Eliot, George: Middlemarch

Eliot, George
Middlemarch

recenze beletrie zahraniční

Proč vlastně jisté české vydavatelství přišlo s nápadem vydat zrovna román Middlemarch spisovatelky George Eliot, jedné z největších osobností anglické literatury druhé poloviny 19. století. Tedy knihu, která má opravdu daleko k moderním bestsellerům a která si jen těžko bude hledat cestu k současnému, mnohdy velmi pohodlnému čtenáři?

Povinná četba po anglicku aneb román, co románem zas až tak není
George Eliot: Middlemarch, přel. Zuzana Šťastná, Romeo, Praha 2006, 672 stran

Poslední dobou je docela módní řešit na stránkách nejrůznějších literárních časopisů či jiných periodik strategii českých nakladatelství. Terčem útoků se povětšinou stává jejich zaměření na kvantitu, tedy snaha chrlit ročně desítky nových titulů na úkor jejich kvality. Oblíbeným ukazatelem bývají náklady, většinou jdoucí do stovek, maximálně do tisíců výtisků, které vyznívají tragicky především ve srovnání s deseti, ne-li statisícovými náklady, jež byly běžné ještě před rokem 1989. V takovém klimatu se může zdát zvláštní, proč nějaké české vydavatelství přišlo s nápadem vydat zrovna román Middlemarch George Eliot, tedy knihu, která má opravdu daleko k moderním bestsellerům a která si jen těžko bude hledat cestu k současnému, mnohdy velmi pohodlnému čtenáři.

Zamyslíme-li se nad tím však hlouběji, dospějeme ke stejné odpovědi, jako kdybychom se ptali, proč vydávat znovu např. Babičku Boženy Němcové, nebo Povídky malostranské Jana Nerudy, když je přece všichni znají z povinné četby a možná by ještě našli čtenářský deník, do kterého si kdysi tak pěkně zapsali, o čem že tyto všemi „milované“ knihy vlastně jsou. Srovnání s klasiky české literatury 19. století není náhodné; George Eliot představuje v anglickém literárním kánonu totéž, co oba zmiňovaní autoři, popř. třeba Karolína Světlá, která má s anglickou prozaičkou navíc ještě podobný osud.

George Eliot je považována za jednu z největších osobností anglické literatury druhé poloviny 19. století (jejímu románu Middlemarch se dokonce před pár týdny dostalo té pocty, že byl časopisem Time zařazen mezi 10 nejlepších románů všech dob) a při zmínce jejího jména všem anglickým školákům naskočí podobná husí kůže, jako těm českým při vyslovení názvů děl typu Kříž u potoka nebo Vesnický román. Je to prostě klasika, která může dnešním čtenářům připadat nemoderní a rozvleklá, ale která před více než sto lety vyvolávala podobné vášně a diskuze, jako díla největších literárních hvězd současnosti.

Román Middlemarch je tedy nutno chápat v kontextu doby, ve které vznikl, také nelze opomíjet osobnost autorky, jež byla v Anglii druhé poloviny 19. století opravdu výjimečným zjevem. George Eliot (vlastním jménem Mary Ann Evansová) je totiž všechno možné jen ne typická viktoriánská spisovatelka, stejně tak se vymyká i představě o viktoriánském ideálu ženství. Eliot měla to štěstí, že jí bylo dopřáno na ženu neobvyklé vzdělání a že se již od útlého dětství dostávala do styku s nejvýznamnějšími osobnostmi vědy a literatury té doby, mj. např. Herbertem Spencerem či Ralphem Waldo Emersonem. Po smrti otce stála před vážným rozhodnutím, zda žít odkázána na milost a nemilost bohatších příbuzných, či se vydat pro ženu ne úplně běžnou cestou – osamostatnit se a vydělávat si na živobytí sama. Vybrala si nakonec nezávislost a zanedlouho se stala hlavní redaktorkou časopisu Westminster Review. Kromě vyhraněných názorů, kterými se vyjadřovala k umění, literatuře i náboženským otázkám, vzbuzovala ve zkostnatělé viktoriánské Anglii pohoršení také svými milostnými vztahy; udržovala dlouholetý poměr se ženatým a poněkud volnomyšlenkářským literátem Georgem Henrym Lewesem, po jeho smrti se zase provdala za o hodně let mladšího Johna Crosse. Aby zmírnila dopady, které měly její životní styl a postoje na její rodinu, začala publikovat pod pseudonymem; už ve Westminster Review dávala přednost anonymitě a veřejnou slávu raději přenechávala jiným, v literatuře se zase ukryla pod mužské jméno George Eliot (které bývá do češtiny nesprávně přechylováno, byť šlo čistě a úmyslně o mužský pseudonym.)

Virginie Woolfová o románu Middlemarch kdysi prohlásila, že je to jediný román pro dospělé, který někdo v 19. století v Anglii napsal. Podíváme-li se na některé jiné slavné romány té doby, třeba díla Dickensova, sester Brontëových či Williama Makepeace Thackerayho, pochopíme, kam tím slavná autorka mířila. Na rozdíl od ostatních „viktoriánských“ románů, které byly ve většině případů značně zidealizované a až na výjimky popisovaly, kterak všemi zatracovaný hrdina nakonec přes veškerá příkoří díky poctivosti a těžké dřině dosáhl kýženého štěstí a úspěchu a nalezl i čistou a upřímnou lásku, je svět George Eliot a především jejího nejslavnějšího románu Middlemarch o takovéto happyendy ochuzen. Jejímu románu chybí ona morální lekce, jež bývala uštědřována nehodným hrdinům, jen málokterá z jejích postav může být chápána jako ztělesnění viktoriánských hodnot. Ani na rodinu, tradiční základní kámen viktoriánského románu není nahlíženo nekriticky, ale naopak s nedůvěrou a se značnou ironií.

Dobové kritiky, které následovaly po vydání románu Middlemarch v roce 1871, se pozastavovaly především nad jeho „nerománovou“ strukturou, hlavně nad jistou roztříštěností. Román jako takový bývá běžně definován jako epické dílo většího rozsahu, ve kterém se zpravidla vyskytuje velký počet postav. Tato kritéria Middlemarch bezezbytku splňuje, navíc však oboje, tedy rozsah i větší počet postav značně přesahuje. Je na něm vidět, že vznikl původně ze dvou samostatných prozaických útvarů, které nakonec autorka šikovně sloučila, a také to, že byl psán s tím, že bude vycházet na pokračování. To vysvětluje jeho až „zrůdnou“ délku (běžná vydání s normálním řádkováním mívají kolem 800 stran) a také neskutečné množství hlavních a vedlejších postav.

I proto bývá Middlemarch zařazován mezi první moderní romány britské literatury. Je to nejen kvůli jeho komplikované struktuře, absenci jediného vševědoucího a moralizujícího vypravěče, ale především kvůli jeho komplexnosti. Nechce být pouhou zábavou, ale chce popisovat opravdový svět kolem, plný tichých tragedií, malicherných problémů, rozporuplných postav, ale i malých vítězství. Tento svět však není nikdy viděn černobíle, netočí se pouze kolem peněz a společenských tříd, osudy jeho protagonistů nikdy nekončí jednoznačně.

Za hlavní postavy bývají kritikou i literární historií označovány postavy dvě – Dorothea Brooková, mladá intelektuálka, žena plně pohroužená do vědy a náboženství (nese značné autobiografické rysy), a doktor Lydgate, mladý nadšený lékař, jehož bohulibé úmysly narazí na maloměšťáctví a pletichy provinčního Middlemarche. Dorothea se dobrovolně vzdá romantického svazku s pohledným bohatým šlechticem a namísto toho se stane manželkou postaršího vědce (spíše však diletanta), kterému chce napomáhat v jeho „úctyhodném“ úsilí. Její postavou Eliot poukázala na rozporuplnost, kterou přináší mladým ženám vzdělání – kdy se střetávají ambice a tradiční úloha ženy – jež jim povětšinou znemožňuje žít šťastný život. Lydgate zase pro Eliot představuje typ člověka, který je povznesen nad tradiční třídní uspořádání anglické společnosti a který je ochoten obětovat vlastní lukrativní kariéru na oltář vědy. On, stejně jako Dorothea, nakonec vystřízliví a svých ideálů se vzdá ve prospěch obyčejného života.

George Eliot se románem Middlemarch vyslovila ke dvěma tradičním námětům tehdejší literatury, k lásce a manželství, jež v jejím podáním postrádají tradiční romantický nádech a jsou mnohem spíše kompromisem mezi naivními sny a mnohdy pochmurnou realitou, a ke společnosti, která utlačuje individualitu a oslavuje průměrnost a pokrytectví. I proto byl Middlemarch kritizován jako příliš morbidní a depresivní portrét anglické společnosti, jenž nikdy nenabízí řešení, nikdy nepředkládá jednoznačně šťastné vyznění osudů alespoň jednoho z protagonistů.

Román Middlemarch není v žádném případě jednoduché čtení. Na rozdíl od populárních sester Brontëových, které na mnohem menším prostoru nabízejí čtenářům trochu toho napětí a šťastný konec, či na rozdíl od zmiňovaného Thackeraye, jehož dlouhatánský Jarmark marnosti alespoň nepostrádá vtip a osvěžující ironii, je Middlemarch George Eliot sáhodlouhá a pochmurná sonda do doby velkých ideálů a ještě větších osobních obětí. George Eliot má tu smůlu, že její knihy nejsou natolik atraktivní a nemají tak dramatické zápletky, aby se jich ujali filmoví tvůrci a zpopularizovali je podobně jako knihy Jane Austenové. Její dílo bude muset asi vždy bojovat s předsudky, jež vyvolává trochu zavádějící nálepka „klasického viktoriánského románu“. Což je škoda. Při čtení tohoto románu je třeba mít neustále na zřeteli, čemu všemu musela jeho autorka čelit a v čem všem jsou její postavy nekonvenční a mnohdy i experimentální. Jen tak je možné „překousnout“ jeho ubíjející délku, ocenit jeho nesporné kvality i heroické úsilí překladatelky, která tuto „klasiku“ českým čtenářům konečně – za což jí patří veliký díky – zprostředkovala.

© Markéta Musilová
Ve zkrácené verzi vyšlo v MF Dnes
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 83 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 3988x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce