Někdy ale mívám zlý sen, takový mimořádně jasnovidný sen živený pohledem do minulosti, a najednou shledám, jak se věci mají či jaký smysl má daná situace, a než se probudím, a tedy než o to prozření přijdu, ponořím se do událostí a záhadných sil určujících pocit, že to všechno vím, utvářejících mladou bytost. A najednou úplně jistě vím, že pro malého Lea, a tedy pro mě, byl podzim v Chodové Plané obdobím, kdy školáci pobíhali kolem učitelky a sbírali šneky, které jsem já té své pak nosil do daru, své slečně Galině, odmítal jsem je totiž házet k ostatním do proutěného koše a dožadoval se, že jí je odložím do dlaně jako křehký polibek, jakým bych třeba i dokázal vystoupat po celém jejím těle. Slečna Galina byla pro mě jako malého Lea důkazem, že jsem vrcholem krásy na zemi, choval jsem k ní krajní cit, o němž jsem si vyprávěl sám sobě a dokládal ho kupou metafor o ohni a plamenech, co ani voda z velkého vodopádu nedokázala uhasit, jejich působením z ní zbývala jenom pára: potajmu jsem psal básně o těch záhadných eroticko-geologických procesech, záhadě popravdě značně průhledné. Můj hlavní sok, v němž jsem viděl věčného nepřítele svého žití, byl školní domovník, hrbáč, dobře jsem viděl, jak kolem slečny Galiny pletichaří, a byl pro mě o to větší hrozbou, že jsem si vytvořil jistou teorii: hrbáči, jelikož se touží zbavit té své ohavnosti, podle mě potměšile vyhledávají co možná nejbližší kontakty s nejkrásnějšími dívkami, aby se do nich mohli vyprázdnit a svalit tak na ně obsah svého hrbu, a těm nešťastnicím pak zbude než nabourané břicho.

Mohu si takhle poskládat i další období, ony zimy v Chodové Plané, kdy pocit spočinutí v bavlnce zviditelněl dík sněhu a sněhovým vločkám – červená barva listí dubů a buků se přelije dětem do tváří, veliká zimní armáda se těší úctě oněch útočišť rodinného odporu, u kamen vítězí horko, zesiluje pocit hluboké solidárnosti lidí přede všemi zkouškami a nehostinností přírody, uhlí je cítit i ve vzduchu, horko má jeho přídech, nebe se barví šedí představující přechod mezi sněhem a nocí, vůně sladké, hutné domácí čokolády kouřící v hrnku, uklidňující tloušťka dek a kouzelná lehkost duchen z husího peří, odkud sny už nebudou moct uniknout a neztratí se v ledových temnotách, ani zvučných rýhách, křivkách a nekonečných zdobných tvarech na ledu zamrzlých rybníků přeměněných v kluziště, s velkými stromy v Zámeckém parku, co dočasně zůstaly bez okrasy, jež ale přesto odolávají, pevně, co stínohra, černobílý svět, fotografická zima – ovšemže jde o dobu mých prvních fotek pořízených Zeiss Ikonem folding, který mi po své smrti zanechal dědeček –, zima, která barev nabývá pouze v té knize o Kanadě, která přišla od strýce – emigroval tam těsně před válkou –, s vepsaným pozdravem od bratrance Toma a provázená utkvělou představou, že zima a válka mají cosi společného – jako by válka nemohla být na jaře ani v létě – obě drží při sobě i v nejhorších krutostech, zima pro mě nebyla ani tak určitým úsekem roku jako historickým obdobím, spjatým s tažením do Ruska, s kníry ztuhlými jinovatkou a slzami něhy pro Císaře, jež mrznou na tvářích vojáků staré Napoleonovy gardy, v mých očích už tehdy velkého hrdiny, už tehdy mě nespravedlnost téhle epizody popuzovala, už tehdy jsem viděl oběti na straně Rusů, už tehdy tu své hráli Francouzi a francouzština, chci říct francouzský jazyk za zimních večerů, kdy se můj otec snažil naučit jeho základy celému domu včetně vzdorující babičky, všechny třídy a úrovně se tu pomíchaly dohromady, v předtuše, že taková znalost nám bude jednou užitečná a že osud naší rodiny se do toho jazyka přelije, tehdejší zima byla obdobím nocí s francouzštinou, až do jara jsme se o něm už předem učili nazpaměť v básních, jejichž verše nás otec nutil přednášet. Jedna Rimbaudova sloka mu byla obzvlášť drahá, protože byla oslavou piva, a všechny naše zimní večery se končily tím sborově deklamovaným čtyřverším, poslední slova nesměla chybět, ta byla nejvzácnější, babička je vždy vyhrkla se zpožděním a ještě zkomolila, k zoufalé beznaději mého otce, jenž své tchýni hrozil: „Až nadejde ten den, necháme vás tady, jestli se trochu nepolepšíte!“ A tak jsme začínali nanovo, s ještě větším úsilím o jednohlas, pozdržujíce poslední slabiky, abychom nenechali babičku na holičkách:

Za letních večerů tě zmámí vůně lip,
vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka.
Co zvuků ve vzduchu - však město voní líp -
má vůni drahých vín a piva, jež tě hýčká.

Tak tedy vypadají zimy v Chodové Plané ve vzpomínce osobní a skutečné, a přitom mám pocit, že jde jen o chtěné náhody, o stránky obyčejnského obrázkového kalendáře – prosinec, leden a únor – anebo dokonce, že nic z toho není pravda, že mi nic takového doopravdy nepatří, že nedokážu dosáhnout až na dno jakési věrohodné vrstvy v hutnosti svého života, že jsem to všechno stejně dobře mohl kdesi číst, někdo mi to mohl vyprávět, tahle vzpomínka možná patří jiným, neboť co náleží jen mně, je odlišné a je to jinde. Kupodivu se ale to, co mně osobně nepatří, nabízí v mém vědomí k využití, a abych zvěděl, co jen já sám vím a vlastním, k tomu potřebuji vzácné a jedinečné klíče: o malém Leovi, jímž jsem býval, o zimě v Chodové Plané, jež byla obdobím, kdy s námi slečna učitelka Galina chodila na statky dívat se na dobytek v chlévě a u krmení, do armádních hřebčinců s se vzpínajícími se hřebci v boxech. Slečna Galina nám pak předváděla, jak se dojí krávy a jak se připouštějí koně, při těchto úkonech se vším ochotně pomáhala co hotová venkovanka a já pak s nadcházejícím večerem snil o jejích růžových buclatých rukou, které s mým tělem zacházely stejně zručně, jako by se malý Leo, jímž jsem tehdy byl, sám proměnil v mladé zvíře v říji. Pravda toho ročního období, pro malého Lea, jímž jsem byl, tkví v tom snu o slečně Galině dotýkající se těla, tak jako tahala za kravský struk a jako přidržovala hřebcův úd rozčilené a přivázané kobyle.