Příjmení Finn je v americké literatuře pevně spojeno s křestním jménem Huckleberry a jeho duchovním otcem Markem Twainem. Je zajímavé, že klasik amerického Jihu je v Čechách (a nejen zde) stále více považován za jakéhosi dobromyslného patrona, jenž s dýmkou v ústech popisuje vtipné a leckdy dojemné dětství dvou kamarádů, Hucka a Toma Sawyera, popřípadě za humoristu vyprávějícího roztomilým nářečím historky od Mississippi. Pravda je ovšem jinde: svět Huckleberryho Finna je temný a kalný, plný násilí, alkoholu, neštěstí, rasismu a otroctví.

Před občanskou válkou vládly na otrokářském Jihu poměry přímo otřesné. Obyvatelé byli na rozdíl od více rovnostářského Severu přísně segregováni, černoch byl považován za méně než zvíře a i většina bílých bohatstvím zrovna nevládla. Nejvíce byly rozdíly vidět na hranici mezi oběma světy, například na proslulé Mason-Dixon Line, vedoucí mezi Marylandem (Sever) a Virginií (Jih). Nebo jako v případě Marka Twaina a především Johna Clinche, jenž svým debutem Finn na slavné dílo přímo navazuje, na Otci vod Mississippi, jehož jeden břeh – totiž ten illinoiský – je svobodný, zatímco na druhém, jenž patří státu Missouri, vládne otrokářské zřízení.

Onen Clinchův Finn ovšem neodkazuje přímo k Twainovu hrdinovi, ale k jeho otci, řečenému „Pap“. Inspirací autorovi byla scéna z Hucka Finna, v níž po řece pluje mrtvé tělo Finna staršího, což se ovšem dozvíme až na konci knihy. Prostor ke spekulacím se tedy otevírá a důmyslná hra, v níž nahlédneme jakoby za oponu Twainova originálu, může započít.

Předně je třeba říci, že Finn starší je vzorový antihrdina. V životě jej nezajímá nic jiného než alkohol a kolem opatřování prostředků na to, jak se jej domoci, se točí úplně všechno. Finn dokáže propít i zbrusu nový kabát, který mu v dobré vůli poskytne soudce Thatcher, aby v zimě nezmrznul. Finn nový kus oblečení ten samý večer, kdy jej soudce pozve k sobě domů na večeři, nechá v místní krčmě a cestou zpátky si pro jistotu ještě zlomí ruku. Ráno je zas úplně švorc, a protože se mu doneslo, že jeho syn Huck kdesi získal neuvěřitelných 6000 dolarů, hodlá své budoucí štěstí založit právě na tomto objevu, který považuje za své právoplatné dědictví. Problém je v tom, že Huck peníze prozíravě uloží do soudcovské úschovy, a tak jeho otec musí vymýšlet dál.

Kromě toho, že je opilec, je Finn i rasistou nejhrubšího zrna. Když na návštěvu do města přijedou dva profesoři z illinoiské univerzity, Finn se baví jen s jedním z nich; ten druhý je totiž černoch. Jediné, co jej zajímá, je, kde má pána. Když zjistí, že učenec pochopitelně žádného nemá, začne se zajímat o podmínky, za nichž lze volně „pobíhajícího“ černocha po státě Missouri považovat za uprchlého, zajmout jej a požadovat za něj náhradu. I tento plán mu soudce rozmluví: podle platných zákonů se totiž musí čekat šest měsíců... a tak dlouho se Finnovi čekat nechce.

Kniha končí i začíná týmž mrtvým tělem, jež pluje po hladině Mississippi, dalo by se tedy říci, že je to příběh o jedné vraždě, důvodech, které k ní vedly, a událostech, jež jí předcházely. Ovšem především je to kniha o rasismu. V časech, kdy se autoři většinou snaží o maximální politickou korektnost, je nepokrytý rasismus (například černochům se v knize důsledně říká „niggers“) vcelku osvěžující.

Clinchův příběh je, na rozdíl od Twainovy předlohy, psán standardním jazykem. Dramatický kontrast tu tvoří řeč jednotlivých postav, především pak nevzdělaného protagonisty, s elegickým, pomalu plynoucím vyprávěním. Náladou Finn připomíná (mimo Twaina, samozřejmě) ještě Williama Faulknera, především v popisech prostředí a komunity, a dokonce prý i Cormaca McCarthyho – to hlavně kvůli explicitním násilným scénám.

V amerických literárních periodicích se Finn dočkal velmi vřelého přijetí, naprostá většina recenzí byla kladná až extatická. Recenzenti chválili hlavně odvahu, s níž se Clinch chopil stokrát omletého tématu, i grácii, s níž se úkolu zhostil. V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že Huckleberry Finn je jednou z nejznámějších knih americké literatury, jehož pozice ve vzdělávací soustavě v USA se může rovnat třeba pozici Němcové Babičky; všichni tedy vědí, oč v příběhu jde, i když se třeba na konec nikdy neprokousali. Nadšení ostatně potvrzují i reakce čtenářů na serverech Metacritic a Amazon, kde takřka všichni hlasující dali knize nejvyšší hodnocení.