoustou bolesti a jeho rodina bude platit s ním! A až se naposledy nadechneš, pochopíš, že tvůj život byl pouhou kapkou v nekonečném oceánu!"
(David Mitchell – Atlas mraků)

Cestopis s naléhavým morálním podtextem, román v dopisech, za který by se nemusel stydět žádný autor francouzského realismu, thriller s prvky průmyslové špionáže, moderní vyprávění s patřičnou dávkou britského humoru, sci-fi příběh s dnes již nezbytnými klonovanými bytostmi a nakonec cosi, co by dalo nazvat post-sci-fi, tedy post-apokalyptické vyprávění, které se sice odehrává kdesi v budoucnosti, nese jisté rysy tohoto specifického žánru, ale zároveň se jakýmsi obloukem vrací zpět do minulosti. Že není možné, aby tento dlouhý výčet literárních žánrů a vzájemně si odporujících témat měl něco společného s jedním konkrétním literárním dílem jednoho jediného autora?

Chyba lávky. Zamyslíme-li se podrobněji nad dosavadní tvorbou mladého britského prozaika Davida Mitchella, velmi záhy seznáme, že i zdánlivě nemožné je pro tohoto opěvovaného autora hračkou. Už jeho literární debut ukázal, čeho všeho je Mitchell schopen. Románem Ghostwritten (1999, česky Hybatelé, 2005) dal jasně najevo, že se ve své tvorbě nespokojí s nějakým obyčejným lineárním příběhem, s jedním hrdinou, jedním místem a časem, ale že hodlá své čtenáře brát na omračující cesty po celém světě, ze století do století, že je chce zahltit na první pohled nesouvisejícími příběhy, že se budou muset velmi snažit, aby přišli na jemné nuance a geniálně vymyšlené souvislosti, kterými jsou jeho izolovaná vyprávění propojena.

Experimenty s historií
Jestliže Mitchell spojil v knize Hybatelé osudy devíti zcela nesourodých hrdinů, v Atlase mraků mu stačilo pouze šest postav, šest povídek, které rozdělil podle vzorce 1, 2, 3, 4, 5, 6, 5, 4, 3, 2, 1 – první příběh, který se odehrává na časové ose ze všech nejdříve, rozdělil napůl a vrátil se k němu až na samém konci románu, příběh následující dovypráví až těsně před samým závěrem a tak dále. Autor si se svými čtenáři hraje jako kočka s myší, nejprve dovolí, aby se nechali pohltit konkrétními osudy hlavního hrdiny, aby se pěkně naladili na vlnu patřičného literárního žánru, a pak vše nemilosrdně utne a začne si zase od nuly, na úplně jiném místě, v jiné době a jiném duchu. Takováto matematická chladnokrevnost vyžaduje od čtenáře notnou dávku sebekázně a trpělivosti; Mitchellův literární experiment je totiž kvůli této fragmentárnosti hůře čitelný. V okamžiku, kdy i ti nejotrlejší propadají beznaději a kdy se zdá, že jednotlivé kousky nemají žádný hlubší smysl, začnou tu a tam na povrch vyplouvat první náznaky celého složitého soukolí vztahů, reinkarnací a důsledků jednotlivých skutků Mitchellových hrdinů.

Kruh se uzavírá
Mitchellův historický epos mapuje více než tisíc let historie lidské rasy. Cesta začíná na lodi Věštkyně, na které se kdesi v končinách u novozélandských ostrovů v polovině 19. století plaví americký právník Adam Ewing. Uprostřed plavby se zničehonic přeneseme do roku 1931 do Belgie, kde mladý, výjimečně talentovaný skladatel Robert Frobisher marně hledá životní naplnění. Ani jeho osud nemáme možnost napoprvé sledovat až do konce, opět cestujeme časem, tentokráte do Kalifornie sedmdesátých let, abychom byli svědky životní příležitosti horlivé bulvární novinářky Luisy Reyové - kauzy takové velikosti, že ji málem stojí život. Hrůzostrašná muka Timothyho Cavendishe, jenž se proti své vůli dostal do domova důchodců, ustoupí o pár desítek stran později záznamu rozhovoru, který vedla na smrt odsouzená klonka Sonmi – 451 a který nás zavede do bezútěšné budoucnosti, kdy je svět závislý na otrocké práci umělých bytostí a kdy „čistokrevní“ pomalu, ale jistě dokončují zkázu tohoto světa. Poslední z příběhů, situovaný na pacifické ostrovy, kde celá historie začala, do daleké budoucnosti, kdy je původní civilizace v troskách a lidstvo se vrátilo svými schopnostmi a způsobem života kamsi na počátek středověku, je jediný, který Mitchell dovypráví až do konce. Snad proto, že jím celý kruh uzavřel, kruh příběhů, jejichž prostřednictvím vyprávěl o historii a obyvatelích jedné planety, o živočišném druhu, který svou touhou po moci a násilnickou povahou téměř zničil sám sebe.

Šestkrát jinak a pořád stejně
I tak by se dal nazvat román Atlas mraků. Jeho postavy se liší, prostředí i doba též, ale přesto mají tyto izolované střípky lidské historie společného více, než se na první pohled zdá. Mateřská skvrna na klíční kosti všech postav, předměty přecházející z jedné doby do druhé, hrdinové, kteří se z pouhých aktérů jednoho příběhu stávají bohy a uctívanými modlami ve světě o pár set let později. Mnohem podstatnější je však metatextovost celého románu – hlavními mosty, spojnicemi mezi jednotlivými fragmenty jsou právě literární, popř. jiná umělecká díla, která putují z rukou jejich tvůrců do vlastnictví jejich následovníků, aby sloužila nejen jako svědectví o životě v dané době, ale také důkaz o nenapravitelnosti a neměnnosti lidské povahy.

Asi jen těžko bychom hledali v literatuře počátku 21. století dílo, na kterém by se daly lépe demonstrovat některé z pouček, jimiž literární teoretici v sedmdesátých letech definovali postmoderní román. Není Mitchellův svět právě oním souborem znaků, popisovaným všemi možnými texty relevantními v daném období? Texty, které jsou neustále přepisovány, přetvářeny, recyklovány a přizpůsobovány proměnlivé realitě, texty intelektuálními i pokleslými, které prostě jen zachycují určité okamžiky v životě lidstva? Mitchell svůj svět nevykládá. Jeho dějiny jsou stále stejným příběhem, vyprávěným různými formami, nápodobami téhož; jeho postavy jsou dokola se opakujícími kopiemi, klony svých předků, kteří dělají pořád ty samé chyby.

Slabí jsou masem, které pojídají silní
Touto větou glosuje jedna z postav románu hrůzné skutky, jichž byla svědkem. Nenašlo by se nic, co by lépe vystihlo neutěšené obrazy z historie a budoucnosti, které Mitchell prostřednictvím románu Atlas mraků svým čtenářům naservíroval. Jeho fatalismus je děsivý, vize lidské rasy k uzoufání pesimistická. Mitchellovy dějiny lidstva neskýtají ani špetku naděje. Krutost a barbarství, ať již hmatatelné, prováděné bílými kolonizátory na nově dobytých územích, popř. bezcitně „čistokrevnými“ nadlidmi na jejich klonovaných otrocích, či oděné v hávu vyšších politických nebo společenských cílů, jsou stále stejné. Nebylo však již těch chmurných předpovědí o naší civilizaci přespříliš, není to už stokrát omletá písnička? V čem se odlišuje Mitchellův román od tolika jiných knih počínaje Goldingovým Pánem much či Vzorovými dny Michaela Cunnighama? Odpověď je nasnadě: už jste někdy četli o vizionáři z domova důchodců nebo klonované číšnici, která se stala bohem? Jestli ne, máte teď jedinečnou šanci. S Mitchellem můžete totiž procestovat celý svět a několik historických epoch, ale také na vlastní kůži poznat, co všechno umí moderní literatura.

© Markéta Musilová
Článek vyšel v Týdeníku A2; na iliteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 289 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Errain, 11.11.2012 19:17
Mitchell, David: Atlas mraků
Sháním tuto knihu. Toto vydání od BBartu z roku 2006. Pokud by někdo prodával nebo věděl, kde ji sehnat, prosím ozvěte se na errain@seznam.cz.
Vložil: Marek Sewiora, 12.01.2011 21:09
Mitchell, David: Atlas mraků
Kniha mne totálně nadchla,můžu jen doporučit.Fascinující.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 11564x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce