Lapid, Šulamit: Chavat haAlamot

Lapid, Šulamit
Chavat haAlamot

ukázka beletrie zahraniční

Voda, která vyrazila z motoru, zaplavila celé pole, Nunia a Ráchel už celou hodinu stojí a hrabou bahno do vody a obráceně. Večer se snáší, šero se změnilo na tmu, Genezaretské jezero je lehce osvětleno lakomým mladým měsícem a ony vědí, že by se měly vrátit na farmu, že se tu nesmí zdržet, že o ně má možná někdo starost...

Farma žen
Šulamit Lapid
Chavat haAlamot (Farma žen), Keter, Jeruzalem, 2006

Voda, která vyrazila z motoru, zaplavila celé pole, Nunia a Ráchel už celou hodinu stojí a hrabou bahno do vody a obráceně. Večer se snáší, šero se změnilo na tmu, Genezaretské jezero je lehce osvětleno lakomým mladým měsícem a ony vědí, že by se měly vrátit na farmu, že se tu nesmí zdržet, že o ně má možná někdo starost, ale ještě jedno hrábnutí krumpáčem a ještě jedno rýpnutí. Ráno, až dívky půjdou na pozemek, budou moci připravit brázdy a záhonky pro vysázení zeleniny.

„Za každé rajče těchhle ženských se bude židovskému národu tvrdě platit, alespoň dvacet piastrů za kus,“ pošklebují se jim dělníci na farmě, ale ony jdou neoblomně vstříc úspěchu.

Na vzdáleném kopci zahlédne najednou Nunia dva beduíny a bere Ráchel za paži, kolem jede někdo cvalem na koni a volá na ně „Vraťte se do dvora!“ a mezkové bez postroje se ženou za ním a někdo jiný, kdo popohání mezky, křičí „Co tady děláte? Rychle!“ a ony vyděšené utíkají do dvora a srdce jim silně tluče, krev buší až ve spáncích a Nunia, která drží okraje šatů ztěžklých blátem, upírá oči na vzdalující se záda a soustředí se na známý hlas: Matanja!

Tady? U Genezaretského jezera? Od kdy? A on, zdalipak ji viděl? Poznal ji? A jak to, že nevěděla, že je tady, blízko ní, anebo je tu možná náhodou a jen ho přinutili, aby pomáhal? Spousta otázek, mnoho dohadů, a už je ve dvoře, přikovaná na místě, tady bude čekat, počká a nehne se, dokud ho znovu neuvidí, a mezi tím váháním začíná hlodat otázka, byl-li to opravdu Matanja anebo ji možná podvedla její představivost. Pás s náboji na hrudi, čerkezský bič za pasem, puška přes rameno, byl to Matanja?

„Nunio, pojď,“ říká Ráchel.

„Ne, jen běž, já přijdu za chvilku.“

Ráchel vstupuje do domu, když do dvora vjíždí vůz a Jehošua Adler, „rolník“ celé skupiny, z něj sundává zraněného Zalcmana a společně s ošetřovatelem ze vsi Jakobem Chafacem ho ukládá do jídelny a ze stáje klusem vybíhají Šidlovský, Ben Cion a Matanja, je třeba dostihnout lupiče a přivést zpátky ukradené mezky, a kdosi křičí, že utíkali směrem k vádí Pidžas, Ben Cion se vydává na loďce pro doktora Tornese do Tiberiady a zatím Tchija Libersonová, „pomocnice dělníků“, trhá prostěradla na obvazy pro raněného a Chafac říká Nunii „Přines vodu,“ a ona odchází, aby přinesla kýbl vody z dvorku u kuchyně, dívá se na hory, které na východní straně potemněly, Cháron nabyl hrozivých obrysů a z jakéhosi místa najednou zakřičel pták, kýbl jí málem vypadl z rukou a voda vyšplíchla na nohy. Pořád se tu ještě truchlí nad smrtí Rivky, které bylo dohromady sedmnáct let a pracovala v bažinách a otrávila se, protože se píchla o nějaký trn, Meira Ingbermana, který zemřel na žlutou zimnici týden po ní, Jicchaka Achdutiho, i jemu bylo sedmnáct, Sadara Dfuse z Jeruzaléma, který se rozhodl, že bude galilejským dělníkem a v jeho první pracovní den ho ušlapali mezci.

Předevčírem byla na pohřbu Moše Brevského, mládence, kterého vůbec neznala, bylo to ještě dítě, které opustilo matku, otce i rodinu, a byl zabit, a zítra půjdou na pohřeb Zalcmanovi. Tohle místo je prokleté, myslí si, kdo to bude pozítří a kdo příští týden. Jen aby se Šidlovský, Ben Cion a Matanja vrátili celí, a čeho vůbec můžou dosáhnout v téhle tmě, ve skrytu duše se modlí, aby nenašli ani zloděje ani mezky a nedej Bože někoho zabili, aby nezačal koloběh krevní msty. Teď, když ho znovu našla, chce Matanju živého, živého a zdravého. Přišla jsem sem žít, křičí něco v jejím nitru, žít, pracovat, milovat, a už se stydí za tenhle protest, tuhle vzpouru, které jí bouří v hlavě, a Zalcmana, Zalcmana už žádný ošetřovatel ani doktor nezachrání.

Hlavou se jí honí myšlenka, že to byla ruka osudu, která ji a Matanju přivedla na stejné místo. A ona dobře ví, že je ta myšlenka bláznivá, ale i přesto. Dům opustila kvůli matčinu vztahu k Matanjovi, zlobila se na ni a styděla se, že ho ponížila. Novým galilejským dělníkům říká „baleríny“, protože skáčou z jednoho místa na druhé a nejsou schopni vydržet u žádné věci, a silní mužští, kteří jsou i dobří pracanti, kupříkladu Matanja, jsou jí podezřelí a říká jim „Chmelnického banda“. Teď, když přišla ke Genezaretskému jezeru, shora se jí dostalo odpovědi na její tužby a tady dostala zpátky to, co se jí ztratilo. V srdci žehná Chaně Maislové, že poslala vůz do Roš Piny, aby ji sem přivezli, a žehná i dívce, která onemocněla a opustila farmu, čímž jí uvolnila místo ve škole.

Celý týden vytrhávala jojoby. Občas na to byly dvě a dneska pracovala s Ráchel, jedna se oháněla krumpáčem a druhá motykou. Ráchel je vysoká, hezká a veselá, má pronikavý rozum, tmavě modré oči a červené tváře. Včera večer se obě natáhly v loďce patřící „trojici“, dívaly se na jezero a na hvězdy, zatímco ruce jsou ponořené do vody a na obou spočívá tiché štěstí. „Brel říká, že Genezaretské jezero je začarovaná nevěsta,“ povídá Ráchel, „nevěsta, která zabíjí své ženichy. Možná proto jsou tu téměř všichni svobodní…“

Nasbíraly velikou hromadu jojoby a pociťují uspokojení, když se na ni dívají. „Až keře vyschnou,“ říká Maislová, „poslouží jako zátop do kamen.“ Tváře hoří, na rukou puchýře, poškrábané nohy, Ráchel má škrábanec i na tváři. Kopou díru, která bude sahat až pod kořeny keře. Jedna se ohýbá a kope a druhá stojí zpříma a hromadí zeminu na okraj díry. Pracují jako pravidelně se zvedající a klesající kyvadlo, nahoru a dolů, dokud jim neslyšné zazvonění nezavelí, aby si vyměnily role. Jsou hrdé na to, že pracují s krumpáčem. O tom i onom se rozšířila zvěst, že je „král krumpáče“, možná i jim se časem dostane nějakého elegantního přízviska.

Nunia se snaží pracovat v tempu, které by bylo Ráchel příjemné. Vytvořil se mezi nimi sehraný pohyb, v tichosti, je slyšet jen těžké oddychování, hvízdání v bouřících se plicích, jedna se napřáhne a udeří do země, druhá odhrabuje hlínu, a tam v dálce je utěšující modro Genezaretského jezera, okamžik, pohlazení pro potem pálící oči.

Nunia nedává Ráchel najevo, že je v téhle práci zběhlá. Ve skrytu duše si užívá, že může předvést svou sílu, dokázat téhle pěkné dívce jak moc „tělesně zdatnou“ dělnicí je. Když tady začala pracovat, už měla ruce plné mozolů a tvrdé jako podrážka, ruce zemědělce, ideál šestice žen na farmě, jenže teď vyrážejí nové puchýře, bolí, a ona má strach, že to možná s tou její zdatností nebude tak úplně pravda.

Překlad © Tereza Černá
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1755x

Inzerce
Inzerce
Inzerce