Sorokin, Vladimir: Kapital. Poľnoje sobranije p’jes

Sorokin, Vladimir
Kapital. Poľnoje sobranije p’jes

recenze beletrie zahraniční

V moskevském nakladatelství Zacharov vyšly sebrané hry Vladimira Sorokina (1955). V knize Kapital (Kapitál) jsou pod názvem jediné nové hry tohoto sborníku představeny všechny dramatické texty autora napsané v průběhu osmdesátých a devadesátých let – veškerý kapitál dramatika Sorokina.

Vladimir Sorokin: Kapital. Poľnoje sobranije p’jes. Moskva, Zacharov 2007, 368 stran

V moskevském nakladatelství Zacharov vyšly sebrané hry Vladimira Sorokina (1955). V knize Kapital (Kapitál) jsou pod názvem jediné nové hry tohoto sborníku představeny všechny dramatické texty autora napsané v průběhu osmdesátých a devadesátých let – veškerý kapitál dramatika Sorokina.

Zatímco Sorokinova antiutopická novela z loňského roku, Deň opričnika (Den opričníka, 2006), byla kritiky většinou vnímána jako předěl v jeho tvorbě, jako návrat k tradičnímu lineárnímu způsobu vyprávění, Kapitál čtenáři znovu předestírá konceptuální mozaiku či spíše slepenec citací vypreparovaných ze současné reality, metodu dávno vlastní Sorokinově práci. Za mezní byl Den opričníka v Sorokinově dosavadním díle považován také pro neskrývaně a dosti jednoznačně vyjádřenou „občanskou pozici“ autora, který se tak distancoval od směřování současného režimu zpět k minulosti. Přestože byly Sorokinovy prózy vždy do jisté míry politizované, jejich političnost se udržovala na tenké hranici všednodenní reality a umění, kam se autor vrací také v Kapitálu. Totalitní každodennost Sovětského svazu nebyla pro Sorokina nikdy jen předmětem otevřené kritiky, ale spíše nevyčerpatelnou zásobárnou materiálu. Jestliže v osmdesátých letech pracoval ve stylu soc-artu, přesazujícího emblémy sovětského života do jiných, neobvyklých kontextů, je dnes, především v souvislosti s jeho poslední hrou, možné analogicky říci, že pracuje ve stylu jakéhosi „kap-artu“, který zbavuje svého zautomatizovaného kontextu symboly ruské kapitalistické společnosti. Kapitál tak představuje svého druhu spojnici mezi staršími Sorokinovými texty a jeho poslední novelou.

Kapitál je novou hrou, kterou Sorokin napsal po sedmileté odmlce, způsobené podle autorových slov „opětným zklamáním z divadla“. Toto Sorokinovo rozčarování prý překonala až inscenace jeho Svatební cesty (Hochzeitsreise, 1994-95) režiséra Eduarda Bojakova v moskevském divadle Praktika, pro nějž se Sorokin rozhodl napsat také Kapitál. Tato rozsahem malá a tematicky sevřená hra odkazuje ke stejnojmennému dílu Karla Marxe snad jen svým názvem. Na základě snadno rozluštitelných indicií, vyjmutých z bezprostřední reality, v ní Sorokin znovu vytváří zcela fiktivní svět, jenž tuto skutečnost zpětně komentuje. K aktuálnosti hry režisér Kapitálu Eduard Bojakov poznamenává: „Kapitál je nejpodivuhodnější hrou o čase, kterou jsem četl. Téměř každá replika tohoto textu je trojrozměrným portrétem dnešní reality.“ V pozadí Kapitálu tak nejvýrazněji prosvítá svérázné prostředí bankovních společností na jedné straně a na straně druhé proces s Michailem Chodorkovským. Pojítkem těchto dvou opěrných bodů Kapitálu může být snad jen jejich absurdita, zdůrazňovaná jakoby nemotivovaným jednáním samotných hrdinů hry, pracovníků nejmenované úspěšné banky. Úspěšnost bankovního domu je závislá na každoročně pořádaném tajemném obřadu, během něhož skupina chirurgů provádí operaci, jejíž výsledkem je umělá jizva na tváři prezidenta banky. Této slavnostní operace se účastní všichni vedoucí pracovníci banky – kolektivně se rozhodují, na jakém místě provést šrám (tentokrát již osmý), definitivní rozhodnutí závisí však jen na prezidentovi banky, který po dramatických hádkách o minulé chyby nakonec určuje místo své další jizvy: „Osmý šrám bude vlevo nahoře. Směr bude stejný jako u šrámu z roku 2003 – severovýchod. Délka odpovídající. Tloušťka tři milimetry.“ Pečlivou práci chirurgů prořezávajících malou ránu doprovází nadšené skandování zaměstnanců. Následuje večírek pořádaný na počest Dne Osmého Šrámu. Součástí tohoto slavnostního večera je tradiční hra „CHODOR“, jíž se znovu účastní celý pracovní kolektiv. „Chodor“ v podobě chlupaté koule je symbolem minulosti každého hráče, kterou je třeba v sobě rozmačkat, zadávit. „Je třeba umět zničit v sobě minulost,“ zní leitmotiv hry, slogan, na němž stojí všechny úspěchy. Velikost „chodora“ je určována na základě příběhů, které jednotliví hráči vyprávějí, na základě situací, v nichž jim bylo trapně. Sekretářka Julja začíná ukradeným kaviárem, pokračuje ředitel právnického oddělení Martinson ubohými dvaceti kopějkami pro pošťáka, Tabletovová, Gvišiani, Dobrov, Sluckaja, Tobuzov a první kolo hry uzavírá prezident banky Popov vyprávěním o „naopacích“. „Naopaky“ jsou hrou krátící dlouhou chvíli a spočívající v přehrávání událostí od jejich konce k začátku – z teroristů 11. září se tak stávají zázrační křísitelé lidí, stavitelé mrakodrapů z prachu... Právě tento nepříjemný moment se stal nepodstatnějším v inscenaci Kapitálu v divadle Praktika. Text hry však daleko spíše než tyto jednotlivosti podtrhuje kolektivní nadšení založené na zdánlivě neopodstatněném a nesmyslném jednání. Od absurdních textů Daniila Charmse, v nichž jakoby bez příčiny končí lidské životy, se tu Sorokin přesouvá k poetice próz Andreje Platonova, mezi jeho oddané budovatele komunismu, nešťastné hledače šťastných zítřků, kteří až dojemně věří v reálnost utopie. Právě takovými budovateli kolektivního blaha se zdají být hrdinové Kapitálu, zaměstnanci banky založené na absurdních rituálech.

Sorokin se dané realitě nevysmívá, neparoduje ji, jen k ní vytváří trefný komentář.

© Alena Machoninová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 138 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 2582x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce