Goldoni, Carlo

Goldoni, Carlo

studie beletrie zahraniční

Mnohým jistě nebude jméno Carla Goldoniho znít cize. Těm, kteří váhají, stačí napovědět dvěma jeho tituly – Sluha dvou pánů a Poprask na laguně.

K letošnímu 300. výročí narození Carla Goldoniho (25. 2. 1707 – 6. 2. 1793)

Mnohým jistě nebude jméno Carla Goldoniho znít cize. Těm, kteří váhají, stačí napovědět dvěma jeho tituly – Sluha dvou pánů a Poprask na laguně – a je jasno. Vždyť kdo by neznal inscenaci prvního titulu s Miroslavem Donutilem v roli Trufaldýna či druhého titulu s Viktorem Preissem v roli Pantalona, které již několikrát vysílala Česká televize. Navíc se obě hry s velkým úspěchem často hrají na různých českých jevištích.

Goldoni byl nejvýznamnějším italským dramatikem 18. století a zakladatelem moderního, nejen italského divadla. Narodil se v roce 1707 v Benátkách, kde také prožil nejdůležitější období svého života, ačkoli jej události zavlály na mnoho jiných míst a donutily ho strávit zbytek života ve Francii, kde také zemřel. V dětství často následoval na cestách otce, který se kvůli pracovním povinnostem zdržoval mimo Benátky. Nejprve do Perugie, kde malý strávil tři roky v jezuitské koleji. Odtud putoval do Rimini na kolej dominikánů za studiem filozofie. Během druhého roku studia se zde seznámil s herci, s nimiž pak uprchl na bárce do Chioggi za matkou. Jedná se o známou epizodu Goldoniho života, na kterou i on nostalgicky vzpomíná ve svých Pamětech. Rodina mu tento nerozvážný čin brzy odpustila a Goldoni se vydal tentokráte do Pavie na studia práv. Ve třetím ročníku musel z města uprchnout kvůli své satiře proti pavijským ženám, která pobouřila tamní vážené rodiny. Po náhlém úmrtí otce se však ke studiu práv vrátil a absolvoval jej nakonec na univerzitě v Padově.

Goldoniho divadelní život nabral obrátky v momentě, kdy se v Miláně seznámil s Giuseppem Imerem, šéfem divadelní společnosti San Samuele, s níž se Goldoni vrátil do Benátek. Pro představení společnosti psal intermezza, která byla vkládána mezi jednotlivé akty tragédií a dramat a dokázala přitáhnout do hlediště početnější publikum. Během působení v této společnosti se při cestě do Janova seznámil i se svojí budoucí ženou Nicolettou Conio, která mu zůstala oporou po celý život.

V roce 1738 Goldoni napsal první komedii, která již předznamenává jeho divadelní reformu. Je to Momolo Cortesan (Dvořan Momolo), v níž opouští strukturu komedie dell’arte postavenou na několika stálých postavách-maskách a na improvizaci herců, které je představují. Jeho text je pro herce závazný, musejí se jej naučit nazpaměť a opustit tak pole improvizace. Pro Goldoniho byly nesmírně důležité schopnosti a dovednost samotných herců, při psaní her bral proto v potaz herecký fond, který měl právě k dispozici.

Z osobních důvodů Goldoni opustil Benátky a usadil se v toskánské Pise. Pracoval tu jako advokát, ale brzy poznal divadelní společnost Girolama Medebacha, pro kterou psal po večerech hry. Il servitore di due padroni (Sluha dvou pánů, č. 1950) měl velký úspěch a Goldoni tak pokračoval v psaní: vznikly hry Tonin Bellagrazia (Toník Bellagrazia), Vedova scaltra (Vtipná vdova, č. 1954, též Vdovička), Putta onorata (Řádná holka, č. 1965), první Goldoniho komedie z lidového prostředí psaná v dialektu. Medebachovi se Goldoni zavázal na čtyři roky s tím, že každý rok napíše deset komedií. S jeho společností se také opět vrátil do Benátek, kde hráli na půdě divadla Sant’Angelo. V této době vznikly hry: La bottega del caffè (Kavárnička, č. 1953), I petegolezzi delle donne (Treperendy, č. 1961), La locandiera (Mirandolina, č. 1953, též Paní hostinská). Hrdinka posledně jmenované hry, hostinská Mirandolina, bývá považována za nejživější ženskou postavu Goldoniho divadla.

Když skončila smlouva s Medebachovou společností, navázal Goldoni desetiletou spolupráci s benátskou divadelní společností San Luca (nazývanou také San Salvador). V té době byl již slavný v Benátsku, Toskánsku, Janově, a dokonce i ve Vídni se hrály v překladu jeho hry. Slavný učenec Scipione Maffei jej poctil označením „italský Molière“, od parmského vévody se dočkal titulu „poeta“, který kromě prestiže znamenal také určitou penzi a tedy finanční zajištění, slova chvály měl pro něj také Voltaire ve Francii.

V Benátkách však Goldoni musel bojovat s rivaly. Těmi nejvýraznějšími byli Carlo Gozzi a Pietro Chiari, zastánci tradiční komedie dell’arte a pohádkových příběhů, kritici Goldoniho novátorských snah. Rozhořel se boj mezi „goldonisty“ a „chiaristy“, tedy mezi zastánci jednoho a druhého pojetí divadla. V Prologo apologetico (Apologetický prolog), jakési polemice s Chiariho kritikou, Goldoni vysvětluje svůj názor na divadelní tvorbu (viz dále). I přes tyto boje psal další hry a ocitá se na svém tvůrčím vrcholu. Vznikají I Rusteghi (Neotesanci, č. 1954, též Hrubiáni), Sior Todero Brontolon (Pan Todero Brumla aneb Starý protiva, č. 1957), Baruffe Chiozzotte (Poprask na laguně, č. 1954).

Zlomem v Goldoniho životě byl odjezd z Benátek do Paříže roku 1762, po němž se z různých důvodů do rodného města již nikdy nepodíval. V Paříži spolupracoval na nových inscenacích v Comédie Italienne (Italské komedii), a ačkoli se mu město líbilo, nedařilo se mu zde prosadit svoji divadelní reformu. Herci odmítali učit se texty nazpaměť a místní publikum si tu žádalo divadlo masek, tj. komedii dell’arte.

Goldoni byl povolán do Versailles jako učitel italštiny královských dětí, nejprve v roce 1765, pak znovu o deset let později. Za učení dostával penzi, která mu ale byla revolučními demokraty odebrána. Mezitím, v roce 1784, začal psát francouzsky své Mémoires (Paměti, č. výbor 1957), o devět let později v Paříži ve skromných poměrech skonal.

Goldoni byl především „básníkem“ lidových Benátek, náměstíček a uliček obývaných gondoliéry, pradlenami, služkami, trhovci a také drobnou buržoazií. Zobrazuje prostý lid nikoli jako objekt posměchu, ale s upřímným zájmem o jeho problémy, radosti a vášně. Každého člověka Goldoni znázorňuje nikoli v abstraktních souvislostech, ale v konkrétním čase a na konkrétním místě, v konkrétní historické a sociální situaci. Nesnaží se na divadle předvést žádnou lekci morálky, ale přivést na jeviště živé postavy a propojit tak divadlo se světem.

Kromě lidových vrstev Goldoni sympatizuje i se světem měšťanské vrstvy osvícenské doby, věří v její rozum a praktičnost. U měšťanů vychvaluje jejich pracovitost, u šlechty kritizuje její zahálku. Zajímavá je Goldoniho práce s jazykem a dialekty, které napomáhají k vykreslení místního a sociálního původu postav.

S úsilím o věrohodnost a přirozenost souvisí také odstranění masek komedie dell’arte, eliminace vulgárních projevů herců, používání umírněného, nikoli přehnaného tónu, stavění zápletky na pravděpodobných a skutečných příbězích, vyškrtnutí absurdních situací. Klíčovým byl fakt, že to byl autor, kdo měl herci předložit jasně daný, limitující text, a zabránit mu tak v improvizaci a v posunu celkového vyznění hry jinam, než kam směřoval původní autorův záměr.

Svou poetiku, shrnutou již do polemického spisu Apologetický prolog, Goldoni rozvinul ve hře Il teatro comico (Divadlo komedie), která je ve skutečnosti jakýmsi divadlem na divadle, tedy formou umožňující Goldonimu plně vysvětlit své postoje, názory, divadelní metodu divákovi přímo a srozumitelnou formou. Koncepce, které se má dramatik při tvorbě držet, je vybudována na jednoduchém principu: komedie má být zrcadlem skutečného světa. A Goldoni se tohoto principu při psaní držel. Svědčí o tom i fakt, že jeho hry, zachycující opravdové lidské radosti, strasti a neřesti, konstantní bez ohledu na historickou dobu, jsou aktuální i dnes a s úspěchem se mnohé z nich stále hrají na světových jevištích.

Na závěr se ještě zmiňme o inspiraci, kterou byl Goldoni pro svět hudby – z jeho komedií byla často vytvářena libreta pro zpěvoherní žánry. Oblíbeným Goldoniho skladatelem byl Baldassarre Galuppi, výrazný představitel komické opery, tzv. opera buffa, který zhudebnil více jak dvacet Goldoniho libret, např. Il mondo della luna (Svět na měsíci) nebo Il paese della cuccagna (Země hojnosti). Mezi známými skladateli nechyběli Antonio Vivaldi (opera buffa Aristide), Antonio Salieri (Paní hostinská), Franz Joseph Haydn (Lékárník), nebo i Wolfgang Amadeus Mozart, který použil upravené Goldoniho libreto La finta semplice (Falešná prosťačka).

Bibliografie:
www.classiciitaliani.it/index100.htm - stránky v italštině věnované „Projektu Goldoni“ s několika teoretickými statěmi o Goldoniho tvorbě.
"Sipario", září 1993, č. 537 (monotematické číslo divadelního měsíčníku věnované Goldonimu).
De Caprio, V.; Giovanardi, S.: I testi della letteratura italiana. Dal Cinquecento al Settecento, Einaudi Scuola, Milano 1994, s. 1187–1194.

 

 

© Věra Suková

Diskuse

Vložil: kaatka, 05.06.2008 12:05
Goldoni, Carlo
prosimvas proc nemate sluhu dvou panu?????
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 10567x

Inzerce
Inzerce