Sjón: Skugga-Baldur

Sjón
Skugga-Baldur

ukázka beletrie zahraniční

V sobotu 17. dubna roku 1868 ztroskotal u mysu Zlomené udice na poloostrově Reykjanes ohromný obchodní škuner, trojstěžník černý jako uhel se třemi palubami. Na místě třetího stěžně zbyl jen pahýl, na něm si totiž námořníci zachránili život...

Sjón: Skugga-Baldur, Bjartur, 2003, 124 stran

V sobotu 17. dubna roku 1868 ztroskotal u mysu Zlomené udice na poloostrově Reykjanes ohromný obchodní škuner, trojstěžník černý jako uhel se třemi palubami. Na místě třetího stěžně zbyl jen pahýl, na něm si totiž námořníci zachránili život. Na lodi nezbyl ani živáček, alespoň si to lidé mysleli. Obrovité plavidlo bylo v každém směru tak úžasné, až z toho šla hlava kolem, a uvěřili tomu jen ti, co ho viděli na vlastní oči.

Kajuta na horní palubě byla tak velká, že by se do ní vměstnala celá vesnice. Bylo zřejmé, že kdysi bývala parádně vyzdobená, ale veškeré pozlátko i barvy už vybledly a uvnitř byl pěkný svinčík. Původně byla kajuta rozdělena na několik menších místností, přepážky mezi nimi však už někdo dávno strhnul a všude kolek ležely bez ladu a skladu ztrouchnivělé desky. Nebýt štiplavého zápachu moči, všechno by tu připomínalo tábor nebožtíků. I plachtoví chybělo, našlo se jen pár shnilých útržků plachtoviny a lan.

Čelen škuneru byl ulomený a dřevěnou sochu na přídi kolosu kdosi znetvořil. Dříve představovala královnu, ale teď měla obličej i hruď rozřezanou špičkou ostrého nože. Bylo zjevné, že kdysi dávno byla plachetnice pýchou svého kapitána, ale později padla do rukou pirátských lotrů.

Jen těžko se dalo uhodnout, jak dlouho loď brázdila vlny oceánu, nebo kdy ji tak zřídili. Lodní deníky se ztratily, jméno lodi na přídi i na zádi už bylo téměř úplně zašlé, jen na jednom místě se dalo s námahou rozluštit „… Der Deck“ a na jiném „V.. ..r.ec“. A tak lidé usoudili, že plavidlo pochází z Nizozemska.

Když se gigantická plachetnice přiblížila ke břehu, zuřil zrovna silný příboj, na který si nikdo netroufl. Nikoho ani nenapadlo pokusit se vyložit náklad či zachránit posádku. Když se moře konečně uklidnilo, vrhli se Reykjanesané na palubu a dali se do díla. Sekyrou rozštípli horní palubu a k všeobecnému veselí zjistili, že nákladní prostor přetéká k prasknutí rybím tukem. Všechen tuk byl uskladněn ve velkých sudech, které stály v rovných řadách a byly na sebe tak namačkány, že se muselo poslat pro páčidla do sedmi okresů, než se je nakonec podařilo uvolnit.

Reykjanesanům trvalo tři týdny, než všechen náklad z horní paluby vyložili na pevninu. Celkem to dělalo devět set sudů rybího tuku.

Pokusy prokázaly, že se tuk výtečně hodí ke svícení, ale jeho chuť ani vůni lidé neznali, nikdy se s ničím podobným nesetkali. Při pálení byl tuk slabě cítit po spečených lidských vlasech. Zlí jazykové z ostatních krajů sice tvrdili, že jde nepochybně o „lidské sádlo“, ale s tím se už museli srovnat sami, stejně jako se svou závistí – obyvatelé jihozápadního poloostrova se z daru, který jim Bůh všemohoucí tak nečekaně poslal na břeh, neradovali o nic méně. A navíc k němu přišli bez většího úsilí, ztrát na životech i finančních výdajů.

Pak lidé vylomili prostřední palubu. V počtu sudů s rybím tukem si s horní palubou v ničem nezadala. Přestože se dál dřeli, seč jim síly stačily, zdálo se, že sudů vůbec neubývá. Tehdy lidé zjistili, že loď přece jen není úplně opuštěná. V tmavém koutě na zádi se něco mlelo. Dalo se tam dostat úzkým průchodem mezi levým bokem lodi a trojitou řadou sudů s rybím tukem. Ozývaly se odtamtud vzdechy a sténání – a také řinčení železa.

Byly to prapodivné zvuky a lidem z nich se z nich ježily chlupy na těle. Tři největší siláci se nabídli, že do temného kouta nakouknou a zjistí, kdo tam tak rámusí. Ale když se už chystali, že se onomu hrozivému nebezpečí postaví neohroženě tváří v tvář, zpoza hromady sudů se vybelhalo jakési zubožené stvoření. Jen tak tak že ho hromotlukové neprobodli a neutloukli páčidly. Když si ho ale lépe prohlédli, zarazili se: byla to ještě nedospělá dívka. Tmavé vlasy jí z hlavy spadaly jako křovisko, kůži měla opuchlou a opruzenou od toho, jak ležela ve vlastních výkalech. Na sobě neměla než smrdutý, umolousaný pytel. Levý kotník jí svíral okov připoutaný řetězem k nosnému sloupu obrovité plachetnice. Z dívčina srdceryvného kňourání se dalo uhodnout, co s ní asi posádka prováděla. V rukou drželo děvče balík, který nechtělo za žádnou cenu pustit, a tak mu ho nechali.

„Abba …“

Její hlas zněl tak dutě, až lidem přeběhl mráz po zádech. Nic jiného o sobě ale neřekla, jakkoliv na ni naléhali. Zachráncům bylo jasné, že dívka je blázen, a některým se zdálo, že se jí nějak podezřele vydouvá břicho. Přepravili dívku i s balíkem na břeh a předali ji ženě okresního soudce. Dala jí najíst a nechala ji dvě noci spát v posteli. Pak ji oblékla do jiných šatů a poslala do Reykjavíku.

Třetí červnovou sobotu lidé stále ještě vykládali z plachetnice sudy s tukem, když zpoza reykjanesského ostrohu náhle vyplula poštovní loď Arktúrúx. V momentě, kdy míjela vrak škuneru s nákladem rybího tuku, seskupili se pasažéři u hrazení paluby a obludu, kterou moře v Domkářské zátoce vyplavilo, si zvědavě prohlíželi.

Místní se na chvíli zastavili v práci a divákům zamávali. Ti se právě vzpamatovávali z pekelné třídenní bouře, která je zastihla na sever od Farských ostrovů, a tak místním jen ochable pokynuli, na víc se nezmohli.

Mezi pasažéry byl i vysoký mladý muž. Přes ramena měl přehozenou hnědou kostkovanou deku, na hlavě mu seděla matně šedá buřinka a v ústech svíral dlouhou dýmku.

Jmenoval se Fridrik B. Fridjónsson.

- - -

Fridrik B. Fridjónsson studoval v letech 1862 až 1865 na kodaňské univerzitě přírodní vědy. K závěrečným zkouškám to stejně jako řada jeho krajanů nikdy nedotáhl. Poslední tři roky svého dánského pobytu byl řádným zaměstnancem lékárny Elefant ve Velké královské ulici, kterou tenkrát provozoval magistr Örnstrup. Fridrik se u něho vypracoval na pomocného farmaceuta a vypomáhal ve skladu opiátů: éter, opium, rajský plyn, muší mor, rulík chloroform, mandragora, hašiš a kokain. Těmito medikamenty se léčily nejrůznější neduhy, a také si je oblíbili kodaňští „pojídači lotosů“.

Byla to skupina mladých lidí, kteří se inspirovali tvorbou francouzských básníků, jako byli Baudelaire, de Nerval, Gautier a de Muset. Pořádali večírky, o kterých kolovaly četné historky, ale jen málokdo se jich osobně zúčastnil. Hosté se na nich nechávali unášet léčivými esencemi do nových, nepoznaných světů, jejich cesty byly tělesné i duchovní, zběsilé i sladké. Fridrik tato setkání hojně navštěvoval. Jednou, když se hosté probrali z éterového opojení, řekl svým druhůmomuěli vcelku žádnýápalch básní!"ednou, když se zvedli z nou vervou/nasazením:

„Viděl jsem universum! Je ze samých básní!“

Podle Dánů tím jednoznačně prokázal, že je „echt Islanďan“.

Fridrikova cesta na Island v létě roku 1868 byla oproti tomu zcela pozemského rázu. Vydal se do vlasti, aby rozprodal hospodářství svých rodičů. Toho roku zjara oba zemřeli devět dní po sobě na zápal plic. Majetek neměli vcelku žádný: chaloupku na samotě zvanou Stráňka, krávu Křivorožku, několik vyzáblých ovcí, housle, šachovnici, truhlu s knihami, kolovrátek a kocourka Mourka. Fridrik počítal s tím, že se zdrží jen krátce. Všechno by hravě vyřídil: dobytek hodlal prodat venkovanům, dluhy poplatit, všechny věci zabalit, kocoura pověsit a stavení spálit, beztak se, pokud Fridrik věděl, bortilo na stranu.

Přesně to by udělal, kdyby mu vesmír neseslal do cesty nečekanou překážku: stalo se to jedné bílé červnové noci v jedné ztrouchnivělé boudě.

- - -

S Hafdís se Fridrik poprvé setkal tři dny po svém příjezdu na Island. Vracel se domů z návštěvy u svého starého učitele, pana G. Nechyběla znamenitá večeře, nezřízené pití kávy a sborový zpěv. Fridrik se rozhodl, že se projde a vydá se, kam ho nohy ponesou. Než se nadál, nechal centrum Reykjavíku za zády a rázem se ocitnul na kraji města. Kráčel po jižním okraji města zamane. Nesly ho rychle z o příjezdu na Island. Vracel se domů z večeře,mířeno domů. Byl na večeřištěrkoviště a dál k moři. Rozběhl se podél břehu a křičel do nekonečné severské letní noci: „Buď pochváleno, moře, zrcadlo svobodného člověka!“ Byla svatojánská noc, v porostu se motaly mouchy, nedaleko hvízdal kulík a na trávu dopadaly vodorovně paprsky polárního slunce.

V té době bylo hlavní město Islandu tak malé, že ho zdatný chodec obešel kolem dokola za pouhou půlhodinku. Netrvalo tedy dlouho a Fridrik stál tam, odkud na večerní procházku vyrazil: na plácku za domem svého starého a šedivého pedagoga, pana G. Zadními dveřmi právě vyšel syn kuchařky a dával si náramný pozor, aby neupustil tác, na kterém nesl plechový hrnek, slupky od brambor, kůži a kousek chleba - zbytky večerní hostiny.

Fridrik se zastavil a sledoval chlapce, jak nese tác k polorozpadlé boudě přilepené k větším domkům schovaným za hlavním stavením. Hoch se před boudou zastavil, odsunul okénko ve dveřích a tác do něj pomalu vsunul. Z boudy se ozvalo supění, frkání, chrochtání a rachot. Hoch rychle rukou ucuknul, zabouchl okénko a pospíchal zpátky. Vzápětí ale vrazil do Fridrika, který mezitím vešel branou do dvora.

„Copak to tam máte? Držíte si tu snad nějakého bohatého dánského kupce?“

Čekal, že mu chlapec nesdělí nic příjemného, a tak otázku pronesl napůl žertovným tónem, aby chlapcova odpověď nevyzněla nepříjemně. Mladík na Fridrika zíral, jako by byl jedním z Měsíčňanů barona Prášila, a nevrle odvětil:

„Ne, myslím, že je to ta cuchtle, co minulý týden porodila děcko a zabila ho.“

„Aha!“

„No, chytli ji na hřbitově, jak zahrabává mrtvolku do hrobu studenta Ólafa Jóhanssona.“

„A proč je tady?“

„Hejtman prý pana učitele poprosil, aby ji tu nechal. Je to jeho příbuzný. Máma říká, že k chlapům do šatlavy ji dát nemůžou, to by prej nedopadlo dobře.“

„A co s ní bude?“

„Prej ji pošlou do Kodaně, aby si tam odpykala trest, a až se vrátí, prodají ji levně někomu do služby. Jestli se vůbec vrátí.“

Chlapec se bojácně rozhlédl kolem dokola a z kapsy vytáhl tabatěrku zhotovenou z kravského rohu.

„Ale já to, co zaslechnu u učitelových, nesmím nikde vykládat …“

Přiložil si tabatěrku k nosní dírce a ze všech sil popotáhl. Tím rozhovor skončil. Zatímco se kuchařčin syn snažil potlačit kýchnutí, vydal se Fridrik k boudě. Dřepl si, odsunul okénko a nahlédl dovnitř. Byla tam tma, ale škvírami mezi střešními prkny proniklo dost světla letní noci, aby se mohl v šeru rozkoukat. V jednom rohu rozeznal ženskou siluetu. Patřila vězenkyni.

Seděla na hliněné podlaze s nohama rozpláclýma na zemi a skláněla se nad tácem s jídlem jako hadrová panenka. V malé ruce držela kousek chleba a bramborovou slupkou k němu mačkala rybí kůži. Pak to všechno zdvihla k ústům a začala svědomitě žvýkat. Nato se napila z plechového hrnku a zavzdychala. V tu chvíli Fridrikovi připadalo, že lidského neštěstí viděl víc než dost. Šátral po okénku, aby ho zasunul, ale místo toho udeřil rukou do stěny, až to zadunělo. Dívka v rohu si ho všimla. Vzhlédla k němu a podívala se mu přímo do očí. Usmála se a její úsměv zdvojnásobil všecko štěstí, co ho na světě je.

Ale ještě než Fridrik stačil kývnout na pozdrav, zmizel úsměv dívce z tváře a vystřídala ho maska tak strašlivá, až se Fridrik rozplakal.

Překlad © Marta Bartošková
Vyšlo v časopise Host v únoru 2007
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem překladatelky a časopisu Host

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2773x

katalogy

Inzerce
Inzerce