Jehošua, Avraham B.: Milenec

Jehošua, Avraham B.
Milenec

ukázka beletrie zahraniční

Už zase hlásí oběti na životech, a když mají oběti na životech, musíme se stáhnout do sebe, mluvit polohlasem a hlídat se, abychom se nedejbože nerozesmáli, i kdyby se jich ten vtip třeba vůbec netýkal. Dneska ráno v autobuse...

Milenec
A. B. JehošuaHaMeahev. Shocken Publishing House, Tel Aviv 1981

Už zase hlásí oběti na životech, a když mají oběti na životech, musíme se stáhnout do sebe, mluvit polohlasem a hlídat se, abychom se nedejbože nerozesmáli, i kdyby se jich ten vtip třeba vůbec netýkal. Dneska ráno v autobuse, když v rádiu zrovna běžely zprávy, prohodil Isám nahlas nějakou poznámku a zasmál se tomu, a Židi na předních sedadlech se začali otáčet a dívat se po nás bezvýrazným pohledem, a Hamid, vážný jako vždycky, který je za nás všechny zodpovědný a my jeho nepsanou autoritu tiše uznáváme, se honem Isáma dotkl, jenom tak jemně konečky prstů, a Isám okamžitě zmlknul.

Hlavně nezapomínat, kde jsou naše hranice, a komu se to nelíbí, ať si klidně zůstane dřepět ve vesnici a tam si může běhat po polích, smát se na celé kolo a spílat Židům, co hrdlo ráčí. Ale my, co jsme jim skoro denně nablízku, se musíme mít na pozoru. Ne, není pravda, že nás nenávidí. Kdo si myslí, že nás nenávidí, ten je úplně vedle. Oni k nám necítí nenávist, jsme pro ně zkrátka vzduch. Podej, přines, podrž, kup, zvedni, zameť, rozmontuj, uhni. Takhle o nás uvažují, ale jakmile začnou jejich lidi umírat, chodí najednou jako bez ducha, jsou unavení, zpomalení a roztržití a pro nic za nic vybuchují, zvlášť těsně před zprávami anebo po nich; ty jejich zprávy nám jdou jedním uchem dovnitř a druhým ven, jako by to byl jen takový šum, i když vlastně ne, chápeme každé jednotlivé slovo, ale nechceme rozumět smyslu. Ne že by v rádiu říkali vyslovené lži, ale taky ne čistou pravdu – vyjde to nastejno jako vysílání z Damašku, Amánu nebo Káhiry. Napůl pravda, napůl lež a spousta keců, kterými chtějí člověku vymýt mozek. To už je lepší poslouchat dobrou muziku, jakou pouštějí na rádiu Bejrút, nové arabské písničky ve svižném rytmu, ze kterých člověku srdce poskočí a krev se rozproudí v žilách. Když pracujeme na autech, které nám svěří, ze všeho nejdřív přeladíme z Kol Jisrael nebo z armádního vysílání a hledáme v éteru nějakou dobrou stanici, kde se moc nemluví a jenom hrají písničky, samé sladkobolné písničky o lásce. Takových není nikdy dost. Hlavně žádné nekonečné proslovy o tom mizerném konfliktu, který snad jakživ neskončí. Když ležím na zemi pod autem a utahuju brzdy, je to jako by mi muzika puštěná v autě plula nad hlavou. Nelžu vám, někdy mi přitom i trochu zvlhnou oči.

Nemůžu říct, že bych svoji práci přímo nenáviděl, konec konců měl jsem štěstí na docela dobrou dílnu, dost velkou, aby o člověka nezakopávali na každém kroku a zbytečně nesekýrovali. Bratranec Hamid pracuje kousek ode mě, tváří se sice, jako by mě neviděl, ale dává dobrý pozor, aby si na mě moc nedovolovali. Jenomže, jak to říct? Chtěl jsem prostě ještě studovat, ne hned nastoupit do práce v servisu. Základku jsem vychodil se slušným vysvědčením. Náš učitel, mladý student, byl ze mě úplně nadšený. Na hodinách hebrejštiny jsem už začínal v hebrejštině i myslet. Uměl jsem zpaměti nějakých deset básniček od Bialika, jenom tak sám od sebe, ne že by to po mně někdo chtěl, zkrátka něco v rytmu těch slov mě chytlo a dál to šlo samo. Jednou k nám do školy přišla skupina židovských učitelů, zkontrolovat nás a podívat se, co se učíme, učitel mě vyvolal a já šel k tabuli a zarecitoval před nimi spatra dvě sloky Vražedného města, málem je to porazilo, jak byli u vytržení, a možná právě to měl náš učitel v úmyslu, i když zrovna o něm by nikdo neřekl, že má Židy dvakrát v lásce. Zkrátka a dobře jsem chtěl ještě studovat, a učitel dokonce zašel za otcem a snažil se ho přemluvit, toho kluka je škoda, má na to hlavu. Jenomže otec byl neoblomný. Prý dost na tom, že dva synové jsou na školách, jako bychom byli svázaní nějakým neviditelným poutem, a když jeden studuje, trochu toho vzdělání se přelije i na druhého. Fajiz zanedlouho dokončí medicínu v Anglii, kde studuje už deset let, a Adnan nastoupí na univerzitu napřesrok, asi půjde taky na medicínu nebo na techniku. Já jako nejmladší musím pracovat. Někdo vydělávat musí. Otec rozhodl, že ze mě bude vyučený automechanik, jako Hamid, který nemá o peníze nouzi.

Samozřejmě že jsem brečel a naříkal a škemral, ale nebylo mi to nic platné. Matka mlčela, protože se nechtěla kvůli mně hádat, nemohla mi říct, proč Fajiz a Adnan ano a já ne, ale bylo to proto, že se narodili otcově druhé ženě, té starší, která zemřela před několika lety a otec jí slíbil, že oba pošle na studia.

Nejdřív bylo hrozně těžké vstávat tak brzy ráno. Otec mě budil v půl páté, bál se, že sám bych to nedokázal. Kolem byla ještě tma, otec mě chytil a jemně vytáhl z postele, pak si sedl a sledoval, jak se oblékám, piju a jím. Doprovázel mě vesnicí, která se pomalu probouzela do světla lamp a ohňů, vedl mě na autobus zablácenými cestami plnými louží, mezi osly a zbytky odpadků. Předal mě Hamidovi, jako bych byl nějaký trestanec. Posadili mě do studeného autobusu mezi ostatní dělníky, v ruce igelitový sáček s pitami od matky. Autobus se pomaličku zaplňoval, řidič Muhamad se posadil, začal zahřívat motor, zahvízdal na opozdilce. Díval jsem se z okénka na cáry mlhy a na otce, jak sedí shrbený pod stříškou zastávky. Starý a vrásčitý, zahalený do černé abáje, zvedá ruku na pozdrav každému, kdo jde kolem, tu a tam se dá s někým do řeči, ale pořád se po očku dívá na mě. A já, protože jsem měl na něj vztek, jsem si opřel hlavu o zábradlí před sebou, zavřel jsem oči a předstíral, že spím, a když se autobus dal do pohybu, otec mi zaklepal na okénko, aby se se mnou rozloučil, ale já dělal, že ho nevidím.

Ze začátku jsem většinou opravdu prospal celou cestu, ale stejně jsem k Židům vždycky dorazil k smrti vyčerpaný. Pořád jsem zíval a nářadí mi padalo z rukou. Co chvíli jsem se někoho ptal, kolik je hodin. Ale pomaličku jsem si začal zvykat. Ráno už jsem vstával sám, na autobus jsem přicházel jako jeden z prvních a sedal jsem si poblíž řidiče. Přestal jsem spát. Ze začátku jsem si zkoušel vzít na cestu knížku, ale viděl jsem, že se mi všichni smějí. Připadalo jim divné, že jedu pracovat do autodílny a přitom s sebou tahám knížku, ještě navíc hebrejskou. Mysleli si, že jsem cvok. Nakonec jsem to vzdal, protože jsem zjistil, že se stejně nedokážu soustředit. Četl jsem pořád dokolečka tu samou stránku, ale hlava to nebrala. Mozek mi otupěl. A tak už se jen dívám na cestu a pozoruju, jak se tma trhá a mizí, vynořují se hory. Pořád ta samá cesta, která se nikdy neomrzí, půldruhé hodiny tam a půldruhé hodiny zpět. Vyjíždíme z Palestiny a vracíme se do ní, ale nejkrásnější je na tom ta cesta zpátky.

Ve čtyři odpoledne už stojíme na zastávce a čekáme na Muhamadův autobus, v každém městě přisednou další lidé z naší vesnice nebo z vesnic v okolí, zedníci, zahradníci, popeláři, umývači nádobí, kopáči, domácí pomocnice a dělníci z autoservisů. Všichni s prázdnými igelitkami od svačiny a s doklady připravenými v levé kapse, aby se daly rychle vytáhnout. A s námi nastupují i Židé nejrůznějších typů, obtížení mohutnými brašnami, většina z nich vystoupí už po cestě do Ako. V Aku přistoupí ještě jiní Arabové a taky další Židi, hlavně přistěhovalci z Ruska v tlustých kabátech a pár Marokánců. Hebrejština už zaznívá jen tu a tam. Cestou dál Židé vystupují, s nimi i několik Arabů a v Karmielu se autobus vyprázdní od posledního zbytku Židů a zůstanou tu už jen Arabové. Slunce příjemně pálí do zad a silnice ubíhá do dáli. Haifa mizí daleko za obzorem, Karmiel pohltí hory, sloupy elektrického vedení pomalu řídnou. Závan židovské přítomnosti se už vytratil. Muhamad přeladí rádio na vysílání z Bagdádu, kde právě běží čtení z Koránu, aby nás rozptýlil. Noříme se hluboko do hor, míjíme plantáže, úzká silnice se vine mezi políčky a po Židech není vidu ani slechu, dokonce ani jediné vojenské auto nepotkáme. Po polích chodí jen samí Arabové, bosí pasáci ovcí se svými stády. Jako by nikdy neexistovala žádná Balfourova deklarace, žádný Herzl, žádné války. Malé, tiché vesničky, všechno vypadá tak, jako to prý bývalo kdysi před mnoha léty, a dokonce ještě lépe. Autobus naplňuje ornamentální zpěv toho imáma z Bagdádu, jeho jemný hlas se chvěje nad verši súry. Bože můj! Jsme jako zhypnotizovaní, hovory utichají a někteří z nás ho polohlasem začínají doprovázet.

 

 

© Magdalena Křížová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4202x

Inzerce
Inzerce