Opět se objevila kniha přeložená z angličtiny, ale s tématem souvisejícím s řeckou komunitou v New Yorku. Autoři jsou manželé Karajannisovi (ne Karayianniovi, jak je uváděno v knize! angl. Karayianni) píšící pod pseudonymem a jak je uvedeno, vyprodukovali již na 25 knih pro nakl. Harlequin a Silhouette. Zde mě zaráží, že jejich knihu vydává u nás nakl. BBart.

Co se týče příběhu, nelze říci, že by byl úplně hloupý, ale opět, jako ostatně u většiny podobných knih, chybí psychologická propracovanost postav, i když jisté náznaky se projevují v charakteristice hlavní hrdinky, Sofie Metropolisové, mladé dcery řecké rodiny, která se snaží zapomenout na nepříjemný zážitek, kdy pět minut před svatebním obřadem přistihla svého nastávajícího, kterak si užívá s družičkou, a to přímo v pravoslavném kostele. Sofie se nastěhuje do domu, který jí rodiče koupili k nepovedené svatbě, a místo práce servírky v rodinném podniku se nechá zaměstnat strýcem v detektivní kanceláři. Hledá ztracené pejsky a hlídá záletné manželky, až se jí naskytne případ, v němž jde o život a v němž dokonce figurují agenti FBI (působící velice úsměvně).

Kniha jako taková příliš mnoho o řecké menšině nevypovídá, krom toho, že nabízí popisy jídel (a v závěru knihy dokonce tři recepty) a dosti povrchní vhled do americké řecké rodiny, v níž se matka snaží své dcery co nejdříve provdat, otec nemluví s dědečkem kvůli jakémusi starému sporu a starý dědeček dá pěstí do zubů vesměs zrádnému ženichovi. Obávám se, že jde o druh typizované prózy, která pouze potvrzuje čtenáři jeho předsudky (i když zde jaksi zmírněné do formy neškodné legrace) a vžité představy. Obrázkem skutečného života řecké menšiny v současném New Yorku kniha rozhodně není. Přestože jde o tzv. lehké čtivo, není možné tolerovat v překladu chyby.

Protože se stalo zvykem předkládat českému čtenáři knihy přeložené z jednoho jazyka, ale plné reálií i přímých citací z jazyka a kultury jiného národa či přímo kontinentu, je též zapotřebí, aby byl i překladatel na problémy s tím související připraven, resp. si informace dohledal, což by v epoše internetu neměl být problém. Bohužel, jak jsem již upozorňovala v mnoha jiných recenzích (viz např. recenze na knihy L. Durrell: Setkání s mořskou Venuší, T. Stone: Léto v řecké taverně aj.), vycházejí z podobných překladů paskvily, které kazí nakonec i jen potěšení z oddechové četby na dovolené. V tomto konkrétním případě jde opět o přepisy novořečtiny. Již na str. 4 nad tiráží se vyskytuje nesprávně přepsaný výraz Yia esas! = Buďte zdrávi! Zdravíme vás!, správně: Ja sas! V Poděkování autorů, ale i v celé knize jsou špatně přepsaná jména, což bych nechala bez povšimnutí, kdyby šlo pouze o křestní jména, ale dochází ke zkomoleninám příjmení: např. Penelope Psaliová – překladatelka přechýlila již přechýlené příjmení Psali, které se z řečtiny do angličtiny převede beze změny, ale je třeba, aby překladatel věděl, že v řečtině má ženská koncovka (obdoba našeho –ová) příjmení Psalis (mužský tvar) tvar Psali, tedy pokud přechýlí toto jméno, je třeba ho vrátit do původní mužské formy a teprve poté přidat –ová, správně by tedy bylo Penelope Psalisová. Osobně se domnívám, že je lépe cizí ženská příjmení nepřechylovat, ale pokud k tomu už musí z jakéhokoli důvodu dojít, pak tedy správně. V knize vystupuje dědeček Kosmos, jméno, které v řečtině neexistuje (zřejmě jde o jméno Kosmas). V celé knize je nesprávně skloňováno. Stejně tak není dobře skloňováno jméno Spyros, Mitsos či Themios.

Názvy mnoha řeckých pokrmů jsou již v českém prostředí relativně známy, takže není třeba je přepisovat z angličtiny, ale lze je dle slovníku převést do snesitelné a výslovnostně jednodušší české formy (koulourakia by byly jednodušší jako kulurakia, souvlaki jako suvlaki, tsoureki jako tsureki, karithopita jako karydopita, tiropitas jako tyropita aj.). Na str. 61 se však najednou počeštělý název vyskytuje (baklava). Stejně krkolomně je přepisováno i těch pár řeckých vět, které by se daly zjednodušit a nenechávat v anglickém přepisu. Přímo lapsus se nachází na str. 47, kde je vysvětlováno slovo pappus (v knize pappous), znamenající dědeček, a jeho „neformálnější a přímé papu“ – jde o 5. pád a ne neformálnost či přímost! V jednom z receptů se píše, že „koulourakia“ je „tradiční řecké velikonoční cukroví“, což je nesmysl, jde o prostý preclík, který je možné v Řecku koupit na každém rohu po celý rok. Dalo by se ještě pokračovat, ale to není účelem této kritiky.

I když jsem příznivkyní seriózní literatury, nevadí mi a sama si ráda přečtu lehčí žánr, pokud se týká témat, která mě zajímají, což je v tomto případě Řecko, Řekové apod. Vadí mi ovšem, že jsou tyto knihy odbyty, jako by si překladatel řekl, že to snad nemá smysl se namáhat, když jde o texty oddechové či romantické, tzv. pro ženy. Literatura, a to jakákoli, má plnit i funkci naučnou, což podobné knihy rozhodně popírají. Je to škoda, mnozí čtenáři nemající chuť či náladu se probírat náročnějšími žánry, by se mohli ledacos dozvědět i z takovýchto příběhů, ale kvůli nekvalitnímu překladu je jim tato možnost odepřena.