Nová kniha Edith Hall, profesorky na Royal Holloway, University of London, a spoluředitelky Archive of Performances of Greek and Roman Drama na oxfordské univerzitě, je souborem dvanácti studií, které postupně vznikaly v minulých dvaceti letech. Některé ze studií tu jsou publikovány poprvé (2. The Theatrical Role of Athens, 4. Visible Women: Birth and Family Crisis in Ancient Drama, 11. Casting the Role of Trygaeus in Aristophanes´ Peace). Jiné už publikovány byly (5. Horny Satyrs and  Tragic Tetralogie, 6. Female Personification of Poetry in Old Comedy, 7. Recasting the Barbarian, 8. The Scythian Archer in Aristophanes´ Thesmophoriazusae, 9. Drowning Act: The Greeks, Swimming and Timotheus´ Persians, 10. Singing Roles in Tragedy, 12. Lawcourt Dramas: Acting and Performance). Se studiemi  již publikovanými se tu setkáváme v poněkud nové podobě. Jsou totiž více méně revidovány. Autorka, která o této tematice přednášela při různých příležitostech v Británii i mimo ni na evropských i amerických universitách, pociťovala zřejmě nutnost doplnit studie novými poznatky.

Nové podoby jednotlivých kapitol svědčí o autorčině sebekritičnosti i nadměrném perfekcionismu. Její teoretická východiska i metodologické přístupy jsou přiznaně eklektické, jak sama říká „whenever they seemed to be helpful“ (s. 3). Vzhledem k tomu, že bez problémů přistupuje na stanovisko, že „no one model, metaphor or Tudory can ever be sufficiently nuance to offer a complete understanding of the complex status of ancient dramatic texts as social documents“ (tamtéž), předkládá nám tříšť zajímavých, chytrých, fascinujících a přesně formulovaných postřehů, z nichž se ovšem žádný nový pohled na divadlo neskládá. To ostatně dokazuje sama autorka, která  knihu zakončuje kapitolkou Afterword (s. 393-399). V ní nepodává očekávaný závěr, ale  pouze ještě jednou sumarizuje jednotlivé kapitoly. Její detailní znalost obrovské sekundární literatury (všimněme si, že její Consolidated Bibliography zabírá s. 400-454!) ji vede k permanentní diskusi s jinými badateli, takže texty vlastně nemohou být nikdy dokončené. Svým způsobem se chová jako postdramatický autor či režisér: nejde tu o celek, chybí tu hierarchie a vládne fragmentárnost. A ovšem také čirý ahistorismus, o čemž svědčí již obálka knihy, na níž  text hovoří o „Interactions between ancient Greek drama & society“. Reprodukce pod textem jsou však „Les Comédiens“  Jeana-Leona Gérôma z r. 1877, a to je nepochybně – podle masky a onku – soudobá představa komediantů římských…

© Eva Stehlíková