Kramberger, Taja: Hamletovy španělské střevíce

Kramberger, Taja
Hamletovy španělské střevíce

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z básní pozoruhodné slovinské básnířky a antropoložky (nar. 1970). Její hlas je velmi sebejistý, neuzavírá se jen do intimna, ale je si vědoma bolestné spjatosti se světem kolem sebe, jehož drtícímu tlaku je nucena se postavit.

Taja Kramberger: Hamletovy španělské střevíce
Ukázka z básní pozoruhodné slovinské básnířky a antropoložky (nar. 1970). Její hlas je velmi sebejistý, neuzavírá se jen do intimna, ale je si vědoma bolestné spjatosti se světem kolem sebe, jehož drtícímu tlaku je nucena se postavit.

Hamletovy španělské střevíce
Úzkosti se ne a ne sloučit.
Židle pálila, ale Holan tehdy neměl boty,
aby mohl odejít,
aby odsunul nemocnou hromadu tuku.

Hamlet mu je zrekvíroval
během té dlouhé noci, která začala roku 1949
a skočila až roku 1964,
a nechal ho
samotného v elegickém salóně disonancí,
v zhoubném nádoru Střední Evropy.

Pražská říční vitráž nad Kampou dodnes
předvádí všechny ty podoby, jako by je
koruny dosud přežvykovaly a pomalu
pukaly ze svých, dávno
nacpaných a nikdy
do konce nevykouřených dýmek paměti.

Questa mostra (Florencie, 1972)
Co vidíš, je cesta;
dvě postavy se blíží k rozcestí.
Na něm jedna sebere kámen,
který dlouho potěžkává v ruce.

Rozhovor získá tvar kamene.
Je hladký, oblý,
neprostupný a teplý,
téměř pod doteky žhoucí.

Postavy se vzdálí.
Co vidíš, je pořád ještě cesta.
Co nevidíš:

kámen vklouzne do kapsy,
cesty se rozejdou a rozhovor,
který zůstal skrytý v kameni,
pokračuje v Moorových sochách.

Gestrinova 5
Dřív než jsme se nadobro přestěhovali do
nového domu, do Červeného domu, a namontovali
červenou schránku, která dost velké čelisti na
formát cizích časopisů, a dřív než se soused
s námi přivítal s tím, že schránce
vrazil pěstí přes hubu,
každý sám jsme sledovali, jak se nám
deset měsíců nepozorovaně vytrácí mezi prsty
a dva jako rezerva, které jsme
také promarnili vylepšováním pozice
místní nevkusné intelektuální atmosféry,
i přesto, že věříme jen v krajiny
osamoceného průlomu, všímali jsme si,
jak se roky a desetiletí spojují v tkaní
husté, jednobarevné buchary, kterou
si možná koupíme do
obýváku, a povídali jsme si o tom, jak je
každá z jejich opěvovaných
samot měřitelná týmiž vyčpělými významy slov,
dokonce týmiž gesty a jedna z nich postihla
naši nebohou schránku, a
jak jeden po druhém, když etika zazpívá své
vysoké C, ztrácí půdu pod nohama a
koktá nesrozumitelné litanie z příruček a
starých rakousko-uherských nebo jugoslávských pravidel etikety 
nebo se chytají posledních rafinovaných strategií
před skokem na kořen jazyka,
ironie a formalismu, a
než jsme se skutečně přestěhovali do Červeného domu,
věděli jsme, že věčná blízkost konfliktu
vychází odspodu; z přízemí či sklepa,
odtamtud, kde se tělo a hlas rozcházejí, jako
na našem novém kruhovém schodišti, kde
je ozvěna hlasu slyšet až do horních podlaží,
i když nikdy nezahlédneš fyzickou přítomnost
adresáta.

Noc, jež přenáší verše jako koťata
Noc, jež přenáší verše jako koťata,
se uhnízdila mezi poduškami na lůžku, kde spíme nazí.

Noc, jež se snáší ke mně s očima někoho jiného,
ztotožní světlo na konci tunelu s něžnou předzvěstí začátku.

Noc, jež mě obklopí hedvábnou kůží někoho jiného, nás obejme,
jako pták, jenž křídly brání sotva vylíhnutá mláďata.

Noc, jež se přikrade do našeho pokoje a tam zbuduje pódium.
Noc na sólo šňůře, kde naše vzdechy jsou její demo nahrávka.

Krajina
Zdálo se mi, že jsme
každý svým prvním veršem,
jenž nás zasadil do poezie, spolu spjatí.

Že jsme jako dvě měkké a vonící
dřevěné části kolíčku s důmyslným svíracím
mechanismem spolu spjatí.

Zdálo se mi, že se
každým mávnutím křídel
tajemného ptáka jazyka, jenž nás unáší,
kořeny naší řeči prohlubují.

Zdálo se mi,
že sněhobílá krajina prostěradla, které
svírají dvě části kolíčku,
svobodně plápolá ve větru.

Pod těmi prsty se rodí hudba.
Pod těmi prsty jedině hudba nahradí řeč.

Z bdění jsem věděla,
jak jedna krajina může být podnícena druhou
(to se stává i mezi vědou a poezií),
ale teď jsem poprvé viděla, jak se
sněžní kosi naší řeči v nízkém letu
mění v drobný notový zápis
a ty v melodii,
která za nic nechtěla doznít
ještě dlouho poté, co
radostné chvění strun
ustalo a co se
vítr v krajině otočil a
začal vát jiným směrem.

 

Překlad © Aleš Kozár

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1604x

Inzerce
Inzerce