Enquist, Per Olov: Kniha o Blanche a Marii

Enquist, Per Olov
Kniha o Blanche a Marii

recenze beletrie zahraniční

Švédský prozaik a dramatik Per Olov Enquist (1934) pokračuje ve svém posledním románu Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie, 2004) v linii, kterou známe i u nás např. z jeho knih Strindberg – život, Hamsun, Návštěva osobního lékaře nebo z některých divadelních her (např. Ze života žížal nebo Obrázkáři)...

Enquist, Per Olov: Kniha o Blanche a Marii, přeložil Zbyněk Černík, Host, Brno 2007

Švédský prozaik a dramatik Per Olov Enquist (1934) pokračuje ve svém posledním románu Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie, 2004) v linii, kterou známe i u nás např. z jeho knih Strindberg – život, Hamsun, Návštěva osobního lékaře nebo z některých divadelních her (např. Ze života žížal nebo Obrázkáři): za hrdiny si vybírá skutečné, často velmi slavné osobnosti (v minulosti to byli vedle Augusta Strindberga a Knuta Hamsuna dále např. Selma Lagerlöfová či Hans Christian Andersen), ale nepíše biografie, nýbrž romány, v nichž – někdy až neuctivě – mísí fakta s fikcí, zaměřuje se i na detaily z jejich života, které nejsou právě lichotivé nebo sympatické. Jeho styl je zvláštní směsí strohosti faktů na jedné straně a poetických úvah, vizí a domýšlení skutečnosti na straně druhé. Jeho románové „biografie“ jsou vždy především romány o lásce a jejím hledání, o bolesti, kterou způsobuje, neboť láska není nikdy jednoduchá nebo černobílá.

V Knize o Blanche a Marii uvádí na scénu jednak slavnou vědkyni Marii Skłodowskou-Curieovou (1867-1934), dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny (1903 za fyziku, 1911 za chemii – stále zůstává jedinou laureátkou oceněnou dvakrát ve dvou rozdílných oblastech), jednak Blanche Wittmanovou, což je postava sice méně známá, ale o to zajímavější: v poslední čtvrtině 19. století byla oblíbenou pacientkou (a v románu i milenkou) francouzského lékaře (neurologa) Jeana-Martina Charcota (1825-1893), který na ní veřejně demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy, přičemž skutečnými svědky těchto ve své době proslulých a oblíbených podívaných byli např. Freud, Strindberg či Munthe. Blanche se později setká s Marií a stane se její asistentkou i přítelkyní. Marie právě prožívá těžké chvíle: krátký, leč skandální vztah s ženatým mužem, kolegou Langevinem, ji málem připraví o druhou Nobelovu cenu, neboť veřejné mínění se postaví ostře proti ní. Obě ženy zápasí s láskou, Blanche i s následky laboratorních experimentů: postupně se z ní stane „torzo“, jak přichází o další a další části svého těla. Příběh je pojat mozaikovitě, román má fragmentární formu: je složen z osmi zpěvů a závěrečné Cody. Enquist se až umanutě vrací k jednotlivým situacím, motivům, myšlenkám i větám a dále je rozvíjí a v jednotlivých zpěvech variuje jako hudební skladbu. Toto jakoby „urputné“ opakování, podané strohým stylem, souzní i s urputností a umanutostí obou hrdinek, s jakými se potýkají s vědou, se životem i láskou. Obě se sobě navzájem velmi podobají, jejich příběh je jakoby zrcadlový. Vhled do jejich soukromého světa je velice působivý a odkrývá nám i odvrácenou stranu vědeckého bádání a kýžené slávy.

 

 

© Milan Valden
Zkrácená verze této recenze vyšla v týdeníku A2, č. 11/2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 106 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2524x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce