Christensen, Lars Saabye: Model (in Host)

Christensen, Lars Saabye
Model (in Host)

recenze beletrie zahraniční

Jak už v Norsku všichni vědí, Christensen s oblibou obléká své mužské postavy do více či méně autobiografického oděvu, staví je doprostřed krajiny svého srdce – do čtvrtí hlavního města, které stejně jako on vykazují známky středního věku – a nechává vyniknout jejich rysům nezakořeněných, beznadějných, osamělých, zakomplexovaných a za chimérami se pachtících outsiderů. V románu Model ale tohle všechno chybí.

Proč se ptát malíře, zda by byl raději hluchý, nebo slepý?
Lars Saabye Christensen: Model, přeložila Jarka Vrbová, Doplněk, Brno 2006

Pro většinu nakladatelů je samozřejmým pravidlem, že osvědčeného autora je dobré se držet. Vydáme-li mu bestseller, bude dost takových čtenářů, kteří si koupí i dodatečně vydanou prvotinu či dlouho očekávaného následníka bestselleru. I když třeba nebudou tak dobré jako bestseller. Přidanou hodnotou může být pak v případě překladové literatury fakt, že čím rychleji po originálu překlad vydáme, tím cennější bude. Tak přemýšleli i v případě nového románu spisovatele Larse Saabye Christensena Model (norsky 2005).

Jak už v Norsku všichni vědí, Christensen s oblibou obléká své mužské postavy do více či méně autobiografického oděvu, staví je doprostřed krajiny svého srdce – do čtvrtí hlavního města, které stejně jako on vykazují známky středního věku – a nechává vyniknout jejich rysům nezakořeněných, beznadějných, osamělých, zakomplexovaných a za chimérami se pachtících outsiderů.

V románu Model tohle všechno chybí. Christensen nastoluje nový vzorec, který nevyplývá jen z podoby hlavní postavy (dobře zavedený malíř Peter Wihl s manželkou a dítětem), ale i z odlišného jazyka (přímočařejší, zbavený typických christensenovských metafor) a z odlišné struktury vyprávění (zachycuje koncentrát malířova života skrze krátký dramatický úsek před jeho padesátinami, nadto pak v er-formě). Ani Oslo už není jednou z hlavních postav příběhu; je poníženo na kulisu kulisy, příběh by se mohl odehrávat kdekoli.

Slavného Petera Wihla čeká bilanční výstava u příležitosti padesátých narozenin, jenže několik měsíců před ní se ke sžíravé nejistotě, že už jako malíř nemá co říci, přidá diagnóza nevyléčitelné oční choroby, která má vést k úplné slepotě. Pro malíře není horšího ortele, a tak se uchýlí k faustovskému kroku. Zaprodá se ďáblu v podobě bývalého spolužáka, který mu klade krutou, ale zároveň zbytečnou otázku: Chtěl bys být raději hluchý, nebo slepý? Pomoc mu však poskytne a malíř nabude dojmu, že teď se vše zase může vrátit do starých kolejí. Ale Mefistofeles v bílém plášti si svou daň vybere na malířově svědomí. Paralela k Ibsenově Divoké kachně, na jejíž scénografii pracuje malířova manželka Helena, se s příběhem stýká jen v některých bodech, ale poskytuje napětí, jehož nás zbaví až konec příběhu. Ibsenova „pravda“, která přiměje malou Hedviku k sebevraždě, kontrastuje s pravdou o ceně za zdravé oči, která i zde vyplave na povrch a připraví Petera Wihla o lásku manželky a dcery. Katarze však nepřichází, chybí postava, která by jako Ibsenův Gregers Werle řekla, že oběť nebyla nadarmo, a z úst malíře a jeho ďábla je takový osvobozující rozsudek jen potvrzením jejich zločinu.

Je těžké vyhnout se otázce, proč Christensen napsal právě takový román. Obrovitý stín, který vrhal jeho veleúspěšný Poloviční bratr, se mu podařilo překročit už Rodem náprstníkovitých (2003) a vynikající sbírkou povídek Výtah Oscara Wilda (2004); tady vykročil stranou, možná jako by jeho úmyslem bylo vypořádat se se stejným problémem, jaký má Peter Wihl – s obavami a s nařčením z toho, že se na prahu padesátky opakuje a nemá co říct. Model rozhodně není opakováním motivů ani stylu, ale sdílí s mnoha dalšími Christensenovými díly snahu postihnout osobnost umělce, jeho vnitřní svět, proces tvorby a závislost na ní. Pokud chtěl Christensen napsat román, který by se od těch ostatních opravdu lišil, podařilo se mu to. Jeho výjimečnost však nespočívá v kvalitě a tu nemohou zachránit ani některé excelentní ostře narýsované dialogy malíře s galeristou Benem či s manželkou Helenou, ani výstižný popis Wihlova zoufalství. Jejich mistrovství ubírají na přitažlivosti i scény z Estonska, které jako by vystřihl z kteréhokoli průměrnějšího skandinávského románu o zemích bývalého východního bloku. Je opravdu nutné, aby se právě Christensen dopouštěl takových klišé? A má právě takový autor zapotřebí psát román jako důkaz, že umí psát i jinak, když jinak neznamená ani lépe, ani stejně dobře?

Pro nás je však závažnější otázkou, proč český vydavatel zvolil právě tento titul v záplavě tolika dalších, které mnohem více vypovídají o charakteru a úrovni Christensenova vypravěčského umění. Možná je za tím mnohem obecnější charakter celého příběhu, jehož zakotvení v čase a prostoru je na rozdíl od předchozích děl jakoby náhodné – mohl by se odehrávat v kterékoli (západní) zemi v uplynulých desetiletích. Pouze paralela s Divokou kachnou vyžaduje od čtenáře určitou znalost. Překlad je však šitý opravdu horkou jehlou a je obtížné soustředit se na těkavý text, když je k tomu všemu ještě plný norvagismů a nepřesností, které lze opravdu jen s těžkostmi považovat za záměrné aktualizace. Doufejme, že na příští počin jinak velice chvályhodné norské řady nakladatelství Doplněk bude mít jak překladatelka, tak redaktoři více času.

 

© Daniela Mrázová
Vyšlo v časopise Host 2007/4
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 116 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3619x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce