Ishiguro, Kazuo: Neopouštěj mě

Ishiguro, Kazuo
Neopouštěj mě

ukázka beletrie zahraniční

Tři dny po její druhé dárcovské operaci mi v časných ranních hodinách konečně dovolili, abych ji navštívila. Byla v pokoji sama, a vypadalo to, že pro ni udělali všechno, co mohli.

Kazuo Ishiguro: Neopouštěj mě, přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, Praha 2007, 272 stran

Kapitola devatenáctá
Tenkrát jsem v Kingsfieldu ještě nikdy nebyla, takže jsme se s Ruth po cestě musely několikrát dívat do mapy a stejně jsme přijely o pár minut později. Kingsfield nebyl tak dobře vybavený jako jiná rekonvalescenční centra, a kdyby se mi k němu nepojily asociace, jaké mám dnes, nepatřil by zrovna k místům, která bych chtěla navštívit. Je dost z ruky a nedá se k němu dobře dostat. A když už tam dojedete, není tam žádný zvláštní klid a mír. Doznívá sem rámus z dopravního ruchu za plotem a působí to tu dojmem, že přestavba nebyla nikdy pořádně dokončená. Do mnoha pokojů se nedá zajet na vozíčku, nebo je v nich zase buď moc dusno, nebo průvan. Není tady dost koupelen a ty, které tu jsou, se špatně udržují v čistotě, v zimě jsou vymrzlé a většinou jsou moc daleko od pokojů dárců. No, prostě Kingsfield ani zdaleka nedosahuje kvalit takových center, jako je to v Doveru, s blýskavými kachlíčky a dvojitými okny, která se utěsňují otočením kličky.

Později, když se Kingsfield stal známým a prvotřídním centrem, jsem tu byla v jedné administrativní budově a natrefila jsem tam na černobílou fotografii objektu před rekonstrukcí, když býval ještě rekreačním střediskem pro normální rodiny. Fotka byla pravděpodobně pořízena koncem padesátých nebo začátkem šedesátých let a zachycuje obdélníkový bazén se spoustou šťastných lidí – dětí a rodičů –, jak kolem sebe cákají a užívají si prázdnin. Okolí bazénu je vybetonované, ale lidé si tam rozestavěli lehátka a křesílka, a nad sebou mají veliké slunečníky, které jim poskytují stín. Když jsem to viděla poprvé, chvíli trvalo, než mi došlo, že se dívám na to, čemu dnes dárci říkají „Čtverec“ – plácek, kam přijedete, když vjíždíte do centra. Bazén je dnes samozřejmě zasypaný, ale jeho obrys je pořád znát a na jednom konci dokonce nechali stanoviště s kovovým rámem na skokanské prkno, které dokresluje atmosféru nedokončenosti. Teprve když jsem viděla tu fotku, tak mi došlo, k čemu ten rám sloužil a proč tam byl, a když dneska jdu kolem, neubráním se představě skokana, který skáče z prkna dolů a rozplácne se na betonu.

Možná bych Čtverec na té fotce ani nepoznala, kdyby kolem něj v pozadí ze tří stran nestály bílé, bunkr připomínající dvoupatrové budovy. V nich měly asi rodiny svoje prázdninové byty, a i když se interiéry jistě hodně změnily, zvenčí vypadají pořád skoro stejně. Řekla bych, že v jistém ohledu se dnešní Čtverec od toho tehdejšího bazénu ani tak moc neliší. Je to takové centrum společenského života, kam vycházejí dárci ze svých pokojů na vzduch a na kus řeči. Kolem Čtverce je několik dřevěných laviček, ale – zvlášť když pálí slunce, nebo když prší – dárci se raději scházejí pod plochou přečnívající střechou tělocvičny na vzdálenějším konci, za starým skokanským můstkem.

To odpoledne, kdy jsme já a Ruth jely do Kingsfieldu, bylo zataženo a trochu chladno, a když jsme přijely ke Čtverci, byl prázdný, až na skupinku pěti nebo šesti nejasných postav tam pod tou střechou. Když jsem zastavila auto někde uprostřed bývalého bazénu – což jsem tehdy samozřejmě nevěděla –, jedna postava se od skupinky oddělila a šla směrem k nám, a já jsem poznala, že je to Tommy. Měl na sobě vybledlou zelenou mikinu a vypadal o pár kilo těžší, než když jsme se viděli naposled.

Ruth vedle mě jako by na vteřinu propadla panice. „Co uděláme?“ ptala se. „Vystoupíme? Ne, ne, radši nebudeme vylejzat. Nehejbej se, nehejbej se.“

Nevím, co jsem měla v úmyslu udělat, ale když Ruth tohle řekla, tak jsem, aniž bych o tom přemýšlela, z nějakého důvodu z auta vystoupila. Ruth zůstala, kde byla, a proto Tommy, když přišel blíž, uviděl nejdřív mě a taky mě jako první objal. Ucítila jsem z něj slabý pach nějakého léčiva, které jsem nedokázala rozpoznat. Potom, přestože jsme si ještě nic neřekli, jsme oba ucítili, že nás z auta pozoruje Ruth a odtáhli jsme se od sebe.

Na čelním skle auta se odráželo nebe, takže jsem ji moc dobře neviděla. Ale měla jsem dojem, že Ruth má v obličeji vážný, skoro strnulý výraz, jako bychom Tommy a já byli herci v nějaké hře, na kterou se dívá. Na tom jejím pohledu bylo něco zvláštního a já jsem z toho byla celá nesvá. Potom popošel Tommy kolem mne k autu. Otevřel zadní dveře, sedl si na zadní sedadlo, a teď jsem zas byla na řadě já, abych sledovala, jak si v autě něco říkají a zdvořile se líbají na tvář.

Na druhém konci Čtverce nás dárci taky pozorovali, a i když jsem k nim necítila žádné nepřátelství, najednou jsem chtěla odsud co nejdřív vypadnout. Ale dala jsem si načas, než jsem taky nasedla do auta, aby Tommy a Ruth mohli být chvilku spolu sami.

*

Nejdřív jsme jeli po úzkých, klikatých cestách. Pak jsme se ocitli v otevřené, bezvýrazné krajině a jeli po skoro prázdné silnici. Z téhle části našeho výletu k loďce si pamatuju, že po dlouhé době začalo skrz šedivou oblohu zase svítit slunce, a kdykoliv jsem pohlédla na Ruth vedle sebe, měla na tváři klidný úsměv. Pokud jde o to, co jsme si povídali, tak jak si vzpomínám, chovali jsme se skoro, jako bychom se vídali pravidelně a jako by nebylo potřeba bavit se o ničem jiném, než co bylo bezprostředně před námi. Zeptala jsem se Tommyho, jestli se už byl na ten člun podívat, a on řekl, že ne, ale že ho vidělo hodně dárců od nich z centra. I on k tomu měl několik příležitostí, ale žádné z nich zatím nevyužil.

„Ne že bych tam jet nechtěl,“ vysvětloval a naklonil se dopředu. „Nijak zvlášť jsem se tím nevzrušoval. Jednou už jsem tam měl jet s pár lidma a jejich opatrovníkama, ale trošku jsem začal krvácet, tak to zrovna nešlo. Ale to už je dávno. Od tý doby jsem žádnou takovou potíž neměl.“

Potom o něco později, když jsme pořád jeli prázdnou krajinou, se Ruth na sedadle otočila dozadu, aby viděla na Tommyho, a jen tak se na něj dívala. Pořád měla ve tváři ten lehký úsměv, ale neříkala nic a já jsem v zrcátku viděla, že Tommymu to není zrovna příjemné. Díval se z okna, pak chvilku na ni, a potom zas z okna ven. Po chvíli začala Ruth vyprávět příhodu o nějaké dívce, dárkyni z jejího centra, o které jsme nikdy neslyšeli, ale celou tu dobu nespustila z Tommyho zrak a pořád se tak zvláštně usmívala. Snad proto, že mě ta její historka nudila, nebo že jsem chtěla Tommymu nějak pomoct, jsem ji asi po minutě přerušila a řekla jsem:

„No dobře, ale nemusíme o ní přece vědět úplně všecko.“

Řekla jsem to bez sebemenší stopy nepřátelství a opravdu jsem tím nic zlého nemyslela. Ale ještě než se Ruth odmlčela, skoro když jsem ještě mluvila, se Tommy z ničeho nic rozesmál, byl to úplný výbuch, jaký jsem od něj nikdy předtím neslyšela, a řekl:

„Přesně tohle jsem měl na jazyku. Ztratil jsem nit už dávno.“

Dívala jsem se na silnici, takže jsem si nebyla jistá, jestli oslovil mne nebo Ruth. Ale v každém případě Ruth přestala mluvit a pomalu se na svém sedadle otočila zpátky, takže se dívala zase dopředu. Nevypadala nijak zvlášť rozladěně, ale úsměv jí z tváře zmizel, její oči se zahleděly do dálky a upřely se na nějaký bod na obloze před námi. Avšak musím být upřímná; v tu chvíli jsem na Ruth ani moc nemyslela. Mé srdce malinko poskočilo, protože jsem při tom souhlasném smíchu naráz pocítila, že jsme si, Tommy a já, po těch letech zase blízcí.

Asi za dvacet minut od chvíle, co jsme vyjeli z Kingsfieldu, jsem našla odbočku, kterou jsme potřebovali. Jeli jsme dál úzkou, klikatou cestou, lemovanou živým plotem, a zaparkovali jsme u hloučku platanů. Šla jsem po pěšině první až tam, kde začínal les, ale pak jsem se musela zastavit a podívat se na papírek, kde jsem měla napsané instrukce, protože přede mnou se rozbíhaly tři různé stezky. Když jsem tam tak stála a snažila se rozluštit vlastní rukopis, najednou jsem si uvědomila, že Ruth a Tommy stojí za mnou, nic neříkají a čekají, až jim řeknu, kudy mají jít, skoro jako děti.

Vešli jsme do lesa, a přestože se tu šlo celkem snadno, všimla jsem si, že Ruth se začíná čím dál tím hůř dýchat. Naproti tomu Tommy zřejmě žádné potíže neměl, i když přece jen malinko kulhal. Pak jsme přišli k plotu z ostnatého drátu, který byl vyvrácený a rezavý a drát byl z něj na mnoha místech vyrvaný. Když ho Ruth uviděla, prudce se zastavila.

„Ach ne,“ řekla zděšeně. „O tomhle jsi mi nic neřekla. Neřeklas mi, že budeme muset lézt přes ostnatej drát!“

„Nebude to nic těžkýho,“ uklidňovala jsem ji. „Můžeme ho podlézt. Jenom si ho musíme navzájem podržet.“

Ale Ruth vypadala opravdu znepokojeně a nehýbala se. A v tu chvíli, když tam tak stála a při oddechování se jí zvedala a klesala ramena, si Tommy zřejmě poprvé uvědomil, jak je křehká. Možná si toho všiml už dřív, ale nechtěl si to přiznat. Ale teď se na ni upřeně díval hezkých pár vteřin. Pak myslím došlo k tomu – i když to samozřejmě nevím jistě –, že jsme si oba, Tommy a já, vzpomněli, co se stalo v autě – my jsme se proti ní v podstatě spikli. A skoro instinktivně jsme šli oba k ní. Vzala jsem ji za ruku, Tommy jí z druhé strany podpíral loket a jemně jsme ji vedli směrem k plotu. Pustila jsem Ruth, jen abych mohla sama prolézt. Potom jsem zvedla ostnatý drát co nejvýš a oba dva jsme jí pomáhali ho podlézt. Nakonec to pro ni nebylo tak těžké – šlo spíš o to, aby si člověk věřil, a protože nás tam měla jako oporu, zdálo se, že už se plotu nebojí. Když byla na druhé straně, dokonce se snažila pomoct mi zvedat drát, když prolézal Tommy. Ten to zvládl bez problémů, a Ruth mu řekla:

„Ono jde jen o to se takhle sehnout. Já na to někdy nejsem dost šikovná.“

Tommy vypadal zaraženě a mne by zajímalo, jestli byl v rozpacích nad tím, co se právě stalo, nebo jestli ještě myslel na to, jak jsme se proti Ruth spikli v autě. Kývl směrem ke stromům před námi a řekl:

„Podle mýho se tam jde tudy. Je to tak, Kath?“

Mrkla jsem na svůj plánek a postavila jsem se zas do čela výpravy. Dál mezi stromy začala být pořád větší tma a půda pod nohama byla čím dál bažinatější.

Zaslechla jsem, jak Ruth říká Tommymu se smíchem: „Doufám, že se neztratíme,“ ale to už jsem viděla, jak se kousek přede mnou vyjasňuje. Teď, když jsem měla chvilku času, jsem si uvědomila, proč mě tak rozrušilo to, co se stalo v autě. Nešlo jen o to, že jsme se proti Ruth spojili, byl to hlavně způsob, jak ona to vzala. Dřív by bylo nepředstavitelné, aby něco takového nechala bez odvety. Když mi tohle došlo, zastavila jsem se a čekala jsem, až mě Ruth a Tommy dohoní, a pak jsem vzala Ruth kolem ramen.

Nepůsobilo to nijak sentimentálně, vypadalo to prostě jako zásah opatrovnice, protože teď už v její chůzi byla znát nejistota, a já se ptala sama sebe, jestli jsem přece jen nepodcenila to, jak je pořád ještě slabá. Dýchala dost namáhavě, a jak jsme tak spolu šly, občas se trochu zapotácela. Ale to už jsme vyšli z lesa ven a uviděli jsme tu loďku.

Vlastně jsme ani z lesa ven nevyšli, spíš to bylo tak, že stále řidší stromy najednou skončily a před námi, kam až oko dohlédlo, se rozprostírala bažinatá krajina. Bledé nebe se zdálo být ohromné a odráželo se v nesčetných kalužích vody, která prosakovala skrz zem. Ještě nedávno musely stromy růst mnohem dál, protože sem tam bylo vidět, jak z hlíny vyčnívají přízračné mrtvé kmeny, většinou zlomené nepříliš vysoko nad zemí. A za těmi zlámanými kmeny, asi tak šedesát metrů od nich, trčel uprostřed bažin pod slabým sluncem ten uvízlý člun.

„Jé, vypadá to přesně tak, jak mi to vyprávěla ta moje kamarádka,“ poznamenala Ruth. „Je to fakt krásný.“

Všude kolem nás bylo ticho, a když jsme se začali pohybovat směrem k loďce, pod botama nám to hlasitě čvachtalo. Zanedlouho jsem si všimla, že se mi nohy boří pod trsy trávy a zvolala jsem: „Hele, dál už jít nemůžeme.“

Ti dva, co šli za mnou, nevznesli žádnou námitku, a když jsem se ohlédla přes rameno, viděla jsem, že Tommy drží Ruth pod paží. Ale bylo jasné, že ji jenom trochu podpírá. Přešla jsem dlouhými kroky k nejbližšímu mrtvému kmeni, kde byla půda pevnější, a chytla jsem se ho. Tommy a Ruth následovali mého příkladu a šli k jinému stromu, dutému a mnohem vyschlejšímu, než byl ten můj, kousek nalevo ode mne. Chytli se ho každý z jedné strany a zdálo se, že stojí celkem pevně. Pak jsme se dívali na uvízlý člun. Všimla jsem si, jak mu oprýskává barva a dřevěné rámy kajuty se rozpadají. Kdysi byl natřen na bleděmodro, teď vypadal pod šedivou oblohou skoro bílý.

„Zajímalo by mě, jak se sem dostal,“ řekla jsem. Zvýšila jsem přitom hlas, aby mě ostatní slyšeli, a očekávala jsem ozvěnu. Ale zvuk byl překvapivě tlumený, jako bych byla v místnosti s koberci.

Pak jsem zaslechla, jak za mnou Tommy říká: „Možná že takhle nějak teď vypadá Hailsham. Co myslíš?“

„Proč by měl takhle vypadat?“ zeptala se Ruth, upřímně zmatená. „Nezmění se přece v močál jenom proto, že ho zavřeli.“

„Asi ne. Jen jsem to tak plácnul. Ale já teď pořád vidím Hailsham nějak takhle. Nemá to žádnou logiku. Vlastně se to hodně blíží tomu obrazu, co mám v hlavě. Až na to, že tam není žádnej člun, samozřejmě. Nebylo by to tak špatný, kdyby to tam teď vypadalo takhle.“

„To je zvláštní,“ řekla Ruth, „nedávno se mi zdál takovej sen. Zdálo se mi, že jsem ve čtrnáctce. Věděla jsem, že Hailsham je zavřenej, ale prostě jsem byla ve čtrnáctce, koukala jsem se z okna a venku bylo všechno zaplavený. Jako veliký jezero. A já jsem viděla, jak pod oknem plave různý svinstvo, prázdný krabice od džusů a všechno možný. Ale necejtila jsem žádnou paniku nebo něco takovýho. Bylo to tam hezký a klidný, přesně jako je to teď tady. Věděla jsem, že mi nehrozí žádný nebezpečí, že je to tak prostě jenom proto, že je to zavřený.“

„Víš,“ řekl Tommy, „chvíli byla v našem centru Meg B. Teď už je pryč, jela někam na sever na třetí operaci. Vůbec nevím, jak jí to dopadlo. Neslyšeli jste o ní?“

Zavrtěla jsem hlavou a když jsem neslyšela, že by Ruth něco odpověděla, otočila jsem se k ní. Nejdřív jsem si myslela, že se pořád kouká na tu loď, ale pak jsem viděla, že má oči upřené na stopu páry za letadlem, které někde v dálce na nebi šplhalo do výšky. Potom jsem promluvila:

„Povím vám něco, co jsem slyšela. Slyšela jsem o Chrissii. Prej po druhý operaci dokonala.“

„Taky jsem to slyšel,“ přisvědčil Tommy. „Asi je to pravda. Slyšel jsem přesně to samý. Smůla. Teprve druhá operace. Ještě že se to nestalo mně.“

„Myslím, že se to stává mnohem častějc, než jak nám říkají,“ ozvala se Ruth. „Zeptej se tamhle mý opatrovnice. Nejspíš ví, že to tak je. Ale nepoví nám to.“

„Žádná velká konspirace v tom není,“ řekla jsem a znovu jsem se otočila k člunu. „Někdy se to stává. S tou Chrissií to bylo fakt smutný. Ale běžný to není. Dneska už jsou fakt opatrný.“

„Vsadím se, že se to stává mnohem častějc, než nám říkaj,“ opakovala Ruth. „To je jeden z důvodů, proč nás po dárcovskejch operacích pořád stěhujou.“

„Jednou jsem potkala Rodneyho,“ řekla jsem. „Bylo to zanedlouho potom, co Chrissie dokonala. Viděla jsem ho na jedný klinice v Severním Walesu. Byl na tom celkem dobře.“

„Ale vsadím se, že byl kvůli Chrissii zničenej,“ prohlásila Ruth. A potom dodala, obrácená kTommymu: „Vidíš? Půlku ti toho neřeknou.“

„Vlastně to pro něj zas tak zlý nebylo,“ řekla jsem. „Byl smutnej, to je jasný. Ale byl v pohodě. Stejně se už pár let vůbec neviděli. Říkal, že Chrissii to asi ani moc nevadilo. A myslím si, že on by to měl vědět.“

„Proč by to měl vědět?“ divila se Ruth. „Jak by moh proboha vědět, jak se Chrissie cejtila? Co by si byla přála?To nebyl on, tam na tom stole, on nebojoval o život. Tak jak by to moh vědět?“

Tenhle záblesk zlosti připomínal tu starou Ruth a přiměl mě, abych se k ní znovu obrátila. Možná že se jí jen leskly oči, ale mně se zdálo, že se na mě dívá s tvrdým, přísným výrazem.

„Nemohlo to bejt dobrý,“ prohlásil Tommy. „Skončit po druhý operaci. Nemohlo to bejt dobrý.“

„Nevěřím tomu, že to Rodneyho nevzalo,“ dál namítala Ruth. „Mluvila jsi s ním jenom pár minut. Jak jsi přitom mohla něco poznat?“

„No jo,“ přisvědčil Tommy, „ale jestli se, jak říká Kathy, už dávno rozešli…“

„To by na tom nic neměnilo,“ přerušila ho Ruth. „V jistým smyslu by to mohlo bejt ještě horší.“

„Viděla jsem spoustu lidí v Rodneyho situaci,“ řekla jsem. „Vyrovnají se s tím.“

„Jak to můžeš vědět?“ stále mi oponovala Ruth. „Jak bys to ty mohla vědět? Vždyť jseš pořád ještě opatrovnice.“

„Jako opatrovnice jsem toho viděla hodně. Strašně moc.“

„Nemůže to vědět, Tommy, viď, že ne? Neví, jaký to doopravdy je.“

Chviličku jsme se obě zahleděly na Tommyho, ale on se dál díval na loď. Potom řekl:

„V našem centru byl jeden kluk. Pořád se bál, že druhou operaci nezvládne. Říkával, že to cejtí v kostech. Ale všechno se k dobrýmu obrátilo. Teď má za sebou už třetí a je úplně v pořádku.“ Zvedl ruku, aby si zastínil oči. „Nebyl jsem moc dobrej opatrovník. Ani jsem se nikdy nenaučil řídit. Asi proto mě poslali na první operaci tak brzo. Vím, že by to takhle nemělo fungovat, ale řek bych, že to tak bylo. Ale vlastně mi to ani nevadí. Jako dárce jsem celkem dobrej, ale opatrovník jsem byl mizernej.“

Chvilku nikdo nemluvil. Potom Ruth řekla o něco klidnějším hlasem:

„Já jsem, myslím, byla celkem slušná opatrovnice. Ale pět let mi tak akorát stačilo. Se mnou to šlo jako s tebou, Tommy. Když jsem se stala dárkyní, byla jsem celkem připravená. Cejtila jsem se dobře. Koneckonců, tohle má bejt přece naše povinnost, ne?“

Nebyla jsem si jistá, jestli očekávala, že na to nějak odpovím. Neřekla to nějak zvlášť rozhodně a je klidně možné, že jí ta věta vyklouzla jen tak ze zvyku. Takové věci si dárci navzájem říkali pořád. Když jsem se k nim zase obrátila, Tommy si pořád ještě zacláněl rukou obličej.

„Škoda, že nemůžeme jít k tomu člunu blíž,“ řekl. „Třeba bychom se sem mohli ještě někdy vrátit, až bude víc sucho.“

„Jsem ráda, že jsem ho viděla,“ řekla Ruth zjihle. „Je opravdu hezkej. Ale už bych asi chtěla jít zpátky. Ten vítr je dost studenej.“

„Aspoň že jsme ho viděli teď,“ řekl Tommy.

*

Na zpáteční cestě k autu jsme si povídali mnohem nenuceněji. Tommy a Ruth srovnávali svá centra – jídlo, ručníky a takové věci – a já jsem se hovoru účastnila taky, protože se mě věčně vyptávali na ostatní centra, jestli je tohle nebo tamto normální. Ruth teď kráčela mnohem jistěji, a když jsme přišli k plotu a já jsem jí ho nadzvedla, skoro ani nezaváhala.

Nastoupili jsme do auta, Tommy si zas sedl dozadu, a na chvilku mezi námi zavládl úplně skvělý pocit. Možná, když se tak na to koukám zpátky, to byla atmosféra něčeho potlačovaného, ale je možné, že si to myslím jen kvůli tomu, co se přihodilo pak.

Svým začátkem to trochu připomínalo jednu předešlou situaci. Dostali jsme se zpátky na dlouhou, poloprázdnou silnici a Ruth poznamenala něco o billboardu, který jsme míjeli. Dneska si už na ten plakát ani nepamatuju, byl to prostě jeden z těch velkých reklamních obrázků u silnice. Utrousila cosi, jako by si to říkala pro sebe, a zjevně tím nic zvláštního nemínila. Bylo to něco jako: „Propánakrále, koukejte na tohle. Jeden by řek, že se aspoň pokusej přijít s něčím novým.“

Ale Tommy jí na to zezadu namítl: „Mně se zrovna tenhle docela líbí. Viděl jsem ho taky v novinách. Myslím, že má něco do sebe.“

Možná jsem chtěla mít zase ten pocit, že Tommy a já jsme si trochu blíž. Protože i když procházka k člunu byla sama o sobě příjemná, začala jsem mít dojem, že kromě našeho objetí na uvítanou a pak toho momentu předtím v autě, Tommy a já spolu vlastně nemáme moc společného. Zkrátka a dobře, najednou jsem se slyšela, jak říkám:

„Mně se vlastně taky líbí. Dělat takový plakáty dá mnohem víc práce, než si myslíš.“

„To je pravda,“ přidal se Tommy. „Někdo mi říkal, že dát něco takovýho dohromady je pěkná fuška. Trvá to několik tejdnů, nebo i měsíců. Lidi na tom někdy proseděj celou noc, než na to kápnnou.“

„Je snadný něco takovýho kritizovat, když jedeš kolem,“ řekla jsem ještě.

„Není nic snadnějšího,“ přikyvoval Tommy.

Ruth neříkala nic a jen se dál dívala na prázdnou silnici před námi. Potom jsem řekla:

„Ještě k těm billboardům. Když jsme jeli sem, tak jsem si jednoho takovýho všimla. Už bychom kolem něj měli brzy projet. Tentokrát bude na naší straně. Teď už tu každou chvíli musí bejt.“

„Co na něm je?“ zeptal se Tommy.

„Uvidíte. Už tu brzo bude.“

Pohlédla jsem na Ruth vedle mě. V jejích očích nebyla žádná zloba, jen jakási ostražitost. Možná v nich měla i jakousi naději, že až se ten plakát objeví, bude naprosto neškodný – jen obrázek, který nám připomene Hailsham, něco takového. Tohle všechno jsem viděla v její tváři, v tom jak se neustálila na žádném výrazu, jen se váhavě vznášela. Celou tu dobu měla oči upřené před sebe.

Zpomalila jsem, auto zakodrcalo na okraji drsné trávy a zastavilo se.

„Proč zastavujeme, Kath?“ zeptal se Tommy.

„Protože odsud ho uvidíme nejlíp. Kdybychom byli blíž, museli bychom koukat moc nahoru.“

Slyšela jsem, jak se Tommy za námi přesouvá, aby měl lepší výhled. Ruth se nehýbala, a já jsem si nebyla jistá, jestli se vůbec na ten plakát dívá.

„No, úplně stejný to není,“ řekla jsem po chvíli. „Ale připomněl mi to. Prosklenou kancelář, elegantní, usmívající se lidi.“

Ruth zůstala zticha, ale zezadu se ozval Tommy : „No jasně. Ty myslíš tu kancelář, jak jsme tam tenkrát jeli.“

„Nejenom to,“ řekla jsem. „Podobá se to tý reklamě. Tý, co jsme našly na zemi. Pamatuješ, Ruth?“

„Nejsem si jistá,“ řekla Ruth tiše.

„Ale jdi ty! Určitě si na to pamatuješ. Našly jsme ji v tom časopise někde na ulici. Kousek od nějaký louže. Hrozně tě to zaujalo. Nedělej, že si na to nepamatuješ.“

„Asi jo.“ Ruth teď skoro šeptala. Kolem nás projel náklaďák a na pár vteřin nám výhled na bilboard zastínil. Náš vůz se trochu zakymácel. Ruth sklonila hlavu, jako by doufala, že náklaďák zakryje ten obraz navždycky, a když byl zase celý vidět, už se na něj nepodívala.

„To je zvláštní,“ pokračovala jsem, „jak si to ještě teď všechno pamatuju. Vzpomínáš, jak jsi o tom pořád vykládala? Že jednou budeš v takovým kanclu pracovat?“

„No jo, proto jsme tam tenkrát jeli,“ řekl Tommy, jako by si na to právě teď vzpomněl. „Když jsme jeli do Norfolku. Jeli jsme hledat tvou potenciálu. Pracovala v nějaký kanceláři.“

„Nenapadá tě někdy,“ zeptala jsem se Ruth, „že ses o to měla víc snažit? Máš pravdu, byla bys první. První z nás, o kterém kdy kdo slyšel, že by něco takovýho udělal. Ale možná by se ti to povedlo. Neříkáš si někdy, jaký by to bylo, kdybys to náhodou zkusila?“

„Jak bych to mohla zkusit?“ Ruthin hlas byl sotva slyšitelný. „Je to prostě něco, o čem jsem kdysi snila. Nic víc.“

„Ale kdyby ses o to aspoň snažila. Co ty víš? Třeba by ti to dovolili.“

„Jasně, Ruth,“ přidal se Tommy. „Možná jsi to měla aspoň zkusit. Když jsi o tom tak vykládala. Myslím, že Kathy má pravdu.“

„Já jsem o tom nijak zvlášť nevykládala, Tommy. Aspoň si nepamatuju, že bych o tom vykládala.“

„Ale Tommy má pravdu. Mělas to aspoň zkusit. Pak, kdybys viděla takovejhle plakát, tak by sis vzpomněla, že jsi něco takovýho kdysi chtěla dělat a věděla bys, že ses o to aspoň pokusila…“

„Jak jsem se o to mohla pokusit?“ Ruth poprvé zvýšila hlas, ale potom jen vzdychla a zase sklopila hlavu. Pak se ozval Tommy:

„Pořád jsi mluvila o tom, že bys mohla dostat povolení k zvláštnímu zacházení. A kdo ví, třeba by se ti to povedlo. Měla sis o to aspoň zažádat.“

„Dobře,“ řekla Ruth. „Říkáte, že jsem se o to měla pokusit. Ale jak? Kam jsem měla jít? Neexistoval žádnej způsob, jak to udělat.“

„Ale stejně má Tommy pravdu,“ nedala jsem se. „Jestli jsi věřila, že v tobě něco je, měla ses aspoň zeptat. Měla jsi jít za Madam a zeptat se.“

Hned jak jsem to řekla, jak jsem se zmínila o Madam, bylo mi jasné, že jsem udělala chybu. Ruth se na mě podívala a já jsem v jejích očích postřehla jakýsi vítězný záblesk. Občas je to vidět v nějakém filmu, když jeden člověk namíří na druhého zbraň a nutí ho dělat různé věci. Pak ale udělá nějakou chybu, vypukne rvačka, a pistoli třímá v ruce ten druhý. A ten druhý se dívá na toho prvního se zábleskem v očích, s výrazem, který říká: Nemůžu uvěřit svému štěstí. A slibuje sladkou pomstu. No, a takhle se na mě najednou koukala Ruth. I když jsem neřekla nic o odkladech, zmínila jsem se o Madam a věděla jsem, že jsme se tím dostali na úplně jiné teritorium.

Ruth postřehla mé zděšení a otočila se na sedadle směrem ke mně. Takže já jsem se připravovala na další útok. Říkala jsem si, že ať na mě vyrukuje s čímkoli, teď už je to jiné než dřív, už nebude po jejím, jako to vždycky bývalo. Tohle všechno jsem si opakovala, takže jsem vůbec nebyla připravená na to, s čím přišla.

„Kathy,“ řekla, „já vlastně vůbec nečekám, že mi někdy odpustíš. Ani nevidím důvod, proč bys měla. Ale stejně tě o to poprosím.“

Tohle mě tak vykolejilo, že jediné, na co jsem se zmohla, bylo poněkud chabé: „Co bych ti měla odpustit?“

„Co bys mi měla odpustit? No, tak za prvé to, jak jsem ti vždycky lhala o těch tvejch touhách. Jak jsi mi tenkrát říkala, že když to na tebe přijde, vyspala by ses prakticky s kýmkoliv.“

Tommy se za námi trochu pohnul, ale Ruth se teď nakláněla a dívala se přímo na mě, jako kdyby v tu chvíli Tommy v autě vůbec nebyl.

„Vím, jak tě to trápilo,“ řekla. „Měla jsem ti to říct. Měla jsem ti říct, že se mnou to bylo to samý, přesně tak, jaks to líčila. Vím, že dneska si to všechno uvědomuješ. Ale tenkrát ti to jasný nebylo a já ti to měla říct. Měla jsem ti říct, že i když jsem chodila s Tommym, někdy jsem se nemohla ubránit tomu, abych se nevyspala i s někým jiným. V Chaloupkách jsem spala nejmíň se třema dalšíma klukama.“

Říkala to, aniž by se podívala na Tommyho. Ale nepůsobilo to, jako by ho ignorovala, spíš se jen intenzivně snažila, aby mi objasnila všechno, co mezi námi bylo nejasné.

„Párkrát jsem ti to už málem řekla,“ pokračovala. „Ale neudělala jsem to. Už tenkrát jsem si uvědomovala, že se jednoho dne ohlídneš a pochopíš to a budeš mi za to dávat vinu. Ale stejně jsem ti to nikdy neřekla. Není důvod, proč bys mi to měla někdy odpustit, ale chci tě o to poprosit, protože…,“ najednou se zarazila.

„Proč?“ zeptala jsem se.

Zasmála se a řekla: „Protože proto. Byla bych ráda, kdybys mi odpustila, ale ani to nečekám. No jo, ale to ještě není ani půlka, vlastně ani malinkej kousek. Hlavní je to, že jsem rozdělovala tebe a Tommyho.“ Její hlas se zase ztišil téměř do šepotu. „To je ta nejhorší věc, co jsem udělala.“

Trochu se pootočila a poprvé pohlédla i na Tommyho. Potom se skoro okamžitě zadívala zas jenom na mě, ale teď to bylo, jako by mluvila k nám oběma.

„To je ta nejhorší věc, co jsem udělala,“ opakovala. „Ani vás nežádám, abyste mi to odpustili. Panebože, v duchu jsem si to říkala nejmíň tisíckrát. To snad ani není pravda! Vy dva jste měli bejt spolu. Nepředstírám, že mi to nebylo vždycky jasný. Samozřejmě mi to bylo jasný od samýho začátku, kam až moje paměť sahá. Ale já jsem vás rozdělila. Neprosím vás, abyste mi to odpustili. O to mi teď nejde. Já jenom chci, abyste to napravili. Chci, abyste napravili to, co jsem já zbabrala.“

„Jak to myslíš, Ruth?“ podivil se Tommy. „Jak to myslíš, abychom to napravili?“ Jeho hlas byl něžný, plný dětské zvědavosti, a myslím, že právě to mě rozbrečelo.

„Poslouchej mě, Kathy,“ řekla Ruth. „Ty a Tommy se musíte pokusit získat odklad. Když to budete vy dva, tak máte šanci, opravdovou šanci.“

Natáhla ruku a položila mi ji na rameno, ale já ji setřásla a skrz slzy jsem se na ni rozzlobeně podívala:

„Na to je už pozdě. Trochu moc pozdě.“

„Ještě není pozdě, Kathy, poslouchej, ještě není pozdě.“Je fakt, že Tommy má už za sebou dvě dárcovský operace. Ale kdo říká, že se tím něco mění?“

„Na něco takovýho už je moc pozdě,“ začala jsem zase vzlykat. „Už jenom o tom uvažovat je pitomost. Stejná pitomost, jako chtít pracovat v tý kanceláři. Dneska už tohle všechno máme za sebou.“

Ruth vrtěla hlavou. „Není pozdě. Tommy, řekni jí to.“

Opírala jsem se o volant, takže jsem na Tommyho vůbec neviděla. Něco zmateně zahučel, ale jinak neřekl nic.

„Hele,“ řekla Ruth, „poslouchejte mě, vy oba. Chtěla jsem, abychom jeli na tenhle vejlet, protože jsem vám tohle chtěla říct. Ale taky proto, že jsem vám chtěla něco dát.“ Hrabala se v kapsách své bundy a potom vytáhla pomačkaný kus papíru. „Tommy, radši si to vem ty. Dobře to opatruj. Až si to Kathy rozmyslí, tak to budete mít.“

Tommy se natáhl mezi sedadly a vzal si papír. „Dík, Ruth,“ řekl, jako by mu dala kousek čokolády. Po několika vteřinách se zeptal: „Co je to? Já tomu nerozumím.“

„To je adresa Madam. Je to jako s tím, co jste mi právě říkali. Měli byste to aspoň zkusit.“

„Jak jsi ji našla?“ vyzvídal Tommy.

„Nebylo to snadný. Trvalo mi to dlouho a dost jsem přitom riskovala. Ale nakonec jsem ji získala, a udělala jsem to pro vás dva. Teď je na vás, abyste ji vyhledali a zkusili to.“

Přestala jsem vzlykat a nastartovala jsem. „Tak to by stačilo,“ řekla jsem. „Musíme odvézt Tommyho zpátky. A pak se taky ještě musíme vrátit samy.“

„Ale budete o tom přemejšlet, že jo?“

„Já teď prostě chci jet zpátky,“ vedla jsem si svou.

„Tommy, budeš tu adresu opatrovat jako oko v hlavě? Kdyby Kathy přišla k rozumu?“

„Schovám ji,“ řekl Tommy. Potom mnohem vážněji než předtím dodal: „Dík, Ruth.“

„Loďku jsme viděli,“ řekla jsem, „ale teď už se musíme vrátit. Do Doveru nám to bude trvat ještě dvě hodiny.“

Vyjela jsem s autem znovu na silnici. Pokud si pamatuju, na zpáteční cestě do Kingsfieldu jsme toho už moc nenamluvili. Když jsme zajeli do Čtverce, pod střechou se pořád ještě tísnila skupinka dárců. Otočila jsem auto a pak jsem zastavila, aby mohl Tommy vystoupit. Žádná z nás ho neobjala ani nepolíbila, ale když od nás odcházel ke svým kamarádům, zastavil se, usmál se na nás od ucha k uchu a zamával nám.

*

Možná se vám to zdá divné, ale cestou zpátky do Ruthina centra jsme už vůbec nemluvily o tom, co se právě přihodilo. Zčásti proto, že Ruth byla unavená. Ten poslední rozhovor u silnice ji dočista vyčerpal. Ale taky myslím, že jsme obě měly pocit, že vážného povídání už ten den bylo až až, a že kdybychom se pokoušely v tom pokračovat, mohlo by se to nějak zvrtnout. Nejsem si jista, jak se na té cestě domů cítila Ruth, ale pokud jde o mne, když se všechny ty silné emoce zklidnily, začala se snášet noc a podél silnice se rozsvítila světýlka, byla jsem v pohodě. Cítila jsem, jako by zmizelo něco, co se nade mnou dlouhou dobu vznášelo, a přestože nic ještě zdaleka nebylo vyřešeno, zdálo se, že teď jsou přinejmenším otevřeny dveře k nějaké lepší cestě. Neříkám, že jsem byla v povznesené náladě nebo něco takového. Všechno mezi námi třemi se zdálo být křehké a napjaté, ale to napětí vůbec nebylo nepříjemné.

Dokonce jsme ani nemluvily o Tommym, až na to, jak dobře vypadá, a podivovaly jsme se nad tím, že přibral. Pak jsme strávily dlouhé úseky cesty tím, že jsme mlčky společně pozorovaly silnici.

Teprve za pár dní mi došlo, jakou změnu ten náš výlet způsobil. Všechna ostražitost a nedůvěra mezi mnou a Ruth zmizela, a my jako bychom si vzpomněly, co všechno jsme jedna pro druhou znamenaly. A to byl začátek té doby, kdy začínalo léto, Ruthin zdravotní stav byl jakž takž vyrovnaný, a já jsem přicházela večer se sušenkami a minerálkou. Sedávaly jsme vedle sebe u okna, pozorovaly západ slunce nad střechami a vyprávěly si o Hailshamu, o Chaloupkách a o všem, co nám přišlo na mysl. Když myslím na Ruth teď, tak jsem samozřejmě smutná, že je pryč, ale taky jsem opravdu vděčná za tohle poslední období.

Přesto však bylo jedno téma, o kterém jsme pořádně nemluvily, a sice to, co nám Ruth řekla tenkrát na silnici. Každou chvíli na to dělala narážky. Třeba se mě zničehonic zeptala:

„Přemejšlelas o tom, že by ses stala Tommyho opatrovnicí? Víš, že bys to dokázala zařídit, kdybys chtěla.“

Brzy tahle představa, že bych se mohla stát Tommyho opatrovnicí, odsunula stranou všechno ostatní. Říkala jsem jí, že jsem o tom uvažovala, ale že není tak lehké něco takového zařídit, dokonce ani pro mě. Pak jsme obyčejně to téma opustily. Ale já vím, že Ruth na to pořád myslela, a proto, když jsem ji viděla naposled, tak i když nebyla schopná mluvit, věděla jsem, co mi chtěla říct.

Tři dny po její druhé dárcovské operaci mi v časných ranních hodinách konečně dovolili, abych ji navštívila. Byla v pokoji sama, a vypadalo to, že pro ni udělali všechno, co mohli. Tehdy už z chování doktorů, koordinátora i sester bylo znát obavy, že to nezvládne. Stačil mi jediný pohled, jak tam ležela na nemocniční posteli pod tlumeným světlem, abych na jejím obličeji rozeznala výraz, který jsem vídala u dárců až moc často. Bylo to, jako by si přála zaměřit oči dovnitř, aby tak mohla líp střežit a ovládat oblasti bolesti ve svém těle – asi tak, jako když se úzkostlivý opatrovník honí mezi třemi nebo čtyřmi churavějícími dárci, roztroušenými po celé zemi. Přesně řečeno, byla stále při vědomí, ale když jsem stála u její kovové postele, byla pro mě nedosažitelná. Přesto jsem si přitáhla židli, vzala jsem ji za ruku a stiskla ji pokaždé, když jí zkroutil tělo příval bolesti.

Zůstala jsem u ní tak dlouho, jak mě nechali, tři hodiny, možná ještě víc. A jak říkám, po celou tu dobu byla ode mne daleko, uvnitř sebe samotné. Ale v jednu chvíli, když se až děsivě nepřirozeně zkroutila a já už jsem se chystala poprosit sestry o další léky proti bolesti, tak se jen na pár vteřin, víc to nebylo, podívala přímo na mě a věděla přesně, kdo jsem. Byl to jeden z těch ostrůvků jasného vědomí, které dárci někdy uprostřed svých smrtelných zápasů mívají. Podívala se na mě, jen na ten okamžik, a přestože nic neřekla, věděla jsem, co ten její pohled znamená. Tak jsem jí řekla. „Neboj se, Ruth, já to udělám. Stanu se Tommyho opatrovnicí, jak jen to bude možný.“ Řekla jsem to šeptem, myslím, že by ta slova stejně neslyšela, i kdybych byla křičela. Ale doufala jsem, že když jsme se těch pár vteřin navzájem dívaly jedna druhé do očí, dokázala přečíst můj výraz tak, jako jsem já dovedla přečíst její. Pak ten okamžik skončil a ona byla zase pryč. Samozřejmě to nikdy nebudu vědět jistě, ale myslím, že mi rozuměla. A i kdyby to tak nebylo, teď mě napadá, že ona pravděpodobně celou dobu, ještě dřív než já, věděla, že se stanu Tommyho opatrovnicí a že to spolu „zkusíme“, přesně jak nám to řekla tenkrát v autě.

© Gisela Kubrichtová 2007
uveřejněno s laskavým svolením nakladatelství BB/art

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2605x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce