Bergman, Ingmar

Bergman, Ingmar

portrét beletrie zahraniční

Ingmar Bergman, proslulý švédský filmový a divadelní režisér, scenárista a spisovatel, legenda a jeden z nejvýznamnějších tvůrců světové kinematografie, zemřel 30. července 2007 ve věku 89 let ve svém domě na ostrově Fårö.

Ingmar Bergman (1918-2007) - nekrolog

„Dělat filmy“, to je pro mne přirozená nutnost, potřeba přirovnatelná k hladu nebo žízni. Projevovat se pro někoho znamená psát knihy, slézat hory, mlátit děti nebo tancovat sambu. Já se projevuji tím, že dělám filmy. (Ingmar Bergman, 1961)

Ingmar Bergman, proslulý švédský filmový a divadelní režisér, scenárista a spisovatel, legenda a jeden z nejvýznamnějších tvůrců světové kinematografie, zemřel 30. července 2007 ve věku 89 let ve svém domě na ostrově Fårö (shodou okolností zemřel ve stejný den v Římě jiný velký filmař, italský režisér a scenárista Michelangelo Antonioni, jenž měl s Bergmanem leccos společného; bylo mu 94 let).

Bergman se narodil 14. července 1918 v Uppsale v rodině luteránského kněze. Přísný otec ovlivnil Bergmanovu osobnost i pozdější tvorbu na celý život. V mnoha filmech najdeme řadu autobiografických motivů. Bergman zejména v pozdní tvorbě hodně čerpal z rodinné historie (např. ve filmu Fanny a Alexander či ve volné trilogii Dobrá vůle, Nedělňátka a Soukromé rozhovory, kterou podle jeho scénářů natočili v 90. letech jiní režiséři). Bergman studoval umění a literaturu na univerzitě ve Stockholmu, avšak studia nedokončil. Začal se věnovat divadlu a filmu a v obou oblastech dosáhl zcela mimořádných úspěchů. V 60. letech začal žít na ostrově Fårö, kde vzniklo také několik jeho filmů. V 70. letech opustil kvůli daňové aféře Švédsko a žil v Německu, kde natočil několik filmů; pracoval také v USA. Do Švédska se vrátil až k práci na svém posledním (a zřejmě i vrcholném) díle Fanny a Alexander (1982). Poté natáčel už jen pro televizi a věnoval se zejména divadlu. V posledních letech žil v téměř naprosté izolaci. Poslední televizní film Sarabanda byl uveden v roce 2003. Bergman se obklopil stálým hereckým ansámblem, své oblíbené herce obsazoval opakovaně. Patří mezi ně např. Ingrid Thulinová, Erland Josephson, Max von Sydow, Harriet Anderssonová, Bibi Anderssonová či Gunnar Björnstrand; zřejmě nejznámější Bergmanovou hvězdou a múzou však byla norská herečka Liv Ullmannová (1938), s níž natočil celkem deset filmů (za jeden z nich, Tváří v tvář z roku 1976, byla dokonce nominována na Oscara); Ullmannová byla také jeho životní partnerkou (nikoli však manželkou) a mají spolu dceru Linn Ullmannovou, která je dnes úspěšnou norskou spisovatelkou. S řadou těchto herců spolupracoval Bergman také v divadle. Na filmu Podzimní sonáta (1978) spolupracoval také s legendární švédskou herečkou a svou jmenovkyní Ingrid Bergmanovou. Zapomenout však nesmíme ještě na jednu důležitou osobnost jeho filmů, a sice vynikajícího kameramana Svena Nykvista (1922-2006), s nímž vytvořil kongeniální dvojici režisér–kameraman, jaká nemá v dějinách kinematografie zřejmě obdoby. Poznali se v roce 1953, jako samostatný kameraman začal Nykvist s Bergmanem spolupracovat v roce 1959. Pak s ním natočil téměř všechny jeho filmy až po Fanny a Alexandra. Dvakrát získal také za práci na Bergmanových filmech Oscara: za Šepoty a výkřiky a za Fanny a Alexandra. Bergman byl celkem pětkrát ženatý a hlásí se k devíti potomkům.

Bergman proslul svými náročnými filosofickými a psychologickými dramaty. Vnesl do filmu něco zcela nového, hluboký ponor do lidské duše a jejích úzkostí, existenciální problémy, neuvěřitelnou empatii k ženským hrdinkám, to vše ztvárněno díky Nykvistovi neobyčejně krásným výtvarným „okem“, přitom však neokázalým a průzračným; Nykvistova práce se světlem jak v černobílých, tak v barevných filmech byla zcela jedinečná. Bergman natočil kolem padesáti filmů, z nichž k nejvýznamnějším patří zejména: Úsměvy letní noci (1955), Sedmá pečeť (1957), Lesní jahody (1957), Pramen panny (1960), Jako v zrcadle (1961), Hosté večeře Páně (1962), Mlčení (1963), Persona (1966), Hodina vlků (1967), Hanba (1968), Šepoty a výkřiky (1973), Scény z manželského života (1973), Tváří v tvář (1976), Hadí vejce (1977), Podzimní sonáta (1978) a Fanny a Alexander (1982). Z televizních filmů jmenujme např. Ze života loutek (1980), Po zkoušce (1984), Co chvilku křičí na jevišti světa (1997) a poslední film Sarabanda (2003), volně navazující na Scény z manželského života. Scény z manželského života, Tváří v tvář a Fanny a Alexander existují také v prodloužených televizních verzích (např. Fanny a Alexander trvá tři hodiny v kinech a pět hodin v televizi). Autobiografické scénáře z 90 let zfilmovali Bille August (Dobrá vůle, 1992), Bergmanův syn Daniel Bergman (Nedělňátka, 1992) a Liv Ullmannová (Soukromé rozhovory, 1996). Ullmannová zfilmovala také jeho scénář Nevěra (2000). Bergmanovy filmy získaly celkem třikrát Oscara za nejlepší cizojazyčný film (Pramen panny, Jako v zrcadle a Fanny a Alexander). Fanny a Alexander dále získal Oscary za kameru, výpravu a kostýmy. Sám Bergman Oscara de facto nikdy nezískal, byl však na něj mnohokrát nominován (pětkrát za scénář a dvakrát za režii), Šepoty a výkřiky měly také nominaci v kategorii nejlepší film. Bergman získal v roce 1971 Cenu Irvinga G. Thalberga. Kromě toho získal i mnohé jiné ceny, např. Cenu za režii na MFF v Cannes, kde také v roce 1997 získal speciální ocenění Palma všech Palem. Natočil také několik dokumentů (např. o ostrově Fårö či o filmu Fanny a Alexander, který považoval za své opus magnum a za summu svého umění a své výpovědi). Natočil také několik málo předloh cizích, např. hru Obrázkáři Pera Olova Enquista. Pozoruhodným způsobem zfilmoval v roce 1975 také Mozartovu operu Kouzelná flétna.

V divadelní tvorbě (působil zejména ve stockholmském Dramatenu, předtím v divadle v Malmö) obsáhl široký světový klasický i moderní repertoár, nastudoval přes sto inscenací a byl velmi oceňovaným režisérem; bohužel tato část jeho tvorby není ve světě tak známá, neboť kromě několika inscenací v Německu působil převážně ve Švédsku. Jeho doménou byli zejména Henrik Ibsen a August Strindberg, inscenoval ale také Shakespeara, Schillera, Molièra, Čechova, Pirandella, Williamse, O’Neilla, Camuse, Enquista a mnohé další.

Vedle filmu a divadla zasáhl Bergman i do literatury. Scénáře k filmům si psal sám a podle mnohých vytvořil i tzv. filmové povídky, z nichž většina vyšla knižně i v češtině. Jeho knihy měly vždy velký ohlas a úspěch nejen doma ve Švédsku, ale i ve světě. Kromě toho napsal také čtivou autobiografii Laterna magica (č. Odeon 1991) a zamyšlení nad svými filmy Obrázky (č. Havran 2002). Filmové povídky vyšly česky v těchto svazcích: Filmové povídky (Odeon 1982 a 1988; 2. vydání zahrnuje sedm povídek-scénářů: "Sedmá pečeť", "Lesní jahody", "Jako v zrcadle", "Hosté večeře Páně", "Mlčení, Scény z manželského života" a "Hadí vejce"), Fanny a Alexandr (Mladá fronta 1988), Dobrá vůle (Argo – Panda 1993), Nedělňátka (Volvox Globator 1995), Po zkoušce (Národní divadlo 1998, v programové brožuře), Šepoty a výkřiky (Paseka 2000, obsahuje čtyři filmové povídky: "Persona", "Šepoty a výkřiky", "Tváří v tvář" a "Podzimní sonáta"), Soukromé rozhovory (Volvox Globator 2002), Nevěra (Havran 2004), Co chvilku křičí na jevišti světa. Sarabanda (Concordia 2005).

Bergmanovu odchodu věnovala pozornost všechna světová média, a také i ta naše. S jeho osobností (a také s odchodem zmíněného Antonioniho) odchází poslední velká legenda světového filmu (ale i divadla), která vnesla do kinematografie nový, ojedinělý duch a posunul film do oblasti skutečného umění. Patřil k takovým velikánům jako Antonioni, Fellini, Visconti, Buñuel, Tarkovskij či Bresson. Mnozí pak otevřeně přiznávají, že na ně měla Bergmanova tvorba i osobnost zřetelný vliv nebo se hlásí k jeho odkazu a netají se svým obdivem k jeho umění: Woody Allen (spolupracoval se Svenem Nykvistem a obsadil Maxe von Sydowa), David Lynch, Stanley Kubrick, Robert Altman, Lars von Trier, Krzysztof Kieślowski, Andrej Tarkovskij (svůj poslední film Oběť natočil ve Švédsku s Nykvistem a dvakrát obsadil Erlanda Josephsona) a další. Jeho filmy se stále těší zasloužené pozornosti diváků i kritiků a znalců. Česky vyšla i řada knih či studií věnovaných Bergmanovi (viz odkaz na české webové stránky) a společnost Levné knihy vydala řadu jeho vrcholných filmů na DVD v dostupné cenové relaci. Bergman vlastně nezemřel, bude tu s námi svým dílem stále. Ostatně, UNESCO nedávno zařadilo jeho dílo a archiv do seznamu světového kulturního dědictví.

Odkazy: http://nostalghia.cz/bergman/http://www.ingmarbergman.se/

 

© Milan Valden

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5301x

Inzerce
Inzerce