Jidášovo evangelium

Jidášovo evangelium

recenze beletrie zahraniční

První knižní překlad Marka Dospěla by si jistě zasloužil pečlivější a důkladnější redakci, která by výsledný text zbavila formulačních násilností ... Přesto přese všechno se českému vydání Jidášova evangelia podařila obdivuhodná věc: nebývalou měrou přispělo k popularizaci starověké či raně křesťanské literatury a kultury u nás.

Evangelium podle Jidáše
Jidášovo evangelium. Z koptštiny přeložil a úvodem, komentáři a rejstříky opatřil Marek Dospěl, Praha, KLP 2006 (Koniaschova knihovna klasiků, 2), 63 str. ISBN: 80-86791-37-8

Idealizace minulosti, neodbytný pocit, že v dřívějších či dávných dobách se žilo lépe, provází lidstvo téměř od počátku jeho dějin: již před více než dvěma a půl tisíci lety si první historicky doložený řecký autor Hésiodos stýskal nad ztrátou zlatého věku. V moderní době pak starobylost, obzvláště ta spojovaná s klasickou řeckořímskou kulturou, téměř samovolně asociuje i jakousi dnes již jen obtížně dosažitelnou mravní zdatnost, nebývalou vznešenost, humanitu a také moudrost, tajuplně prýštící téměř z každého slova, jež staletí dochovala. Tento velmi pokřivený optimistický obraz, jenž často neodráží ani pouhé kontury toho, co historikové, filologové a další zrekonstruovali jako tehdejší realitu, se v moderní společnosti stává téměř jakousi normou, která pak v ještě rozmytější podobě utváří obecné kulturní povědomí. S obzvláštní dychtivostí se lidé obracejí zejména k textům, od nichž si právě na základě takto utvořených představ slibují pochopení vlastní existence, odhalení mystéria bytí a vykročení z bludného kruhu zrození a smrti. Pro drtivou většinu jsou tyto otázky spojeny s čímsi magickým, tajuplným, zašifrovaným, jež bylo pro lidi žijící před několika tisíci lety jasnější, bližší, viditelnější.

Když proto před několika měsíci média informovala širokou veřejnost o nalezení Jidášova evangelia, gnostického textu, k jehož existenci sice odkazovaly některé raně křesťanské prameny, ale málo kdo doufal, že se kdy dostane k rukám dnešních čtenářů, vzbudila tato zpráva okamžitě velký ohlas. Co prozradí tento text o Ježíšovi a jeho učednících? Co když fabulace, které lidstvo odpradávna až iracionálně přitahují a jejichž nejvýraznějším ztělesněním je v poslední době z literárního hlediska nepříliš kvalitní, ale o to populárnější Da Vinciho kód Dana Browna (zatím přes 60 milionů prodaných výtidků ve 44 světových jazycích), mají přece jen v něčem pravdu? Neotřese se snad křesťanská víra ve svých základech?

Na tyto i další otázky dnes již dokážeme odpovědět. Jidášovo evangelium se totiž v neuvěřitelně krátké době objevilo na českém trhu – jak hrdě hlásá obálka knihy, komentovaný, úvodem a rejstříky opatřený český překlad z koptského originálu, jejž pořídil Marek Dospěl a který s podporou Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě vydalo pražské nakladatelství Koniasch Latin Press, je „jedním z prvních překladů do moderních jazyků vůbec“. Ještě jednu poznámku je třeba učinit, než se podíváme na české vydání Jidášova evangelia podrobněji: pro všechny senzacechtivce, kteří si od tohoto textu slibovali převratná odhalení či jednoduché odpovědi, bude jeho znění nepochybně zklamáním. Nic z toho totiž Jidášovo evangelium nenabízí – a ani jeho české vydání čtenářům rozhodně nic neulehčuje.

Útlou knížečku otevírá dvaatřicetistránkový úvod Marka Dospěla, jenž se skládá z několika podkapitolek; bezesporu nejzajímavější jsou hned ty první, které podrobně rekapitulují bezmála detektivní historii nálezu kodexu Tchacos, v němž je Jidášovo evangelium dochováno (s. VII-XIII), a podávají jeho podrobný popis (s. XIII-XVIII). Následuje obsahové shrnutí překládaného textu, v němž autor zjevně s ohledem na laické čtenáře podává velmi letmé a elementární údaje o gnózi (bez odkazů na sekundární literaturu) a o pluralitě duchovního světa rané církve (s. XIX-XXV). Připojené, místy až básnivým jazykem pojaté oslavě „mlčenlivého majestátu pouště, té opravdové pokladnice Egypta“ (str. XXVIII) lze sice s ohledem na egyptologický zájem překladatele porozumět, ale její vynechání by celku nijak neuškodilo.

Úvod, jehož zaměření na nejširší spíše než odborné publikum je více než zřejmý, však ostře kontrastuje se samotným překladem, jemuž je předeslána překladatelská poznámka, i s vysvětlujícími komentáři k textu. Marek Dospěl vycházel z koptské edice, kterou na internetu uveřejnil National Geographic, přičemž - jak sám uvádí (s. XXIX) - mohl přihlédnout k anglickému překladu vzniklému pod vedením R. Kassera a mohl rovněž využít pracovního německého překladu H.-G. Bethgeho a s ním i diskutovat nad některými textovými poznámkami. O nelehké práci překladatele si lze udělat alespoň částečnou představu již při pohledu na lakunovitý text a přepečlivé komentáře obhajující či zdůvodňující tu či onu variantu, kterou překladatel na jednotlivých místech zvolil, jež jsou umístěny v poznámkách pod čarou, kde Marek Dospěl zároveň vysvětluje (gnostické) reálie nezbytné k pochopení textu. Filologická akribie a důslednost, s níž Marek Dospěl text analyzuje, si jistě zasluhuje uznání a ocenění; aniž bych měl ambici pouštět se do srovnávání překladu s originálem, přesto si dovolím formulovat několik poznámek k výslednému dojmu, jakým překlad podle mého soudu působí čistě z hlediska češtiny.

Přehlednosti a čtivosti textu na prvním místě příliš nenapomáhá zvolené zachování originálního stránkování a řádkování (zdůrazněné graficky poměrně výrazným numeračním aparátem), jež navíc, jak sám překladatel poznamenává, „nebylo ze stylistických i gramatických důvodů možné dodržet vždy“ (s. XXX). Téměř na každé stránce se tak lze setkat hned s několika „rozkouskovanými“ slovy, což znesnadňuje sledování obsahové linie textu, již tak notně zatížené důsledným vyznačováním lakun; důvod, proč bylo řádkování a stránkování originálu přejato, přitom není nikde vysvětlen.

Dalším sporným bodem, jehož si byl překladatel zřejmě vědom, je až příliš patrná pokora před originálem. Jinak řečeno: překladatelův úzkostlivý rigorismus, s nímž se snaží co nejvěrněji tlumočit původní předlohu, má na některých místech za následek poněkud nepřirozené či obtížně srozumitelné české znění (např. „Ten onen, komu sloužíte“, „ten, kdo tě poslal, toho nejsem hoden vyslovit ani jméno“, „avšak i ty mluv a já budu mít s tebou trpělivost“). Že si Marek Dospěl tento problém v některých aspektech uvědomoval, vyplývá z jeho poznámky, že kupříkladu „důsledné překládání (řecké) částice de působí někdy v češtině archaicky“ (s. XXXI). Nabízí se tedy logická otázka, proč se ji nakonec rozhodl překládat? Řecké částice, jež si vedle jiných plnovýznamových slov koptština osvojila, mají navíc v mnoha případech jinou funkci než jejich české substituty, které překladatel ve svém převodu volí, a často jen napomáhají lepší orientaci v periodě, aniž by ovšem nesly tak pregnantní význam, jak český překlad sugeruje. Jako příklad pars pro toto mohou sloužit hned řádky 10-14 Jidášova evangelia, kde v českém překladu čteme (s. 3 n.): „A

S konstatovanou přílišnou úctou k originálu úzce souvisí i druhý rys, jejž lze při četbě českého překladu Jidášova evangelia vypozorovat: je jím častější archaizace v lexikální oblasti i ve slovosledu, tak častá u překladů „posvátných“ textů (např. „dvanáctero“, „nalezl své učedníky, jak sedí pohromadě“, „kéž se postaví před mou tváří“, „Ježíš shledal“, „ti, co byli obmyti“, „rozhojníš své útrapy“, „i řekl mu“), či užívání zřídkavých až básnických vyjádření (např. „zanikavá [řecky však ftharté] Moudrost“, „desetitisíce bezpočetných andělů“, „andělský samozrozenec“), které přes míru přispívají k celkové monumentalizaci textu (pokud překladatel tuto strategii zvolil záměrně s ohledem na stylistickou rovinu originálu, měl by na to čtenáře upozornit); téměř jako by byl překladatel poněkud romanticko-nefilologicky přesvědčen, že esoterickému obsahu spisu musí přizpůsobit i jazyk svého převodu a vyvázat jej z jeho běžného, všedního používání.

Dospělovu filologickou poctivost a pečlivost naopak dokládají již zmiňované překladatelsko-exegetické poznámky i pečlivě zpracované indexy k překladu; do připojené bibliografie (s. 61-63) by bylo dobré zařadit alespoň Hanse Jonase a Kurta Rudolpha, což jsou jména, která lze při studiu gnóze jen obtížně ignorovat.

Navzdory tomu, že většina laiků navnaděných médii musela být četbou obtížných kosmologicko-teologických spekulací, jež tvoří kostru díla, nutně zaskočena, český překlad Jidášova evangelia, tohoto „objevu století na poli dějin raného křesťanství“ (D. Třeštík, ĎaS 6, 2006), se dlouho držel mezi nejprodávanějšími tituly alespoň pražských knihkupectví. Při jeho četbě se však neodbytně vnucuje pocit, že ona pozoruhodná rychlost, s níž se na českém trhu objevil, byla v některých ohledech spíše uspěchaností. První knižní překlad Marka Dospěla by si jistě zasloužil pečlivější a důkladnější redakci, která by výsledný text zbavila formulačních násilností, jež se v pracovních verzích překladů z jakéhokoli jazyka objeví vždy, a pomohla by předložit veřejnosti text přitažlivý nejen díky mediálnímu šílenství, ale i díky svému zpracování. Přesto přese všechno se českému vydání Jidášova evangelia podařila obdivuhodná věc: nebývalou měrou přispělo k popularizaci starověké či raně křesťanské literatury a kultury u nás. Nic na tom nemění ani připojené poznámky, ani fakt, že křesťanská víra se v základech zase jednou neotřásla („o Ježíšovi nesděluje text nic nového“ – P. Pokorný, LN 4. 3. 2006).

 

© Petr Kitzler
publikováno in: Souvislosti 1, 2007, str. 291-294; 
na iliteratuře se svolením redakce Souvislostí


Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

55%čtenáři

zhlédnuto 3170x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce