Houellebecq, Michel: Možnost ostrova 2

Houellebecq, Michel
Možnost ostrova 2

studie beletrie zahraniční

Houellebecqovy texty byly přeloženy do třiceti jazyků a ve všech zemích, kam pronikly, se mu ihned podařilo rozdělit kritiky na zarputilé odmítavce permanentních provokací v podobě rozvíjení přinejmenším problematických témat, jako je incest, pedofilie, ale i lidský klon, a na apologetiky, kteří v Houellebecqovi vidí vizionáře a neúnavného otvírače zaprášených Pandořiných skříněk.

Permanentní provokace versus apokalyptické vize zániku západní civilizace
Michel Houellebecq: Možnost ostrova, přel. Jovanka Šotolová, Euromedia-Odeon, 2007, 344 stran

Již mnohokrát se Michelu Houellebecqovi podařilo vzbudit všeobecné pozdvižení ve stojatých vodách současné románové nadprodukce. První velkou náloží plnou tabuizovaných témat, kterou se mu podařilo odpálit, byly Elementární částice (Les Par­ticules élementaires, 1998). Román Platforma (Plateforme, 2001) byl druhým velkolepým ohňostrojem, tentokrát se střílelo z islámu a munice byla probarvena hláškami propagujícími sexuální turismus. Jeho texty byly přeloženy do třiceti jazyků a ve všech zemích, kam pronikly, se mu ihned podařilo rozdělit kritiky na zarputilé odmítavce permanentních provokací v podobě rozvíjení přinejmenším problematických témat, jako je incest, pedofilie, ale i lidský klon, a na apologetiky, kteří v Houellebecqovi vidí vizionáře a neúnavného otvírače zaprášených Pandořiných skříněk. Každopádně se tento „Baudelaire supermarketů“, popř. „Buster Keaton informatiky“, jak se o něm vyslovuje Dominique Noguez, skalní zastánce a vykladač Houellebecqových textů, zasadil o obecnou mobilizaci orgánů činných ve věci spravedlnosti, ať už západní, vycházející z tradice křesťanské, anebo východní, hájící zájmy islámu. Houellebecq zkrátka ve svých textech nešetří nikoho. V posledním románu si vzal na mušku hned celé lidské pokolení, které zobrazuje ve stádiu vrcholného úpadku, tedy těsně před zánikem západní civilizace na Zemi a po něm.

Možnost ostrova je čtvrtým románem v řadě a svým rozsahem jde o román vpravdě zatím nejdelší. První rovina textu, jež se dle časoprostorových indicií shoduje s naším tady a teď, líčí období před apokalypsou prostřednictvím hlavní postavy, Da­niela1, jakéhosi novodobého picara. Ten se prodírá životem nešťastného a zhrzeného zbohatlíka, který svou kariéru vybudoval na scénkách a skečích spočívajících na principu vulgarizace tabu nejen společenských a etických, ale i mezinárodněpolitických. Je to postavička, patrně prototyp člověka 21. století, která je až karikaturně vykreslena ve všech svých morálně velice pochybných plánech. Jeho sebezahleděnost nezná mezí, touha po penězích a pachtění se za úspěchem ho přivedou k manželství s Isabelou. Isabela je podobně nestoudnou po­stavou, která se živí jako šéfredaktorka časopisů pro mladé dívky, jež ovšem záhy vycítí, že čtenářstvo nelze již hledat pouze v nižších věkových kategoriích, ale především ve skupině matek, které jsou nepochybně stejně poblouzněné jako jejich dvanáctileté dcery. A proto se jim také chtějí přizpůsobit. Karikatura současného věku jde dál, Zarathustra středních vrstev, jak o něm hovoří jeho alter ego digitální budoucnosti Daniel24, přirozeně ztrácí smysl existence, jestli jej vůbec někdy našel. Ve chvíli, kdy pochopí, že mu nadčlověčenské prostředky sexuální hygieny začínají vypovídat službu – nejde samozřejmě o nic jiného než o fyzický vzhled a sexuální náboj – pohrouží se do naprosté apatie.

Poslední ránu mu zasadí další žena jeho života, o pětadvacet let mladší Esther, která přirozeně sex vnímá zcela po freudovsku, tedy jako jakoukoli jinou fyzickou potřebu, již je záhodno uspokojit. Starý a opotřebovaný chudák Daniel1 se ještě upíná k principu věrnosti a snaží se hrát na city. Ty ovšem tento prototyp postmoderní Lolity kategoricky odmítá opětovat a záhy jej opouští kvůli příslibu hlavní role v hollywoodském filmu. Stejně tak jako kdysi on sám nechal odejít, či spíše odhodil Isabelu v momentě, kdy jí i přes urputnou snahu zabránit procesu stárnutí povadla prsa a kůže na zadku začala vypadat jako pomerančová kůra, i on je odhozen na vrakoviště jako opotřebované auto, byť luxusní. To ovšem samozřejmě nesnese, a tak se rozhodne – stejně jako Isabela – pro sebevraždu. Ještě než se k ní však rozhoupe, bilancuje svůj život cynického prostopášníka, který konečně pochopil, že krutému údělu neunikne ani on. Ovšem přiznání, že zradil, že opustil ženu, poté co otěhotněla, a o syna se nezajímal, že jej smrt ženy nechala naprosto lhostejným, je mu pouze záminkou k dodání si odvahy, neboť se, jak sám tvrdí, „odmítl zařadit, rozbil věčný kruh narůstajícího utrpení“, což bylo „možná jediné ušlechtilé gesto, jediný skutek, jenž by se dal nazvat skutečnou rebelií, jíž se [může] na sklonku svého průměrného života pochlubit, byť ho celý zdánlivě zasvětil umění“. Jako zmírající osel na jatkách čekající na ránu z milosti se dává na poezii. V poslední básni věnované Esther na rozloučenou se zmiňuje o „věčné lásce“, díky níž „navěky uvěříš v možnost ostrova“. Co dodat k tak absurdním veršům mizerně kopírujícím baude­lairovskou poetiku, jimiž si dodává odvahy starý zhrzený prostopášník? Chlapík, jenž holduje pro teatrální sebevraždu pod vlivem dojmů z filmu, kde se jeho poslední milenka (kterou, jak tvrdí, dokonce i miloval) nejspíš producíruje výhradně nahá, jak bylo jejím dobrým zvykem v dobách, kdy se ještě držela po jeho boku?

Jestliže první rovina textu představuje čistou karikaturu současné hedonistické společnosti pachtící se za individualitou, další z rovin si s tou první nijak nezadá. V podobě burleskního portrétu sekty Elohimitů totiž stejně hřmotně pranýřuje čím dál tím častější jevy sektářství, jež mají úspěch zejména u myšlenkově neukotvených jedinců neschopných vlastní rozumové ani kritické rozvahy. Jde o dokonalou kopii kterékoli ze současných nábožensko-filozofických hnutí vycházejících z učení o reinkarnaci a hlásajících dokonalou hygienu jak fyzickou (smí se jíst a pít jen to, co je čisté a zdraví prospěšné), tak duševní (dokonalý prostředek jak se „vyčistit“ je, jak jinak, sex). Elohimitský Prorok se ovšem projevuje jako totální imbecil se sklonem podléhat luxusním výstřelkům technicko-konzumentské mašinerie s dokonale udržovaným tělem a sexuálními projevy náčelníka kteréhokoli z primitivních společenství. Ostatně jeho příznačně prozaická až tragikomická smrt a jeho nahrazení na postu gurua vlastním synem, jehož se kdysi zřekl a který nyní funguje jako domnělá ­reinkarnace prvního proroka, jen dokresluje, jak málo stačí k manipulaci davu. Jde jen o to, mít dobré know-how, organizační schopnosti a dostatečnou autoritu. Vincent, naoko převtělený Prorok, tak může dospět ke konsensu s ostatními mo­noteis­tic­kými náboženstvími, že totiž v době obecné duchovní vyprahlosti existuje obecná touha po víře. A tak krom toho, že sekta kumuluje majetek odkázaný jejími oddanými, aby tak mohla financovat výzkum vedoucí k dokonalé substituci jedince na základě informace obsažené v DNA, je co do kultu vybavena příběhem o věčném životě.

Ovšem tato technicistní verze učení o reinkarnaci a návratu po konci lidstva je dovedena do absurdního konce v podobě faktické realizace plánů sekty. Marie23, Esther31 a Daniel25 žijící několik tisíciletí po smrti Daniela1 jsou totiž neolidé, kteří pro­střednictvím vstupů z jiných časových rovin komentují, místy až pateticky, děj z pohledu budoucnosti. To, co se děje po apokalypse, či přesněji řečeno po dvou „Zmenšeních“, tedy ve chvíli, kdy lidé, předchůdci neolidí, vyhynuli a na Zemi z nich zbyla jen rezidua v podobě primitivních pralidí se zvířecími instinkty, se Daniel25 vydává sám se svým psem Foxem, jehož první verzi už ovšem vlastnil i sám Daniel1, hledat onen vytoužený ostrov. Ostatně i motiv psa, odnepaměti jediného nejdokona­lejšího společníka člověka samotáře, dodává vyprávění rozměr putování za archetypálními schématy. Vybaven kapslemi s minerály umožňujícími přežít dlouho bez stravy se tento zdokonalený „nadčlověk“, jenž se díky Standardní genetické rektifikaci snadno vyrovnává s fyzickým vypětím i psychicky extrémními situacemi, po vyčerpávající pouti dostává, stejně jako poutník na cestě ke svatému Jakubovi do Compostelly, ke konci cesty: „Zcela dobrovolně jsem vystoupil z cyklu opakujících se vzkříšení a smrtí, směřoval jsem k prosté nicotě, čisté absenci obsahu. Pouze Budoucí snad dokáží dojít království nesčetných možností.“

Snad právě toto prolínání časových rovin do jisté míry brání vnímat Houellebecqův román jako jednorozměrný a plochý. Pestrobarevnost Houellebecqovy sžíravé ironie čerpá to hlavní z ideologického základu, který stojí především na radikálním pesimismu čerpajícím z učení Schopenhauerova, Nietzscheova („Rodíme se v podstatě už sami, žijeme sami a umíráme sami.“) a z některých okřídlených parafrází největších psychoanalytiků („Masturbovat znamená milovat se s někým, koho máme skutečně rádi.“). Stejně tak tu lze dobře vystopovat existenční nevolnost vlastní Baudelairově generaci a komicky radikální popření veškerých alternativních ideologií jako podivného masochismu, jehož vyznavači zažívali větší zármutek nad uhynuvším druhem bezobratlých než nad obyvatelstvem některého z kontinentů pustošených hladem. Avšak pravicový anarchismus, jak se o svém postoji vyjádřil sám romanopisec, jakož i humanistický cynismus tu nejspíš fungují jen jako ozvláštnění barevné škály už tak dost pestrobarevného patchworku, který se neopomene několikrát otřít ani o křesťanský kánon: číslování kapitol připomíná číslování biblických textů, stejně jako jména protagonistů nejsou zcela nemotivovaná a mnohdy připomínají stejnojmenné novozákonní předlohy.

 

A tak se na závěr nelze neptat, k čemu to všechno hořeko­vání nad upadajícím světem a jímavé vyprávění o novém lidském pokolení vybaveném novým étosem a novými mravními ideály? K čemu ona permanentní destabilizace systematicky se vyžívající v neúnavném opakování těch nejvulgárnějších scén, jež člověka 21. století redukují na úroveň sexuálně neukojeného primáta, který ovšem ztratil i to poslední ponětí o své funkci v rámci přírodních zákonů? Záměr je zcela zřejmý: rozčeřit stojaté a pomalu zahnívající vody současné francouzské románové produkce. Jasně naznačuje určitý směr v záplavě prohnilých klišé, jimiž se musí francouzská próza na začátku 3. tisíciletí prokousávat.

Houellebecq působí jako horká i ledová sprcha naráz, na jedné straně si sekyrou prolamuje cestu skrz nesčetná zapovězená hájemství západní poklesle libertinské civilizace, na straně druhé se snaží, stejnou sekyrou, z níž ještě odkapává krev, vykreslit co nejpokřivenější obraz mravů doby. V přímé návaznosti na Elementární částice se tak táže pomocí vpravdě zatím ještě zcela neotřelé rétoriky po hloubkových proměnách, jež poznamenaly nejen západní společnost během posledního půlstoletí.

 

 

 

© Petr Dytrt 
Doslov vznikl za finanční podpory Grantové agentury Akademie věd České republiky, číslo projektu KJB901640606. V knize vydané v nakl. Euromedia-Odeon nakonec nebyl zařazen, neboť Michel Houellebecq prý nepovažuje za nutné doplňovat své dílo jakýmkoli výkladem. 
V krácené podobě text vyšel v týdeníku Respekt č. 24/2007.
Na iliteratura.cz text zveřejňujeme se souhlasem Petra Dytrta i nakladatelství Euromedia-Odeon.

Diskuse

Vložil: panzerfaust, 22.11.2011 03:01
Houellebecq, Michel: Možnost ostrova 2
hlavne ale vubec nepochopil princip a vyvoj houellebecqova psani. vyrok woodyho allena vydava za jednoho "z nejvetsich psychoanalytiku"..a vubec, text je ubohou denunciaci vytecneho autora, jehoz kriticke ostri vuci zapadu Dyrtl vubec nedopochopil. a jeste na to dostal grant. pff.
Vložil: m.petrasek, 17.09.2007 11:00
Houellebecq, Michel: Možnost ostrova 2
P. Dytrta opomnel kritiku prekladu, ktery je zcela jinym textem nez text autora.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5871x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce