Lepape, Pierre: Země literatury

Lepape, Pierre
Země literatury

recenze literární věda

Souhrnné, nově zpracované a tudíž i věrohodné dějiny francouzské literatury nám v Čechách chyběly. Nakladatelství Host přišlo s řešením – nabízí překlad objemné knihy, která ve Francii vyšla roku 2003. Jde o dílo velmi zajímavé a fundované, všechna očekávání však splnit nemusí. Potěší zejména ty, kdo chtějí literaturu učit, studovat anebo objevovat trochu jinak, než u nás bývá zvykem.

Pierre Lepape: Země literatury, z franc. orig. Le Pays de la littérature přel. Nora Obrtelová, Host, Brno 2006, 520 stran

Souhrnné, nově zpracované a tudíž i věrohodné dějiny francouzské literatury nám v Čechách chyběly. Nakladatelství Host přišlo s řešením – nabízí překlad objemné knihy, která ve Francii vyšla roku 2003. Jde o dílo velmi zajímavé a fundované, všechna očekávání však splnit nemusí. Potěší zejména ty, kdo chtějí literaturu učit, studovat anebo objevovat trochu jinak, než u nás bývá zvykem.

Co všechno mají k dispozici na téma historie francouzské literatury ti, kdo třeba jen občas potřebují nastudovat určitého autora, dílo, téma nebo vymezené časové období anebo jen ověřit určité údaje? Nejznámější, třísvazkový monument editora J. O. Fischera je sice podrobný, ale bohužel natolik cenzurovaný a poplatný tomu, co se v době jeho vzniku smělo, že dnes krajně nespolehlivý. Jiné publikace naopak nabízejí jen dílčí soubory studií či publicistických článků velkých znalců francouzské literatury, překladatelů, redaktorů a dnes i pedagogů (Václav Jamek, Jiří Pelán). Nedávno vydaný Slovník francouzsky píšících spisovatelů (nakl. Libri) přináší jen ty nejzákladnější údaje. Studie Václava Černého jsou dostupné už asi jen v knihovnách, Šrámkova „kostka“ je spíše přehledovým dílem... Naopak Lepapovy poněkud netypické dějiny zabíhají do podrobností a přinášejí souvislosti, jaké český čtenář či student dosud těžko získával. Literatura je v této knize představena z nezvyklých a neznámých úhlů.

Země literatury je publikace, která představuje francouzskou literaturu z pohledu „zevnitř“. Pro nás neobvyklá a netradiční navíc tím, že její autor Pierre Lepape je sice nedostudovaný literární teoretik či historik, zato ale jeden z nejznámějších literárních kritiků – novinářů. Psal a píše pro literární přílohu deníku Le Monde či časopis Magazine littéraire, tedy media s nejlepším renomé. Přestože Lepapovy dějiny pokrývají období od roku 842 až do 60. let minulého století, nenabízejí systematický, přesný a vyčerpávající průřez veškerou literární tvorbou, nesnaží se ani škatulkovat a hodnotit, neukazují autory podrobně. Lepape si vybírá. Volí si osobnosti, díla i souvislosti, jak se mu hodí a líbí.

Země literatury jde sice dějinami takřka od počátků francouzského písemnictví, spíš ale formou procházky s občasnou zastávkou u nějaké kuriozity. Postupně představuje různé velikány – básníky, prozaiky, dramatiky, myslitele – ale nezaměřuje se na suchý přehled biografie a výčet jejich děl. Lepape nestaví na medailonech jednotlivých osobností, nevypočítává útrapy překonané v dětství, aby mohl dospět k shrnutí pozdějších tvůrčích úspěchů. Lepape propojuje dějiny, politiku a osobní příběhy spisovatelů, překlenuje různé detaily, vyzobává zajímavosti, a tak vytváří skutečně poutavé – i když jen kusé vhledy do okolností životů a tvorby anebo recepce díla jistých autorů, do příčin a někdy i poměrně nedůležitých souvislostí a různých důsledků utváření literárních skupin nebo proudů. Výsledkem je poučné, místy až napínavé čtení, jež vedle toho, že čtenáře obohatí, dokáže v něm probudit i touhu dozvědět se víc než jen ten obvyklý povinný seznam názvů a pár klasifikujícíh frází.

Jako studijní příručka pro naše školometské požadavky asi tato publikace nepostačí, zato určitě poslouží jako výborná návnada pro pátrání v zákulisí literatury, v pozadí osudů jednotlivých autorů, v souvislostech vzniku určitých knih či přidělení jistých ocenění, v prazákladech mnoha literárních a společenských afér. Například v kapitole o Montaignovi a jeho Esejích nebude převyprávěn obsah – jaksi se počítá s tím, že čtenář těchto dějin literatury ví, o jaké dílo jde, a možná je i četl… Namísto toho se nabízí poutavý rozklad o genezi slavných Esejů, o příčinách a okolnostech vzniku díla. Po nutném úvodu, kde jsou představeni Michel de Montaigne a jeho přítel Étienne de La Boétie, se tedy autor věnuje zejména důsledkům skonu La Boétiho. O dvě století později, v případě Laclosově (Choderlos de Laclos, autor slavných Nebezpečných známostí), je pozoronost upřena také k rozporuplnému přijetí díla autorovými současníky, dopadům na osobní život spisovatele. Lepape se dobírá důvodů, proč nedokázali Laclosovi odpůrci v dané době jeho pojetí a podání příběhu pochopit. Stejně zajímavé, a často překvapivě poučné a poutavé jsou například pasáže o Balzakovi, Dreyfusově aféře, o Proustovi a počátcích literárních cen, o sporech na sjezdu spisovatelů v Charkově…

Překlad tak objemné knihy nebyl jistě snadnou záležitostí – dějiny mají povětšině spíše dokumentární charakter, spousta údajů se objevuje jen v narážkách a běžný čtenář si sotva uvědomí překladatelčino martyrium nekonečného dohledávání a ověřování. O to smutnější je místy příliš škobrtající český text, jenž neměl odvahu odpoutat se od francouzské větné stavby („Úředník naministerstvu vnitra […], Huysmans byl oblíbený Zolův žák, pokud jde o žánr rozjitřeného naturalismu“, s. 391) a někde zbytečně otrocky převádí francouzské formulace do češtiny („Všechen ten hluk, který se dělal okolo žijícího autora“, s. 388). Rušivým prvkem je třeba převod výrazů jako „redigovat“, „redakce“ (český ekvivalent francouzského „rédiger“, „rédaction“ je nutno hledat jinde!, viz s. 12, 13, 80, 345), nesprávně převedené výrazy jako „stříhat“ („Na prvních korekturách začne Balzac korigovat, přidávat, přemisťovat, stříhat“, s. 341 – mělo být: „V první korektuře začne Blazac opravovat, přidávat, přesunovat, krátit“, případně „škrtat“) – zkrátka chyby, jež se mohly dát vychytat, když už ne ve fázi překladu, pak jistě alespoň osvícenější redakcí textu.

Nutno však ocenit snahu nakladatelství obohatit knihu o údaje užitečné českému čtenáři či uživateli: bibliografické seznamy za každou kapitolou, označené jako „Prameny“, byly doplněny o potřebná hesla zmiňující české překlady literárních děl či studií, o nichž se výše pojednávalo.

 

A na okraj: co všechno mají k dispozici – v češtině – na téma historie francouzské literatury ti, kdo se rozhodli dějiny nastudovat celé nebo jen občas hledají informace o určitém autorovi, díle, tématu či vymezeném časovém období? Bibliografie.

  

© Jovanka Šotolová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 99 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

58%čtenáři

zhlédnuto 2854x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce