Urban, Miloš: Mrtvý holky

Urban, Miloš
Mrtvý holky

recenze beletrie česká

Také zde nacházíme prvky nadpřirozena naroubované na současný neromantický svět, podivínské postavy trpící nejroztodivnějšími obsesemi i štědrou dávku motivů a scén erotických – na všechny tyto znaky je v podstatě odkázáno už v samotném podtitulu.

Miloš Urban: Mrtvý holky. Deset divných povídek, Argo, Praha 2007, 208 stran

Na jaře letošního roku vydalo pražské nakladatelství Argo další titul svého redaktora a kmenového autora v jedné osobě, úspěšného českého prozaika Miloše Urbana. Soubor povídek, nazvaný Mrtvý holky a nesoucí podtitul (jak bývá u děl tohoto spisovatele zvykem) Deset divných povídek, je přitom vůbec první Urbanovou knihou, v níž se představuje jako autor zmíněného prozaického žánru. Nejedná se o texty nové, dosud nevydané, nýbrž povětšinou o povídky již v minulosti samostatně publikované, byť podle autorových slov některé z nich doznaly v tomto vydání – jsou zde chronologicky seřazeny podle data svého vzniku (2002-2006) – větších či menších změn. Za grafickou úpravou, zahrnující i samotnou obálku a doprovodné ilustrace, již tradičně stojí Pavel Růt, jehož jméno a výtvarný rukopis jsou s Urbanovými knihami takřka nerozlučitelně spjaty.

Soubor obsahuje celkem deset povídek majících většinou rozsah deset až dvacet stran (s výjimkou delších textů Štědrá noc baronky z Erbannu a To strašný kouzlo podzimu). Ačkoliv z hlediska žánru lze Mrtvý holky označit za autorovu svého druhu prvotinu (je-li řeč o knižním vydání), svou poetikou přítomné prózy mnohdy připomínají některé z předešlých Urbanových románů, v první řadě jeho Sedmikostelí a Stín katedrály. Také zde nacházíme prvky nadpřirozena naroubované na současný neromantický svět, podivínské postavy trpící nejroztodivnějšími obsesemi i štědrou dávku motivů a scén erotických – na všechny tyto znaky je v podstatě odkázáno už v samotném podtitulu. Coby čtenáři se v Urbanově nové knize setkáváme s příběhy vyprávěnými postavami jak mužského, tak ženského pohlaví, a to za použití ich-formy i er-formy – zvláštní zmínku si pak v tomto ohledu zaslouží próza Záznam rozhovoru se ženou středního věku, která se jakožto čistý dialog ostatním textům formálně vymyká.

Fakt, že se jedná o svazek tvořený odděleně vznikajícími povídkami – z hlediska časového, ale i obsahového – a teprve dodatečně „sebranými“ do jednoho díla, ztěžuje hledání odpovědi na otázku po společném tématu. Hrubě řečeno, pojednávají Urbanovy povídky o partnerských vztazích, za jejichž příznačný rys lze označit přítomnost disharmonického tónu nejrůznějšího druhu, od zvláštní úchylky některého z hrdinů až po prosté nedorozumění. Všechny příběhy jsou situovány do současnosti a odehrávají se převážně v městském (konkrétně pražském) prostředí, nechybí však ani romantické kulisy starého zámku nebo opuštěného lesního altánku. Urbanovou tradiční silnou zbraní jsou právě popisy vybraných lokalit a jimi prostupující atmosféry, což zdá se platí pro jeho povídky stejně jako romány. Um však autora neopouští ani v pasážích dialogických, které působí velice přirozeně a spolehlivě plní své zásadní funkce, tj. spoluvytvářejí obraz promlouvajících postav a současně představují významnou složku dějotvornou – příkladem za všechny může být již zmiňovaná povídka-dialog Záznam rozhovoru se ženou středního věku.

Jak už bylo řečeno, silnou stránkou Urbanových povídek je samotný jazyk – autor proslulý svou virtuozitou při zacházení se všemi jeho rovinami předvádí svou řemeslnou zručnost i v Mrtvých holkách, naproti tomu slabinou alespoň některých textů, obsažených v tomto souboru, je další důležitá složka literárního díla – zápletka. Mnohé z desítky přítomných krátkých próz postrádají dostatečně nosný a originální příběh, který by text zaplněný zajímavými postavami a působivou atmosférou posunul o další úroveň výš. Řeč je například o povídkách Občina či Smrtečka, z nichž první lze z tohoto hlediska označit za příliš banální, druhou pak za trochu „přitaženou za vlasy“. Tyto nedostatky zmíněných textů vystupují do popředí zvláště v okamžiku, kdy jsou vystaveny srovnání s povídkami jinými, Štědrou nocí baronky z Erbannu či prózou To strašný kouzlo podzimu (mimochodem s texty otevřeně inspirovanými spisovateli typu Poea, Erbena či Eichendorffa), jejichž děj je nepoměrně složitější a propracovanější. A důkazem toho, že na vině tohoto propastného rozdílu mezi nimi není jen rozdílný rozsah, může být třeba povídka Vlasy, rovněž jedna z těch kratších, která přitom však nepostrádá onu žádoucí nevšední zápletku.

Urbanův soubor povídek tedy obsahuje texty, jež vynikají ponejvíce svou čtivostí – přirozeným výsledkem řemeslné dovednosti tohoto zkušeného prozaika. O něco méně kladně pak lze hodnotit jejich stránku obsahovou – silný příběh zůstává i po vydání Mrtvých holek doménou Urbana-romanopisce.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 166 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 6842x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce