Cena kresnik – každoroční udělování této ceny má vždy značný ohlas a díky šikovné práci médií (dlouhá léta je vyhlašovatelem ceny deník Delo) dokáže ovlivnit pozornost čtenářů a nepochybně také čtenost příslušných titulů, které jsou zjara vybrány ze široké nabídky prozaických titulů loňského roku za kandidáty do užšího „finále“.

Letos se bude udělovat 23. června na lublaňském Rožniku už po šestnácté. Odborná komise pročítala zhruba 80 titulů z loňského roku a z nich měsíc před vyhlašováním ceny, tj. 23. května oznámí finálovou pětici, na niž se během posledního měsíce soustředí pozornost odborné i laické veřejnosti. Laureát ceny pak kromě finanční odměny (letos 5000 EUR) bude mít tu čest při slavnostním večeru svatojánský oheň (=kres) jako zažíhatel (=kresnik) zažehnout (=kresati).

Zatímco cena Kresnik má značný ohlas u veřejnosti a formuje její povědomí o novější literatuře, příliš to neplatí při českých překladech. Dosud byly z patnácti oceněných románů do češtiny přeloženy pouze dva, Jančarův Kateřina, páv a jezuita a Lainščkův Halgato (Namesto koga roža cveti). V případě některých oceněných vyšly jiné tituly téhož autora, např. Andrej E. Skubic vyhrál s titulem Hořký med, v češtině vyšlo Fužinské blues, v případě dvojnásobného laureáta Lojze Kovačiče (Křišťálový čas a Dětské záležitosti) se teprve chystá překlad knihy povídek Povídky z včelích úlů. V případě Andreje Hienga (oceněn Zázračný Felix) již dávno dávničko vydaný Fragment o neklidných nebožtících (1966) a divadelní hra Nepravá Jana (1976). Milan Dekleva, loňský laureát, je u nás známější spíše jako básník, zatím však především z časopiseckých překladů.

Do udělování ceny zbývá sice již jen pár dní, ale i tak má smysl nečekat a okomentovat všechny finálové texty. Je jich pět. Dva z finalistů, Lainšček a Skubic, již jednou Kresnik získali. Také Vinko Möderndorfer, nominovaný na Kresnik již 1997 a 2006, je ostřílený literát, ale rovněž se zabývá filmovou a divadelní režií, píše vedle próz i dramatické texty, ovšem do češtiny dosud překládán nebyl.

Román Feri Lainščka (nar. 1959) Muriša (Beletrina, Lublaň) je volným pokračováním románu Oddělím pěnu od vln (2003), zasazeného do jeho milovaného Zámuří. Děj je tentokrát zasazen do doby před druhou světovou válkou, kdy se přes Muru stavěl most v Petanjcích. Příběh nese milostná zápletka, umně kořeněná tajemnem a nostalgií, šířenými regionem, s nímž je Lainšček neodmyslitelně spjat. Osudovost se vznáší nad skutky hrdinů a na konci je skutečně nevyhnutelně spolkne.

Andrej E. Skubic (nar. 1967), podobně jako Lainšček, se vlastně příliš nevzdaluje od své poetiky z předchozích knih. Čtenář jej dobře zná jak autora, který dokáže výjimečným způsobem pracovat se suburbánním jazykem, jazykem skupin ze sociálního okraje společnosti. Redaktor Skubicovy nejnovější knihy Andrej Blatnik o románu Popkorn (Cankarjeva založba, Lublaň) poznamenal, že jde o „slovinskou post-transitivní turbulenci v novém světle“. Podnikatel Valter Koren vymyslí projekt provázení po lublaňských mučírnách a popravištích. Bizarnost tohoto projektu je stejně dnešní jako bizarnost sexuálních fantazií hlavní postavy. „Do hajzlu, tohle já přece nemám zapotřebí. Tohle nemá nikdo zapotřebí. Do hajzlu s dlaždičkama. Do hajzlu s těma všivýma Bauhausema, Ikeama, Merkurama, Interšpárama. Do hajzlu s těmahle davama nákupuchtivejch. Ale myslíš, že si přeju ještě něco jiného než zmizet do prdele? A je vůbec ještě takový místo?“ Zoufalství je pak už jen výsledkem marnosti v a nemožnosti dosažení jakéhokoli uspokojení v dnešním chaotickém světě.

Vinko Möderndorfer (nar. 1958) s románem Nespavost (v orig. Nespečnost, Cankarjeva založba, Lublaň) přichází s pozoruhodně vystavěným románem. Ten je sledem 30 monologů, které vypovídají o myšlení a pocitech hlavní postavy. Ty se neobracejí k vnějšímu světu, ale dovnitř k prohlubující se propasti uvnitř hlavní postavy, která zápolí spíše než se světem, se svým intimním životem. Krizi v manželství, plném nenávisti a hádek, vyřeší útěkem a naváže známost s o mnoho mladší dívkou. Rozpory v jeho vztazích ho ženou k „nespavým“ úvahám o vztazích s ženami, posedlostí erotikou a smrtí, o sobě samém.

Vedle těchto dobře známých osobností je velkým překvapením mladík Nejc Gazvoda (nar. 1985), který se o Kresnik uchází se svou románovou prvotinou Camera obscura (Goga, Novo Mesto). Také píše o současném světě, jeho román dokonce aspiruje na označení generační a na několika místech knihy tak dokonce promlouvá („Naše generace je lacinou imitací všech předchozích.“). Shodou okolností je to v místech, kde hlavní postava dospívá k vnitřní prázdnotě, ale ta je navíc ještě umocněna tím, že není nic a nikdo, kdo by ji s hlavní postavou sdílel, vše okolo je hluché, netečné. Nikdo nikoho nezajímá a ani vztahy, do nichž hlavní postava vstupuje, nejsou lékem. Postava se trousí dnešní Lublaní nejen bez cíle a beze smyslu, ale také s vědomím své absolutní zastupitelnosti, indiferentnosti existence v bytí či nebytí. Perspektiva subjektivního pohledu neukazuje jedinečnost světa, ale varuje, že toto je vše.

Pětici doplňuje Vladimir P. Štefanec (nar. 1964) s románem Republika ranní rosy (Republika jutranje rose, Mladinska knjiga, Lublaň). Opět historické téma, tentokrát se čtenář ocitá v době po první světové válce v Zámuří. Razantní změny v regionu – přesun z nadvlády Uherska, přes Murskou republiku nakonec do SHS (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) – nemohou nepůsobit na hlavní postavu, židovského soudce Augusta Lamma. Jeho životní změny se dějí bez jeho součinnosti, jeho jistoty se rozpadají a on se začíná ptát, kdo či co určuje běh světa: jakási kosmická harmonie, nepochopitelný osud, naše povaha nebo náhody.

Sobotní večer je za dveřmi. Kdo z výše zmíněné pětice bude mít tu čest zažehnout svatojánský oheň?