Rudan, Vedrana: Ljubav na posljednji pogled

Rudan, Vedrana
Ljubav na posljednji pogled

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z románu chorvatské prozaičky Vedrany Rudan o ženě, která vypráví, proč zabila svého manžela.

Vedrana Rudan: Ljubav na posljednji pogled (Láska na poslední pohled), nakl. AGM, Zagreb 2003, 217 s.

s.172-175
Dívala jsem se na svý věšáky a pak řekla, to je z kojení. Neházej odpovědnost na dítě, byl naštvanej, to není fér, udělej se sebou něco. Chytil mě pod krkem, budeš se cítit líp, a pustil mě. Odešla jsem do koupelny umýt si sperma, které mi už teklo po nohách, v koupelně jsem zvracela žluč a kokakolu, pěknej kus svýho života jsem strávila v koupelně zvracením, a pak jsem…Buch…Buch, buch!!

Ježíšmarjá, zbourá dveře! Ok, povídám normálním hlasem. Vycházím, mluvím ještě víc normálním hlasem. Otírám si tělo. Naposledy zvracím, pusu si otírám toaletním papírem, zuby si už nečistím. Vycházím. Stojí na chodbě, oči má světlejší. Co mlátíš do dveří, ptám se ho hlasem inteligentní, zralé, dospělé ženy. Jsem ráda. Že mi smrdí z pusy a kolem rtů mám stopy žluče a kávy. Zamířím do kuchyně, ale on je rychlejší. Zahnu do obýváku. Házím sebou na gauč, on do křesla. Cigareta, ruka, škrt, škrt, plamínek, hoří. Na skleněný stolní desce je jeho plnej hrníček kávy, můj je prázdnej. Mlčím, dívám se z okna. Sousedka věšela na balkoně černou bundu, aby vyvětrala. Tuhle zimu jí umřel muž. Bylo hodně sněhu, noc, přijeli pohřebáci, čekala na ně před vchodem do domu, byla sama na bílé cestě, vešli, pak vyšli a nesli na nosítkách mrtvolu v černým vaku, ona ho pokryla červenou dekou. Bylo mi tý ženský líto. Některý lidi se mají rádi a smrt je pro ně ztráta, pomyslela jsem si, když jsem se na ně dívala naším oknem v obýváku. Bylo kolem třetí ráno, nechtělo se mi spát, nikdy se mi nechce spát. Po pár dnech jsem ji viděla ve městě. Křičela uprostřed náměstí, ukazovala lidem bílý zuby, v rukách v černých rukavicích držela papírovej pytlík, ze kterýho vyndavala koláče a cpala si je mezi zářivě rudý rty. Uh! Když jsem ji viděla, pocítila jsem, fakt jsem pocítila bodnutí žárlivosti. Kdy budu já chodit celá v černým po obchodech a smát se jako blázen?! Kdy i já pokreju černej vak červenou dekou?! Musela bych tu červenou deku koupit. Nemám červenou deku! Všechny moje deky jsou smutný a světle hnědý! A copak jsem jediná, která si přeje přikrýt svýho muže červenou dekou? Jestlipak týhle veselý vdově zemřel manžel, protože si to vřele přála, nebo byl snad její muž těžce nemocnej? Kolik žen na celým světě si přeje vidět svýho muže v krutým a těžkým postavení? To je delikátní otázka. Já jsem novinářka, ale stejně bych neměla odvahu zastavovat ženy na ulici a ptát se jich, jen chviličku, promiňte, paní, děláme takovou anketu, přála byste si, aby váš muž navždy ztuhnul, toto je anonymní anketa, odpovídejte bez obav…

Dívám se na mokrou cigaretu a veliký pěsti a ohryzek, nahoru, dolů, nahoru, dolů. To by ale byla pěkná mrtvola! Pěkná, fakt pěkná! Ležel by v dubový rakvi, zevnitř by byl satén, aby vypadal zdravější a mladší, urostlej, v tmavým obleku, možná antracit. Vím, jak to chodí, zemřela mi teta. Sedíš v čekárně a pak přijde paní, který dáš věci pro nebožtíka. Za dveřma, kterýma ta paní přišla, jsou ještě jedny dveře, kde čeká další paní. Ta oblíkne do těch věcí mrtvýho, pak ho, předpokládám, nějaký chlapi dají do rakve. Takže tý první paní bych dala velikou tašku, kde by byly manželovy nový boty malji, bez krabice. Na veliký papírový tašce by bylo napsáno brunomalji. V tý by byl oblek, spodní prádlo, košile, ponožky a kravata. Ponožky, tílko, boxerky kelvinklajn, to je všechno zbytečný, pánbůh ví, jestli mu to ta paní obleče? Bylo by lepší, kdyby to odnesla domu manželovi. Kdo bude kontrolovat, co má mrtvej muž pod oblekem? To může udělat jen vdova, vdova jsem já, a mně je úplně jedno, jestli je pod oblekem nahej, anebo mu to malý péro zahřívaj nový CK. Ale ne, ne, tak to ne, nemůžeš paní, která otevírá dveře, nemůžeš jí přede všema, ještě nějaký lidi čekaj, nemůžeš jí říct, oblek a boty použijte, ostatní si nechte, paní.

Dívám se na něj, sedíme v obýváku. Nohy má zkřížený, chodidla se mu pomalu houpou. Boty bych mu koupila o tři čísla menší. Místo čtyřicet pět čtyřicet dva. Neznám takovou paní, která by dostala tašku brunomaljia a pak za hodinu by zavolala vdově, upřímnou soustrast, omlouvám se, že obtěžuju, ale pánovi jsou boty malé. Neznám takovou paní! Lidi v dnešním Chorvatsku umírají jako mouchy, to je z války a ze stresu, mrtvolám se oblíkají obleky jako na běžícím pásu. Paní, které přijímají tašky, vědí, že se jedná o těžký okamžiky, vdova je v rozpacích, rodinný přítel se v Terstu spletl. Paní by nemohla vědět, že jsem boty v Terstu mrtvole svýho muže vybírala osobně. To se nedělá. Kdyby to tak chodilo, tak by hodně mrtvejch mužů nosilo boty o tři čísla menší. Paní by jenom řekla chlapům, který dávaj mrtvolu do rakve, koukejte, co to tady zas je, zlomte mu prsty, chlapci! Tak!

On si zas zapaluje cigaretu, na balkoně je fialový brambořík v zelené váze. Kostel. Jsou slyšet zvony. Bim, bam, bim, bam, bim, bam, zvoní smutně zvony. Nechodím do kostela, ani nevím, jak kostel vypadá, když někdo umře, ale co to s tím má společnýho? Manžel vtahuje kouř a neví, že mu zvoní zvony. Já jsem v kostele. Bílý kytky visej ve velkejch trsech. Ne, tak se to dělá jen na svatbě. Bílá je nevinnost, tohle je smrt. Tmavě fialový kytky padají v ohromných trsech z vysokejch zdí. Vistárie se spouští k dřevěnejm lavicím…Ne! Vistárie je strom, nemůžeš vytrhnout stoletou vistárii kvůli jednomu pohřbu. Trhám ji! Vistárie visí jako tlustá, smutná, fialová vrba. Smutná, velmi smutná dívka ve slabý, bílý halence, hubená, varhany hrají Beethovena…

© Jaroslav Otčenášek

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1906x

Inzerce
Inzerce