Verne, Jules: Dobrodružství kapitána Hatterase

Verne, Jules
Dobrodružství kapitána Hatterase

studie sci-fi

Čtvrtý román Podivuhodných cest (1866) je u nás méně známý. Přesto náleží ke klasickým verneovkám.

Dobrodružství kapitána Hatterase
Jules Verne: Dobrodružství kapitána Hatterase (Aventures du capitaine Hatteras), přel. Václav Netušil, ilustr. Edouard Riou, Albatros 1986

Čtvrtý román Podivuhodných cest (1866) je u nás méně známý. Přesto náleží ke klasickým verneovkám. A začíná touto památnou větou: „Zítra za odlivu odpluje z newprincetonských doků za neznámým cílem briga Forward, jejímž kapitánem je K. Z. a druhým lodním důstojníkem Richard Shandon.“

Příběh odehrávající se v letech 1860-1861 nás pak prostřednictvím devětapadesáti kapitol dopraví ze „staré dobré Anglie“ až do mrazivého Grónska a Kanady. A pak po glóbu ještě „výš“. Až? To už jasné i z titulu první části, který zní:

Angličané na severním pólu
Briga Forward vyplouvá z Liverpoolu vlastně úplně bez kapitána, a to pouze na základě dopisu neznámého pana K. Z., který ji nechal postavit. Její posádku tvoří osmnáct mužů, žádný z nichž nesměl být ženatý. Po celou plavbu je zakázáno požívat alkohol, ale nejen to. Naprosto všichni členové posádky museli být rodilými Angličany. Tyto podmínky jsou plněny. A tajemný pan K. Z.? Poslal místo sebe na palubu jen velikou dánskou dogu jménem Duk. Propána! Anebo je snad on sám… jejím převtělením?

Je to každopádně působivý a u Julese Verna i trochu udivující motiv, i když vlastně ne zase tolik, protože motiv poeovský. A Edgar Allan Poe patřil k Vernovým nejoblíbenějším spisovatelům, napsal o něm dokonce studii a v Dobrodružství kapitána Hatterase namaloval poetický obraz lodi ubírající se pod vedením psa(!) k neznámému cíli. - I když to plátno črtal Verne hodně racionalistickou rukou!

Co dál? Někteří námořníci si skutečně myslí, že ona doga jménem Duk je kapitán sám. Ale co je podstatnější? Že od Shandona pravidelně dostávají hned pětinásobek obvyklé mzdy a že mají za každý rok služby slíben i přídavek v hodnotě jedné desetiny celoročního platu. Dodejme ještě, že tajemný pan K. Z. pozval na palubu i pozoruhodného doktora Clawbonnyho, jednoho z vůbec prvních Vernem specificky črtaných vědců.

Plují k severu. Až je zastaví ledy. Námořníci Pen a Waren se tehdy pokusí utopit Duka v jednom otvoru v těchto ledech, ale pes se znovu objeví, až jako by vstal z mrtvých.

V další dramatické chvíli může být briga Forward úplně rozdrcena ledovcem (to jako z pomsty psa?), když ale dojde k odhalení.

Nenápadný lodník Garry byl sám K. Z. A kdo je to pan K. Z.? Sám slavný mořeplavec kapitán John Hatteras. Jeho jméno zní všem. A stačí k tomu, že všichni na palubě ihned chápou. Jsme účastníky Hatterasova (už třetího) pokusu o dobytí pólu. A tak tedy dál a dál… a kupředu!

„Jistý Francouz Hatterasovi jednou zdvořile a laskavě řekl toto,“ píše Verne. „Kdybych nebyl Francouzem, chtěl bych být Angličanem.“

„Kdybych nebyl Angličanem,“ odpověděl prý pyšně kapitán Hatteras, „chtěl bych být Angličanem.“

Podle toho se chová. Plují tak dlouho, až dosáhnou pólu, ale prozatím jenom magnetického. Loví velrybu, ale ta je přímo před jejich očima rozdrcena ledovci. Na Beecheyově ostrově měl čekat sklad uhlí. Není tam. Dojde ke vzpouře. Současně Forvard uvízne. Jsou nuceni přezimovat v ledovém moři. (Takto nazvanou povídku už Verne publikoval roku 1855).

Loví. Dostanou polární lišku se starou zprávou o poloze skladů, zprávou ještě z pera sira Jamese Clarka Rosse (1800-1862)... Tento anglický námořní důstojník objevil také antarktickou Rossovu ledovou bariéru (1841) a v letech 1848-49 vedl jednu z desítek výprav pátrajících po navždy zmizelém siru Johnu Franklinovi (1786-1847)... Ale zpátky do verneovky.

Když dojde výpravě uhlí, tak kapitán Hatteras, doktor Clawbonny, harpunář Simpson a tesař Bell vsednou do saní a míří k onomu nesmírně vzdálenému Rossovu skladu. Po strašlivých útrapách Simpson zemře. A výprava se - už těsně před cílem - musí vrátit. Na zpáteční cestě narazí na dvě mrtvoly. Jsou to muži z americké lodi Delfín. Narazí i na další tělo. Tentokrát je to zaživa pohřbený muž. Kapitán Delfína Altamont. A Forward? Mezitím se ocitl v plamenech. Zůstal u něj - jako u pochodně - pouze jediný námořník. Johnson. Ostatní - vzbouřenci uprchli. Vzápětí briga Forward exploduje. Závěr této první části má v sobě až něco z atmosféry finále románu o Frankensteinovi od Mary Shelleyové.

Ale následuje ještě druhý díl, který Jules Verne nazval

Ledová poušť
Nebýt vraku Delfína, byli by už Hatteras a jeho muži ztraceni. Takhle ještě ne. Mají určitou naději… a Altamont je vede právě k Delfínu. Dochází jim ale střelný prach a úplně jim dojdou náboje. Co dělat?

Clawbonny si ví rady, a jak by také nevěděl, když je faktickým předchůdcem Cyruse Smithe z Tajuplného ostrova. Vytvoří náboj ze zmrzlé rtuti a zazáří i podruhé, když roznítí oheň za pomoci velké čočky vyhlazené z ledu. Dnes už klasické scény…

Konečně trosečníci (ano, i tento román lze zařadit mezi verneovky trosečnické) dojdou k vraku Delfína a vybudují si poblíž ledový „Doktorův dům“. Ale není všechno dobré. Mezi Američanem Altamontem a Britem Hatterasem vládne napětí. A nazvou sice nově objevený ostrov Novou Amerikou, Hatterasovi to ale pod vousy moc nejde… A Doktorův dům? Je napaden hladovými ledními medvědy, i to už ale čtenáři znali z povídky poprvé vydané roku 1855.

Přezimující se před šelmami zachrání jen díky podkopu a většinu bestií zabijí výbuchem. Další zkouška následuje. Jsou jí kruté mrazy - vylíčené ovšem později a ještě důkladněji i ve verneovce Země kožešin…

Ale jaro také musí přijít. Přijde. Uvolní se ledy a dobyvatelé pólu tedy znovu vyplouvají na oceán. V čem? Šalupu si zbudovali přímo z vraku amerického Delfína, i když proti Hatteras zpočátku vehementně protestoval. „Je to přece americké dřevo!“ Smířil se s tím nakonec, a pak došlo i ke zcela klíčové události. Během dramatického lovu na pižmoně se totiž kapitán Hatteras ocitl ve smrtelném nebezpečí. V té chvíli stál nejblíž právě Američan. Jenom krátce zaváhal - a pak Britovi zachránil život. To z nich udělá přátele.

Na pevnině trosečníci objeví údolí plné zvěře, která ještě nepoznala člověka, a tedy ani oprávněný strach z něj ne. Znovu loví a pojmenují údolí Severní Arkádie. A pak? Vzhůru k severnímu pólu! Je to ale divná plavba. Najednou se pohybují po úplně průhledných vlnách a ve vzduchu skřehotají neznámí ptáci se šestimetrovým rozpětím křídel. Zkrátka, scény i atmosféra opět jako z Edgara Allana Poea. A více viz jeho Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu

V Severním ledovém oceánu jsou dále vidět medúzy o desetimetrovém průměru a obrovské ryby. Také velryby a vorvani tu svádějí kruté boje. A poté už… Pól. Bohužel a co čert nechtěl, pól jaksi přímo tvořený ostrovní sopkou.

Přižene se symbolicky i děsivá bouře a kapitán Hatteras náhle zmizí. Je snad opravdu čarodějem? Démonem? Až když přistanou přímo u sopky, najdou ho, ale polomrtvého. Hatteras je zahalený v britské vlajce (Union Flag) a pouze ve společnosti svého psa Duka. „Na pól! Na pól!“ hřmí. A žene své námořníky dál, i když ti už zanechali zprávu zde. Hatterasovi žádné „zde“ nestačí. Chce až na skutečný vršek zeměkoule a tedy i do jícnu sopky, a tak taky měl, aspoň podle původního Vernova plánu, skončit. A tam měl snad i skočit, v něm i shořet, zahynout.

A skutečně. Skála pod kapitánovými botami se uvolňuje. Ale opět je tu pohotový Američan Altamont. Přiskočí. Ještě zachytí Anglii! A tak zůstane kapitán Hatteras sice živý, ale šílený.

Následuje už jenom návrat, kdy nalézají zbaběle uprchlé vzbouřence mrtvé - a kdy jim ani neujde ji, že mezi nimi předtím došlo ke kanibalismu.

Ale Anglie? Ta je víc než hrdá na své vítěze! A kapitán Hatteras? Zůstává zavřený v sanatoriu, kde stále chodí a chodí. A když chodí, míří stále a zarytě k severu. Jen a jen. Jako střelka kompasu, a tak to bude trvat dlouho, dodejme, až dokud k této verneovce někdo nevymyslí další díl.

A padesát let poté?
Kdo vlastně dobyl severní pól? Jistěže ne Čech Karel Němec, nicméně… Oni se ani tvůrci Járy da Cimrmana neinspirovali úplným prázdnem, naopak. O severní pól totiž začátkem století intenzivně usilovali hned dva Američané. 1. Lékař Frederick Albert Cook a 2. důstojník a inženýr Robert Edwin Peary. Právě doktor Cook (1865-1940) pak na točně i stanul - jako první, tedy aspoň podle vlastního tvrzení. Stalo se 21. dubna 1908 a obecně je to samozřejmě označováno za lež, k čemuž přispívá i Cookova nedobrá pověst. Mystifikoval totiž světovou veřejnost už v případě údajného dobytí nejvyšší hory Severní Ameriky Mountu McKinley (1906), které sice zevrubně popsal v knize Na vrchol světadílu (1908), ale které jeho průvodce později popřel. A k nedůvěře v Cooka vedlo i jeho pozdější (1930) uvěznění za spekulační podvody a za porušení poštovních zákonů. Vyfasoval čtrnáct let a byl propuštěn až po odpykání sedmi z nich. A ačkoli si jinak vydělal hodně peněz svými přednáškami, články i spisy - včetně velice úspěšného díla My Attainment of the Pole (Mé dosažení pólu, New York 1909), zůstává tedy prvenství dodnes „přiklepnuto“ Robertu Edwinu Pearymu (1856-1920), který ohlásil, že stojí na pólu až o rok později (6. 4. 1909).

Ale pozor. Britský polárník Wally Herbert získal v osmdesátých letech dvacátého století od Pearyho potomků jeho deník, který mu v dobré víře vydali po odvysílání jednoho televizního pořadu, ve kterém se zpupně tvrdilo, že na pólu přece jenom stanul jako první doktor Cook. Herbert to chtěl smést se stolu. Přezkoumal proto Pearyho astronomická pozorování a došel k překvapujícímu závěru, že slavný polárník ve skutečnosti minul točnu asi o sto kilometrů.

A že to možná dokonce i věděl, anebo aspoň tušil. Anebo snad není krajně podezřelé, že si právě v inkriminovaných dnech přestal úplně vést deník a že během pouhých čtyř dní urazil po ledě skoro půl tisíce kilometrů, což se ještě dlouho poté nikomu nepodařilo ani za pomoci sněžných vozidel, kterými Peary ještě nedisponoval a ani disponovat nemohl? Možností je samozřejmě víc. I to, že právě prázdný deník je důsledkem oné rychlosti, za které „ani nebyl čas na psaní“, ale… Je to divné. Tu vůbec první zprávu o dobytí severního pólu přitom rozhlásili světu novináři listu New York Times (7. 4. 1999), a to pouze na základě stručného Pearyho telegramu, Zněl: „Jsem na pólu.“

A tak se roku 1988 tento list raději svým čtenářům takto omluvil: „V dobré vůli a vzhledem k Pearyho dobré pověsti naši redaktoři tenkrát o dobytí severního pólu vůbec nepochybovali.“

Jak to tedy bylo? A kdo tam stál první? Odpověď nám je ale vlastně jasná. Samozřejmě Kapitán Hatteras.

 

 

© Ivo Fencl
Publikováno na http://kod.pecinovsky.cz
Na iliteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3639x

Inzerce