Mistral, Gabriela

Mistral, Gabriela

studie beletrie zahraniční

Literární svět si letos připomene padesát let od úmrtí chilské básnířky a prozaičky Gabriely Mistralové (1889–1957), uznávané a respektované ve své vlasti i v zahraničí jak pro literární schopnosti, tak pro osobní kouzlo a lidské kvality, jimiž si podmanila intelektuály, politiky i širokou veřejnost.

Gabriela Mistral

Literární svět si letos připomene padesát let od úmrtí chilské básnířky a prozaičky Gabriely Mistralové (1889–1957), uznávané a respektované ve své vlasti i v zahraničí jak pro své literární schopnosti, tak pro své osobní kouzlo a lidské kvality, jimiž si podmanila intelektuály, politiky i širokou veřejnost. Někteří literární kritici dokonce inklinují k tomu, že mimoliterární činnost Gabriely Mistralové hodnotí obsáhleji než její tvorbu, i když ona sama se cítila být především literátkou.

Poezie Gabriely Mistralové je do značné míry postmodernisticko-avantgardní reakcí na estetickou a sentimentální jemnost modernismu. Její autorský projev je výrazně drsnější a jednodušší. Nejde již o nadšený zpěv, nýbrž o bolestivý nářek, jehož zdroje a příčiny se sice příliš nemění (jedním z často zmiňovaných nedostatků Mistralové je monotematičnost), ale působí v jejím podání autenticky. Střízlivé kouzlo poezie Gabriely Mistralové spočívá v opěvování reality, jež je tvořena jednoduchými elementy a zdánlivě nezajímavou každodenností, a ve snaze objevit v ní spojení s na první pohled skrytým světem, jehož skutečná krása se odráží právě v hrsti rozhozeného prachu či v rozbitém šálku. V objektech, z nichž je obtížné vytvořit estetickou podstatu poezie, – ale Mistralová se o to celý život neúnavně snažila.

Narodila se jako Lucila Godoy Alcayaga v chudém mĕstečku Vicuña na severu Chile a v žilách jí kolovala i židovská a baskická krev. Žila s rodiči na rozličných místech tohoto regionu a nemĕla snadné dĕtství. Babička jí často předčítala z Bible, což pozdĕji ovlivnilo i její tvorbu: její poezie bude mít vždy slabší či silnĕjší religiózní nádech. V roce 1904 se naplno nadchla pro literatura, krátce poté začala pracovat jako učitelka. V roce 1907 se Gabriela zamilovala do mladého železničáře Romelia Urety, který i přes její pomoc nedokázal splácet své četné dluhy a svůj život ukončil o dva roky pozĕji v návalu zoufalství a duševního zmatku sebevraždou. Tento jeho čin výraznĕ přispĕl k tomu, že Gabriela začala vnímata život jako dlouhé trapení, a zároveň inspiroval nĕkteré z jejích pamĕtihodných veršů. Ve stejném roce totiž píše slavné Sonety smrti (Los sonetos de la muerte, 1909), osobní poctu Uretovi, která vychází časopisecky v roce 1915. Roku 1908 poprvé použila pseudonymu Gabriela Mistralová (bezpochyby jako výraz úcty k provensálskému básníkovi Frédériku Mistralovi (1830–1914), jehož velmi obdivovala), který se oficiálnĕ stal jejím jménem o šest let pozdĕji, v roce 1914.

Ve svých dvaceti sedmi letech – tehdy se ještě plně věnovala učitelskému povolání poblíž chilské metropole Santiago – poznává politika Pedra Aguierra Cerdu, pozdějšího prezidenta Chile, který se stane jedním z jejích věrných obdivovatelů a neúnavným ochráncem. Vstup do světa politiků a vyšší společnosti jí pomůže k trvalému všeobecnému uznání. V tomto období rovněž úzce a intenzivně spolupracuje s nejrůznějšími chilskými i zahraničními periodiky a stále se snaží věnovat práci učitelky, která ji tolik ovlivnila. Horlivě si dopisuje s mnoha literáty, mimo jiné s Pablem Nerudou. V roce 1922 přijala pozvání Josého Vasconcelose, mexického spisovatele a politika a neúnavného propagátora kultury, který jí nabídl účast na vzdělávací osvětě v revolučním Mexiku.

Stejného roku spatřila světlo světa i její první sbírka poezie, Bezútěšnost (Desolación, 1922), věnovaná Aguierru Cerdovi, jež vyšla v New Yorku díky přímé intervenci španělského spisovatele Federica de Oníse. Díky úspěchu této knihy se Mistralová v roce 1925, rok po opuštění Mexika, mohla začít plně věnovat literatuře a v mezinárodním měřítku i humanitární a vzdělávací činnosti.

Život Gabriely Mistralové se v následujících letech sestával téměř výlučně z nepřetržitého cestování po celém světě a z nekonečného řetězce politických setkání, literárních sešlostí a humanitárních či kulturních konferencí, zatímco do Chile se vrátila již jen třikrát a vždy krátce (v letech 1925, 1938 a 1954). V Madridu se objevuje její druhá kniha, Něha (Ternura: canciones de niňos, 1924). Mistralová se stává stále známější a vlivnější osobou. Její životní styl ovlivňuje z žánrového hlediska i její literární tvorbu – poezie ustupuje do pozadí a Mistralová se věnuje zejména próze, přičemž převládají svědectví z cest a popisy setkání s významnými osobnostmi, které rovněž tvoří největší část její prozaické tvorby. Byla zvolena čestnou a později i doživotní konzulkou v mnoha státech Ameriky a Evropy a díky úzké spolupráci s proslulými světovými periodiky vyšplhal její věhlas do závratných výšin. V roce 1926 adoptovala Mistralová svého synovce Juana Manuela Godoye (Yin Yin), jehož sebevražda za nevyjasněných okolností v roce 1943 v Brazílii ji uvrhla do další hluboké deprese a bolesti; objevila se i tvrzení, že Yin Yin byl ve skutečnosti jejím synem, což je ovšem zcela nepodložená spekulace.

Její první návrat do Chile v roce 1925 byl doprovázen mnoha poctami. Třetí sbírka básní, Pastva (Tala, 1939), vyšla v Buenos Aires, a v roce 1945 obdržela Mistralová jako první latinskoamerická autorka v historii Nobelovu cenu za literaturu (na poli poezie ji později následovali ještě chilský poeta Pablo Neruda a mexický básník Octavio Paz). Rozhodujícím způsobem přispěla k založení organizace UNESCO.

V roce 1954 se objevuje její čtvrtá sbírka poezie, Lis (Lagar, 1954), jež jako jediná vyšla nejprve v Chile.

V roce 1957 zemřela v New Yorku a její pohřeb byl národní událostí (je pohřbena v rodné provincii). V témže roce vyšla posmrtně v Barceloně sbírka Poema de Chile.

Mezi hlavní témata poezie Gabriely Mistralové, která se dají částečně odvodit již z titulů básnických sbírek, patří samota, bolest, stesk z nenaplněného mateřství, sklíčenost a něha. Sbírky vykazují z hlediska obsahu, jenž se s přibývajícími reedicemi ještě rozšiřoval, mnohé stylistické a tematické podobnosti. Každá obsahuje texty či úseky, které předznamenávají texty z knížky následující, případně rozšiřují ty, které se již objevily ve sbírce předchozí. Zajímavé je rovněž interní uspořádání jednotlivých sbírek: všechny jsou přísně rozděleny do sekcí, z nichž každá je podbarvena tematickým nádechem, který je pro ni charakteristický. Například v Bezútěšnosti se objevují podtituly Život (Vida), Škola (La escuela), Bolest (Dolor); Příroda (Naturaleza) se dokonce opakuje ve sbírce Lis. Poznámky a doslovy, které měla Mistralová ve zvyku připojovat, jen zvýrazňují dojem jakéhosi uzavřeného řádu a autorské promyšlenosti.

Tvorba Gabriely Mistralové evokuje i její životní pouť, lemovanou strastmi a překážkami a plnou utrpení a bolesti. Jejím dílem prostupuje přesvědčení, že na světě jsme pouze na přechodnou dobu a že je naší úlohou přiblížit se pokornosti a nevinnosti živočichů, květin či nerostů. Ve všech aspektech tvorby Mistralové je pozorovatelná výrazná zbožnost: láska je pro ni božským citem, příroda božskou silou a Bůh ovlivňuje všechny, i ty nejjednodušší city či každodenní lidskou existenci; i proto se Mistralová řadí mezi nejvytříbenější religiózní básníky dvacátého století. V přírodních procesech hledá morální ponaučení, protože disponují nadpozemskou harmonií, kterou lidská ješitnost, samolibost a sobectví oslabují. V básních, v nichž Mistralová prezentuje svou bolest, jsou i nejlépe viditelné její básnické schopnosti: skromnost a přirozený talent dojmout pomocí střídmého jazyka, který dodává veršům výrazný nádech autenticity. Tatáž schopnost je však paradoxně zároveň nedostatkem. Omezené tematické zdroje, zejména lidskost a touha po dobrotě, se příliš opakují, a jednotlivé sbírky se tematicky příliš neliší. Zub času ubral některým básním na někdejší působivosti a odkryl přílišnou formální jednoduchost. Je však zapotřebí dodat, že Gabriela Mistralová nevnímala poezii jako nástroj k dosažení ryzího absolutna, ale spíše jako prostředek k tomu, aby se pokusila udělat ze světa méně nuzné a netečné místo.

Za nejlepší dílo Mistralové je všeobecně považována sbírka Bezútěšnost; ostatní, jak již bylo naznačeno, se jí s většími či menšími obměnami podobají. V Bezútěšnosti se mimo jiné odráží hluboce zakořeněný smutek Mistralové z toho, že nikdy nebyla matkou. Převládající téma sbírky Něha je, jak už sám titul napovídá, láska k dětem a její vyjádření; některé básně této sbírky se objevily už v Bezútěšnosti. Ve sbírce Pastva je naproti tomu cítit trauma, jež na autorku dolehlo po smrti její matky. Zisk z prodeje byl věnován španělským dětem, které zasáhla občanská válka. Lis se vyznačuje jistými metrickými inovacemi a obsahuje sekci věnovanou druhé světové válce, která Mistralovou velmi otřásla. Všemi sbírkami pak prostupují další známá témata – láska k vlasti, oslava přírody, přiblížení míst, která navštívila, a osobností, s nimiž se setkala, či náboženské vize. V díle Chilské básně (Poema de Chile, 1954) je ovšem možné pozorovat výraznější změny v porovnání s předchozí tvorbou. Zastihujeme v něm Mistralovou, která po smrti a v doprovodu domorodého chlapce, jemuž ukazuje a vysvětluje přírodní historii Chile, vyslovuje hluboké existenciální starosti, snad v předtuše blížící se skutečné smrti.

Poezie Gabriely Mistralové vyvolává vzhledem k častému opakování motivů a témat dojem, že se pohybuje stále dokola či mezi přesně vymezenými mantinely. Asketické zabarvení většiny díla také připravilo mnohé básně o mnohotvárnost a proměnlivost, a jednostranně orientovaný autorský styl místy oslabuje emoční dopad její tvorby. Ovšem i přestože na to nejlepší z díla Gabriely Mistralové by vystačila krátká antologie, její přínos latinskoamerické poezii je neoddiskutovatelný.

 

 

© Jan Paulík

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4319x

Inzerce
Inzerce
Inzerce