Pilch, Jerzy: U strážnýho anděla

Pilch, Jerzy
U strážnýho anděla

ukázka beletrie zahraniční

Tornádo Aša byla pěkná, chytrá a vysoká. Samá pozitiva. A navíc, což má v mém případě prvotřídní význam, prvotřídně se oblékala a používala prvotřídní kosmetiku. Tornádo Aša však vešla do bytu a prásk s kabátem, prásk s botami, prásk s kabelkou. Po čtvrthodině Ašiny existence na mém území...

Jerzy Pilch: U strážnýho anděla (z polského originálu Pod mocnym aniołem vydaného nakl. Wydawnictwo Literackie, 2001) přel. Barbora Gregorová, Fra, Praha 2007

Tornádo Aša
Tornádo Aša byla pěkná, chytrá a vysoká. Samá pozitiva. A navíc, což má v mém případě prvotřídní význam, prvotřídně se oblékala a používala prvotřídní kosmetiku. Tornádo Aša však vešla do bytu a prásk s kabátem, prásk s botami, prásk s kabelkou. Po čtvrthodině Ašiny existence na mém území (prostor, který zabydlovala ona, dívčí pokojík v příměstské rezidenci, je slovy nepopsatelný), na mém území nastávala… Nejprve jsem chtěl napsat: apokalypsa, ale neudělám to, zaprvé: i na můj vkus by to znělo příliš vtipně – apokalypsa jakožto následek tornáda, za druhé: nebyla by to pravda, nedocházelo k apokalypse, ale ke karnevalu, který byl ostatně stokrát horší než apokalypsa, po apokalypse by alespoň nebylo co uklízet, poté, co se však kolem přehnalo Tornádo Aša, jsme se z toho já i mé věci vzpamatovávali dlouho.

Prásk se šálou, prásk se šátkem, třísk s hrníčkem, prásk s trikem, prásk s novinami, prásk s knihou a se sukní.

„Aško,“ domlouval jsem jí trpělivě, „nezávislost nespočívá v tom, že necháš ležet domácí pantofle uprostřed pokoje.“

Ano, kdyby tak byl chaos v jejím podání originálním projevem naší neukojené vášně – to bych ještě chápal. Naše roztoužená těla se na sebe vrhají, strháváme ze sebe oblečení a vše je jako ve francouzském nebo v americkém milostném filmu – na chlupatém smaragdovém koberci leží pantofel, šaty, punčochy s korunkou, košile, černé džíny, kalhotky, boxerky vyznačující stezku, která vede do holywoodské postele. Aša však za sebou zanechávala nepořádek nejen cestou do postele, dá se říci, že cestou do postele dělala (respektive dělali jsme) nepořádek menší, naše vášeň byla sžíravá, oba dva jsme však měli vytříbený vkus a s cílem naši vášeň znásobit jsme její nenasytnost krotili – první pravidlo znělo: žádný spěch. I tak se však celý den i noc, čili celou věčnost válely domácí pantofle uprostřed pokoje. A taky spona do vlasů, popelník, ozdobná láhev na mléko, tenký fix, šampón Palmolive, včerejší „Gazeta Wyborcza“, navlhlý ručník, papír od čokolády Milka, pytlík od chipsů, obaly od všeho možného, zkrátka všechno.

Tornádo Aša zkrátka nebyla praštěná na hlavu a moc dobře věděla, že nezávislost nespočívá v tom, že nechá domácí pantofle uprostřed pokoje, s Ašou jsem si mohl o pojetí nezávislosti, a taky o jiných pojmech, se zaujetím povídat dlouhé hodiny. Aša studovala ekonomii a dějiny umění a pocházela z dobré rodiny. Její otec byl ředitel elitního gymnázia, vystudovaný historik, a jak se po převratu ukázalo, také majitel několika činžáků a nemovitostí, matka byla zubařka s mnohaletou praxí a s ordinací na starém městě, šlo o distingovanou, postarší, upravenou a na svůj věk neodolatelně přitažlivou ženu.

Ani během jednoho jediného nedělního oběda v příměstské rezidenci rodiny Tornádových jsem neměl čisté svědomí. Co to povídám, že jsem neměl čisté svědomí, měl jsem velmi černé svědomí, byl jsem jako bezbožná svině i jako nenasytné zvíře. Ládoval jsem se jídlem jako vyhladovělý vlk a jako kanec jsem sledoval svou budoucí skoro tchyni – měla na sobě volné žluté šaty a volné žluté šaty mě vždycky dostanou. Jedl jsem vývar s masovými knedlíčky, nádivku s telecími jazýčky, telecí pečeni na divoko, ovocný salát, zmrzlinu a zacpával si hrdlo, kterým se mi honila nemravná píseň. Byl jsem tenkrát ve skvělé kondici, protože jsem abstinoval, nepil jsem nic jiného kromě minerálky bez bublinek (za totáče minerálka bez bublinek nebyla), během oběda jsem nevypil ani kapku vína, nevypil jsem ani stopečku likéru k zákusku, v kávě s koňakem jsem ani rty nesmočil a odpoledne jsem jednoduše odmítl sklínku Jacka Danielse, kterou mi nabízel pán domu. Nepil jsem vůbec a má abstinence mě ani trochu nesužovala, byl jsem v dokonalé formě, poslouchal jsem, mluvil jsem, v hlavě jsem si domýšlel podrobnou fabuli pornografického románu o matce a dceři, jež svádím obě najednou, rozváděl jsem ji úměrně tomu, aby nezanikla úplně, aby však zároveň nepřevládala nad ostatními myšlenkami, což se mi absolutně nedařilo. Aktivně jsem se účastnil rozhovoru a s upřímným zájmem jsem naslouchal názorům pána domu, které se týkaly jeho poměrně rozsáhlých literárních znalostí. Pan Tornádo – literatura německy píšících autorů se speciálním zájmem o rakouské spisovatele ve 20. století, paní Tornádová – literatura latinsko-americká bez dalších bližších preferencí, Aša – ruská a americká literatura, a zvláště potom Vladimir Nabokov. Poslouchal jsem, mluvil jsem a ohledně Nabokova jsem zmínil myšlenku, která dokonale vystihovala mou situaci, že totiž Nabokov byl spisovatel, u něhož pekelná temná zvídavost a precizní zvládnutí dokonalé techniky ideálně předurčily napsání románové studie patologie, bohužel však, dodal jsem s erudovanou frivolností, fámy o autorově těžké alkoholové závislosti se ukázaly jako falešné. Poslouchal jsem, mluvil jsem, prezentoval jsem své literární zájmy a potom, za soumraku, jsem se ocitl v Ašině dívčím pokojíku.

„Vidíš, jak hezky jsem tu uklidila?“ zašeptala Aša, „to kvůli tobě, kvůli tobě jsem tu udělala pořádek.“

Není sporu, že v pokoji zavládla znepokojivá symetrie, která byla v rozporu nejen s Ašinou přirozeností, ale i s přirozeností lidskou, a na první pohled bylo zřejmé, že tu vznikl potěmkinovský monument vzorného pořádku, který se každou chvílí sesype.

„Ašo, miluju tě v chaosu, miluju tě mezi všemi tvými poházenými věcmi.“

Aša, která byla nově poznaným uměním harmonického skladování věcí evidentně unešená, mě však neposlouchala, nebo možná jen nepochopila poetickou hloubku mého vyznání.

„Dokonce i klíče,“ zašeptala s dětským nadšením, „dokonce i klíče teď dávám na své místo. A dneska ráno, představ si, že ráno jsem je nemohla najít, nemohla jsem najít klíče, protože jsem zapomněla, že jsem je položila tam, kam patří.“

Cítil jsem, jak mi vzrušením vysychá v krku, najednou jsem získal jistotu, že s Tornádem Ašou strávím celý zbytek života.

„Miluju tě,“ zopakoval jsem, „miluju tě a je mi jedno, kde necháváš klíče.“

„Pojď,“ řekla Aša, vzala mě za ruku, odvedla mě po schodech do patra a odtud jsme pokračovali dlouhou chodbou, na jejímž temném konci byly dveře. Za nimi jsem před očima spatřil zatím nezařízený pokoj s holými stěnami, byl světlý a útulný. Z okna se naskýtal pohled, který mohl být tajným snem každého grafomana – dole bylo zastydlé město, nad ním houstly masy horkého vzduchu, asiatská tráva temnoty obrůstala zákoutí a ve vzdálených oknech se rozsvěcela první světla.

„Tady budeš mít vlastní křeslo, vlastní police, knihy a psací stůl, tady budeš moct psát,“ řekla Aša a já jsem pochopil, že velká nezbytná změna, na kterou jsem po dlouhá léta čekal a v níž jsem během oněch let přestal věřit, nakonec přece jen nadešla. Pochopil jsem, že se můj život změní a zlepší, a jemně, jako bych bral do rukou duši, která mi daruje nový život, jemně jsem objal Ašu kolem ramen.

A potom už nastal pozdní večer, všichni dospělí dávno spali, na naší části polokoule bylo mnoho zhasnutých světel a já jsem si po telefonu objednal taxi (za totáče nebyly taxíky přes telefon), rozkošně zívající Aša mě doprovodila přes zahradu, za brankou už čekal bílý mercedes, sladké sny, Aško. Taxikář míjel temné periférie, jel mezi holými poli a podél křehkých domovních zdí, a já jsem byl tolerantní vůči všemu na světě, dokonce se mi líbilo i to, že taxi, které pro mě přijelo, byl bílý mercedes.

Pohodlně jsem se usadil a se zájmem sledoval rozsvícená okna, vždycky mě přitahovala okna, ve kterých se pozdě do noci svítilo, někdo četl celou noc knihu svého života, někdo umíral, někdo se dusil příšerným kašlem, někdo se budil křikem z nočních můr, někdo bral někoho za ramena, někdo si bral prášek na uklidněnou, někdo steskem plakal, někdo šel na záchod. Podíval jsem se na hodinky, byly tři hodiny ráno, souhvězdí nade mnou se přesýpala jako písek, na chvilku jsme zastavili před non-stopem, načež jsme pokračovali po pusto prázdné dvouproudé silnici. V našem temném paneláku nebyl nikdo vzhůru, nikdo neumíral, nikdo nečetl knihu, při které se ti tají dech, ale vlastně to byly poslední chvilky kolektivního spánku, zanedlouho se totiž ve dvanáctém patře rozsvítí světlo. A rozsvítilo se světlo ve dvanáctém patře a svítilo nepřetržitě po čtyřicet dnů a nocí, po čtyřicet dnů a nocí jsem bez přestávky pil. Nad mým bezvládným tělem svítila žárovka, nastával úsvit a přicházel večer, má bezvládná ruka sahala po flašce a nalévala vodku do bezvládného hrdla, mé povlečení a kůži obaloval chitinový povlak zvratků, v mém bytě se střídala jedna smršť za druhou. Můj ty Bože, bordel, jaký dělala Tornádo Aša, byl v porovnání s tím, co zůstávalo po mně, vzorným pořádkem. Plazil jsem se po čtyřech a hledal flašku, kterou jsem si schoval na horší časy (kterou již dávno pohltily ztuhlé vnitřnosti, horší časy nastaly už dávno a všechny další časy byly taky horší, jeden horší než druhý), nebo jsem se v náhlém momentu střízlivosti doplazil k telefonu, abych vyřídil klasický nákup po telefonu. Prosil bych dvě láhve broskvové vodky Premium a velkou coca-colu. A adresa. Za totáče nákupy po telefonu neexistovaly.

Z knihy Pod mocnym aniołem (Wydawnictwo Literackie, 2001, česky U strážnýho anděla, nakladatelství FRA, květen 2007) přeložila Bára Gregorová
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky i nakladatelství Fra

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2389x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce