Valentová, Libuše; Našinec, Jiří: Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře 1

Valentová, Libuše; Našinec, Jiří
Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře 1

ukázka beletrie zahraniční

V málokteré evropské zemi je folklor pro národní kulturu tak významný jako v Rumunsku, kde se lidové zvyky, umění a řemesla udržují nejen v etnografických muzeích a profesionálních souborech, nýbrž na mnoha místech přetrvávají jako nedílná součást všedního života a zejména svátečních dnů. Podobně je oprávněné tvrzení, že jen nemnohé moderní literatury jsou tak těsně spjaty s dědictvím lidové slovesnosti jako písemnictví rumunské.

Libuše Valentová; Jiří Našinec: Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře. Překlady balady Mioriţa do češtiny Jiří Našinec a Jan Vladislav. Obálka a ilustrace Teodor Buzu. V roce 2006 vydala Česko-rumunská společnost v Praze s technickou podporou nakladatelství Práh, jako 12. svazek Knižnice Česko-rumunské společnosti. 48 stran

Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře
V málokteré evropské zemi je folklor pro národní kulturu tak významný jako v Rumunsku, kde se lidové zvyky, umění a řemesla udržují nejen v etnografických muzeích a profesionálních souborech, nýbrž na mnoha místech přetrvávají jako nedílná součást všedního života a zejména svátečních dnů. Podobně je oprávněné tvrzení, že jen nemnohé moderní literatury jsou tak těsně spjaty s dědictvím lidové slovesnosti jako písemnictví rumunské.

O nepřeberné bohatství ústně tradovaného slovesného folkloru se v první polovině 19. století začala intenzivně zajímat nová generace národních buditelů, všestranně činných literátů, jimž se později dostalo přízviska „osmačtyřicátníci“ (paşoptişti) pro jejich angažovanost v revolučním roce 1848. Zájem o lid a jeho tvorbu byl ostatně už od počátku století příznačný pro nastupující evropský romantismus, usilující o nalezení nejčistších a nejstarobylejších zdrojů národní totožnosti. Francouzští, němečtí i čeští spisovatelé romantického vyznání (z našich připomeňme např. K. J. Erbena, Boženu Němcovou a F. L. Čelakovského) sbírali, zapisovali a studovali pohádky a pověsti, epické a lyrické písně, přísloví a pořekadla. Prvním sběratelem rumunské lidové slovesnosti se stal kostelní zpěvák a hudebník Anton Pann (1796–1854), jehož reprezentativní antologie Sbírka přísloví aneb Jak se říká… (Culegere de proverburi sau Povestea vorbii), vydaná v Bukurešti poprvé roku 1847 a pak v rozšířené třísvazkové podobě v letech 1852–1853, zahajuje historii folkloristiky v rumunských zemích.

Rozhodující úlohu v procesu, který postupně vedl k důkladnějšímu poznání rumunské lidové slovesnosti a současně i k uznání její umělecké hodnoty, však sehrál „kníže rumunských básníků“, Moldavan Vasile Alecsandri (1818–1890). Tento nejnadanější a nejplodnější spisovatel generace „osmačtyřicátníků“ vytvořil klasická a v mnoha ohledech dodnes živá díla moderní rumunské literatury, jako jsou např. „pastely“ – kontemplativní básně inspirované moldavskou přírodou, nebo satirické komedie o soudobých arivistech. Přestože Alecsandri pocházel ze zámožné bojarské rodiny, usiloval v duchu romantického světonázoru o sblížení s lidem a jeho kulturou. Lidová slovesnost nejen ovlivnila jeho vlastní básnickou tvorbu, a to jak tématy, tak i formou, ale stala se rovněž předmětem jeho sběratelské vášně. Ve svých Vzpomínkách (Amintiri) se stárnoucí autor vracel do čtyřicátých let, kdy jako mladík procházel vesnicemi v podhůří karpatských hřebenů a „s poetickým vytržením“ naslouchal výpravným zpěvům na hrdinské či historické náměty a lyrickým písním – doinám.

Stejné zaujetí pro lidovou poezii projevoval Alecsandriho druh a souputník Alecu Russo (1819–1859), dnes známý především jako autor vlastenecké poémy v próze Zpěv o Rumunsku (Cîntarea României). V roce 1846 ho ministr vnitra poslal do vyhnanství, protože ve své hře o moldavských zbojnících, již napsal pro Národní divadlo v Jasech, údajně napadal veřejný pořádek a státní instituce. Tak se stalo, že Russo strávil několik týdnů nuceného pobytu v klášteře Soveja na úbočí horského hřebene Vrancea. Právě zde se mu však naskytla příležitost k setkání s místními lidovými zpěváky, kteří s doprovodem loutny nebo dud přednášeli jemu neznámé „starobylé balady“, mezi nimi i tu, jež začínala verši:

Pe-un picior de plai
Pe o gură de rai,
Iată vin în cale,
Se cobor la vale
Trei turme de miei
Cu trei ciobănei…

( Na úpatí svahu
u rajského prahu
sestupují dolů,
ženou do údolu
svoje stáda ovcí
tři švarní mládenci…).

Balada o Jehničce přivedla mladého sběratele k nadšenému zvolání: „Hle, toť básnictví! Toť skutečná literatura, jíž se Rumuni mohou pyšnit!“[1] Rukopis se záznamem lyrických a epických písní předal Russo příteli Alecsandrimu, jehož literární talent ho předurčoval k tomu, aby výtvorům lidové poezie dal definitivní podobu.

Po porážce revoluce 1848 musel Vasile Alecsandri odejít do exilu. Podobně jako mnozí moldavští a valašští revolucionáři se uchýlil do Paříže, kde usiloval o propagaci kauzy rumunských vlastenců, ale také rumunského folkloru, o němž přednášel před francouzskými vzdělanci, jako byli Jules Michelet a Edgar Quinet. Z francouzského exilu zaslal redakci časopisu Bucovina dvanáct lidových balad, mezi nimiž nemohla chybět Jehnička (Mioriţa); v černovickém listu vyšly postupně od září 1849 do září1850. Teprve po návratu do vlasti však nadešla vhodná chvíle k zúročení více než desetiletého sběratelova úsilí: v roce 1852 vychází v Jasech první svazek a v následujícím roce druhý svazek sbírky nazvané Lidové básně. Balady (starobylé písně) sebrané a upravené V. Alecsandrim (Poezii poporale. Balade [Cîntice bătrîneşti], adunate şi îndreptate de V. Alecsandri).[2] Sbírka měla velký ohlas v rumunských zemích i v zahraničí, poté co balady byly přeloženy do francouzštiny, angličtiny a němčiny. Nezapomeňme, že v polovině padesátých let, po krymské válce a pařížské konferenci (1856), se v západní Evropě široce diskutovalo o podunajských knížectvích a o jejich dalším osudu. Francouzský převod, jejž pořídil sám Alecsandri (Ballades et Chants Populaires de la Roumanie, Paris 1855), zaujal Prospera Mériméea, který v recenzi z roku 1856 vysoko ocenil uměleckou hodnotu těchto lidových výtvorů, a zejména neobyčejnou krásu Jehničky.

Na druhém, značně rozšířeném vydání pracoval Alecsandri v letech po sjednocení Valaška a Moldavska (1859). Vyšlo v Bukurešti roku 1866 pod názvem Lidové básnictví Rumunů (Poezii populare ale românilor), s věnováním Její Výsosti Eleně, choti knížete Alexandra Ioana Cuzy. Obsáhlou antologii (stejně jako první vydání) otevírá předmluva, jejíž první větu zná a hrdě cituje každý příslušník rumunského národa: „Rumun se rodí jako básník! Od přírody obdařen skvělou představivostí i citlivým srdcem, ukládá tajnosti své duše do libých nápěvů a improvizovaných básní…“[3] Součástí předmluvy je i základní roztřídění výtvorů rumunského lidového básnictví, jež od té doby přejímají všichni folkloristé: 1. starobylé písně neboli balady; 2. doiny; 3. hory (písně ke kolovému tanci). „Balady jsou krátké poémy o historických událostech a o velkých činech. Doiny zahrnují všechny písně o stesku a toužení, o lásce a žalu. Hory jsou písně, při nichž se lid veselí.“[4] Kromě těchto tří základních žánrů ilustrovaných četnými doklady z Moldavska, Valašska a Sedmihradska zahrnul Alecsandri do své sbírky také ukázky slovesnosti spojené s lidovými zvyky a obřady (např. novoročními nebo svatebními), dále krátké „vzkazy“ skandované během tance („strigături“) a konečně i veršovaná zaříkadla („descîntece“). Díky tomu se jeho dílo stalo souborem vskutku reprezentativním, a to jak žánrově, tak z hlediska zastoupení jednotlivých historických zemí.

Záslužný počin Vasila Alecsandriho vyvolal značný ohlas v literárních a kulturních kruzích. Zakladatel rumunské literární kritiky Titu Maiorescu (1840–1917) vřele přivítal vydání sbírky, tohoto „pokladu opravdové poezie“, ve svém nově založeném programovém časopise Convorbiri literare (Literární rozpravy) a označil ji za vzor pro soudobou básnickou tvorbu. Spisovatel Dimitrie Bolintineanu (1825–1872), mj. autor Veršovaných národních bájí a pohádek (Legende sau basme naţionale în versuri), ocenil sběratelovo umění „zlato nejen sbírat, ale i očistit“, neboť starobylé písně zbavil letitého „nánosu rzi“ i dodatečných zásahů potulných muzikantů. Zatímco většina ohlasů byla příznivá či přímo nadšená, někteří současníci kritizovali Alecsandriho kvůli tomu, že údajně nerespektoval původní tvar lidových písní a upravoval je podle vlastního básnického založení. Vyskytl se dokonce názor, že některé balady, v první řadě Mioriţa, jsou příliš krásné, příliš „literární“ na to, aby pocházely z lidu; podle této logiky bylo třeba v nich vidět nikoli folklorní výtvor, nýbrž dílo básníka samého. Alecsandri se snažil doložit, že uchovával styl a formu lidových písní včetně různých nepravidelností a nedokonalých rýmů. Jeho hlavním argumentem bylo tvrzení, že kdyby ho příroda obdařila talentem umožňujícím složit balady, jako je Mioriţa, Toma Alimoş nebo Mihu Copilu, určitě by je s patřičnou hrdostí uveřejnil pod svým jménem. Během let se ostatně vyjevila neoprávněnost odmítavých soudů, mj. proto, že byly objeveny a zapsány nespočetné další varianty jehničkovské balady, mnohé z nich co do estetické hodnoty srovnatelné s verzí V. Alecsandriho. V padesátých letech 19. století kolovala v rumunských literárních kruzích jediná balada o Jehničce, zatímco dnes je díky dlouhodobému úsilí folkloristů známo 800 jejích variant pocházejících ze všech končin Rumunska.[5]

Poznámky
[1] Iată poezie! Iată adevărata literatură, de care se pot mândri Românii!“ Viz RUSSO, Alecu: Poezia poporală, in: Scrieri postume, comentate de Petre V. Haneş, Editura Scrisul Românesc, Craiova 1937, p. 8
[2] Termín „balada“ (baladă) zavedl V. Alecsandri jako knižní výpůjčku z francouzštiny („ballade“) a svými antologiemi lidové poezie prosadil užívání tohoto výrazu mezi vzdělanci. Lid si však uchoval i nadále tradiční označení „starobylé písně“ (cîntece bătrîneşti, v moldavském dialektu „cîntice“).
[3] „Românul e născut poet! Înzestrat de natură cu o închipuire strălucită şi cu o inimă simţitoare, el îşi revarsă tainele sufletului în melodii armonioase şi în poezii improvizate…“ Viz ALECSANDRI, Vasile: Poezii populare ale românilor, Editura pentru literatură, Bucureşti 1965, s. 99.
[4] „Baladele sînt mici poemuri asupra întîmplărilor istorice şi asupra faptelor măreţe. Doinele coprind toate cînticele de doruri, de iubire şi de jale. Horele sînt cînticele de veselie ale poporului.“ Viz op. cit., s. 99.
[5] V tomto ohledu zůstává nejzáslužnější prací obsáhlá monografie Mioriţa. Tipologie, circulaţie, geneză, texte, kterou vydal folklorista Adrian FOCHI (Editura Academiei R.P.R., Bucureşti 1964). Autor v ní podrobně analyzoval původ balady, její výskyt na rumunském území a specifičnost jejích různých variant. V druhé polovině svazku (s. 555–1074) uveřejnil celkem 800 textů o Jehničce, zaznamenaných ve 439 lokalitách, z nichž 277 se nachází v Sedmihradsku, ve Valašsku, 50 v Moldavsku, 29 v Olténii, 14 v Banátě a 9 v Dobrudži.

Ukázka z knížky Balada Mioriţa (jehnička) a její místo v rumunské kultuře. Publikaci sestavili Libuše Valentová a Jiří Našinec. Překlady balady Mioriţa do češtiny Jiří Našinec a Jan Vladislav. Obálka a ilustrace Teodor Buzu. V roce 2006 vydala Česko-rumunská společnost v Praze s technickou podporou nakladatelství Práh, jako 12. svazek Knižnice Česko-rumunské společnosti. Finanční příspěvek na vydání poskytlo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Publikace je neprodejná.  
Na iliteratura.cz zveřejňujeme ukázku se souhlasem autorů publikace.

 

© Libuše Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3868x

Inzerce
Inzerce