Coe, Jonathan: Pár trotlů

Coe, Jonathan
Pár trotlů

studie beletrie zahraniční

Jonathan Coe ve svém románu vzpomíná na sedmdesátá léta očima kluka stejně starého, jako byl tehdy on sám. Benjamin Trotter (stejně jako Coe pochází z Birminghamu) se stal jeho rozmlženým zvětšovacím sklem, kterým na tu dobu pohlíží.

Coeova rapsodie v hnědé
Jonathan Coe: Pár trotlů, přel. Jan Flemr. Euromedia-Odeon, Praha 2006, 368 stran

V roce 1970 se rozpadli Beatles a skončila dvojice Simon & Garfunkel. Zemřeli Janis Joplinová a Jimi Hendrix. Do čela britské vlády po překvapivém vítězství v parlamentních volbách nastoupili konzervativci vedení Edwardem Heathem, který v premiérském křesle vystřídal labouristu Harolda Wilsona – za vydatného přispění populárního krajně pravicového nacionalisty v řadách konzervativců, Johna Enocha Powella. Začínala sedmdesátá léta, pro Británii období přechodu od liberálněji laděných politiků k nesmlouvavé meritokracii Margaret Thatcherové, atentátů organizovaných Irskou republikánskou armádou, protestů odborářů, nenávisti vůči přistěhovalcům. Začínala Coeova hnědá doba.

Jonathan Coe ve svém románu vzpomíná na sedmdesátá léta očima kluka stejně starého, jako byl tehdy on sám. Benjamin Trotter (stejně jako Coe pochází z Birminghamu) se stal jeho rozmlženým zvětšovacím sklem, kterým na tu dobu pohlíží. Coe ví, že jeho vzpomínky nejsou dokonalé, a Ben to čtenářům připomíná: „...pomalu cítím, že se ten příběh začíná nevyhnutelně rozpouštět v mlhavé prolhanosti paměti. Proto jsem si ho zapsal, přestože vím, že jsem tím pouze dokázal vylhat ho jinak, zručněji. Slouží vyprávění vůbec nějakému účelu? Často o tom přemýšlím.“ Coeovo vyprávění samozřejmě svůj účel má – Pár trotlů zachycuje pozoruhodné období britské historie a je chronologicky prvním článkem v Coeově pojednání o konci 20. století: pokračování románu nazvané Uzavřený kruh (The Closed Circle), o němž bude ještě řeč, se odehrává v 90. letech, zatímco thatcherovská 80. léta zachytil Coe v samostatném románu Panské dělení (What a Carve Up!, pod jiným názvem jako The Winshaw Legacy).

Právě Ben je tedy čtenářovým průvodcem sedmdesátými lety. "Někdy mi připadá, že jsem navždy odsouzen, abych byl mimo jeviště, když se odehrává hlavní zápletka. Že mě Bůh učinil obětí jakéhosi vesmírného kanadského žertíku tím, že mi v mém vlastním životě přiřkl jen o málo víc než pouhý štěk. Někdy mi také připadá, že má role je prostě role diváka příběhů ostatních lidí, který musí vždycky v nejdůležitější chvíli, když se objasňuje zápletka, odejít do kuchyně uvařit čaj," svěřuje se čtenářům. Ben není přímým účastníkem historických událostí i menších příhod, z nichž se historie skládá, ale čerpá informace od výborných zdrojů, totiž pestrobarevného panoptika birminghamských školáků, učitelů, jakož i docela nepatrných, obyčejných postaviček, které díky autorovu umu čtenáři začnou záhy připadat jako důvěrní známí.

Rozkolem Lennona a McCartneyho skončila jedna éra (nejen) britské hudební historie. V roce 1970 se konal na ostrově Wight obrovský hudební festival, jehož se zúčastnili na jedné straně Jimi Hendrix, jakoby zastupující svobodomyslná šedesátá léta, na straně druhé Emerson, Lake & Palmer a Jethro Tull – spolu s kapelami jako Gentle Giant, Pink Floyd a Yes představitelé takzvaného progresivního rocku. Jejich ambicí bylo objevit novou hudební formu, sofistikovanou a určenou ani ne tak širokým masám posluchačů, jako spíš hudebním fajnšmekrům. V progresivním rocku se mísí tradiční rockové postupy s prvky jazzu, klasické hudby, ale také world music a folku. Fenoménem tohoto stylu jsou koncepční alba, nebo také rockové opery, totiž hudební příběhy. Příkladem mohou být skladby Pink Floyd z počátku let sedmdesátých, například The Dark Side of the Moon, ale také třeba The Passion Play od Jethro Tull.

Pro třináctiletého kluka je těžké odolat svodům nového hudebního stylu. Je nasnadě, že pokud člověk se solidním hudebním vzděláním, jako je Coe, vzpomíná na dobu, kdy mu bylo skoro patnáct, použije na cestě prolhanou pamětí jako záchytné body právě hudbu a skladby, které se tehdy hrály. V jeho literárním vzpomínání Ben Trotter a Phil Chase dají dohromady kapelu, a právě Philip začne logicky pracovat na čtrnáctistránkovém opusu, inspirovaném Yes a jinými "progresivními hrdiny". Jenže Coeův román je vyprávění o změnách, mnohdy dramatických, a tak Philip se svým projektem nepochodí: doslova jej smete nová, punková vlna, a z jeho kapely zvané v duchu dobrých, konzervativních sedmdesátých let Gandalfova hůl se stane punková sestava o třech členech jménem Chřtán záhuby. Tato historická změna byla o to drastičtější, že složitou hudbu plnou efektů, hranou hudebními básníky, osekala na pouhé tři akordy, které do kytary zběsile bušil člověk mnohdy šíleného vzhledu.

Právě rozdílný hudební vkus hrdiny Pár trotlů charakterizuje: Doug Anderton je odvázanější než Ben a Philip a během výletu do Londýna plného nových, divokých, nepředvídaných zážitků přeskočí z jejich progresivního vlaku do ještě progresivnějšího, řekněme, rychlíku punku, taženého kapelami jako Sex Pistols nebo Clash. Jako by Coe říkal: Řekni mi, co posloucháš, a já ti řeknu, jaký jsi. Philip je z trojice kamarádů asi nejkonzervativnější, drží se toho, co je právě v kursu, a bojí se excesů. Doug je nejpokrokovější: jako první začne propagovat právě punkové kapely, má dost odvahy, aby se vydal sám z Birminghamu do Londýna, má pevné politické názory. Ben, který je Coeovi zřejmě ze všech tří nejpodobnější, je tak trochu mimo – uzavřený ve svém světě uměleckých aspirací a nenaplněných citů, které nahrazuje láskou ke členům rodiny, zejména sestře Lois a prarodičům. Pokud jde o hudbu, Ben vyznává klasiku, například v podobě rapsodií Vaughana Williamse. Chce sice vyvolat zdání frajera, takže do školy nosí místo aktovky igelitku z obchodu s deskami (kdo tohle v jeho věku nedělal?), ale přitom je to spíš zakřiknutý kluk s hudebním i literárním nadáním, který hledá nový, originální směr, jímž by se ve své tvorbě vydal: „Chtěl stvořit něco jednoduchého, ale zvučného, skromného, ale upřímného, vhodný protilék, jak doufal, proti různým výstřelkům – jmenovitě proti trapným symfonickým aspiracím Philipových progresivních hrdinů na jedné straně, a na straně druhé proti oné neo-neandrtálské dynamice punku, který právě začínal objevovat Doug.“ Benjamin je prostě jedinečný exemplář mladého Angličana v jinak unylé, nezajímavé době, kluka, který do fádní jednobarevné, hnědé, přikrášlené nanejvýš šedými lidmi, vnesl až bizarně extravagantní žlutou tečku jinakosti v podobě balónku, který jako Williamsův vzlétající skřivánek stoupá kamsi do výšin, mimo tento svět (a později i zelenou barvu tácku pod sklenici Guinnesse, symbolu okamžiku, v němž se snaží zadržet okamžik štěstí, který jej potkal v závěrečné pasáži románu).

Coe při vyprávění příběhu používá dopisy, deníkové zápisy, letáky, články ze školních novin a dokonce i téměř třicetistránkový vnitřní monolog. Jako by autor shromáždil různé druhy písemností, artefaktů, které vypovídají o životě v té dávno minulé době. Dalším prvkem je Dougův projev z konce milénia, vtipný anachronismus (a znamení, že se román Pár trotlů dočká pokračování). Ve své řeči Doug vzpomíná na sedmdesátá léta – a Coe jeho prostřednictvím vysvětluje to, co zatím ve svém vyprávění nevysvětlil. "Nevěřili byste, co tenkrát lidi – i docela chytří, aspoň většinou – poslouchali s klidnou tváří na věžích svých otců nebo na studentských pokojích," vzpomíná Doug a dodává: "Pokud se vám taková hudba líbila, pak existovala kniha, která se stala nezbytnou zátěží vašeho batohu z obchodu vojenským a námořnickým vybavením, který jste každé ráno nosili do školy. Samozřejmě mám na mysli Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena..." V sedmdesátých letech se Tolkien stal kultovní četbou a není divu, že mu Philip – plně v souladu se svou povahou – propadl. Ben je o krok dále, zajímá jej Conrad, Fielding a Joyce. Co čte Doug, není známo (dost možná v textu zmíněné Tressellovy Lidumily v hadrech, jakousi rukověť anglického socialisty), ale právě on se vzepře Philipovu literárnímu vkusu v pasáži, která symbolizuje přechod od starého k novému: zatímco Philip tvrdošíjně obhajuje svého oblíbence, jehož Pána prstenů čte v půlročních intervalech (partituru svého progresivního opusu logicky vyzdobil kresbami prsatých elfek a runami), Doug namítá, že kniha je plná rasistických narážek a že je načase, aby Phil "začal číst něco rozumnýho".

Prolínání kultury a politiky je u Coea běžná věc. Právě rasismu a nesnášenlivosti Britů vůči etnickým menšinám věnuje poměrně hodně prostoru. Celým románem prostupuje Coeův odpor k nacionalistické Národní frontě a k Enochu Powellovi, krajně pravicově smýšlejícímu konzervativci, stejně jako k neorganizovaným skupinkám nacionalistů. Proti nim autor staví Steva Richardse, jediného černocha v celé škole, jemuž všichni spolužáci zpočátku říkají "Bubák" (Rastus), ale který si postupně vydobude postavení uznávaného studenta a vynikajícího sportovce, stejně jako talentovaného herce. Otázku rasismu a postoje k přistěhovalcům však 70. léta nevyřešila, takže i Stevova budoucnost v románu zůstává otevřená, nejasná. Přestože se s ním Ben velmi rád zastaví a pobaví, nakonec váhá, jestli se v jeho budoucím domě najde pro Steva místo.

Další skupinou, proti níž se obrací hněv Angličanů, jsou Irové. Stejně jako mnoho dalších událostí, i pumové atentáty v Birminghamu Coe převzal z historických záznamů (a že jich v Poděkování uvádí požehnaně). Při útocích Irské republikánské armády z 21. listopadu 1974 zahynulo v Birminghamu 19 lidí a téměř 200 jich bylo zraněno. Jedním z nich je i Malcolm, přítel Lois Trotterové. Stejně jako vždycky, Benjamin jako autorovo oko stojí opodál, aby vše zaznamenal.

Coe je ovšem v podstatě komický autor a každý náznak vážnosti ochotně shodí. Jeho mistrovským kouskem jsou dopisy Benova spolužáka Hardinga vulgo Arthura-Pusey Hamiltona redakci školního časopisu Nástěnka, v nichž se pomocí satiry vypořádává s aktuálními událostmi a politickým děním. (Tady Coe mimochodem čerpá ze skutečné události, kterou v roce 1974 zdokumentovaly londýnské Timesy. Ty obdržely dopis, v němž jistý plukovník na penzi žádal, aby byla povolána armáda a nastolen starý pořádek. Jak se ukázalo, autorem dopisu byl ve skutečnosti jakýsi školák.) Dopis o skandálu na divadelním večírku i "mísení ras" působí sice urážlivě, ale na druhou stranu neskutečně komicky – zrovna jako dopis, v němž Pusey-Hamilton popisuje svůj boj s irským řezníkem. Zajímavé je, že Hardingovy dopisy se vyvíjejí, jako by kopírovaly vývoj politických názorů jejich autora: zatímco první je satirický, ale díky otevřenému rasismu z něj čiší zároveň jistá míra hořkosti, další, v němž Pusey-Hamilton útočí na Iry, je čistou satirou (uzavřenou latinským heslem floreat vagina), a konečně poslední příspěvek, kde Harding radí škole, aby se prefekti při výkonu své funkce řídili policejními příručkami (Coe si tady zaryl do konzervativního britského školského systému), už je naprosto absurdní. Závěrečné heslo zní Pilae ad mundum: v latině nedává smysl, protože jde o doslovný překlad anglického výrazu „balls to the world“, tedy cosi jako „ať jde svět do háje“.

Harding je Coeovou reakcí na Johna Enocha Powella, který se rovněž proslavil jako dobrodruh, jemuž je jedno, co se stane jeho straně či jemu samému, docela konsternován. Ve svém projevu z roku 1968, nazvaném později novináři Rivers of Blood (Řeky krve), horoval proti vytrvalému přílivu přistěhovalců do Británie. Coe tento projev paroduje, když Sean Harding při simulovaných doplňovacích volbách vystoupí v debatním kroužku a přečte zkoprnělým posluchačům pamflet Národní fronty (podobnost Řek krve a Chřtánu záhuby jistě není náhodná). Powell se několik let po projevu stal nejoblíbenějším britským politikem. Harding od členů debatního kroužku dostane pět procent hlasů, ale skutečný kandidát Národní fronty, jak vzpomíná Doug Anderton, je ještě úspěšnější. "My ze západu střední Anglie jsme tehdy v šestasedmdesátém byli velcí pohodáři," hodnotí situaci prizmatem Andertona mladšího Coe.

Doug má pro své předčasně vyspělé politické názory skvělé zázemí – totiž svého otce Billa, což je postava, která pro Coea filtruje historické události – včetně otázky rasismu a IRA – se vší vážností, již zasluhují. Mezi kluky a jejich otci je totiž velká mezera – otcové berou politiku vážně, protože už prostoupila jejich životy a stala se jejich součástí, zatímco kluci ji sice vnímají, ale většinou se jí – snad až na Douga – moc nezabývají. Proti sobě tu stojí šťastná nevědomost dětství – skoro každý na své dětství přece vzpomíná rád – a starost otců o rodiny. Ke generačnímu střetu nad politikou dojde v románu jen jednou – když se Velšan Glyn (který ovšem strávil většinu života v Anglii) snaží Benovi dokázat, jak krutí Angličané byli a jak drasticky poznamenali historii Irů, Skotů a Velšanů, aniž by tušil, jak silně atentát IRA zasáhl Benovi do života. "To je věc názoru," odpovídá překvapivě moudře Ben, kterému se výjimečně podařilo najít mot juste.

Na rozdíl od Bena, který vždycky pozoruje události z ústraní, se Bill Anderton s politickými problémy coby odborářský předák setkává na každém kroku. Hned na začátku románu to ostatně Coe dá najevo: Bill dostane letáček od nacionalistů a najde rukou psaný vzkaz brojící proti IRA. Lze říci, že Bill je Coeovým politickým hlasem: zastává levicové názory a stojí rozhodně jak proti rasismu, tak proti perzekuci Irů. Stejně tak je Bill přímým svědkem – a symbolem – přechodu od labouristických jistot pro pracující a od vlády ochotné vyjednávat s dělníky k neúprosné konzervativní modernizaci a k politickému stylu, jehož představitelé to "myslí vážně". Počínaje Michaelem Edwardesem z British Leylandu, kde Bill pracuje, a konče Margaret Thatcherovou, jejíž volební vítězství se mimochodem u Coea časově prolíná s Benjaminovým vítězstvím na poli milostném.

Bill je symbolem hnědé doby – to on na začátku sedí v hospodě, kde hnědá naprosto převládá: "Seděli a usrkávali pivo. Stoly, v nichž se matně zrcadlily jejich obličeje, byly tmavě hnědé. Měly ten nejtmavší odstín hnědé, barvu čokolády Bournville. Stěny byly vymalované světlejší hnědou, barvou čokolády Dairy Milk. Koberec byl hnědý, a kdybyste se podívali zblízka, rozeznali byste na něm malé šestiúhelníky v ještě trochu jiném odstínu hnědé. Strop měl být původně šedobílý, ale ve skutečnosti byl hnědý, zahnědlý nikotinovým kouřem z miliónů cigaret bez filtru. Většina aut na parkovišti byla hnědá, stejně jako většina obleků, které na sobě měli hosté v hospodě. Nikdo si nevšiml, že tu převládá hnědá, a pokud ano, nestálo jim to za zmínku." A zase – Coe si logicky hledá záchytné body, které by při vzpomínání použil: ropnou krizi, která šla ruku v ruce s častým šetřením energií, což mělo za důsledek jednak občasné vypínání elektřiny, jednak třídenní pracovní týdny, jejichž cílem bylo uspořit elektřinu. Ekonomická situace Británie byla za Callaghanovy vlády téměř zoufalá a vyžadovala změnu. Margaret Thatcherová takovou změnu nabídla – a také provedla.

Právě Bill symbolizuje přechod od smířlivého konzervatismu Heathovy vlády a upadající labouristické garnitury Harolda Wilsona a Jamese Callaghana ("rovné příležitosti!" volá na začátku manažer British Leylandu) k nelítostně pragmatické vládě Železné lady Margaret Thatcherové. Na začátku románu Bill požívá úctu svých podřízených, ale také šéfů – je pozván na večeři, aby jednal s manažery o tom, co dělníci chtějí. Bill si může dovolit nechat z továrny vyhodit úředníka podezřelého ze zpronevěry peněz charitativního výboru, a v hierarchii britských odborů pronikne na přední místa. Pak se ale Billova kariéra vlivného odboráře začne nachylovat ke konci, stejně jako končí kompromisům přístupná koncepce britské vlády. Nejdřív dostane na demonstraci ránu obuškem od mladého kluka, který by mohl být jeho synem (mládí vpřed! v podobě muže, který to myslí vážně a jemuž patří budoucnost), a od té doby "se zřejmě podvolil, jde s davem, a Doug si myslí, že to všechno je kvůli té ráně do hlavy, kterou dostal v Londýně", jak si Ben Trotter vzpomíná v poslední kapitole.

Jako by "rána do hlavy" byla ranou do hlav všech britských dělníků, ale také voličů. Billa nakonec pokoří nový šéf British Leylandu Michael Edwardes pouhými slovy, nikoli činy, zatímco jeho někdejší bratři ve zbrani trpně naslouchají plánům na masivní propouštění, jimž by se dříve hrdě postavili. Bill z románu vychází jako zlomený, poražený člověk – jako představitel hnědé doby, která nenávratně končí s portrétem Margaret Thatcherové na titulní stránce bulvárního deníku The Sun, ležícího vedle Benova zeleného tácku, stejně jako Billův sen o sociální spravedlnosti ustoupil oné ráně do hlavy. Budoucnost ale patří Billovu synu Dougovi, který coby začínající novinář sice ještě reflektuje ideály svého otce, ale zároveň, jako předznamenání věcí příštích, dokáže rozpoznat půvab života vyšších vrstev.

Právě Doug je jednou z hlavních postav "druhého dílu" Páru trotlů, totiž románu Uzavřený kruh. Název tohoto románu jednak naznačuje, čeho se čtenář v dalším díle ságy rodu Trotterů dočká (kruh se uzavře, což znamená, že autor zodpoví všechny nezodpovězené otázky, které zůstaly po Pár trotlech), jednak odkazuje na elitářský debatní kroužek školy Krále Viléma, k jehož členům patří nadutý a sotva trpěný R. J. Culpepper, ale také Benův bratr Paul, který své okolí ve svém útlém věku udivuje vytříbenými politickými názory. "Modernizujte, nebo zemřete," je jeho krédo, tak výstižné pro nastupující generaci politiků, která převrátila zažité pořádky v tradičně konzervativní Británii naruby. Právě Paul je hlavní postavou dalšího dílu Coeových vzpomínek na 70. a 90. léta.

Hnědá doba je obdobím příběhů bez konce, jak autor několikrát zdůrazňuje. Právě na to upozorňují vypravěči obou příběhů, Patrick a Sophie: "Ale příběhy žádnej konec nemají, ne? Můžeš udělat jedině tolik, že si vybereš nějakej okamžik, kdy to skončí. Jeden z mnoha." Ani jeden z nich sedmdesátá léta nezažil, a tak je hodnotí sice zprostředkovaně, ale s ještě větším nadhledem, než má autor, což Coe podtrhuje skutečností, že oba sedí v otočné restauraci televizní věže nad Alexandrovým náměstím v Berlíně – ve městě, kde se psala významná část historie let devadesátých. Tam míří i vyprávění příběhu birminghamských školáků. Šťastná sedmdesátá spláchl Ben s posledním douškem Guinnesse ze zeleného tácku hospody U Hroznu.

© Jan Flemr
Na iliteratura.cz se souhlasem autora doslovu i nakladatelství Euromedia-Odeon

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3758x

Koupit knihu

Inzerce