McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý

McCarthy, Cormac
Tahle země není pro starý

ukázka beletrie zahraniční

Poslal sem jednoho kluka do plynový komory v Huntsvillu. Jednoho jedinýho. Sám sem ho zatknul a sám proti němu svědčil. Asi dvakrát nebo třikrát sem se tam na něj zajel podívat. Třikrát. Naposled v den popravy. Nemusel sem tam jezdit, ale jel sem...

Cormac McCarthy: Tahle země není pro starý, přel. David Petrů, Argo, Praha 2007, 201 stran

I
Poslal sem jednoho kluka do plynový komory v Huntsvillu. Jednoho jedinýho. Sám sem ho zatknul a sám proti němu svědčil. Asi dvakrát nebo třikrát sem se tam na něj zajel podívat. Třikrát. Naposled v den popravy. Nemusel sem tam jezdit, ale jel sem. Vůbec se mně nechtělo. Zabil štrnáctiletou holku a můžete mně věřit, že sem nijak extra netoužil jezdit ho navštěvovat, natož koukat na tu popravu, ale jel sem. V rozsudku stálo, že to byl sexuální zločin, ale povídal mi, že k žádnýmu sexu nedošlo. Chodili spolu, i dyž ta holka byla tak mladá. Jemu bylo devatenáct. A povídal, že odjakživa chtěl zkusit někoho zabít. Povídal, že jesi ho pustěj, udělá to zas. A že prej ví, že skončí v pekle. Jo, takle to na mě rovnou vybalil. Sám nevim, jak si to mám přebrat. Fakt nevim. Říkám si, že nikoho podobnýho sem asi eště neviděl, a tak mě napadá, jesi to neni ňákej úplně novej druh člověka. Díval sem se, jak ho přikurtovávaj do toho křesla a pak zavíraj dveře. Jo, vypadal kapku nervózní, ale jinak nic. Podle mě fakt musel vědět, že za štvrt hodiny už bude v pekle. Fakt musel. Dost vo tom vod tý doby přemejšlim. Dalo se s nim docela normálně povídat. Říkal mi šerife. Jenže já nevěděl, vo čem se s nim bavit. Vo čem byste se taky chtěli bavit s člověkem, kerej sám přiznává, že nemá žádnou duši? Proč byste mu vůbec něco říkali? Dost vo tom vod tý doby přemejšlim. Ale tendle kluk nebyl nic ve srovnání s tim, co se k nám teprve vezlo po dálnici.

Říká se, že voči sou okna do duše. Já teda nevim, do čeho by voči mohly bejt okna, a nejspíš se to ani hnedtak nedozvim. Ale je fakt, že na svět se dá koukat i z jinýho úhlu a jinejma vočima, a tam to nejspíš všechno vede. Mě to v životě přivedlo až do takový situace, do jaký bych nikdy nečekal, že se dostanu. Někde po světě chodí skutečnej živej prorok zkázy a já nijak netoužim lízt mu do cesty. Vim, že to neni jen přelud. Viděl sem jeho dílo. Jednou sem prošel přímo před těma vočima. Víckrát to neudělám. Nemám zájem sázet krk, nemám zájem zvedat zadek ze židle a chodit ho někam hledat. Nejde jen vo to, že už sem starej. Kéž by to tak bylo. A myslim, že nejde ani vo to, co člověk v duchu chce. Dycky sem věděl, že abych vůbec moh dělat tudle práci, musim v duchu toužit po smrti. Dycky to tak bylo. Já to nechci nijak nafukovat ani nic podobnýho, prostě to tak je. Jak todle v duchu necejtíte, hned to poznaj. Poznaj to, ani nemrknete. Podle mě de spíš vo to, kam se chce člověk dostat. A v tomdle případě by podle mě člověk musel vsadit duši. A do toho já nejdu. A po tom všem si říkám, že nejspíš nikdy nepudu.

* * *

Zástupce šerifa nechal Chigurha stát s rukama spoutanýma za zády v rohu kanceláře, sám se posadil do otočného křesla, sundal si klobouk, hodil nohy na stůl a zavolal Lamarovi na mobil.

Zrovna sem dorazil, šerife. Měl na zádech ňákou kyslíkovou bombu nebo co, něco jako takový ty na rozedmu plic. A v rukávu takovou hadičku, kerá vedla až do tý omračovací pistole, něco jako používaj na jatkách. Jo, přesně tak to vypadá. No prohlídnete si to sám, až dorazíte. Jo, hlídám to dobře. Jo.

Vstal z křesla, vyhákl z opasku klíče a odemkl šuplík, kde měl klíče k celám. Jakmile se nad šuplíkem sehnul, Chigurh si dřepnul na bobek a strčil si spoutané ruce pod kolena. Plynule pokračoval do sedu, zhoupl se dozadu, protáhl si řetízek pod chodidly a hned byl zpátky na nohou. Ne náhodou to vypadalo, že si to už hodněkrát zkoušel. Přehodil zástupci řetízek přes hlavu, vyskočil do vzduchu, vrazil mu oběma koleny do zad a zároveň trhl rukama nahoru.

Svalili se na podlahu. Zástupce se snažil dostat prsty pod řetízek, ale nešlo to. Chigurh ležel na boku, pokrčená kolena mezi napjatýma rukama, tvář odvrácenou na stranu, a rval za pouta. Zástupce sebou chvíli divoce házel, pak začal bokem pochodovat dokola po podlaze. Nakopnul koš na odpadky, křeslo odkopnul na druhou stranu místnosti, dalším kopnutím zavřel dveře a shrnul k nim kobereček. Chroptěl a z pusy mu tekla krev. Dusila ho. Chigurh zabral ještě o to větší silou. Poniklovaná pouta se zadírala do kosti. Zástupci praskla pravá krkavice, přes místnost vychlístl proud krve, zasáhl zeď a začal po ní stékat k zemi. Zástupcovy nohy zpomalily a pak se zastavily. Ještě chvíli sebou škubal. Pak se přestal hýbat nadobro. Chigurh ležel, tiše oddechoval a dál ho držel. Potom vstal, sebral zástupci klíče z opasku, odemkl si pouta, zastrčil si zástupcův revolver za kalhoty a zamířil do koupelny.

Pustil studenou vodu a nechal v ní zápěstí tak dlouho, dokud nepřestala krvácet, potom zuby natrhal ručník na pruhy, ovázal si zápěstí a vrátil se do kanceláře. Posadil se na stůl a přelepil si obvazy lepicí páskou. Prohlížel si mrtvolu, která na něj civěla z podlahy. Potom zástupci vytáhl z kapsy peněženku, vybral z ní peníze, zastrčil si je do náprsní kapsy košile a peněženku hodil na zem. Pak zvedl svou plynovou bombu a jateční pistoli, vyšel ven, nasedl do zástupcova auta, nastartoval, vycouval na ulici a rozjel se z města.

Na dálnici si vyhlídl jeden z posledních modelů Forda s osamělým řidičem, rozsvítil světla a na chvíli pustil maják. Auto zajelo ke krajnici. Chigurh zastavil za ním, vypnul motor, přehodil si bombu přes rameno a vystoupil. Muž ho sledoval ve zpětném zrcátku.

Co se stalo? zeptal se.

Pane, moh byste prosim vás vystoupit z vozu?

Muž otevřel dveře a vystoupil. O co jde?

Moh byste prosim vás poodejít kousek od vozu?

Muž udělal dva kroky stranou. Chigurh viděl, jak se mu při pohledu na jeho zakrvácenou postavu vkrádají do očí pochybnosti, jenže na ty už bylo pozdě. Položil muži dlaň na čelo jako nějaký lidový léčitel. Pneumatické zasyčení a cvaknutí pístu znělo jako zaklapnutí dveří. Muž se nehlasně sesunul k zemi, na čele měl kulatou dírku, ze které bublala krev, stékala mu do očí a odnášela s sebou jeho pozvolna se rozplývající viditelný svět. Chigurh si otřel ruku do kapesníku. Jen sem nechtěl, aby byla krev po celym autě, řekl.

* * *

Moss seděl na hřebenu, paty zaražené do vulkanického štěrku, a prohlížel si poušť pod sebou německým triedrem s dvanáctinásobným přiblížením. Klobouk měl posunutý do týla. Lokty opřené o kolena. Puška zavěšená na koženém řemeni přes rameno byl Mauser, model 98, s těžkou hlavní ráže .270 a laminovanou pažbou z javoru a ořechu. Měla zaměřovací dalekohled Unertl se stejným přiblížením jako triedr. Antilopy se pásly jen něco přes kilometr daleko. Slunce se vyhouplo nad obzor teprve před necelou hodinou a stín hřebenu, keřů a skal se natahoval daleko na pláň. Někde tam byl i stín Mosse samotného. Sklonil dalekohled, seděl a dál si prohlížel krajinu. V dálce na jihu syrové hory Mexika. Zuby říčního koryta. Na západě spečená cihlově červená země pohraničí. Nasucho si odplivl a otřel si rty o rameno bavlněné pracovní košile.

Puška měla rozptyl půl úhlové minuty. Patnáct centimetrů na kilometr. Ke střelbě si vybral místo kousek pod vysokým svahem lávové suti, to znamená méně než kilometr od cíle. Jenže se tam dostane nejdřív za hodinu a antilopy se od něj během pastvy postupně vzdalovaly. Jediné štěstí bylo, že nefoukal vítr.

Když se dostal pod svah, pomalu se napřímil a zahleděl se na antilopy. Vydržely téměř na tom samém místě, kde je viděl naposled, ale i tak bude střílet na vzdálenost šesti set metrů. Prohlížel si zvířata triedrem. Pokřivená horkem v těžkém vzduchu. U země opar tetelícího se prachu a pylu. Nebylo kde jinde se ukrýt a bude mít jen jednu ránu.

Posadil se do štěrku, zul si jednu botu, postavil ji na kameny, opřel předpažbí o kůži, palcem odsunul pojistku a přiložil oko k zaměřovacímu dalekohledu.

Stály se zvednutou hlavou, všechny, a dívaly se na něj.

Do háje, zašeptal. Slunce měl za zády, takže dost dobře nemohly zahlédnout odraz paprsků v čočce dalekohledu. Musely vidět přímo jeho.

Puška měla spoušť značky Canjar nakalibrovanou na 250 gramů a Moss si ji i s botou velice opatrně přitáhl blíž, znovu přiložil oko k zaměřovacímu dalekohledu a ustálil vlasový kříž kousek nad hřbetem zvířete, které k němu stálo natočené největší plochou těla. Znal přesnou balistickou křivku kulky, její klesání kulky ve stometrových přírůstcích. Zbývalo jen správně odhadnout vzdálenost. Vložil prst do obloučku spouště. Zlatý řetízek s kančím tesákem se rozprostřel po kamenech vedle jeho lokte.

I přes těžkou hlaveň a úsťovou brzdu sebou puška škubla vzhůru. Když dostal antilopy zpátky do zaměřovacího dalekohledu, stály všechny stejně jako dřív. Devitígramové kulce trvalo skoro vteřinu, než k nim doletěla, a zvuku dvakrát tak dlouho. Stály a hleděly na obláček prachu v místě, kde se kulka dotkla země. Pak vyrazily a vmžiku uháněly plnou rychlostí přes vyschlé bahnisko. Protáhlé uáááng výstřelu se jim valilo v patách, odráželo se od skal a vracelo se ranním tichem přes otevřenou krajinu zpět.

Vstal a sledoval jejich úprk. Zvedl triedr. Jedno ze zvířat napadalo na levou zadní nohu a zaostávalo. Pochopil, že se kulka zřejmě odrazila od země a zasáhla antilopu do stehna. Předklonil se odplivl si. Do háje, řekl.

Sledoval, jak mizejí z dohledu za skalnatým předhořím na jihu. Světleoranžový prach, který zůstal viset v bezvětrném ránu, postupně řídnul, až nakonec zmizel i on. Vyschlé bahnisko leželo ztichlé a prázdné ve slunečních paprscích. Jako by se tu vůbec nic nestalo. Posadil se, obul si botu, zvedl pušku, vyhodil z komory prázdnou nábojnici, dal si ji do kapsy košile a zaklapl závěr. Pak si pušku zavěsil přes rameno a vykročil.

Přechod vyschlého bahniska mu zabral asi čtyřicet minut. Pak se pustil vzhůru do vysokého sopečného svahu a pokračoval po hřebenu na jihovýchod až k výčnělku, odkud měl výhled do krajiny, kde zmizela zvířata. Pomalu přejel po terénu triedrem. Běžel tam velký černý pes bez ocasu. Sledoval ho. Měl obrovskou hlavu a kupírované uši a nepěkně kulhal. Zastavil se. Ohlédl. Pak pokračoval. Moss sklonil triedr, stál a dál psa sledoval.

Znovu vykročil po hřebenu, palec zaháknutý za řemen pušky a klobouk posunutý do týla. Záda košile už měl mokrá potem. Piktogramy na skalách staré snad tisíc let. Vyryli je sem lovci, jako byl on sám. Nic jiného po nich nezůstalo.

Hřeben končil kamenitým srázem. Dolů vedla zarostlá pěšina. Zakrslé akácie a kandelila. Posadil se mezi kameny, opřel si lokty o kolena a prozkoumal triedrem krajinu. Asi půldruhého kilometru daleko stály na planině tři vozy.

Sklonil triedr a prohlédl si krajinu jako celek. Pak ho znovu zvedl. Zdálo se, že na zemi kolem leží několik lidí. Zapřel se botama o kameny a lépe zaostřil. Vozy byly džípy s náhonem na všechna čtyři kola a jeden offroad s velkými terénními pneumatikami, navijákem a řadou reflektorů na střeše. Lidé okolo vypadali jako mrtví. Sklonil triedr. Znovu ho zvedl. Pak ho znovu sklonil a jen seděl. Nic se nehýbalo. Seděl tam ještě dlouho.

Když se k vozům blížil, držel pušku odjištěnou u pasu. Zastavil se. Prohlédl si okolní krajinu a pak si prohlédl vozy. Všechny byly prostřílené. Některé otvory po kulkách tvořily v karoseriích pravidelné řady a bylo jasné, že pocházejí od automatických zbraní. Většina skla z okýnek byla vysypaná a pneumatiky splasklé. Stál na místě a poslouchal.

V prvním voze seděl muž zhroucený na volantu. Vzadu ve vyprahlé žluté trávě ležela další dvě těla. Na zemi zčernalá zaschlá krev. Zastavil se a poslouchal. Nic. Bzukot much. Obešel zadek vozu. Ležel tam velký mrtvý pes podobný tomu, co ho viděl běžet přes planinu. Dostal kulku do břicha. Za ním leželo obličejem k zemi třetí tělo. Podíval se okýnkem dovnitř na muže ve voze. Měl prostřelenou hlavu. Všude krev. Došel k druhému vozu, ale ten byl prázdný. Vrátil se k třetímu tělu venku. V trávě ležela brokovnice. Měla krátkou hlaveň, pistolovou pažbu a bubnový zásobník na dvacet ran. Dloubl špičkou boty muže do chodidla a rozhlédl se po okolních kopcích.

Třetí vůz byl offroad se zvýšeným podvozkem a tmavými kouřovými skly. Došel ke dveřím na místě řidiče, vzal za kliku a otevřel je. Seděl tam muž a díval se přímo na něj.

Moss zavrávoral a zvedl hlaveň pušky. Muž měl obličej od krve. Pohnul okoralými rty. Agua, cuate, řekl. Agua, por dios.

Na klíně mu ležel krátký samopal H&K v černém nylonovém podpažním pouzdru a Moss se pro něj natáhl, sebral ho a poodstoupil. Agua, řekl muž. Por dios.

Nemám vodu.

Agua.

Moss nechal dveře otevřené, zavěsil si H&K přes rameno a otočil se. Muž z něj nespouštěl zrak. Moss obešel předek vozu a otevřel dveře na druhé straně. Zdvihl páčku a sklopil sedačku dopředu. Úložní prostor v zadní části vozu zakrývala stříbrná plachta. Odtáhl ji stranou. Řady balíčků velkých asi jako cihly, každý zabalený zvlášť v igelitovém pytlíku. Vytáhl nůž a jeden z balíčků prořízl. Koutkem oka neustále sledoval muže za volantem. Z balíčku se začal řinout hnědý prášek. Naslinil si ukazováček, ponořil ho do prášku a čichl k němu. Pak si prst otřel o džíny, přetáhl přes balíčky plachtu, vylezl z vozu a znovu se rozhlédl po krajině. Nic. Poodešel od vozu a přejel triedrem po nízkých kopcích. Po lávovém hřebenu. Po rovině na jihu. Vytáhl kapesník, vrátil se k vozu a otřel všechno, čeho se dotkl. Kliku dveří, páčku na sklápění sedadla, plachtu a igelitový pytlík. Obešel vůz a otřel všechno i na druhé straně. Přemýšlel, čeho se ještě mohl dotknout. Vrátil se k prvnímu vozu, rukou zabalenou do kapesníku otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Otevřel přihrádku v palubní desce a zase ji zavřel. Prohlédl si mrtvého muže za volantem. Nechal dveře otevřené a přešel na stranu řidiče. Ve dveřích byla spousta drobných otvorů. V předním skle také. Malý kalibr. Šest milimetrů. Patrně hrubé broky číslo čtyři. Podle rozmístění otvorů. Otevřel dveře a stiskl tlačítko na vytažení okýnka, ale zapalování nebylo zapnuté. Zavřel dveře, stál na místě a prohlížel si nízké kopce.

Dřepl si, sundal z ramene pušku, položil ji do trávy, vzal H&K a dlaní otevřel závěr. V komoře byl nevystřelený náboj, ale v zásobníku už zbývaly jen další dva. Přičichl k ústí hlavně. Vyklepl zásobník, pověsil si pušku na jedno rameno, pouzdro se samopalem na druhé, došel zpátky k offroadu a ukázal muži zásobník. Otra, řekl. Otra.

Muž přikývl. En mi bolsa.

Umíte anglicky?

Neodpověděl. Snažil se někam ukázat bradou. Moss si všiml, že mu z kapsy plátěného saka vyčuhují dva zásobníky. Naklonil se do kabiny, vytáhl je a poodstoupil. Pach krve a výkalů. Zasunul jeden plný zásobník do samopalu a druhý si dal do kapsy. Agua, cuate, řekl muž.

Moss přejel pohledem po okolní krajině. Už sem vám říkal, že vodu nemám.

La puerta, řekl muž.

Moss se na něj podíval.

La puerta. Hay lobos.

Tady žádný lobos nejsou.

Sí, sí. Lobos. Leones.

Moss loktem zavřel dveře.

Vrátil se k prvnímu vozu, zastavil se a zadíval se na otevřené dveře na straně spolujezdce. V nich otvory po kulkách nebyly, ale na sedadle byla krev. Klíček zůstal v zapalování a on se natáhl, otočil s ním a pak stiskl tlačítko pro vytažení okýnka. Z drážky začalo skřípavě vyjíždět sklo. V okýnku byly dvě díry a na vnitřní straně jemný vějíř zaschlé krve. Stál a přemýšlel o tom. Podíval se na zem. Krvavé stopy v jílu. Krev na trávě. Zahleděl se k jihu přes kalderu, směrem, odkud vůz přijel. Někdo tu přestřelku musel přežít. A nebyl to ten žíznivý cuate v offroadu.

Zamířil na planinu a udělal široké kolo, aby zjistil, kde slunce v řídké trávě odhalí stopy pneumatik. Pak poodešel asi třicet metrů dál k jihu a pokračoval v hledání. Objevil šlépěje raněného a sledoval je, dokud nenarazil na louži zaschlé krve v trávě. A o kus dál na další.

Ty daleko nedojdeš, řekl. Možná si myslíš, že jo. Ale nedojdeš.

Opustil stopy, sevřel v podpaží odjištěný H&K a vykročil k nevysokému kopečku. Prohlédl triedrem krajinu v jižním směru. Nic. Stál a pohrával si v prstech s kančím tesákem. Teď už sis uričtě zalez někam do stínu a koukáš, jesi někdo nejde za tebou. A seš si naprosto jistej, že já tebe v žádnym případě nemůžu vidět dřív než ty mě.

Dřepl si, opřel si lokty o kolena a přejel triedrem po skalách na konci údolí. Posadil se, zkřížil nohy a prohlédl terén ještě jednou pomaleji, pak sklonil triedr a jen seděl. Nenech si tady prohnat tu svojí tupou palici kulkou, řekl. Pozor na to.

Otočil se a zadíval se na slunce. Bylo něco kolem jedenácté. Nikde neni psáno, že se to všechno muselo stát neska v noci. Klidně to mohlo bejt už včera. Nebo předvčírem.

Nebo to mohlo bejt neska.

Zvedl se mírný větřík. Posunul si klobouk do týla, otřel si čelo šátkem a vrátil šátek do zadní kapsy džínů. Zahleděl se přes kalderu k nízkému skalnatému hřebenu na východní straně údolí.

Nic raněnýho nešplhá do kopce, řekl. Tak to prostě na světě nechodí.

Na vrchol hřebenu se lezlo dost obtížně, a než se tam dostal, bylo skoro poledne. V dálce na severu se tetelící krajinou šinul obrys tiráku. Patnáct kilometrů. Možná dvacet. Dálnice 90. Posadil se a přejel po nové krajině triedrem. Pak se zarazil.

Na úpatí skalnatého srázu na okraji planiny bylo vidět kousek něčeho modrého. Dlouho to pozoroval triedrem. Nic se nehýbalo. Prohlédl si krajinu okolo. Pak to sledoval ještě chvíli. Uplynula skoro celá hodina, než se zvedl a zamířil dolů.

Mrtvý muž ležel přitisknutý ke skále. Poniklovaný policejní automat ráže .45 mu vypadl z ruky do trávy mezi nohama. Původně seděl a opíral se, ale svezl se ke straně. Měl otevřené oči. Vypadal, jako by si prohlížel něco malého v trávě. Na zemi a na skále za ním byla krev. Dosud měla tmavočervenou barvu, možná proto, že se zatím nedostala na přímé slunce. Moss zvedl pistoli, stiskl palcem pojistku na pažbě a spustil kohoutek. Dřepl si a pokusil se otřít krev z pažby do mužových kalhot, ale krev už byla příliš sražená. Vstal, zastrčil si pistoli vzadu za opasek, posunul si klobouk do týla a otřel si zpocené čelo do rukávu. Otočil se a prohlížel si krajinu. U kolena mrtvého muže stála těžká kožená diplomatka a Moss přesně věděl, co v ní je, a měl zvláštní strach, kterému sám pořádně nerozuměl.

Nakonec ji zvedl, poodešel stranou, posadil se do trávy, sundal si pušku z ramene a položil ji vedle sebe. Seděl s roztaženýma nohama, H&K v klíně a diplomatku postavenou mezi koleny. Pak se natáhl, rozepnul přezky na obou řemíncích, vycvakl mosaznou sponu, zvedl koženou chlopeň a přeložil ji dozadu.

Byla po okraj naplněná stodolarovými bankovkami. Všechny v balíčcích ovázaných bankovní páskou s razítkem hodnoty 10,000 $. Netušil, kolik to přesně dává dohromady, ale dokázal si udělat poměrně dobrou představu. Seděl tam, díval se na diplomatku, pak ji zavřel a seděl dál se skloněnou hlavou. Stála tu před ním celá jeho budoucnost. Den za dnem od úsvitu do setmění až do smrti. Všechno zhuštěné do haldy papírů v jedné tašce.

Zvedl hlavu a zahleděl se přes planinu. Mírný větřík od severu. Chládek. Slunečno. Jedna hodina po poledni. Pohlédl na mrtvého muže v trávě. Na boty z krokodýlí kůže, které byly plné krve a postupně černaly. Na konec jeho života. Tady na tom místě. Hory v dálce na jihu. Vítr v trávě. Ticho. Zacvakl sponu, protáhl řemínky přezkami, vstal, zavěsil si pušku přes rameno, zvedl diplomatku a samopal, podle stínu určil směr a vykročil.

Cestu k autu si pamatoval a přemýšlel, jestli by nebylo lepší vydat se přes poušť až za tmy. Žili tu ale mohavští chřestýši, a kdyby ho v noci nějaký uštknul, s největší pravděpodobností by skončil jako všichni ostatní účastníci toho místního večírku a diplomatka i s obsahem by připadla příštímu šťastnému nálezci. Na druhou stranu představoval přechod otevřené planiny za denního světla, se samopalem pověšeným na rameni a taškou s několika miliony dolary v ruce, nemalé riziko. Navíc ty peníze určitě někdo přijde hledat. A možná ne jediný někdo.

Přemýšlel, jestli by se neměl vrátit pro tu brokovnici s bubnovým zásobníkem. Brokovnicím vždycky důvěřoval. Dokonce zvažoval, že zahodí samopal. Už jen za jeho držení mohl jít sedět.

Nezahodil nic a k vozům se taky nevrátil. Vypravil se ke svému autu, zkracoval si trasu mezerami mezi sopečnými hřebeny, přecházel planiny a nižší kopce. Až pozdě odpoledne dorazil k nezpevněné cestě, po které ráno ještě za tmy, před takovou dobou, přijel. Zhruba po dalším kilometru došel k autu.

Otevřel dveře a postavil pušku na podlahu. Obešel auto, otevřel dveře u řidiče, stiskl páčku, posunul sedačku dopředu a položil za ni diplomatku a samopal. Pětačtyřicítku a triedr položil na vedlejší sedadlo, nastoupil, zasunul sedačku, co nejdál to šlo, a strčil klíček do zapalování. Pak si sundal klobouk, opřel si hlavu o studené sklo za sedačkou a zavřel oči.

Když dojel k dálnici, zpomalil, překodrcal přes mříž zabraňující přechodu dobytka, pak vyjel na asfalt a rozsvítil světla. Zamířil na západ k Sandersonu a ani jednou neopřekročil povolenou rychlost. Zastavil u benzinky na východním konci města, koupil si cigarety a velkou láhev vody, pak pokračoval směrem na Desert Aire, zastavil před přívěsem a vypnul motor. Uvnitř se svítilo. I dyby ses dožil stovky, řekl, ani jeden den už nebude jako tendle. Ale hned zalitoval, že to říkal.

Vyndal z přihrádky v palubní desce baterku, vystoupil, vytáhl zpoza sedačky samopal a diplomatku a vlezl pod přívěs. Ležel tam na holé zemi a díval se na podvozek. Levné plastové trubky a překližka. Kusy izolace. Nacpal H&K do jednoho rohu, zakryl ho izolací a dál tam ležel a přemýšlel. Pak vylezl i s diplomatkou ven, oprášil se a po schodech vešel dovnitř.

Ležela na gauči, koukala na televizi a popíjela kolu. Ani k němu neotočila hlavu. Tři hodiny, řekla.

Můžu přijít pozdějc.

Podívala se na něj přes opěradlo gauče, pak se obrátila zpátky k televizi. Co máš v tý tašce?

Je plná peněz.

Jo, to určitě.

Došel do kuchyně a vzal si z lednice pivo.

Dáš mi klíčky? zeptala se.

Kam deš.

Pro cigarety.

Pro cigarety.

Přesně tak, Llewelyne. Pro cigarety. Tvrdnu tady celej den.

Co trochu kyanidu? Na ten by chuť nebyla?

Dej mi ty klíčky. Sednu si chvíli venku na dvoře a zapálim si.

Usrkl si piva, došel do ložnice, klekl si na jedno koleno a zastrčil diplomatku pod postel. Pak se vrátil. Ňáký cigarety mám, řekl. Dojdu ti pro ně.

Postavil pivo na linku, vyšel ven, vzal dvě krabičky cigaret, triedr a pistoli, pověsil si .270 přes rameno, zabouchl dveře a vrátil se dovnitř. Podal jí cigarety a pokračoval dozadu do ložnice.

Kde si vzal tu pistoli? zavolala za ním.

Tam, kde se berou pistole.

To sis jí koupil?

Ne. Našel.

Posadila se na gauči. Llewelyne?

Vrátil se z ložnice. Co? Přestaň tu hulákat.

Kolik si za ní dal?

Nemusíš vědět všechno.

Kolik.

Povídám, že sem jí našel.

Nikdy sis takový věci nekupoval.

Posadil se na gauč, hodil si nohy na stolek a srkl si piva. Neni moje, řekl. Já bych si pistoli nekoupil.

No to doufám.

Otevřela krabičku cigaret, jednu vytáhla a zapálila si ji. Kde si byl celej den?

Šel sem ti pro cigarety.

Já to radši ani nechci vědět. Radši ani nechci vědět, co všechno kde provádíš.

Srkl si piva a přikývl. Dobře děláš.

Ono je to totiž lepší, nic nevědět.

Eště chvíli budeš držkovat, a dotáhnu tě do postele a dostaneš, co se do tebe vejde.

Řečičky.

No jen držkuj.

Akorát si honíš triko.

Počkej, až dopiju to pivo. Pak uvidíme, kdo si honí triko a kdo ne.

© David Petrů
Na iliteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Argo

 

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 07.02.2008 15:51
McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý
To není pravda, TAKHLE by renomované překladatele znemožnit nešlo. (A co z uvedeného ti přijde jako "drobnější škobrtnutí"?)

Podle mě je román přeložen ohavně a Petrů se nepodařilo vystihnout ani stylovou rovinu (názvem počínaje). A zjevně nejsem sám, ve Tvaru 21/2007 napsal Martin Svoboda ve... své recenzi (pravda negativní k celé knize; jmenuje se Pod duněním kulek myšlenka se ztrácí):

K libému čtenářskému zážitku nepřispívá ani překlad. David Petrů není žádný nováček, má už za sebou překlady Stephena Kinga, Roba Granta i Kodžiho Suzukiho, přesto se však McCarthy ukázal být nad jeho síly. Místy překládá inovativně: Někdo si ho u mě nechal. Někdo v sukni? Někdo v hrobě (A lady somebody? A dead somebody); nebo Kdes nechal auto. Odešlo do věčnejch lovišť (Gone the way of all flesh.), zásadnějších nepochopení či přehmatů se dopouští jen výjimečně, například když mluví o postřeleném pašerákovi, který dodýchal později než ostatní: ... tendle umřel přirozenou smrtí... Přirozenou vzhledem k tomu, v jakym byl stavu, v originále však Natural to the line of work he's in, tedy Přirozenou vzhledem k jeho povolání. Také stařenu na str. 96 nemohla zabít kulka, když Moss střílí z brokovnice (shot je zde brok). Výtka platí také pro osobu zodpovědnou za redakci. Do obtahů proniklo překladatelovo opakované chybování v zájmenech „ji" vs. „jí" a nesprávnosti se objevují i v dalších zájmenech („Zabít vaší ženu"). Mnohem závažnějším nedostatkem však je, že textu chybí celková hladkost a plynulost a orientace v osobách či časových rovinách je tak často ztížená, ne-li nemožná. Anglická deixe funguje na jiných principech než deixe česká, proto je třeba hojněji opakovat jména či odkazující osobní zájmena. Stejně tak u časových rovin je rozlišení předčasnosti či následnosti v angličtině klíčové, anglický předminulý čas je mnohdy nutné v překladu zakotvit příslovcem času, jinak se vnímání dějové linky naruší a časy se smísí. Nedbalý je překladatel také u slovosledu. Když větu Her grandmother had just died too přeloží jako Její babička umřela taky, vzniká tím z kontextu dojem, že ji zabil Chigurgh, i když ona náhodou umřela ve stejné době na rakovinu, čili lépe: A taky jí zrovna umřela babička. Tyto nedotaženosti se zdají být pouhými margináliemi - když je však takto postižen celý text, čtení se stává otravnou a únavnou záležitostí.

Opravdu neodpustitelné lapsy však překladatel napáchal při převádění přímých promluv jednotlivých účastníků. Chigurgh a další vedlejší postava Wells mluví chladně spisovnou angličtinou bez příznaku a šerif Bell zase jižanským dialektem, ale v překladu jsou všichni převedeni do jednolité, velmi hovorové obecné češtiny (šup tam s ní, spadla do toho i šerifova sekretářka). Přímá řeč je v překladu základním znakem charakterizace postav - proč tedy ve výsledku vyznívají všechny osoby stejně ploše, i když je v originále každá jazykově naprosto odlišná? Budiž, u šerifa by byla obecná čeština ospravedlnitelná, ale v českém převodu působí jako vesnický buran podstatně mladšího věku, také kvůli deformované grafické podobě slov. Nahlédnutí do originálu odhalí, že šerif sice mluví po jižansku, ale rozhodně se nedopouští moderních „cool" frází. McCarthyho jazyk je i ve své přímočarosti daleko jemnější a bohatší, než se může na první pohled zdát, a zde překladateli bohužel všechny jemnější nuance unikly.

Vložil: Viktor Janiš, 07.02.2008 15:23
McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý
Pavle Ziegové: Nenechte se zmást výčtem chyb (leckdy jen drobnějších škobrtnutí), takhle by bylo možné znemožnit skoro všechny renomované překladatele počínaje třeba Janem Zábranou. Podle mě je tenhle román přeložen pěkně, Davidovi Petrů se povedlo hlavně správně vystihnout stylovou rovinu, ten překlad... nedrhne a sám o sobě působí přesvědčivě. Jinak "The Road" překládá Jiří Hrubý, takže myslím nemusíte mít obavy.
Vložil: Jan Vaněk jr., 04.02.2008 10:27
McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý
Ještě doplním, odpovědná redaktorka Eva Slámová.
Vložil: pavla ziegova, 06.07.2007 20:14
McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý
No nazdar, tak jestli takto pak Petrů knihu přeložil, není fakt co dodat. Čtu právě knihu The Road od téhož autora, doufám, že se pan Petrů nechystá rovněž k jejímu překladu.
Vložil: Jan Vaněk jr., 04.07.2007 17:09
McCarthy, Cormac: Tahle země není pro starý
Originál (kratší, jen po okamžik Mossova výstřelu) je např. na www.randomhouse.com Musím říci, že překlad "The papers said it was a crime of passion and he told me there wasnt no passion to it. He'd been datin... this girl (...) And he told me he had been plannin to kill somebody for about as long as he could remember" jako "V rozsudku stálo, že to byl sexuální zločin, ale povídal mi, že k žádnýmu sexu nedošlo. Chodili spolu (...) A povídal, že odjakživa chtěl zkusit někoho zabít" mi přijde nešťastný. Mám výhrady i proti "I dont know what them eyes was the windows to and I guess I'd as soon not know" jako "Já teda nevim, do čeho by voči mohly bejt okna, a nejspíš se to ani hnedtak nedozvim", "you had to be willin to die to even do this job" jako "abych vůbec moh dělat tudle práci, musim v duchu toužit po smrti" a "And I wont do that. I think now that maybe I never would" jako "A do toho já nejdu. A po tom všem si říkám, že nejspíš nikdy nepudu."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4863x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce