Na podzim roku 1993 založila skupina sofijských bohemistů společnost Bohemia klub. Hlavním cílem tohoto sdružení je soustředit bohemistickou činnost a přispívat tak k popularizaci české kultury a českého jazyka. Bohemia klub sice vznikl jako univerzitní seskupení nadšenců pro vše české, jeho členy však jsou nejen absolventi a studenti bohemistiky, ale i bulharští intelektuálové se zájmem o českou kulturu; v loňském roce pak klub obdržel rezortní medaili ministra kultury ČR Artis Bohemiae Amicis za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí.

Stěžejní činnost Bohemia klubu představuje práce vydavatelská, přičemž zdůrazněme, že se toto sdružení jako jediné zabývá vydáváním české literatury v Bulharsku soustavně. Existuje především časopis Homo bohemicus a k němu se přiřazují dvě edice Malá česká knihovnička, která vydává dosud nepublikované překlady z české krásné literatury, a Velká česká knihovna, kde se objevují spíš odborné práce s bohemistickou problematikou; ročně jsou to v průměru čtyři překlady české beletrie nejen současných, ale i klasických autorů a jeden až dva tituly odborné literatury. Finančně časopis Homo bohemicus zaštiťuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR - Odbor kulturních a krajanských vztahů. Jakousi „ochrannou známkou“ časopisu se stává hned od počátku postava Švejka; ostatně i čestného předsedu Bohemia klubu významného literárního teoretika Nikolu Georgieva pojí s českou literaturou ponejvíce právě jeho švejkologické bádání. Novinářský jazyk nese stopy stylistiky jednoho ze zakladatelů Bohemia klubu Velička Todorova (1954-2000) - vyznačuje se neologismy, slovními hříčkami a hrou s českými reáliemi na bulharské půdě. Postupně se vyhraňují určité stálé rubriky, prohlubuje se však i specifický charakter čísel, což v praxi znamená tematické zaměření na určitý aspekt česko-bulharských literárních a kulturních vztahů. „Jistý bulharský časopis je pozoruhodný: čtyřikrát ročně vydávaná revue solidního rozsahu – pokaždé se samostatnou knižní přílohou a přitom věnovaná české literatuře, kultuře, vztahům s Českou republikou,“ napsal o Homo bohemicus již před sedmi lety Vladimír Macura (Tvar, 14/1995). Podrobnou sondu do jeho čísel uzavírá slovy: „Nepřehlédnutelná je osobitá atmosféra časopisu – přátelsky intimní, euforická, mísící vážnou práci na poli bulharsko-českých vztahů s humorem a rozverností... Ale i přes ty očividné praporce radosti a hravosti nemůže ujít pozornosti také, kolik je tu za vším práce: ... v oblasti redakční a ediční, ale konečně i práce pedagogické ve snaze zapojit do činnosti Bohemia klubu a přitáhnout k časopisu mladé bohemistické a čechofilní pokolení.“

Podívejme se na čísla z loňského roku, kdy se hlavní redaktorkou časopisu a obou vydavatelských řad stala Ani Burova. Homo bohemicus 1/2006 otevírá řadu o zahraniční bohemistice. Pro vědní disciplínu věnující se cizí kultuře je totiž vedle stěžejního kontaktu s tzv. „rodným“ (zde českým) prostředím důležité i povědomí kontextu s badateli v zahraničí, nabízející podnětné zkušenosti a možnosti konfrontace. Toto číslo se zabývá situací v anglicky mluvících zemích: spolu s pohledy na bohemistiku ve Velké Británii a Spojených státech amerických přináší i příspěvek tvůrce a šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka, nazvaný Bulharským čtenářům, a čtenářskou reflexi Margarity Kyurkchievy www.blisty.cz. V rubrice Kronika informuje Elena Ilieva o prezentaci třech titulů, jež vydalo v překladu Anželiny Penčevy nakladatelství Kolibri – v Českém centru v Sofii byly představeny knihy Hrdý Budžes Ireny Douskové, Stín katedrály Miloše Urbana a Lehni, bestie! Jiřího Kratochvila. Na poslední stránce se Michaela Kuzmova zamýšlí nad studentským časopisem sofijských bohemistů Čechopis.

Dvojčíslí 2-3/2006 se obrací do minulosti – blokem o národním obrození zahajuje řadu, jež má sledovat různé etapy rozvoje české kultury. Výchozím momentem, který odstartoval sestavení čísla, byly pochybnosti. Pochybnosti o glorifikujících interpretacích, jednoznačných výkladech, obrozeneckém i současném tvoření mýtů, o představách Čechů o sobě samotných. Uvedené texty tak mají rozkrýt imanentní protichůdné tendence českého obrození, jež se jinak může zdánlivě jevit jako monolit. Čtenáři se tak mohou seznámit jak s názory Františka Kutnara či Felixe Vodičky, tak i badatelů následujících generací, které zde reprezentuje Alexandr Stich, Vladimír Macura, Miroslav Hroch, Jaroslav Krejčí nebo Jiří Rak. Rubrika Antologie dává prostor uměleckému překladu. Tentokrát přináší verše básníka Ivana Pejčeva v českém překladu Ludmily Kroužilové; texty jsou uvedeny paralelně i v originále. Závěrem dodejme, že dvojčíslí je věnováno památce dlouholetého doyena bulharské literárněvědné bohemistiky Ivana Pavlova (1944-2005), profesora Sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského a autora řady knih a studií o české literatuře.