Ishiguro, Kazuo: Neopouštěj mě

Ishiguro, Kazuo
Neopouštěj mě

studie beletrie zahraniční

Hrdinka Ishigurova nového románu Neopouštěj mě Kathy H. je klon, umělá bytost, která byla vytvořena k jednomu jedinému účelu, aby jednou její orgány posloužily stárnoucím a nemocným lidem. Žít celý život s vědomím, že jsem jen takovou chodicí dílnou na náhradní díly, to se zdá být až nelidsky kruté. Jak je však u Kazua Ishigura zvykem, postavy celou pravdu nevědí, neznají všechny zrůdné okolnosti, které doprovázejí jejich existenci.

Cosi shnilého v království anglickém
Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě, přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, Praha 2007, 272 stran

Když se v souvislosti s moderní prózou vysloví jméno Kazua Ishigura, asi jen málokdo z běžných čtenářů zařadí tohoto autora napoprvé mezi prominentní britské spisovatele. Už jeho typicky japonské jméno zavádí, a přitom bychom jen těžko hledali prozaika, který by se tak specifickým a citlivým způsobem dokázal vyjadřovat k ryze britským tématům, jako je tradice nebo anglickost (Englishness), či který by byl schopen s podobnou lehkostí pracovat s nejrůznějšími anglickými literárními vzory a styly. Pro laika to může být překvapivé, ale je to právě Kazuo Ishiguro, který patří za posledních dvacet let mezi nejoceňovanější ostrovní autory: jako jediný se dostal hned dvakrát na prestižní seznam literárních nadějí uveřejňovaný časopisem Granta (konkr. v letech 1983 a 1993), třikrát do užších nominací na Bookerovu cenu a dvakrát na obdobně uznávanou Whitbreadovu cenu. Obě také vyhrál; Whitbreadovu cenu v roce 1986 za román An Artist of the Floating World (1986, česky pod názvem Malíř pomíjivého světa, Argo, Praha 1999) a Bookerovu cenu v roce 1989, kdy knihou The Remains of the Day (1989, česky pod názvem Soumrak dne, Volvox Globator, Praha 1997) porazil i takové autory jako Margaret Atwoodovou či Johna Banvilla.

Ishiguro se narodil 8. listopadu 1954 v Nagasaki v Japonsku. Vzhledem k tomu, že jeho otec působil v Národním oceánografickém institutu a pobýval většinu času v zahraničí, vyrůstal v rodině svého dědečka. Když mu bylo šest let, rodina následovala otce do Británie. Všichni, včetně malého Kazua, se domnívali, že jde pouze o dočasnou záležitost, nikdo nepředpokládal, že v cizí a pro ně poněkud nepochopitelné zemi zakotví natrvalo a že se do vlasti již nikdy nevrátí.

Pak se již Ishigurovy osudy příliš nelišily od jiných dětí pocházejících z vyšší střední třídy; vystudoval na gymnáziu v Surrey a poté angličtinu a filozofii na University of Kent v Canterbury. Po krátké epizodě, kdy pracoval jako sociální pracovník v komunitním centru, se rozhodl pro kariéru profesionálního spisovatele. Rozšířil si tedy vzdělání o kurz tvůrčího psaní na University of East Anglia, vedený dvěma velkými osobnostmi britské literatury – Malcolmem Bradburym a Angelou Carterovou. Píle přinesla ambicióznímu mladíkovi ovoce na počátku osmdesátých let – nejprve mu bylo v roce 1982 uděleno britské občanství, vzápětí vydal svůj první román A Pale View of Hills (česky prozatím nevyšel, název se běžně překládá jako Nejasný výhled na kopce), který získal nejen několik menších literárních cen, ale především mu vysloužil místo na již zmiňovaném seznamu literárních talentů časopisu Granta.

Internacionální román
Svými prvními dvěma romány A Pale View of Hills a Malíř pomíjivého světa Ishiguro příliš nevybočil ze škatulky tzv. internacionálního románu, do které byl logicky již od samého počátku své literární kariéry díky neanglickému původu zařazován. Za úspěch vděčí v mnohém Salmanu Rushdiemu, který nejenže připravil britské publikum na nová témata a vůbec na úplně nový typ literatury, ale který celosvětovým úspěchem svého románu Děti půlnoci (Midnight’s Children, 1981, česky Mladá fronta 1995) strhl doslova lavinu zájmu o autory pocházející z bývalých britských kolonií, popřípadě o další „exotické“ anglicky píšící autory. Samotná Ishigurova tvorba nemá s tou Rushdieho až tolik společného, přesto nalezneme v raném díle obou spisovatelů mnohé styčné body, které svým způsobem předurčily směr, kterým se internacionální, anglicky psaná literatura měla v dalších letech vydat. Nejmarkantnější je asi zaměření na vykořeněné, rozpolcené hrdiny, na mnohovrstevnost lidských osudů a nevěrohodnost lidské paměti.

Oba dva zmiňované Ishigurovy romány jsou situovány do Japonska a Ishiguro se jimi snaží vypořádat s asi největším traumatem japonských novodobých dějin – s druhou světovou válkou jako takovou, japonskou rolí v ní a samozřejmě i s následným svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Kromě citlivého zpracování náročných historických témat Ishiguro upoutal pozornost především nezvyklou perspektivou, jíž osudy svých hrdinou podával: ač šlo povětšinou o vyprávění, založené na vzpomínkách protagonistů, mělo poměrně daleko k tradičnímu evropskému realismu – vzpomínky jeho postav jako by byly vždy vytrženy z nějakého většího celku, měly nezřetelné okraje a mlhavý charakter, který zpochybňoval jejich důvěryhodnost a nechával prostor k manipulaci a nejrůznějším spekulacím. Už v těchto dílech postavil Ishiguro základ „zmatené“ a mnohdy pomýlené interpretaci historie, jíž se dopouštějí hlavní postavy autorových nejslavnějších próz – Soumraku dne a Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans, 2000, česky Barrister & Principal 2005).

Jestliže se Ishiguro romány Nejasný výhled na kopce a Malíř pomíjivého světa zapsal do povědomí čtenářů i kritiků jako mlčenlivý a strohý pozorovatel japonských dějin, svými dalšími knihami udělal čáru přes rozpočet všem škarohlídům, kteří pochybovali o jeho literárních kvalitách. Románem Soumrak dne se Ishiguro otočil k rodnému Japonsku zády – z pahorkaté japonské krajiny se přesunul na nekonečné lány britských pěstěných trávníků, slavného japonského umělce vyměnil za stárnoucího majordoma, jemuž teprve bilanční cesta po malebném anglickém venkově otevře oči a ukáže mu, jak moc si idealizoval předválečnou idylku na šlechtickém sídle lorda Darlingtona, jemuž věrně sloužil podstatnou část svého života. Vyměnil prostě jedno historické období a jednu zemi za druhou, vrhl se na nejsvatější ze „svatých“ anglických témat – zlatou dobu britského impéria, dobu večírků, honů, pastorální idyly a hlavně tradičních hodnot. V románu Když jsme byli sirotci se odvážil ještě dále, tentokráte do samého nitra koloniálního společnosti, aby detektivním způsobem poodhalil nejen tajemství britských obchodních úspěchů na Dálném východě, ale také aby připravil dalšímu hrdinovi šok v podobě nečekané odpovědi na otázku, kam zmizeli před dvaceti lety jeho rodiče.

Tak trochu zmatení lidé
„Minulost je jako cizí země, vše tam dělají jinak.“ (L. P. Hartly – The Go-Between)
Pokud bychom se zaměřili na literární kritiky, jichž se Ishigurovi za jeho úspěšnou literární kariéru dostalo, asi by nás zarazilo, že se v nich stále dokola opakují jedny a tytéž výtky. Ishigurův styl je prý „málomluvný“, strohý, chybí mu vzdušnost a květnatost. Autor takovým kritikám oponuje: literatura je podle něj založená na jedinečnosti; každý čtenář si ve své hlavě představuje něco jiného, na rozdíl od filmu, kdy všichni vidí na obrazovce před sebou totéž. Proto Ishiguro nechce vyprávět, jen se snaží navodit určité představy. Druhým cílem, který má vždy na paměti, je přenositelnost tvorby. Nechce být příliš konkrétní a podrobný už jen kvůli tomu, aby byla jeho tvorba převeditelná do jiných jazyků, aby témata, jež zpracovává ve svých knihách, byla uchopitelná i pro čtenáře z jiných kultur, mluvící jinými jazyky a žijící ve zcela odlišné realitě.

Především se však vyhýbá popisování světa kolem sebe, jde mu spíše o stereotypy, jež jsou v lidech hluboce zakořeněné, snaží se dostat lidem do hlavy a předložit jejich interpretaci dějin a událostí. Nechce být oním vševědoucím vypravěčem realismu devatenáctého století, který publiku vnucoval své názory, nechce vykládat svět jeho prostřednictvím, ale právě naopak: svět v jeho knize přijímá logiku vypravěče, která může být mnohdy zvrácená, pomýlená nebo třeba jen zmatená.

V této omylnosti protagonistů spočívá jeden ze základních principů Ishigurovy tvorby. Mnozí kritici ji připisují autorovu původu: východní realita není na rozdíl od evropské tolik založena na dogmatech, na jediných možných výkladech dějin, ale spíše na mnohovrstevnosti, pluralitě, pomíjivosti lidského života i paměti. Zaměříme-li se na konkrétní hrdiny, uvědomíme si, jak výstižné je označení, jehož se Ishigurovým postavám dostalo – „zmatenci“. Začneme-li u Stevense, onoho distingovaného majordoma bestselleru Soumrak dne, budeme muset souhlasit s tvrzením, že jeho interpretace předválečných dějin a vnímání vlastního pána nejsou zcela věrohodné. Je ovlivněn charakterem své práce, kdy se od něj očekává stoprocentní loajalita, ale také pasivitou, s níž se stavěl k vlastnímu životu. Jeho přístup k pravdě by se dal nazvat zaslepeností. To Christopher Banks, velký detektiv románu Když jsme byli sirotci, není ani zmatený, ani zaslepený, ale spíše posedlý vlastní pravdou; nedochází mu, kolik verzí a výkladů může mít jedna jediná událost, svět kolem sebe hodnotí očima britského intelektuála a neuvědomuje si, že to v jiných dobách a především na jiných kontinentech může fungovat úplně jinak.

…a trochu zmatení kloni
Tato absence jediné pravdy spolu s hrdiny, kteří žijí vzpomínkami a snaží se po letech vyřešit záhady obestírající jejich život, se přirozeně objevila i v dalších Ishigurových románech. Knihou The Unconsoled (1995) sice ze své jinak dost konsistentní tvorby vybočil: šlo o experimentální román situovaný do střední Evropy, založený na chaosu a zmnožení, ale svým zatím posledním románem, Neopouštěj mě (2005) se opět vrátil k tomu, co umí nejlépe – k hrátkám se vzpomínkami a k pastiši nejrůznějších literárních stylů. Jestliže si v knize Soumrak dne pohrál s klasiky devatenáctého století a v románu Když jsme byli sirotky zase osobitě napodobil dílo nejslavnějšího autora detektivních románů Sira Arthura Conana Doyla, v Neopouštěj mě si vzal na paškál moderní literární žánr současnosti – sci-fi.

Jeho pojetí sci-fi se však velmi liší od ostatních podobně zaměřených románů: neodehrává se v budoucnosti, nehemží se to v něm roboty, moderní technologií ani mimozemšťany. Jak říká v jednom z rozhovorů, nešlo mu o žádné věštění z křišťálové koule, nechtěl se zabývat tím, co mají mít jeho pozemšťané na sobě, či jak mají vypadat jejich auta. Zajímala ho alternativní historie. Dlouhá léta věděl, že chce psát o skupině studentů internátní školy, ale až když jednou zaslechl rozhlasový pořad o pokrocích moderní medicíny a etice, došlo mu, jakým směrem by se toto jeho dílo mohlo ubírat: proč nenapsat knihu, která nabízí jinou Anglii, než jak ji známe? Takovou, která mohla existovat, kdyby se některé věci, dejme tomu v sedmdesátých letech, udály jinak? Kdyby bývalo došlo k takovým vědeckým objevům, jež by historický vývoj posunuly jiným směrem?

Proto Kathy H., hrdinka románu Neopouštěj mě, knihy, jež se na první pohled tváří jako obyčejný společenský román ze současné Británie, může být klonem. Je umělou bytostí, která byla vytvořena k jednomu jedinému účelu, aby jednou její orgány posloužily stárnoucím a nemocným lidem. Žít celý život s vědomím, že jsem jen takovou chodicí dílnou na náhradní díly, to se zdá být až nelidsky kruté. Jak je však u Kazua Ishigura zvykem, postavy celou pravdu nevědí, neznají všechny zrůdné okolnosti, které doprovázejí jejich existenci. Celé dětství žijí v blažené nevědomosti, užívají si idylická školní léta a moc se nepídí po tom, v čem spočívá jejich budoucí poslání opatrovníků a posléze i dárců, či jak dlouhý život mají ještě před sebou. Jejich vědomí sebe sama je založeno na spekulacích, dohadech, tu realističtějších, tu mylných, ale nikdy ne úplných a vševysvětlujících. Nebýt Kathyiny neústupnosti a zvědavosti, nikdy by se nedozvěděli, proč vlastně přišli na svět, proč se celé dětství museli věnovat umění a proč jim nebylo souzeno žít normální život.

Další ponurý dům
„Zahleděl jsem se na scenérii před sebou – na vlastní dům a prosté rysy krajiny kolem, na holé zdi, na prázdná, očím podobná okna, na pár trsů bujné ostřice, na několik bílých kmenů zetlelých stromů – hleděl jsem na to všechno s takovou sklíčeností v duši, jakou nemohu přirovnat k žádnému pozemskému zážitku; snad jen k rozčarování poživače opia, k tomu krutému skoku do všedního dne, kdy rouška snu ohavně padne. Na srdce mi dolehl mrazivý chlad, skleslost, ošklivost – myšlenky prostoupila neskonalá pustota a ničím na světě nedokázal jsem vykřesat z fantazie špetku vznešenosti.“ (Edgar Allan Poe: Zánik domu Usherů)[1]

Jak již bylo řečeno, Kazuo Ishiguro pracuje rád s tématy a obrazy, jež jsou typické pro klasickou britskou literaturu. Na bytostně britské motivy nahlíží jakoby zvenku; netrpí posvátnou úctou, ani jimi nepohrdá, ale spíše si s nimi pohrává, vytváří jejich prostřednictvím variaci na určitý literární styl. Jedním z motivů, které zakomponoval do svého románu Neopouštěj mě, je jedno z nejoblíbenějších témat literatury 19. století, „tajemný dům“. Pokud bychom měli jen namátkou vyjmenovat některá z anglicky psaných děl, ve kterých sehrál významnou roli panský dům skrývající určitá tajemství, nemohli bychom nezmínit Na větrné hůrce Emily Brontëové, slavné a prokleté sídlo Baskervillů Arthura Conana Doyla či již citovaný Zánik domu Usherů Edgara Allana Poea. Třebaže tato díla spadala do různých literárních období a lišila se i žánrem, měla jednu věc společnou: honosný dům, který vzbuzoval v hrdinech negativní pocity a nevěstil ve spojitosti s jejich budoucími osudy nic dobrého. V případě výše zmiňovaných děl však bylo od samého počátku jasné, jakým směrem se bude celý příběh ubírat, žánr byl předem nalinkovaný – ať již šlo o detektivní román, psychologické drama či rovnou hororový příběh. Ishiguro přistupuje ke svému „prokletému“ domu mnohem rafinovaněji. Jeho luxusní internátní škola Hailsham se tváří na první pohled jako naprosto spořádané, harmonické vzdělávací zařízení, ani náznakem nedává tušit, že by se pod tradiční a léty prověřenou slupkou mohlo skrývat něco prohnilého. Nikdo z protagonistů neví, co vše se schovává za jeho staletými zdmi; stejně jako tápe Kathy H., Tommy i Ruth, tak tápou i čtenáři. Jak ubíhá stránka za stránkou, začínají vyplouvat na povrch první náznaky, které všechny znejistí. Něco je ve vzduchu, ale co vlastně, toť otázka. Proč jsou děti na internátní škole Hailsham izolovány od ostatního světa? Co mají znamenat všechny ty řeči o opatrovnících, dárcích a neplodnosti? Kdo vlastně tyhle děti jsou? Trvá dlouho, než čtenář spolu s postavami románu pochopí celou pravdu.

Cosi shnilého
„Za padesát let bude Británie pořád ještě zemí dlouhých stínů na pěstěných vesnických trávnících, zemí teplého piva, zemí nezničitelných zelených předměstských čtvrtí, milovníků psů, sázkařů a – jak řekl George Orwell – zemí starých panen, jedoucích na kole do kostela lehkou ranní mlhou.“ (John Major: Proslov – Konzervativní skupina pro Evropu, 22. dubna 1993)[2]

V souvislosti s identitou postav, tedy s jejich umělým původem, se nabízí ještě jedna logická paralela. Je to nejen dům, který v Neopouštěj mě představuje cosi shnilého v jinak perfektně fungujícím mechanismu, ale také ona všemi uctívaná tradice – Británie whistových partií, pěstěných trávníků a čaje o páté, tolik opěvovaná Johnem Majorem v předchozí citaci. Je tomu opravdu tak? Je Británie skutečně oním pozemským rájem, nebo je za její přívětivou tváří skryto něco, co je jen málokdo ochoten přiznat? Ishiguro zastává evidentně druhý názor. Tím, že své „sci-fi“ situoval do současné Británie, nemohl se vyhnout kritice společnosti, ve které žije. Británii konce 20. století netepe přímo, ale spíše náznaky; terčem jeho útoku se stalo tmářství právě oné všemi oslavované tradice, vypočítavost, sobectví a hamižnost, rovněž poukazuje na odvrácenou tvář britské koloniální politiky, která stála za blahobytem viktoriánské éry. Románem Neopouštěj mě se však vyslovil ještě k jednomu ožehavému tématu dnešních dní: k segregaci ostrovní společnosti, k narůstajícímu rasismu (a to na obou stranách, ať již u „bílé“ většiny, či v imigrantských komunitách). Nejsou snad ony umělé bytosti, jež byly stvořeny proto, aby sloužily majoritě a posléze se staly nebezpečnou přítěží, jasnou metaforou „nových příchozích“, jak se jim k Británii říká, imigrantů, kteří byli do země cíleně dováženi kvůli nedostatku námezdních pracovních sil a dnes se stali v očích veřejnosti problémem, který není nikdo schopen a hlavně ochoten řešit?

„Uměle stvořit studenty, jako jste vy, jenom pro dárcovský program, to je jedna věc. Ale generace uměle vytvořených dětí, která by měla své místo ve společnosti? Nebo děti prokazatelně lepší, než jsme my ostatní? Tak to ne! To lidi poděsilo. Od toho ucukli… Jestli se vás bojí? My všichni se vás bojíme.“

Román Neopouštěj mě představuje v tvorbě Kazua Ishigura určitý mezník. Po dvou knihách situovaných do Japonska a dvou románech ze zlatého věku Britského impéria se Ishiguro vydal do současnosti. Vybral si k tomu neotřelou formu – spojil přítomnost s budoucností, každodenní realitu staré dobré Anglie s pochmurnou vizí, jak by mohla naše civilizace také dopadnout. Otázkou je, jakým směrem se bude další Ishigurova tvorba ubírat – zda spisovatel zůstane tím Ishigurem, kterého známe, autorem populárního Soumraku dne a také výborného románu Neopouštěj mě, nebo zda se podobně jako mnozí jeho kolegové vydá cestou důmyslných literárních experimentů. Nechme se překvapit.

Pozn.
[1] Ukázka v překladu Josefa Schwarze. Jáma a kyvadlo a jiné povídky. Odeon, Praha 1988.
[2] český překlad převzat z Britských listů, 27. 1. 1999

© Markéta Musilová 2007
uveřejněno s laskavým svolením autorky

 

Diskuse

Vložil: Lilie, 10.11.2007 09:40
Ishiguro, Kazuo: Neopouštěj mě
Úplně souhlasím s předchozím názorem. V tom, že jakmile se vyjasní, že jde o klony, ztrácí to kouzlo. Mě osobně to tedy hodně moc zklamalo. Možná přehnaná očekávání po všech těch pochvalných kritikách, ale možná jen slabší kousek..? Zákazníkovi bych to tedy nedoporučila :(
Vložil: s, 15.09.2007 08:06
Ishiguro, Kazuo: Neopouštěj mě
"Neopoustej me" je skvela kniha, ktera skrze hlavni tema poklada mnoho otazek o nas, nasich zivotech. Hlavni dejova linie tvori jen kulisu pro celou knihu, jejimz cilem neni odvypraved zajimavy pribeh, ale klast otazky a upozornovat na nektere sporne spolecenske jevy a nazory. Roman navic zprvu pusobi... tajemne a podivne, nicmene pomerne zahy je 'zahada' vyzrazena, pokud mohu soudit, naprosto zbytecne. Podle meho nazoru by si cela kniha vystacila jen s narazkami na smysl vytvoreni a osud hlavnich hrdinu,cimz by si udrzela ono napeti az do konce, ctenar by tusil, ale nevedel. V okamziku kdy se na strance poprve objevi slovo "klon" veskere napeti a tajemno okamzite mizi...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6257x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce