Ginz, Petr: Praags dagboek 1941-1942

Ginz, Petr
Praags dagboek 1941-1942

kritika překladu překlad

V březnu 2007, s měsíčním zpožděním, vyšel pod titulem Praags dagboek 1941-1942 nizozemský překlad deníku Petra Ginze. Opožděné vydání bylo způsobeno tím, že nakladatelství Manteau z Antverp se z nejasných důvodů rozhodlo pro překlad z německé verze. Ginzova sestra Chava Pressburger, která vlastní autorská práva, se o tom dozvěděla až ve chvíli, kdy už byl překlad údajně hotový.

Deník Petra Ginze v nizozemském překladu
Chava Pressburger: Deník mého bratra, Trigon Praha, 2004
Petr Ginz: Prager Tagebuch 1941-1942, Berlin Verlag, 2006, přeložila Eva Profousová
Petr Ginz: Praags dagboek 1941-1942, Manteau Antwerpen, Ambo/Anthos Amsterdam, 2007, z němčiny přeložil Ed Franck

V březnu 2007, s měsíčním zpožděním, vyšel pod titulem Praags dagboek 1941-1942 nizozemský překlad deníku Petra Ginze. Opožděné vydání bylo způsobeno tím, že nakladatelství Manteau z Antverp se z nejasných důvodů rozhodlo pro překlad z německé verze. Ginzova sestra Chava Pressburger, která vlastní autorská práva, se o tom dozvěděla až ve chvíli, kdy už byl překlad údajně hotový. Stanovila si podmínku, aby text ještě někdo přehlédl podle českého originálu. V lednu 2007, kdy byl překlad ve stádiu tiskových korektur, se ukázalo, že nakladatelství tuto podmínku nesplnilo. Pod tlakem švýcarské literární agentury Liepmann, která knihu zastupuje (obhospodařuje mimochodem i zahraniční vydání Deníku Anne Frankové), nakladatelství vydání odložilo a text přece jen ještě nechalo zredigovat – kvapné práce se nakonec ujala studentka Vysoké školy překladatelské v Gentu.

Vydání je projekt nakladatelství Manteau ve spolupráci s amsterodamským nakladatelstvím Ambo/Anthos, které zajišťuje distribuci v Nizozemsku. Obě nakladatelství mají dobré jméno – Manteau existuje už od roku 1938 a je spjato se jmény význačných nizozemsky píšících autorů (Louis Paul Boon, Hubert Lampo, Jeroen Brouwers atd.). Ambo/Anthos se soustřeďuje na překladovou literaturu a vydává např. knihy Milana Kundery, Josefa Škvoreckého či Jáchyma Topola. Právě tato specializace na překlady a dobrý přehled o nizozemských překladatelích z příslušných jazyků by měly vyvážit nedostatek podobných zkušeností v Manteau. Nizozemsko a Vlámsko totiž tvoří jednu jazykovou oblast a je zvykem, že překlady se pořizují a vydávají především v Nizozemsku a do Vlámska se pak distribuují.

Autorem překladu je Ed Franck, vlámský dětský autor, který vystudoval angličtinu a nizozemštinu. Ginzův deník je zřejmě jeho první překlad z němčiny. Nizozemské vydání provázela reklamní kampaň u českého titulu nebývalá – např. v předním amsterodamském knihkupectví Scheltema zaplňovaly výlohu velké propagační plakáty, uvnitř ihned padl do oka stolek, na němž se vršila pěkně vypravená vázaná kniha s mnoha dokumentárními fotografiemi a dalším obrazovým materiálem (předmluvu napsala Mirjam Presslerová, německá autorka současné kanonické verze Deníku Anne Frankové, a Jonathan Safran Foer). Otázka však je, zda čtenář dostane za 19.95 eur i kvalitní překlad, který by vystihoval originál.

Připomeňme si stručně, o jaký text jde. Petr Ginz (Praha 1928 – Osvětim 1944) byl jako syn židovského otce ve čtrnácti letech (v říjnu 1942) deportován do Terezína. Literárně i výtvarně nadaný chlapec tam založil a redigoval časopis Vedem. V září 1944 byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde zahynul v plynové komoře. Deník zachycuje jeho poslední rok v Praze. Je to prostý a lakonický záznam každodenního života - Petr Ginz ho nepsal s úmyslem text jednou zveřejnit. Je to dobový dokument, v němž reálie – tedy místo děje, ale i celkové okolnosti v obsazené Praze, heydrichiáda, transporty do Terezína a do Polska, činnost Židovské náboženské obce atd. – hrají klíčovou roli.

Hned v prvním deníkovém záznamu (který je ostatně v knize k nalezení i jako faksimile) líčí Petr Ginz povinnost nosit židovskou hvězdu. S humorem sobě vlastním uvádí, kolik „šerifů“ na ulici napočítal, a dodává, že „Dlouhá třída je nazvána ,Mléčnou dráhou‘“. V nizozemské verzi tato věta prostě udává překlad Dlouhé třídy do nizozemštiny – „Dlouhá třída heet nu Lange Laan“. („Dlouhá třída se teď jmenuje Dlouhá třída.“). Tento příklad současně naznačuje základní slabiny překladu: Ed Franck nemá příliš překladatelských zkušeností (rozhodně ne s překládáním z němčiny), navíc nezná prostředí a reálie. Na dalších příkladech se ukáže, že má – u spisovatele kupodivu – i určité potíže s mateřštinou (ovšem tyto chyby padají částečně na hlavu redaktora, pokud tedy kromě zmíněné studentky text vůbec někdo ryze jazykově redigoval: uvádět jméno redaktora v tiráži totiž není v nizozemských vydáních zvykem). Spěšná redakce byla pro studentku zřejmě příliš velké sousto.

Pokusme se nastínit, v čem spočívá nízká úroveň tohoto překladu.

MÍSTA
Překladatel nezná Prahu (ani Českou republiku) a nenapadlo ho vyhledat si alespoň mapu, případně turistického průvodce, nebo názvy s někým konzultovat. A tak v knize procházejí lidé „Klárovem“ („door Klárov“) nebo dojdou „až do Perštýna“ („tot in Perštýn“). Pro Václavské náměstí používá německo-nizozemský hybrid „Wenzelplein“ (v nizozemštině je běžné „Wenceslasplein“), pro Karlův most „Karlbrug“ (místo „Karelsbrug“), pražská nádraží (Denisovo, Wilsonovo, Masarykovo) překládá „Station Denis“ atd., jako by Denis, Wilson a Masaryk byly pražské čtvrti. Brno je „Brünn“ (nizozemský čtenář netuší, o které město jde). Obec Neveklov (poblíž Benešova) se v překladu změnila na označení rodiny („het gezin Neveklov“ – „rodina Neveklovova“). Terezínem protéká řeka „Odra“. Kvizu pro znalce Prahy se v překladu blíží následující pasáž:

„Musíme strašně obcházet Národní třídu. Jdeme Truhlářskou, přes Hybernské (Republiky) náměstí, kolem Bambina, kolem mincovny, přejdeme na druhou stranu, kde se prodávají kufry, jdeme kol Sv. Havla, Šela, přes Zelený trh, kolem Martina ve zdi, policejní ulicí a tunýlkem pod Národní třídou.“
„We moeten met een grote boog om de Rijksweg heen lopen. We nemen de Truhlářskástraat, steken het Hybernerplein (vroeger het Plein van de Republiek) over en lopen dan langs Bambino en de munterij. Op de plek waar de reiskoffers verkocht worden steken we de straat over, lopen langs de Sint-Gallinikerk en Šela, steken de Koolmarkt over, lopen langs de heilige Martin-in-de-muur, door de Bartholomeussteeg waar de politie gehuisvest is, en uiteindelijk via de kleine tunnel onder de Rijksweg door.“

Název „Rijksweg“ („Říšská silnice“) nelze najít na žádném plánu Prahy – že se tím myslí Národní třída, víme jen díky českému originálu; „Hybernerplein“ je opět hybridní tvar (jinde v textu se ve spojení s ulicí používá tvar „Hybernská“, ovšem Hybernské nádraží je pro změnu „station van Hybernský“ – tedy „nádraží Hybernského“); sv. Havel se do nizozemštiny překládá (když už se překládá) jako „Sint-Gallus“; „Šela“ - první pád je zřejmě „Šelo“ nebo „Šel“, profesionální překladatel by si to vyhledal v dobových pramenech; „de Koolmarkt“ znamená „Zelný trh“, Ginz však píše „Zelený trh“; ze sousloví „de heilige Martin-in-de-muur“ nizozemský čtenář nepochopí, že jde o kostel; „de Bartholomeussteeg“ („Bartholomeusova ulička) – jde tu samozřejmě o Bartolomějskou, ale pod uvedeným názvem ji nikdo na plánu Prahy nenajde.

Jinde v textu narazíme na ulici „Grachtstraat“ – jen pohledem do českého textu zjistíme, že to mají být Příkopy (v popisce fotografie se však uvádí „Na Příkopechstraat“). Výše zmíněná Dlouhá třída („Lange Laan“) se jinde v textu vyskytuje také ještě v podobě „Langestraat“ a o několik řádků níž jako „Dlouhástraat“. Podobně je tu „Balbínstraat“, ale „Resslovastraat“ – proč tedy ne „Resslstraat“ (nebo naopak „Balbínovastraat“)? Překladatel se zaplétá tím, že německé názvy (které jsou v Praze historicky podložené) překládá do nizozemštiny. V nizozemském kontextu by přitom bylo přirozené, aby důsledně uváděl české názvy ulic (a jen u turisticky známých míst jako už zmíněné Václavské náměstí používal názvy, které jsou zažité v nizozemštině).

S tímto jevem – tedy že pražské ulice měly i německé názvy, částečně historické, částečně zavedené za protektorátu – si překladatel zjevně neví rady. A tak když se v poznámkách tyto názvy uvádějí, aby se upozornilo na skutečnost, že všechny nápisy musely být v té době dvojjazyčné, překládá Ed Franck zcela nesmyslně např. „Regnartgasse“ do nizozemštiny a vzniká mu z toho „Regnartsteeg“ („steeg“ je sice podle slovníku jeden z možných překladů slova „Gasse“, ale znamená především úzkou uličku – ze všech pražských ulic tak v překladu vznikají „uličky“).

NĚMČINA
Překladem z němčiny se zcela stírá, kdy Ginz zachovává německá slova, což má velký význam pro vylíčení dobové atmosféry: „Hilfsdienst“, „Obergruppenführer“, v deníku vložený dvojjazyčný leták: „An Dich, Prager Hausfrau – Pražské hospodyňky!“, nálepky „Treuhandstelle“ na opuštěném bytě, scéna v tramvaji, kdy Němec Petra Ginze vyhodí: „Řekl Heraus! Ven! Po pořádku jak se to patří, nejdříve německy, pak česky, a já musel ven;...“, otázka jiného německého důstojníka „Hast du gelacht?“ – Franck to všechno šmahem převádí do nizozemštiny. Jen v případě žalmu, který nacvičují ve škole, je u nizozemského názvu odkaz k poznámce pod čarou, že v originále se název uvádí německy. Ve větě „odpoledne jsem začal překládat povídku ,Die Nacht auf dem Walfisch‘ od Gestäckra“ se převedením názvu do nizozemštiny zamlží, o jaký překlad vlastně šlo. Franck zachází tak daleko, že překládá i v nizozemštině obecně používaný název „Hitlerjugend“ („Hitlerjeugd“) nebo Wannsee („Wannmeer“) - místo konání nechvalně proslulé konference v Berlíně- , což má téměř komický účinek.

Jindy Franck z němčiny překládat zapomíná, a tak se z dřevěného mostu stane „Holzbrug“ (tedy „Holzův most“), z „šestáku“ zase „tienpfennikstukken“ (tedy „desetipfenikové mince“), i když se na jiném místě líčí čerstvě zavedené protektorátní koruny. Že se koruna skládá z haléřů, Franckovi v každém případě ušlo, a tak „kupon ,Trigo‘ soutěže za 20 h“ stojí v překladu 20 korun, los za 50 haléřů je za 50 centů. V popisce fotografie najdeme označení „Jungmannplatz“. Barometr „čapí nůsek“ (tedy barometr, kde semínko kakostu reaguje na vlhkost vzduchu), nazývá Franck „Wiesen-Storchschnabel“, i když se tato rostlina nizozemsky jmenuje „beemdooievaarsbek“.

Pro Terezín se v nizozemštině běžně používá název „Theresienstadt“ (podobně jako pro Osvětim „Auschwitz“). Překladatel se však rozhodl, že tento zavedený název omezí na průvodní texty a ve vlastním deníku zachová český název „Terezín“. Píše to sice v poznámce pod čarou, ale důvod pro tuto nedůslednost neuvádí. Podobně najdeme v poznámce pod čarou pro Rohanský ostrov „eiland Rohanský“ a vzápětí „Rohanský-eiland“ – jeden z příkladů, které by mohly nasvědčovat tomu, že text neprošel rukama zkušeného redaktora. Názvy časopisů „Rajská zahrádka“ či „Rozhled“ se uvádějí pouze česky, zato „Malý čtenář“ je přeložen do nizozemštiny (ovšem jako „mladý“) – i zde je důvod nejasný.

LIDÉ, VĚCI, ŠKOLNÍ ZNÁMKY
Franck nechápe okolnosti, v nichž Ginzovi žili (nebo se nad nimi nezamýšlí), a tak nazývá židovskou obec střídavě „Joodse Cultuurgemeenschap“ (Židovské kulturní společenství), „Joodse gemeentehuis“ (Židovská radnice), „gemeente“ (obec), „gemeentesecretarie“ (obecní úřad) – nizozemský čtenář z toho tedy získá dojem, že jde o nejméně dvě různé instituce: nejen o „židovskou obec“ (v nizozemštině existuje ostatně prostě termín „Joodse gemeente“), ale i o „obecní úřad“. „Zřízenec z obce“ je u něj „gemeenteambtenaar“, tedy „úředník obecního (městského) úřadu“. Poznámku „bylo již zatemnění“ překládá jako „už se skoro setmělo“ („toen het al bijna donker was“).

Petr Ginz si do deníku zapisuje školní známky. V překladu narazíme na nejrůznější způsoby převodu: někde se uvádí francouzský (vlámský?) způsob 7/10 a 10/10 (pro 2- a 1), jinde najdeme nizozemský systém (kde jedničce zhruba odpovídá desítka), opět jinde zůstává hodnocení dvoudílné matematické kompozice v české podobě: „2/2“ (což ale nizozemský čtenář interpretuje jako nedostatečnou, čímž se zpochybňuje tvrzení Chavy Pressburger v průvodním textu, že byl Petr Ginz nadaný student). „Početní komposice“ se překládá jako „hodina počtů“ („rekenles“), případně „písemné úkoly“ („schriftelijke taken“), „přírodozpyt“ jako „fyzika“ („natuurkunde“). Větu „Měli jsme test ze zpěvu, který jsem neuměl, avšak byl jsem tak šikovný, že jsem jej opsal.“ překládá Franck „Dnes ráno ve škole písemný test ze zpěvu. Nebyl jsem sice připravený, ale přesto jsem všechno plynně napsal.“ („Vanmorgen op school schriftelijke toets muziek. Ik was er weliswaar niet op voorbereid, maar heb toch alles vlot neergepend.“) „Mám až na dvojku z úpravy, počtů, zeměpisu a zpěvu samé jedničky.“ zní v překladu „Až na osmičku z krasopisu mám z počtů, zeměpisu a zpěvu samé desítky. („Op een acht voor schoonschrift na, heb ik voor rekenen, aardrijkskunde en muziek allemaal tienen.“) Vzniká tím dojem, že měl Petr Ginz ve škole pouze tyto čtyři předměty (a to necháváme stranou, že větě chybí logika).

Kapitola sama pro sebe jsou jména. Petr Ginz označoval rodiny svých tet „Miluškovi“ a „Jiřinovi“. Podobně používal tvar „babičkovi“ a pro rodinu svého strýce „Milošovi“. Překladatel se nenamáhal s hledáním vhodného nizozemského ekvivalentu a k českému tvaru přidává prostě plurálové ´s: „Jiřinovi´s“, „Babičkovi´s“ apod. Vzniká tak gramatický nesmysl, pro nizozemského čtenáře těžko pochopitelný, protože z těchto tvarů nedokáže vydestilovat původní křestní jména (o „babičce“ nemluvě). Navíc je použití nedůsledné: někdy „´s“ vypadne a zůstane jen český tvar, jinde se rozepisuje „rodina strýce Miloše“. Obdobná označení jiných rodin („Levitusovi“ apod.) do nizozemštiny převádí (ale opět ne vždy). U ženských příjmení zachovává ženskou příklonku (což je pro nizozemské čtenáře nepochopitelné – zejména tam, kde se vyskytuje i muž téhož příjmení, např. „pan Mautner“ a „paní Mautnerová“, cizinec nechápe, že jde o manžele stejného jména). Ani to ale nedělá důsledně – například „profesorka Lauscherová“ v textu figuruje i jako „Lauscher“.

Ve světle všech těchto výhrad vypadá poznámka, že se v českých jménech a názvech vyskytují chyby („Ljublaňská“ místo Lublaňská, „Česka Lípa“ místo Česká Lípa apod.), jako maličkost.

Kniha obsahuje velké množství poznámek – jak pod čarou, tak za textem. Chava Pressburger tak vysvětluje různé podrobnosti ze života rodiny, ale také se snaží přiblížit historické a politické okolnosti, v nichž Petr Ginz žil. Ve srovnání s českým vydáním jsou tyto poznámky četnější, zřejmě pod vlivem německého vydání. Překladatel považoval za nutné k tomuto aparátu dodat i několik vlastních příspěvků – např. vysvětlení ke Ginzově větě: „Od tety Hermy jsme dostali takový talířek, který, má-li mléko utíkat, cvrliká.“; překladatelova vysvětlující poznámka zní: „Zřejmě jakýsi plochý kastrůlek k ohřívání mléka.“ Je s podivem, že na rozdíl od většiny ostatních překladatelů této knihy (včetně japonského atd.) Ed Franck nikdy nenavázal kontakt s Chavou Pressburger – jako žijící pamětnice doby i prostředí by mu možná dokázala vysvětlit, o co přesně šlo, a jeho odhadování významu by nebylo potřeba. Jinak ale i zde chybí ruka zkušeného redaktora, a tak sice u jména Bardach najdeme vysvětlivku „Felix Bardach, Petrův spolužák“ (což vyplývá i z textu), zato se nizozemský čtenář nedozví, kdo byl Hácha nebo Machar.

ZTRÁTY
Ve srovnání s českou verzí narazíme na poměrně hojné vynechávky (deníkové záznamy typu „Dopoledne škola, odpoledne doma.“ překladatel zřejmě nepovažuje za dostatečně zajímavé), poznámky o počasí jsou často zkrácené nebo zcela vynechané, např. záznam z 8. října 1941:

„Celý den dost pěkně. Dopoledne ve škole, odpoledne na Maninách. Trhal jsem tam ,divizník‘. Večer tu byla Lianka podívat se na Eviny kresby.“

je stažený do dvou vět:

„Heb vanmiddag na schooltijd in Maniny bij zonneschijn zwarte toortsbloemen geplukt. ´s Avonds kwam Lianka op bezoek, ze wilde Eva´s tekeningen bekijken.“
(„Po škole jsem na Maninách za slunečního svitu trhal květy divizny. Večer přišla na návštěvu Lianka, chtěla se podívat na Eviny kresby.“)

Jiný příklad:

„12. 2. 1942 (čtvrtek)
Dopoledne ve městě, odpoledne u babičky.

13. 2. 1942 (pátek)
Dopoledne s Popperem, odpoledne u babičky.

14. 2. 1942 (sobota)
Dopoledne doma, odpoledne u babičky.“

V nizozemštině stáhl překladatel tyto tři deníkové zápisy do jednoho:

„14. 2. 1942 (zaterdag)
Drie middagen na elkaar bij oma op bezoek geweest.“
(„Tři odpoledne po sobě na návštěvě u babičky.“)

Je v každém případě sporné, zda překladatel smí do takové míry narušovat původní styl textu a „vylepšovat“ ho podle vlastního uvážení. Názory na to se liší, v některých zemích (m.j. i v Německu) se přistupuje k originálu svévolněji než je zvykem jinde, třeba v Nizozemsku. Německý překlad bohužel nemám k dispozici, a tak těžko odhadnout, co vzniklo překládáním z němčiny a co je Franckova osobní iniciativa. Vzhledem k tomu, že tu jde o dokument (a nikde se neuvádí, že by nizozemská verze byla upravená), je takový odklon od originálu nepřijatelný.

Všechny dosud zmíněné připomínky jsou patrné pouze při porovnávání překladu s originálem, případně pro čtenáře, kteří znají Prahu (a těch není v Nizozemsku a Vlámsku zase tak málo). Avšak i ten, kdo srovnávat s češtinou nemůže a Prahu nezná, takže mu Franckovo „virtuální“ dějiště s vymyšlenými místními názvy nevadí, najde v překladu zarážející věci. Ginzova vlastní kniha „Altajský mudrc“ se vyskytuje jednak jako „De wijze van het Altaigebergte“, jednak jako „De wijze man van het Altaigebergte“. Ve výčtu dárků, které Petr dostal k narozeninám, je i kuriózní „mísa na pomeranče“ (ve skutečnosti „pomerančová kůra“), jinde se uvádí jako dárek „Turkse honing“ (doslova „turecký med“, ale nizozemský čtenář neví, co si pod tím představit – co je tak zvláštního na medu z Turecka?, tahavá cukrovinka se totiž nizozemsky nazývá „nougat“). Jsou tu však i vysloveně jazykové chyby – když Petr Ginz zorganizoval loterii na podporu kamaráda a prodával losy, píše Franck důsledně „lotjes“, což je podle nizozemského slovníku Van Dale množné číslo ženského jména Lotje, kdežto tady jde o „lootjes“ (rozdíl není jen v pravopise, ale i ve výslovnosti).

Je nepochopitelné, že renomovaná nakladatelství Manteau a Ambo/Anthos vypustila z ruky takový překladatelský zmetek. Zbývá doufat, že překlady do dalších jazyků budou vycházet prostě z českého originálu a že nizozemský překlad bude – smutný a trapný – unikát.

 

 

© Magda de Bruin-Hüblová
Vyšlo v časopisu Plav 
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky a časopisu Plav

Diskuse

Vložil: Beran, 06.10.2007 13:47
Ginz, Petr: Praags dagboek 1941-1942
Smutný, trapný a z nezbadatelných příčin vzniklý unikát? Neexistuje anticena za překladatelské veledílo? :o) B.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3544x

Inzerce