Ačkoli Martialovy epigramy překládal už Puchmajer (X,8 a XI, 64), po něm František Ladislav Čelakovský a později vyšly i obsáhlejší výbory od Josefa Němce (1912) a Rudolfa Kuthana (1932), českému čtenáři jej objevil teprve až Radovan Krátký. Když r. 1965 vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění jeho Martiala, nazvaného Posměšky a jízlivosti, v grafické úpravě Oldřicha Hlavsy, která překvapivě obrátila texty v rozkošná carmina figurata (a tím je posunula k soudobé konkrétní poezii s jejími grafickými experimenty), nalezli čtenáři v autorovi to, co dříve postrádali: skutečný vtip. K tomu, aby Martialovy epigramy měly skutečně fulmen in clausula, je prostě třeba přebásnění. Krátkému se mnoho podařilo, i když je třeba přiznat, že si vybral ty epigramy, které se mu poddaly. Není tedy divu, že z proslulé Martialovy knihy De spectaculis si jich vybral pouze osm. K porozumění právě této knize, je totiž třeba -  víc než k jiným - podrobný komentář.

První vydání vskutku celé knihy epigramů s podrobným komentářem (a samozřejmě i s velmi podrobným úvodem, str. xix-lxxxvi) vyšlo však teprve loňského roku péčí Kathleen M. Coleman. Tato harvardská profesorka (narodila se ovšem v dnešní Zimbabwe a tam také v Kapském městě vystudovala univerzitu) se věnuje již dlouhou dobu literatuře stříbrného věku. Vydala text, překlad a komentář ke IV. knize Statiových Silvae (Oxford Univ. Press 1988, 2. vyd. 1998).  Jejím hlavním tématem jsou však produkce podívaných, kterým se věnovala v mnoha studiích, z nichž největšího ohlasu dosáhly články "Fatal charades: Roman executions staged as mythological enactments" (Journal of Roman Studies 80, 1990, 44-73) a "Launching into history: aquatic displays in the early Empire" (Journal od Roman Studies 83,1993, 48-74). S velkým zájmem se asi setká její práce Bonds of danger: communal life in the gladiatorial barracks of ancient Rome (University of Sydney 2000) i práce nejranější: zcela v duchu doby, která se začala zhlížet v „bloody spectacles“, píše totiž monografii o římských veřejných popravách a o podívaných v aréně. Je tedy víc než jasné, proč ji Martialova kniha De spectaculis zajímá především.

Svůj komentář k Martialovi otevírá slovy, která by mohla méně zdatného čtenáře odradit: „All that one can say with moderate certainty about this book of epigrams is that it comprises an untitled collection of uncertain lenght celebrating of unspecified occasions in honour of Caesar (unnamed), and it is attributed to Martial“ (str. xix). Skeptická autorka má samozřejmě pravdu. Básně byly zachovány původně porůznu v šesti středověkých florilegiích, dva epigramy z Florilegium Gallicum z 12. stol. přidal k ostatním Adrien De Jonghe ve své edici publikované v Antwerpách r. 1568, jejich řazení i jejich délka jsou nejisté, císař, kterému jsou věnovány nikdy není označen jménem (je to Titus nebo Domitianus?), nevíme jestli se všechny básně týkají otevření Colossea  (některé podívané byly asi spíše realizovány na Augustově stagnu v Transtevere). Autorka proto provází každý epigram kritickým aparátem, pečlivým překladem, úvodem komentujícím epigram, odkazy na literaturu, která se detailně problémem zabývá a podrobnými poznámkami dokumentujícími citované verše z lingvistického, epigrafického, historického i literárního stanoviska. Knihu pochopitelně doplňují bibliografické přílohy (citované edice, komentáře a překlady – str. xvi-xviii, bibliografie – str. 277-303), indexy, konkordance a ilustrace. V bibliografii překvapivě chybí někteří autoři a některé tituly, které bychom očekávali: Auguet, Bartsch, Beachamovo Spectacle Entertainments of Early Imperial Rome, Potterova studie Martyrdom as Spectacle atd., což je ovšem jen kapka v moři literatury.

Mou pozornost přivábila především ona slavná čísla 6, 9, 10, 24, 25, 28, 29 (i s číslováním básní jsou samozřejmě potíže, takto je čísluje autorka!), z nichž se usuzuje na teatralizaci arény. Mám osobně velké pochybnosti už i o brutalizaci divadla, které bylo ovlivněno krvavými podívanými v aréně – žádná ze zachovaných zpráv (Suet. Cal. 57, Iuv. 8,185-188, Tert. Adv. Val. 14,4) o proslulém a oblíbeném mordýřském kusu o loupežníkovi Laureolovi  nehovoří o tom, že by na divadle došlo ke skutečnému zabití. To v aréně se divadelní „jako“ mění v „doopravdy“!  Teprve Martialis podtrhuje tuto skutečnost takovou lokalizací, že nelze mít pochyby: non falsa pendens in cruce Laureolus (De spect. 9, 4). Ne všechny epigramy jsou ovšem takto přesvědčivé a ke všem  je možno přimyslet si hypotetickou prezentaci. De spect. 24 staví ironicky na hlavu známou báji o Orfeovi: v aréně jej neroztrhají thrácké bakchantky, ale právě zvěř, která podle tradičního podání ochotně naslouchala Orfeovu zpěvu. Už Della Corte ovšem ve svém komentáři upozorňoval, že tu jsou citelné aluze na Ovidiovy Metamorfózy. Jak dalece jde o básnický popis  a jak dalece o literární hru? To samé se týká De spect. 10, kde zřejmě jiný odsouzenec, který je  damnatus ad bestias, je předhozen medvědovi. Jeho jméno Daedalus se ovšem opět odvolává k báji se zcela jiným zakončením a nešťastník v aréně marně touží pennas nunc habuisse. Pakli jde skutečně o krvavé představení, můžeme si samozřejmě představit, jak se taková inscenace realizovala. Coleman, stejně jako Carratello ve svém komentáři z r. 1965 mají zato, že Daedalus musí být na první pohled identifikovatelný – např. má křídla a je vyzdvižen nějakým strojem do vzduchu (asi jako Icarus v proslulém incidentu, kdy se jakýsi mladík zřítil vedle Nerona – viz Suet. Nero 12,2). Když  přistane v aréně, je zbaven křídel a pak je na něj vypuštěn medvěd. Alternativní scénář je ještě více přitažený za vlasy: v aréně je postaven labyrint, do něho je vpuštěn nejprve Daedalus a za ním pronásledující medvěd. Autorka (jako vždy) uvádí poctivě další názory, z nichž některé jsou nadměrně překomplikované (Daedalus je jméno často užívané gladiátory a jeho „pennae“, ozdoba některých typů gladiátorských helem, jsou metaforou pro kariéru gladiátora). Je ovšem právě tak možné si představit, že celé to je pouhá poetická analogie, jak navrhuje J. K. Ehrman. Ostatně přesně tam mířil intuitivně i Radovan Krátký: 
     

     Když ti
     medvěd
     v zuřivosti
     začal
     drtit všecky kosti –
     jistě sis přál jednu věc,
     když krev v tobě stydla
     Jako ten tvůj jmenovec
     mít
     DAIDALE
     křídla.

Dlouhá řeč, krátký závěr: nejistoty, které jsou spojeny s touto Martialovou knihou a které sama autorka tak abruptně vymezila na počátku, jsou veliké a je možno je ještě rozšířit. Jak velký podíl tu má literární tradice, literární hra, aluze, snaha o fulmen in causula, komické vypointování příběhu? Jak dalece je to opravdu obraz něčeho zcela skutečného? A dále: jsou tyto příběhy z arény, tyto „fatal charades“, jen excesem z 1. stol. n. l., nebo to byla opravdu tendence doby a takové inscenace byly zcela běžné? Malé množství nalezených informací mne nutí i tady ke skepsi. Je vůbec možné podle Říma posuzovat dění v amfiteátrech v celé obrovské římské říši? To jsou ovšem jen otázky, které se nad precizním komentářem, za který je třeba autorce poděkovat, vynořují. Možná, že je zodpoví právě v další knize.

(c) Eva Stehlíková