Ali, Monica

Ali, Monica

portrét beletrie zahraniční

Aliová se narodila roku 1967 v muslimském Bangladéši, ovšem její rodiče záhy přesídlili do Británie, kde Monica posléze vystudovala Oxfordskou univerzitu. Po absolutoriu se brzy vdala a hned měla děti. Spisovatelku by v ní v tu dobu nikdo nehledal.

Zázrak britské literatury se zadrhl

Pokud bychom měli současnou britskou literaturu charakterizovat jedním slovem, pak bychom zřejmě museli sáhnout k termínu „multikulturní“. Británie už dávno není jen země Angličanů, Skotů či Velšanů, místo, kde se o páté hodině odpolední podává čaj. Díky bohaté koloniální minulosti tu v posledních padesáti letech vzniklo mnoho přistěhovaleckých komunit, které stále zůstávají do značné míry uzavřené vnějším vlivům. Jejich obyvatelé mluví jiným jazykem, jinak se stravují, jinak oblékají. Takový je i svět hrdinů debutu Moniky Aliové, který autorku vystřelil do hvězdných výšin.

Aliová se narodila roku 1967 v muslimském Bangladéši, ovšem její rodiče záhy přesídlili do Británie, kde Monica posléze vystudovala Oxfordskou univerzitu. Po absolutoriu se brzy vdala a hned měla děti. Spisovatelku by v ní v tu dobu nikdo nehledal. O pár měsíců později bylo vše jinak: Aliová psala svůj první román, na nějž už netrpělivě čekal nakladatel, a v roce 2003 ji porotci magazínu Granta zařadili mezi nejnadějnější mladé britské autory. To všechno dříve, než vůbec román Ve čtvrti Brick Lane vyšel.

Touha po práci versus tradice
Jak je možné, že na základě několika kapitol dostala Aliová smlouvu u prestižního nakladatelství, i když předtím nenapsala ani řádku? Ve čtvrti Brick Lane je román, jenž nese jméno slavné stejnojmenné ulice v Londýně. Ta je plná bister a restaurací pro turisty, postranní ulice však tvoří muslimský svět sám pro sebe. Mezi jeho specifika patří mimo jiné úloha ženy jakožto strážkyně rodinného krbu, jež nemá práci, nechodí sama ven, poslouchá svého manžela. Takový je i případ Naznín, jejíž osudy sledujeme od útlého mládí, kdy jí otec v Bangladéši na dálku vybere partnera a pak ji pošle do Londýna. Naznín je zpočátku vzorná, posléze však krůček po krůčku objevuje, že samostatnost není tak složitá. Emancipace pro ni znamená mít vlastní práci, což jí manžel nakonec splní, když jí koupí šicí stroj. Ženy okolo ní takové štěstí nemají: její nejlepší kamarádce Rázíje musí pomoci až mužova nehoda v práci, a dopisy sestry Hasíny, která zůstala v Bangladéši, sice znějí optimisticky, ale mezi řádky cítíme tiché zoufalství. Záchranou Naznín před podobným osudem se nakonec stanou její dcery, které se odmítají podřídit diktátu otce a stanou se klíčem k překvapivému, i když logickému vyvrcholení románu.

Jak utéci vlastnímu stínu
Úspěch debutu znamenal pro Aliovou zároveň hrozbu věčného zaškatulkování mezi etnické autory, kteří budou nadosmrti rozebírat problémy komunity, z níž vzešli. Aliová se však takové klasifikaci nevídaným způsobem vzepřela. Na její druhý román se čekalo tři roky; když vyšel, recenzenti zpola úlevou, zpola zklamáním hlasitě vydechli. Alentejská modř je román, jenž v sobě sdružuje několik volně provázaných příběhů z portugalského venkova. Čas tu plyne pomalu, řešení problémů se vždy odsune na později. Po muslimech ani vidu, ani slechu. Druhá kniha Aliové sice nebyla přijata příliš vlídně, avšak autorka alespoň našla prostor i odvahu k jiným tématům.

 

 

© Richard Olehla 
vyšlo MF Dnes, 14. 7. 2007 
na iliteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem autora­

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3674x

Inzerce
Inzerce