Konec léta je pro knihy ve Francii tradičně vděčné období. Nakladatelé na období před udělením hlavních literárních cen načasují značné procento produkce. Všichni už stojí v pozoru: knihkupci, novináři, renomovaní kritici z literárních příloh deníků a z kulturních časopisů. Konečně je jejich práce v centru zájmu. Nakonec se chtě něchtě začínají o knižní žně zajímat i sami čtenáři. Před hlubšími analýzami pouze vybraných děl z těch sedmi set knih uvedených na trh však jako pravidelně přicházejí na přetřes hlavně aféry či aspoň aférky, průšvihy, zajímavosti. Patří k nim tipy na hvězdné umístění v žebříčcích prodejnosti nebo tutovky o literárních cenách, často se vyzdvihují nečekané zpovědi známých či tajemných osobnosti, jindy zaujme „přestup“ známého autora od jednoho nakladatele ke druhému, hodí se i najít knihy nejmladších anebo nejstarších spisovatelů.

Letos se na čelní místa zpravodajství o knižním trhu dostaly dvě knížky, které spojuje jen to, že autorkami jsou ženy. Prim hraje spisovatelka Yasmina Reza (u nás její prózu vydává nakladatelství Fra, divadelní hry Obraz a Třikrát život uvádí už několik sezon pražské divadlo ABC, ale i další scény po Čechách). Knihu L´aube le soir ou la nuit (Svítání večer nebo ráno) totiž věnovala novému francouzskému prezidentovi Sarkozymu. S jeho vědomím a souhlasem se pokusila popsat, jaký je první muž Francie. Byla mu na blízku po celou volební kampaň, sledovala ho až do zvolení prezidentem a nastoupení do úřadu. Její kniha, zdá se, nepřináší žádné bomby, které by snad unikly bulváru, ani přímé komentáře či hodnocení. Reza ke svému úkolu přistupovala spíš jako k reportáži o životě slavného muže. Zachytila okolnosti jeho vzestupu a zajímal jí především aspekt osobní: co všechno je člověk ochotný obětovat, jaké vypětí dokáže překonat, v čem asi tkví a jak daleko zachází ona naprostá cílevědomost jedince šplhajícího na vrchol.

Druhou novinářsky vděčnou událostí bylo osočení spisovatelky Marie Darrieussecqové vznesené „kolegyní“ od pera, Camille Laurensovou. Aféra by mohla zajímat i ty české čtenáře, kteří obě autorky měli možnost poznat z českých překladů: Darrieussecqové prvotina vyšla u nás pod názvem Prasečiny (Vetus Via), Laurensová se představila v české verzi knih V náruči mužů a Láska, román (obě Euromedia-Odeon).
Marie Darrieussecqová právě vydala knihu Tom est mort (Tom je mrtvý), jejímž námětem je smrt novorozeněte vyprávěná ústy matky. Laurensová podobné téma zpracovala před lety v autobiografické zpovědi Philippe (1995), a teď se cítí dotčena tím, že jí jiná spisovatelka „bere“ její románovou látku, navíc ani nemá onu osobní zkušenost. Žalobkyně snesla řadu námitek už jen k tomu, že se Darrieussecqová opovážila o něčem tak bolestném a důvěrném psát, navíc své rozhořčení dokládá několika citacemi z obou děl, kde jí podobnost připadá nápadná, a tudíž nařkla Darrieussecqovou i z plagiátu. Za tu se postavil jak její nakladatel (shodou okolností donedávna vydával i Laurensovou, proto se spekuluje o jakémsi utajeném vyřizování účtů v celém trojlístku), tak četní další autoři: osobní prožitek nikomu nepřináší právo na exkluzivitu v jeho literárním zpracování, v dějinách literatury je běžné, že se k určitému problému vyjadřují různí autoři, spisovatel má právo rozepsat se jak o věcech, které sám zažil, tak o těch, která pro něho zůstávají čirou fikcí, to je asi resumé různých dílčích vyjádření z literárních a podobných kruhů. Pravdou je, že ať se o knize či autorce mluví v dobrém, anebo špatném, vždy to znamená velký krok pro její publicitu. A nemlčely ani zlé jazyky domnívající se, že Laurensová svým mediáním výpadem vlastně jen chtěla připomenout také sebe. Literatura zkrátka už dávno není jen o textech samotných.