Beye, Charles Rowan: Odysseus. Jeden životní příběh

Beye, Charles Rowan
Odysseus. Jeden životní příběh

recenze beletrie zahraniční

Když vidím takovou knihu, která se za laciný peníz povaluje v Levných knihách, přemýšlím, komu stálo za to zaplatit autorská práva na takovou slátaninu a pro koho byla vlastně určena ... Možná jen čas pokročil a proměnila se představa toho, co je vtipné.

Charles Rowan Beye: Odysseus. Jeden životní příběh. Přeložila Marianna Baldwin-Klásková. Praha, Pavel Dobrovský – Beta 2005. 182 Str. ISBN  80-7306-199-6

Na zadní záložce obalu nás editoři informují, že autorem tohoto fiktivního životopisu hrdiny Odyssea je řádný profesor klasických věd na univerzitě v New Yorku, který vyučuje také na univerzitách v Bostonu, Yale a na Stratfordské univerzitě. Potud vše v pořádku. Můžeme jistě dodat, že je odborníkem na řeckou epiku (Ancient Epic Poetry, Epic and Romance in the Argonautica of Apollonius atd). Na přední záložce se dozvídáme, co budeme právě číst: jde o podivuhodnou a nesmírně zábavnou knihu napsanou nadšeným klasicistou, který vtipně a s porozuměním popisuje postupný rozvoj osobnosti bájného hrdiny doby bronzové. Na zadní stránce jsou samozřejmě nadšené ohlasy. Wiliam M. Calder III. dokonce tvrdí, že Homérovi by se kniha líbila.

To si opravdu nedovedu představit. Nejde o to, že  k vytvoření „životopisu“ si autor musí vymýšlet. Ostatně nepřipsal nic tak podstatného – existence Odysseovy sestry (zde jeden z mála reliktů přepisu z angličtiny, jmenuje se tu Ctimene) nepřináší nic, co by mělo převratný význam pro příběh, stejně jako obohacení postavy Eumaia. To je syn vládce ostrovního království ve východním Středomoří, prodaný jakýmisi piráty do otroctví a zřejmě milujíci Ctimenu nebo ona jeho. Autor se snaží dodat věrohodnosti postavám tím, že pečlivě počítá jejich věk (tak Penelopě bylo osmnáct, když si pro ni devětadvacetiletý Odysseus přijel), popisuje jejich vzhled (Odysseus vypadá spíš jako Jindřich VIII., robustní chlapík se silnými lýtky, stehny, hrudí i předloktími, nepříliš vysoký) a ozřejmuje čtenáři jejich povahu opravdu vtipnými analogiemi („Proto achájské vojsko milovalo Achilla, i přes jeho nemožný narcisismus, protože si byl dokonale  vědom ..., že ho čeká smrt na bitevním poli, a přece do toho šel, jako nějaká rocková hvězda, která si dá poslední doušek vody z polní láhve, narovná ramena a vykročí do světla, vřavy a neodbytného dunění bubnů, již ohlašujících její vstup.“) Odysseovi ostatně připíše nezáviděníhodný konec – odejde ze světa jako senilní stařík se shnilými pahýly zubů, téměř slepý a hluchý, údy zdeformované artritidou a špatně zhojenými zlomeninami ...

Výsledkem je trapnost a jakási zvláštní žvanivost. Spíše než o Odysseovi se dozvíme o kulturním obzoru  amerického profesora, pro kterého je na Kavafisově Ithace podstatné hlavně to, že byla čtena na pohřbu Jacqueliny Kennedyové-Onassisové. Mimochodem překladatelka má opět jméno v anglické podobě: Constantin Cavafy. Stojí za to, místo pokusu o rozbor, ocitovat ještě ten nejpodstatnější odstavec:

„Biologové s literárními sklony by mohli celý tenhle dlouhý příběh pojmenovat Spermiáda, jelikož osud lidských spermií, ejakulovaných v obrovském množství do tekuté lázně, jíž musí proplavat, aby se dostaly k čekajícímu vajíčku, nápadně připomíná Odysseovo dlouhé putování po mořích a snahu dostat se k čekající Penelopě. Spermie, které se podaří jako první proniknout vnější blánou vajíčka, způsobí, že vajíčko přitom vypustí chemikálii, která zabije všechny ostatní konkurenty v boji o jeho oplodnění – úplně stejně, jako Odysseus vyřídil nápadníky.“ 

Pak se divte, že nám autor nutně musí sdělit, že se Odysseus  vynasnažil, aby ztráta panenství byla pro Penelopu co nejméně bolestivá, vstup do sexuálního  života byl pro ni příjemný a že pro ni bylo sexuálně stimulující, když byla obklopena nápadníky a mohla  s těmi hulváty neomezeně flirtovat. 

Když vidím takovou knihu, která se za laciný peníz povaluje v Levných knihách, přemýšlím, komu stálo za to zaplatit autorská práva na takovou slátaninu a pro koho byla vlastně určena. A tiše vzpomínám na Erskinův Soukromý život Heleny trojské... John Erskine byl ovšem taky profesorem na americké univerzitě a profesoři si rádi hrají.  Možná jen čas pokročil a proměnila se představa toho, co je vtipné.

(c) Eva Stehlíková

Externí odkaz: anglická recenze na originál knihy je zde

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

65%čtenáři

zhlédnuto 2524x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce