Goldoni na českých jevištích, studie

Goldoni na českých jevištích, studie

přehled beletrie zahraniční

Lze předpokládat, že již za Goldoniho života se jeho hry mohly objevit na repertoáru italských či německých divadelních společností, které kočovaly po našich zemích

Goldoni na českých jevištích

Lze předpokládat, že již za Goldoniho života se jeho hry mohly objevit na repertoáru italských či německých divadelních společností, které kočovaly po našich zemích (např. v sezóně 1771/72 měly Goldoniho hry velký úspěch v pražském divadle v Kotcích). Pokud však budeme sledovat přítomnost Goldoniho na stálých českých scénách, musíme si několik desetiletí počkat. V Praze, tradičním centru divadla v českém jazyce, se Goldoniho hry v letech 1827-1829 několikrát ocitly na scéně Stavovského divadla - byly to komedie Kuliferda a Trufaldýn, sloužící dvou pánů, adaptace Jana Nepomuka Štěpánka připravené podle německých překladů. Avšak až do poloviny 20. století byl nejen Goldoni, ale celá italská činohra na našich jevištích spíše výjimkou. První autentická, i když Vrchlickým krkolomně přeložená, Goldoniho hra inscenovaná v českých zemích je zřejmě Mirandolina, která se hrála v Národním divadle v Praze v roce 1893. Nejstarší Goldoniho inscenací na Moravě je Veselý švec, adaptace komedie Quattro Donne cambiate z pera Gustava Miškovského, uvedená v brněnském divadle Na Veveří v roce 1893.

Za první republiky a za 2. světové války se již naštěstí objevují Goldoniho inscenace založené na důvěryhodném scénáři, benátský dramatik však zůstává autorem poměrně marginálním. Pokud jde o italskou dramatiku, v oblibě ho o mnoho překonává Luigi Pirandello i autoři tehdejšího divadelního konzumu Dario Niccodemi nebo Aldo De Benedetti.

Když vítězství pracujícího lidu v roce 1948 dalo velký impuls k rozvoji divadelnictví a k posílení činohry, která se stala hlásnou troubou vládnoucí třídy, nastala pro Goldoniho rozhodující chvíle. Stal se ideologicky výhodným, lidovým klasikem a v četnosti inscenací se vyšvihl až na úroveň Shakespeara a Molièra. Na Moravě dokonce dochází v prosinci roku 1948 k dramaturgicky velmi kuriózní situaci: až do března 1957, po téměř devět let, se hraje z italského repertoáru výlučně Goldoni (14 inscenací!).

Goldoni je pro socialistický režim ideálním autorem: kromě toho, že je zábavný, zdá se být hlasem prostého lidu proti útlaku nadřazených tříd. V programech k inscenacím Sluhy dvou pánů se dočteme, že Goldoniho komedie je vlastně společenskou kritikou kapitalistického světa Benátek, že Pantalone je pravzor měšťáctví, Doktor intelektuálské nafoukanosti, zatímco Truffaldino, zástupce lidového stavu, je přirozeně vtipný, mazaný, neformální a chytřejší než pán, že od Truffaldina je jen krok k předrevolučnímu Figarovi (např. Jan Pokorný v programu ND Praha, 1950).

Ač se komunistická kritika snažila podstrčit Goldoniho komediím revoluční sémě, ve skutečnosti Goldoni vidí společenskou realitu jako pragmatik – konstatuje situaci, jak ji vidí svým realistickým, věcným pohledem, ale ani v nejmenším ho nenapadá daný řád měnit: lid je tu od toho, aby pracoval a těšil se ze svých radostí, zatímco ekonomickým tahounem a základem společnosti je buržoazie, která ve vedoucí úloze nahradila zlenivělou a zdegenerovanou šlechtu. Goldoni považuje za nezbytnou konsolidaci společnosti, ve které má každý vymezenou roli, založenou na pevných morálních a společenských pravidlech dovolujících pokojné soužití kolektivu. Nic není vzdálenějšího Goldoniho v zásadě konzervativnímu myšlení než idea nadvlády pracující třídy. Dokonce lze říci, že Goldoniho pohled nemá daleko k jakémusi sentimentu a idealizaci prostého lidu, jak k tomu měl ostatně později tendenci i italský neorealismus.

Zdaleka nejpopulárnějšími Goldoniho hrami jsou u nás komedie Sluha dvou pánů, Paní hostinská (známá i pod titulem Mirandolina) a Poprask na laguně. Dvě prvně jmenované hry byly na českých jevištích známy již za první republiky (Sluha dvou pánů, jak jsme viděli, dokonce již v 19. století) a také ve světě patří k nejuváděnějším Goldoniho hrám, zatímco sláva té třetí je spíše českou specialitou.

V Itálii, kde se netěšil zdaleka takové pozornosti, jak bychom čekali, vdechl Goldonimu nový život vdechl v roce 1947 Giorgio Strehler, když v milánském Piccolo Teatro inscenoval Sluhu dvou pánů po dlouhém a pečlivém filologickém studiu a mu vrátil podobu, jakou měl v mysli sám autor.

U nás přichází goldoniovský boom začátkem 50. let, kdy si preference režimu pro něj vyžádá moderní překlady, použitelné pro současná jeviště. Krátce po sobě jsou nově přeloženy všechny hlavní Goldoniho komedie. Sluha dvou pánů zaujme v roce 1950 hned pět divadel, z nichž největšího úspěchu s touto hrou zaznamenalo Národní divadlo v Praze (v režii Karla Dostala a překladu Jaroslava Pokorného). Nadšení z nového objevu ještě nestačilo vyhasnout, když v roce 1954 vzniká nový překlad (Jana Vladislava) a důležitá inscenace Paní hostinské (v režijním tandemu Hráská-Adámek) v Realistickém divadle v Praze a zejména přichází chvíle Poprasku na laguně (v překladu Jana Vladislava), který v československé premiéře nabídlo 1. 10. 1954 divadlo v Šumperku (v režii Jiřího Škobise) a čtrnáct dní poté pražské Divadlo S. K. Neumanna (v režii Evžena Sokolovského).

Úspěch zmíněných komedií otevřel dveře na socialistická jeviště i dalším kusům. Jindřich Černý ve své monografii o Goldonim uvádí, že v období 1950-1961 měly největší úspěch následující kusy: Sluha dvou pánů (595 představení), Paní hostinská (587), Poprask na laguně (582), Čtyři hrubiáni (372), Benátská vdovička (287) a Lhář (267). Goldoniho obliba se však neomezuje na 50. léta: v každé dekádě, až do Listopadu, je na jevištích přítomna alespoň desítka jeho komedií a obecně Goldoni tvoří v našich divadlech téměř polovinu veškerého italského repertoáru.

Ve svobodných polistopadových poměrech se zpestřuje repertoár a divadla nemusejí svoji dramaturgii zdůvodňovat stranickým funkcionářům. Zase je ovšem třeba naplnit kasu, a proto se sází na jistotu a uvádějí se pouze ty nejznámější a nejprověřenější kusy (Sluha dvou pánů a Poprask na laguně).

Charakteristickým rysem české inscenační praxe je Goldoniho zhudebňování. Velmi často byly Goldoniho činohry doplňovány hudebními vložkami, které někdy dokonce převážily. První hudební adaptací byly Hoffmeistrovy na poetice karnevalu založené Zpívající Benátky (1932) s hudbou Jaroslava Ježka, vycházející ze hry Kavárnička. V roce 1941 pak Miloš Hlávka ještě zhudebnil pod názvem Benátská maškaráda oblíbenou hru Lhář.

 

Bibliografie: 
 J. Černý, Carlo Goldoni, Dilia, Praha 1963.

Z. Digrin, Goldoniho sezóna v Praze, in J. Černý (vyd.), Divadlo v Kotcích, Panorama, Praha 1992, s. 127-147.
J. Pokorný, Goldoni in Cecoslovacchia, "Studi Goldoniani", I, 1968, s. 60-66.
J. Špička, Italské divadlo na Moravě v 19. a 20. století, in G. Cadorini – J. Špička (vyd.), Humanitas Latina in Bohemis, Albis-Fondazione Cassamarca, Kolín-Treviso 2007, s. 253-262.

Tento příspěvek vznikl v rámci grantu GAČR 405/05/2725 „Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských divadelních scénách“.

© Jiří Špička

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3974x

Inzerce
Inzerce