Příliš dlouhé, napsal jeden z francouzských recenzentů, když v roce 1968 vyšel u pařížského Gallimarda román Alberta Cohena Milá Páně. A prozaik François Nourissier nad 845 stránkami originálu vykřikl: „...jaké monstrum!“ Jiní ovšem hovořili o monumentu či katedrále. Ano, je to román opravdu velmi obsáhlý, až nemoderně „dlouhý“, zároveň však neobyčejně důmyslně vystavěný. Spíše aristokratické sídlo než katedrála. Protože vedle míst, jež se mohou jevit posvátná, tu jsou také partie profánní, téměř svatokrádežné. Ten román je stavbou plnou zákoutí, výklenků, odboček, slepých chodeb, oslnivě vybavených sálů i malých temných komůrek.

Albert Cohen, narozený na Korfu (1895) a podstatnou část života usazený v Ženevě, kde také roku 1981 zemřel, nebyl nijak plodným beletristou, v rozmezí šedesáti let vydal sbírku básní, divadelní hru, pár románů – a přesto je považovaný za nejvýznamnějšího frankofonního spisovatele židovského původu, za autora, kterého v moderním písemnictví francouzského jazyka nelze opomenout. Pro českého čtenáře ovšem zůstával dlouho neznámý, snad pro své nezastírané židovství, snad pro nesnadno převoditelnou složitost jazyka – až předloni vyšel v Garamondu jeho román Hubomlat z roku 1938, který je společně s čerstvě vydanou Milou Páně součástí cyklu, jímž prochází Solal Solal a další příslušníci jeho rodu.

Milá Páně, která údajně vznikala třicet let, v plné šíři předvádí Cohenovo mistrovství: oslnivou práci s jazykem, originální rytmus vyprávění, schopnost přecházet z jednoho stylu do druhého, okouzlovat čtenáře stále novými nápady, nacházet komiku u věcí, které na první pohled vůbec nejsou směšné, vršit protiklady a protimluvy, provokovat... Převod do jiného jazyka je nesnadný: o to víc je třeba ocenit práci překladatelek, a také redaktorky, která musela jejich práci scelit.

Svět, do něhož Cohen čtenáře uvádí, je poněkud výlučný: mísí se v něm přežilí aristokraté, měšťáci, vysocí úředníci i tuctoví byrokraté ze Společnosti národů a přidružených organizací, lidé většinou zbyteční, nudní, nadutí, omezení, oslnění svým původem či úřadem. Jsme v Ženevě, někdy v půli třicátých let dvacátého století, v prostředí, které Cohen osobně poznal, když byl zaměstnán v Mezinárodním úřadu práce, a posléze na neméně mondénním Azurovém pobřeží. Autor ovšem nemá pro ten svět jen úšklebek, jeho ironická analýza míří hluboko k dřeni té nevýraznosti a bezduchosti, o to je krutější, o víc baví. A přece i v tomto světě má místo láska.

Románovým mumrajem se vine příběh lásky muže a ženy, příběh dovedený k patetické vznešenosti i k malicherným detailům, příběh s vlastními pravidly, které se pramálo ohlížejí na to, že on je žid a ona protestantka, on svobodný a ona vdaná. V tomto vztahu platí jen touha poskytnout tomu druhému radost a rozkoš. Jen v málokteré moderní knize lze nalézt tak působivé obrazy myšlenkových i tělesných projevů různých fází milostného citu – od počátečního třeštění až k absolutní únavě, z níž se nabízí jen jediná cesta, má-li láska zůstat zachována.