Šiškin, Michail: Veněrin volos

Šiškin, Michail
Veněrin volos

recenze beletrie zahraniční

Román, odměněný literárními cenami Nacionalnyj bestseller za rok 2005 a Bolšaja kniga za rok 2006, vyvolal na ruské verzi internetového serveru Livejournal diskusi na téma plagiátorství. Rusky napsaný román vznikl „mezi“ Curychem a Římem a je dílem autora, který od poloviny 90. let žije ve Švýcarsku: Michaila Šiškina.

Michail Šiškin: Veněrin volos. Moskva, Vagrius 2004.

„A prach bude vyzván, a jemu bude řečeno: ‘Vrať to, co ti nepatří, zjev to, co jsi uchovával v čase‘. Neboť slovem byl stvořen svět a slovem budeme vzkříšeni.“ Tak zní epigraf románu oceněného literárními cenami Nacionalnyj bestseller (Národní bestseller) za rok 2005 a Bolšaja kniga (Velká kniha) za rok 2006, románu který vyvolal na ruské verzi internetového serveru Livejournal diskusi na téma plagiátorství, rusky napsaného románu vzniklého „mezi“ Curychem a Římem, románu autora, který od poloviny 90. let žije ve Švýcarsku, románu Michaila Šiškina s poetickým názvem Venušin vlas (Veněrin volos). Epigraf, který cituje apokryfní Knihu Bárucha, ale skrývá malou lest. Poslední větu v apokryfu nenajdeme, je autorovou smyšlenkou a klíčem k textu. Venušin vlas je metatextem psaného slova. Autorské ponaučení zní: slovo je paměť, slovo je věčný život. A této myšlence se román věnuje a dokazuje ji hned z několika různých úhlů.

Ústřední postavou Venušina vlasu je tlumočník, který u švýcarské cizinecké policie tlumočí při pohovorech s uprchlíky z bývalého Sovětského Svazu. Ve svém volném čase, aby si odpočal a zapomněl, čte Xenofónovu Anabázi a deník pěvkyně Izabely Jurjevové, píše dopisy svému synovi. Tyto texty jsou částečně nebo zcela vloženy do románu. Za bezesných nocí vede dialogy s vlastními dávnými či nedávnými vzpomínkami. Některé z nich jsou inspirovány výslechy uprchlíků. Některé mají formu asociativního proudu myšlenek a ve svém celku připomínají zápisník, do kterého si tlumočník, který vždy snil o tom, že se stane spisovatelem, útržkovitě a nahodile zaznamenává uslyšené, prožité a přečtené příběhy.

Román se skládá z několika textových forem – deníku, historických pamětí, dopisů, dialogu, který je protokolárním záznamem rozhovoru. Tyto různé stylistické formy obsahově odkazují k různým dobám a místům. Postava tlumočníka je, tak jak je čte, píše nebo si je představuje, sjednocuje v jeden na první pohled nesouvislý a mozaikovitý text románu. Tlumočník je průvodcem knihou, postavou, která okolo sebe všechny tyto formy a soustřeďuje.

Slovo jako paměť
Ve stati věnované Venušinu vlasu zmiňuje Irina Kaspe (Novoje litěraturnoje obozrenie, 2005/75) jeden z Šiškinových poetických postupů, jmenovitě motiv smrti, který je výchozím bodem příběhů románu. Podle Kaspe Šiškin čtenáře s postavami seznamuje tím, že jim oznámí jejich smrt: „Šiškin píše ‘knihu mrtvých’, knihu, která je v jistém smyslu postliterární, je napsána ve chvíli, kdy je ‘vývoj postav’ již dovršen. Smrt svých postav oznamuje dříve, než začne rekonstruovat jejich příběh. Smrt je výchozím bodem vyprávění.“ Výchozím motivem vyprávěni jednotlivých příběhů však není jen smrt, jak tvrdí Kaspe, ale konec obecně. Konec jako uzavření nějakého příběhu, jako hranice, od které chápeme vyprávěný příběh už jenom jako vzpomínku. Konec, který umožňuje koncipovat následující vyprávění jako historii. Takovým úvodním koncem je například zamítnutí žádosti o azyl, tlumočníkovo manželství, které se nevydařilo, smrt pěvkyně Jurjevové, jejíž biografii má tlumočník napsat. Ne náhodou jsou do románu z Anabáze zakomponovány pasáže, které se týkají smrti Kýrose. Anabáze zachycuje tažení řeckých žoldnéřů v čele s Kýrosem proti jeho bratrovi Artaxerxovi II., tehdejšímu perskému králi, a následný návrat vzbouřenců zpět do vlasti. V souvislosti s Šiškinovým románem není od věci také skutečnost, že text bývá vzhledem ke své svědecké povaze - Xenofón se tažení zúčastnil - řazen mezi nejstarší texty žánru historických pamětí.

Jeden z románových příběhů hovoří o „mlyvu“ (mlyvo), podle Meletinského slovníku mýtů se jedná v mýtech národa Nivchů o záhrobní svět do kterého vstupuje duše zemřelého. „Život ve mlyvu se ničím nelišil od toho pozemského, jen slunce tam svítilo, když je na zemi měsíc, a měsíc když je na zemi slunce. Obyvatelé mlyva žijí normálním životem, loví ryby, zvěř, žení se (ve chvíli, kdy se žení partner, který zůstal na zemi), rodí děti, jsou nemocní, umírají. Doba kterou pobývají ve mlyvu je ale delší než ta na zemi – muži tam umírají třikrát, ženy čtyřikrát. Nivchové věřili, že duše zemřelého přechází z mlyva do dalších světů do té doby, dokud se nepromění v rostlinu, ptáka, hmyz aj.“ Charakteristika „mlyva“, ze které Šiškin cituje, odkazuje k jedné z ústředních myšlenek románu, jíž je přechod z reálného světa do světa literatury. Motiv konce je v autorově podání motivem počátku existence v jiném světě, ve světě psaného slova.

Výchozím románovým aspektem slova, je zpochybnění ceny výpovědi. Hodnocení slova z pohledu jeho vztahu k reálné události a oceňovaní jeho pravdivosti. Otázka zda se vyprávěný příběh skutečně stal, je tematizována u výslechů žadatelů o azyl, u kterých posuzování pravdivosti příběhu hraje tu nejdůležitější roli. Úkolem muže, který vede výslech, je usvědčit žadatele ze lži. Mezi zdmi, kde se nečekají jiné příběhy než o lidském utrpení, nehraje jejich tragičnost už žádnou roli, měřítkem hodnoty slov je kategorie pravdy a lži, kterou anonymita dialogu formou otázka – odpověď podtrhuje. Anonymita je na jednu stranu výsledkem standardního postupu vedení pohovoru a na straně druhé pramení z podobnosti ať už smyšlených či skutečných příběhů uprchlíků, které hrůzností, bezvýchodností a bezmocí situace splývají. Výslechy postupně gradují, tazatel zaměňuje tázaného, vypráví jeho příběhy. Postava Petra Fischera (Petra Rybáře, aluze která nepotřebuje vysvětlení), muže, který vede výslechy, nikomu nevěří a téměř všechny žádosti zamítá. Dialog jako protokolární záznam výslechu se mění na dialogickou vnitřní řeč tlumočníka. Na začátku knihy jsou příběhy uprchlíků podávány jako autentické příběhy konkrétního, třebaže anonymního žadatele, postupně ale získávají jednotlivé postavy rysy literárních hrdinů, protože hranice mezi literaturou a reálným světe je u Šiškina tenká. Postavy z vyprávění uprchlíků dostanou jména hrdinů antické bukolské poezie – Dafnida a Chloe, bývalá žena tlumočníka se jmenuje Isolda a její dávná láska Tristan. Slovo jako nástroj dokumentace nějakého mimoestetického faktu se pomalu mění na slovo jako prostředek umělecké a estetické skutečnosti. Zaměňována nejsou jen jména hrdinů, ale i jejich příběhy. Spojením mýtů a faktické skutečnosti vznikají různé významové celky. Od poetického podobenství, které výpověď dokresluje, až k absurdnímu přirovnání, jakým je například sen tlumočníka, ve kterém ruský zběh líčí svůj útěk před válkou v Čečensku jako Jonášův útěk před cestou do Ninive, kam jej Hospodin poslal šířit víru.

Směšování a zaměňování příběhů postav Venušina vlasu s literárními syžety a hrdiny je leitmotivem románu a objevuje se hned ve dvou rovinách, které jsou vzájemně konfrontovány. Jak již bylo řečeno, organizujícím prvkem románu je tlumočník. Provádí čtenáře knihou. V závislosti na typu textu se ve vztahu k tlumočníkovi mění i jeho role. Je čtenářem, autorem, posluchačem, prostředníkem, ve smyslu tlumočení z jednoho jazyka do druhého a někdy i cenzorem, spisovatelem, hrdinou vlastního příběhu. Tlumočník v čase spojuje příběhy z nejrůznějších dob a koutů země, příběhy, které by se jinak neprotkaly. Je tudíž důsledným archivářem, který je zároveň zaznamenává, uchovává, ochraňuje, eviduje a v neposlední řadě i zpřístupňuje. Nehraje jenom roli pasivního pozorovatele, je zároveň aktivní součástí, tematizovaným spoluautorem textu. V pasážích, ve kterých se tlumočník mění z pasivního posluchače a čtenáře v aktivní postavu textu, nastává zvrat. V dlouhých vnitřních dialozích se k němu vrací příběhy, které už jednou popsali jejich autentičtí svědci. Tlumočník pak uslyšené a přečtené příběhy deformuje, zaměňuje jejich čas a místo a s jejich pomocí vytváří již naznačované metafory jiných událostí a skutečností, které se před ním objevují. Tak můžou být andělé od Berniniho na chrámu svatého Petra ve Vatikánu srovnáni s utopenými sevastopolskými vojáky, o kterých ve svém deníku vypráví Izabela. Berniniho andělé se natahují k nebi tak, jako se vojáci, kterým přivázali k noze kámen a hodili je do řeky, marně snažili dostat k hladině. Tento na jednu stranu poměrně obyčejný, i když obnažený, postup vzniku metafor Šiškin zároveň zpochybňuje. V textu stále zaznívají hlasy, které zaměňování historických i literárních obrazů kritizují. Kritika graduje v závěru knihy, kdy se postavy, dodejme, že jde o ženské hlasy, vzbouří a obviní tlumočníka ze svévole a nerespektování jedinečnosti události: „Všechno motáš! Všechno na světě jsi zmotal! Jsi popleta. (...) Laokoon je jedno a Korčak něco docela jiného. Imperátor nemůže být filozofem a filozof nemůže být imperátorem. Sevastopolští důstojníci jsou jedno a Berniniho andělé něco úplně jiného. Staří Řekové jsou jedno a Čečenci druhé.“

Hru s hranicí literárního a faktického slova rozvíjí Šiškin i v rovině formální. Jednotlivé literární formy, ze kterých je román sestaven, mají jedno společné. Jak deník, historické paměti, dopis tak i protokolární záznam rozhovoru, které mohou být stylistickými postupy nejen uměleckého textu, ze své podstaty zesilují autentičnost výpovědi. Moment svědectví je dominantním prvkem všech příběhů románu, Xenofónovou Anabází počínaje a literární mystifikací deníku Bely konče. Dokumentární charakter forem jenom zesiluje autorovu snahu představit čtenáři zachycenou událost jako reálnou. Neméně důležitou roli hraje v této snaze i autorův smysl pro detail a obyčejnost. Obyčejnost, každodennost má v této souvislosti spíše význam pravděpodobnosti. Příkladem může posloužit deníková část románu, jíž Šiškin dovedl hru s překračování hranice skutečného a literárního světa ad absurdum. Deník Bely je deníkem historické postavy Izabely Jurjevové. Její paměti ani deník nikdy nevyšly, podle Šiškinových slov po sobě dokonce pěvkyně žádné deníky nezanechala. Deník je od začátku do konce Šiškinovou fikcí. Izabela prožila celé jedno století (1899-2000), velký kus ruské historie plný změn, ve dvacátých až třicátých letech byla obdivovanou estrádní zpěvačkou. Žádné z velkých témat, se kterými by mohl život Bely spojit, ale Šiškina nezajímá. V deníku ponechal dílčí biografické údaje (jméno Izabela, jméno jejího manžela, odjezd do Francie, návrat) jako odrazový můstek pro identifikaci, ale jinak je od začátku do konce literární mystifikací deníku ženy, popisující její soukromý a intimní život, první lásky, zasažení válkou, manželství, nevěru, narození a smrt dítěte. Jeden deníkový záznam říká: „Z ničeho nic mi řekl, že když zpívám na scéně, jsem bohyně, zatímco když říkám něco u stolu, jsem úplně obyčejná a mluvím nesmysly“. Deník je plný právě těchto „nesmyslů“, obyčejných každodenních problémů, tak jak si je Bela do pozdního věku „zapisovala“. Obyčejnost a věrohodnost obsahu deníku, protože lidské životy jsou si přes všechnu jedinečnost podobné, která je zdůrazněna zjevným nevyužitím možností, jaké by mohl Belin život poskytnout, nás znovu přivádí k Venušinu vlasu jako archívu – tentokrát života, jehož prostředkem je slovo. Literárního archivování, zaznamenávání, které bez reálného života není možné.

Kaspe píše: „’literatura‘ v boji s ’životem‘ zjevně prohrává, oživit literární hrdiny je možné jen s pomocí ‚reálné historie’.“ Domnívám se, že v Šiškinově díle spolu tyto dva světy nesoutěží ani se nevylučují, ale koexistují. Posedlost románu vše zdokumentovat, zafixovat, zaznamenat, jak říká Šiškin „uchovat v čase“ vede ale k opačnému překvapivému zjištění. Ve věčném městě Římě, kam vedou všechny cesty, se tlumočník setkává znovu s románovými postavami a najednou se ukazuje, že nic nemusí být tím, čím se zdá. Už jednou prozaicky vyprávěný příběh smrti Izabely může být zachycen znovu a úplně jinak, může být například vyprávěním o zázraku smrti a o zrození. Faktická slova mohou být nepřesná, mohou se mýlit, mohou zkreslovat. Literární slovo zase může dát vzniknout nekonečnému množství příběhů. A jediné, co je vedle faktické nepřesnosti a literární invariantnosti jisté, je třeba fakt, že Římem od věků prorůstá rostlina s názvem Vlas Venušin, s něžným českým názvem Netík, rostlina jako symbol věčnosti s poetickým jménem bohyně lásky.

Svět Venušina vlasu je postmoderně destruktivní a relativizující. Celkové vyznění románu je však zcela opačné. Hra s citacemi je u Šiškina uměleckou syntézou nejrůznějších výpovědí. Každá aluze, nebo přímá citace je předkládána jako historie toho, co bylo. K libovolnému historickému i literárnímu tématu přistupuje jako k dokumentárnímu materiálu, formou počínaje a obsahovým zpracováním konče. Před našima očima jej proměňuje s diktátorstvím, které je spisovateli vlastní, v literaturu. A díky jazykovému a stylistickému mistrovství, citu pro detaily a vytváření obrazů vzniká ucelený a zvláštní, trochu jednostranný, ale působivý svět, který ve finále skutečně slovy archivuje a křísí historii reálnou i smyšlenou.

© Linda Hartmannová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 96 čtenářů.

Diskuse

Vložil: l., 18.09.2007 20:04
Šiškin, Michail: Veněrin volos
Zatím o ničem nevím. Pokud bude Šiškin přeložen, doporučila bych Vám si přečíst spíše jeho první román Vzjatije Izmaila (přibližný překlad Dobytí Izmailu).
Vložil: m., 07.08.2007 10:15
Šiškin, Michail: Veněrin volos
Děkuji za zajímavou informaci. Vyjde to i v češtině?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%čtenáři

zhlédnuto 2424x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce