Jančar, Drago: Příčky z Jákobova žebříku

Jančar, Drago
Příčky z Jákobova žebříku

recenze beletrie zahraniční

Drago Jančar je v současné době nejpřekládanějším slovinským autorem jak do češtiny, tak i do ostatních jazyků. Výbor Příčky z Jákobova žebříku, který vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, je už čtvrtou knihou jeho esejů přeloženou do češtiny.

Hledač pravdy Drago Jančar
Drago Jančar: Příčky z Jákobova žebříku, přel. Petr Mainuš, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, 124 stran

Drago Jančar je v současné době nejpřekládanějším slovinským autorem jak do češtiny, tak i do ostatních jazyků. Výbor Příčky z Jákobova žebříku, který vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, je už čtvrtou knihou jeho esejů přeloženou do češtiny. Předešlé tři: Krátká zpráva z dlouho obléhaného města (1997), Prodloužená minulost (1998) a Brioni (2005), přeložil nedávno zesnulý František Benhart. Příčky z Jákobova žebříku vyšly z pera Benhartova brněnského následovníka Petra Mainuše.

Drago Jančar jako by už svým původem a životem předznamenával, co bude hlavním jeho tématem esejí. Narodil se v roce 1948 v Mariboru, který krátce předtím přišel o zbytek svého německého obyvatelstva, stejně jako naše Sudety. Jeho otec strávil část války v německé fašistické věznici a Drago Jančara čekal stejný osud v polovině 70. let, kdy si v jugoslávské socialistické věznici odseděl tři měsíce z původně ročního trestu za nepřátelskou propagandu. Během svého života pracoval jako redaktor a novinář, byl predsedou slovinského PEN klubu a na přelomu 80. a 90. let sehrál důležitou roli při slovinském osamostatňování. V 80. letech také krátce žil v USA.

Jančarovy eseje se zabývají problematikou středoevropského prostoru v 2. pol. 20. stol. Ve výboru nacházíme eseje o kulturní situaci v Lublani, o socialistickém Polsku, slovinské identitě v Evropě. Další se zabývají budoucností malých národů a zejména tím, co jim přináší sjednocená Evropa. Autor se však nevyhýbá ani problémům globalizace, nacionalizmu a islámského fundamentalizmu, tedy problémům, které dnes ovlivňují celý svět. I v této oblasti jsou jeho postřehy velice cenné.

Střední Evropu chápe Jančar nejen jako místo, kde se střetávají kultury západu a východu, ale také jako region, jehož demokratické standardy ještě nejsou na stejné výši jako demokracie v západní Evropě. Jančar si uvědomuje křehkost poměrů v malých postsocialistických státech střední Evropy, které jsou více než vyspělé západní demokracie vystaveny nebezpečí negativních jevů, které přináší současný svět. Postsocialistickou politickou a společenskou situaci označuje slovem demokratura, tedy spojením slov demokracie a diktatura.

Jančarovy eseje můžou být pro českého čtenáře inspirativní hned z několika důvodů. Autor je totiž z geograficky i kulturně velice blízké země, ale jeho pohled ať už na situaci doma ve Slovinsku nebo i v Evropě a ve světě je dán trochu odlišnou historickou zkušeností. Svůj život prožil na obou stranách železné opony, a to mu dává příležitost nahlížet na současné problémy z několika zorných úhlů. Období komunistické diktatury nechápe jako uzavřenou kapitolu, protože její dědictví i nadále ovlivňuje společnost a politiku ve střední Evropě. Svými esejemi bojuje proti vymazání vzpomínek na reálný socializmus, které selektivně vybírají jenom to lepší, co tehdejší doba přinášela. Lidé ve Slovinsku dnes zapomínají, jaké krutosti se v Jugoslávii děly za vlády Josipa Broze Tita a s tzv. jugonostalgií spíš vzpomínají na Titův bizarní kult osobnosti, který připomínal africké nebo orientální diktátory.

A právě v tom lze spatřovat jednu ze silných stránek knihy. Jančar nám totiž přibližuje jugoslávskou podobu reálného socializmu, která měla některé rysy společné (věznění nevinných, období tání a tuhnutí) a některé rysy rozdílné (nabídka západního zboží v obchodech, možnost cestovat) od reality v Československu. I přes kosmetické rozdíly se však v obou případech jednalo o diktaturu se vším všudy. Drago Jančar se nebojí pojmenovat diktátora a jeho režim pravým jménem a právě tím udělat první z kroků k vyrovnání se s totalitární minulostí své země.

Jančar poznamenává, že Západní Evropa dnes chápe demokracii jako samozřejmost, a snaží se vyvrátit tuto její iluzi, že: „/.../ kvetoucí kapitalizmus se svými burzami, dividendami a úroky se automaticky zasadí o kritéria svobody společnosti, o práva jednotlivců, o svobodu slova a tisku.“ To však je pouze zbožné přání. O demokracii je nutné v celé Evropě i nadále pečovat, protože je zejména na východě neustále ohrožována lobistickými skupinami a finančními, politickými a ekonomickými oligarchiemi, které se začaly formovat v minulém režimu a v dnešní době úspěšně bojují o majetek a moc.

Z literárního hlediska je jednozněčně nejzajímavější esej „Da Vinci şifresi – Šifra mistra Leonarda“. Autor v ní popisuje, jak na turecké pláži obležené turisty z celého světa četlo osm lidí z deseti Brownovu knihu, a zamýšlí se, proč tomu tak je. Nesnaží se o kritiku, píše, že jde v jeho případě spíš o údiv nad fenomény současného globalizovaného světa. Neupírá knize jisté kvality a zejména čtivost, ale snaží se spíš analyzovat, o čem vypovídá skutečnost, že si takové množství lidí z celého světa vybere ve stejnou dobu jednu knihu. Dochází k závěru, že to není jenom módní záležitost, jak by se snad dalo povrchně konstatovat, ale že jde o skutečnost, která charakterizuje současnou globalizovanou společnost. Uvádí, že autor nevyslal vyšetřit záhadné spiknutí detektiva, ale harvardského profesora a vysvětluje, že se jedná o knihu pro čtenáře, „který se považuje za vzdělaného, který má alespoň povědomí o historii, malířství, křesťanství, symbolech a matematice. A zároveň čtenáře, kterému se již dávno zdálo, že s jeho chaotickým světem je něco v nepořádku. /.../ Ten esoterický mainstream, pseudohistorické pojetí křesťanství je v podstatě typický produkt amerického racionalizmu, který si umí vysvětlit vše, především pak svět jako spiknutí, kódované tajemství, které je třeba jen rozluštit. /.../ Nejnovější světový bestseller není jen obrovským nakladatelským úspěchem, ale také odrazem stále více znejistěného západního světa. A zároveň jeho simplifikace. Při vší mysterióznosti je totiž Šifra mistra Leonarda podobným zjednodušením, jako je například Bushovo chápání světové politiky. Když se kód dekóduje, budeme světu rozumět, když se šifra vyluští a spiknutí odhalí, budeme ho moci uspořádat...“ Zajímavé je v této souvislosti také Jančarovo uvažování nad funkcí nakladatelství při hledání podobně úspěšných knih. „Dosud jsme si mysleli, že nakladatelství potřebují vzdělané a nadané redaktory. /.../ Teď to vypadá, že budou pomalu potřebovat už jen obchodníky, kteří budou hledat v katalozích doplněných čísly o prodeji.“

Výbor z knižně dosud nevydaných esejů, který je dílem samotného autora, je tak přesvědčivý proto, že v něm nacházíme všechny prvky, které jsou typické pro Jančarovy eseje, tedy důkladnou znalost středoevropského prostoru, srozumitelnost, čtivost a brilantní styl. Jančarovu knihu lze v každém případě doporučit, protože autor ve svých esejích klade ty pravé otázky a trpělivě hledá cestu k odpovědi na ně.

© Kamil Valšík

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.