Ibsen, Henrik: Divoká kachna (2)

Ibsen, Henrik
Divoká kachna (2)

recenze beletrie zahraniční

Letošní mezinárodní festival Divadlo byl zaměřen seversky. V duchu moderní evropské geopolitické perspektivy vykolíkovala dramaturgie tento prostor značně široce, takže se do něj vešly skandinávské země i s pobaltskými státy. Ze skutečných seveřanů dorazilo do Plzně jen norské Národní divadlo s představením Divoké kachny, kterou nazkoušelo už v roce 2004.

Kachna řádně propečená
Ibsen, Henrik: Divoká kachna. Nationaltheatret Oslo, režie Eirik Stubø, premiéra 25. 11. 2005

Letošní mezinárodní festival Divadlo byl zaměřen seversky. V duchu moderní evropské geopolitické perspektivy vykolíkovala dramaturgie tento prostor značně široce, takže se do něj vešly skandinávské země i s pobaltskými státy. Ze skutečných seveřanů dorazilo do Plzně jen norské Národní divadlo s představením Divoké kachny, kterou nazkoušelo už v roce 2004.

Režisér (jenž je zároveň uměleckým šéfem Národního divadla) Eirik Stubø přečetl Ibsena skrze precizní hereckou akci a prázdný prostor. Děj proškrtané hry (inscenace se vešla do dvou hodin bez pauzy) transponovali inscenátoři do 60. let minulého století. Na prázdné scéně ohraničené vzadu jednoduchou stěnou tak vidíme typizované židle s geometrickým reliéfem na opěráku a prostý skládací stůl. Dobová hudba prázdný Ekdalův ateliér nostalgicky zútulňuje.

Norská interpretace Divoké kachny je nejlépe čitelná přes výklad jednotlivých postav. Továrník Werle, který bývá často předváděn jako prvoplánový amorální kapitalista, má v podobě Bjørna Skagestada nepřehlédnutelné charisma. Také paní Sørbyová (Petronella Barker) není žádná beztvářná milenka. Je to především dáma, která se umí nést. Ústřední trio Hjalmar Ekdal, jeho žena Gina a mladý Gregers Werle tvoří rovnostranný trojúhelník. Hjalmar v podání Garda Eidsvolda je sice líný pokrytec, má ovšem i své kladné stránky. Umí být roztomilý manžel i laskavý táta, jinak by ho přece dcera Hedvika nemohla tolik milovat. Sympatická stránka jeho osobnosti se vyjeví při falešném pískání na flétnu a následném rozverném tanci na Presleyho píseň Love Me Tender. Zpěv sentimentálního songu zalije domácnost Ekdalových plakátovým štěstím, které na nás v tu chvíli ovšem téměř dojímá. Gina (Laila Goody) je na první pohled dobrosrdečná žena od plotny. Její drobná, významotvorná gesta ovšem jasně říkají, kdo má v této domácnosti všechno pevně v rukou. Tato Gina svou nevzdělanost, kterou ji Ibsen předepsal, trochu hraje. Je to zřetelné z razantních tahů, kterými opravuje Ekdalovy retuše, i s umanutosti s jakou prostírá stůl. Gregers Werle (Eindride Eidsvold) je přesně podle Ibsena náročným idealistou, který povrchovou rodinnou idylu lehce rozmetá jako domeček z karet. Zajímavý je výklad Hedviky, která bývá často představována jako roztomilé, v průběhu hry poněkud předčasně dospívající děvčátko. Hedvika Birgitte Larsen je už puberťačka, která s mladým Werlem náznakově koketuje (rychle si sundavá brýle, když Werle vstoupí, a ochotně se jím nechá vtahovat do seriózních rozhovorů). Ona jediná také projeví adekvátní reakci, když se zjistí, k jaké katastrofě se díky jeho necitlivému zásahu schyluje. Ve scéně, která bývá traktována jako existenciální rozhovor mezi nešťastnou dívenkou a sebevědomým moralistou, se na Werleho v návalu vzteku vrhne a pokusí se ho zbít. Starý Ekdal (Kai Remlov) je nepopiratelně podivín a násoska, v jeho zaujetí půdou je ovšem i cosi tragického. Když se Gregers Werle téměř s opovržením ujišťuje, jestli bývalý lovec medvědů chová nyní králíky, odpovídá mu Ekdal s nadšením, které prozrazuje, že si svůj úpadek vůbec neuvědomuje. Doktor Relling působí jako bodrý sympaťák, který patří téměř do rodiny. Jeho intervence do sporu vyvolaného Werlem jsou ospraveditelné. Člověk, kterému je dovoleno si v cizím bytě dojít do kuchyně pro kávu, může jistě mluvit i do domácích záležitostí. Konečně postava kandidáta Molvika (Anders T. Andersen) je vtipnou karikaturou vyčtenou mezi řádky. Jeho proklamovaná démoničnost se realizuje v průběhu scény oběda. Molvik do sebe v rychlém sledu nahází několik panáků a nervózně vyšlukuje cigaretu, protože ovšem současně jí, je nucen vypouštět kouř nosem, což mu spolu s rozježenými vlasy skutečně propůjčuje lehce ďábelský výraz.

Režisér pracuje se znakem a s metaforou, čímž vyslovovaný text ilustruje a zpřesňuje. Ginina skrytá nenávist vůči mladému Werlemu se například projeví ve způsobu, jakým ho Gina zapojí do přípravy stolu na oběd. Sebevědomý elegán od ní nafasuje příbory a očekává se od něj, že se na chvíli octne ve služebném postavení. Nejprve ale musí Gině pomoct rozložit stůl, Gina mu při tom schválně vrazí desku téměř do břicha dávajíc mu tak najevo, že od ní se žádné spolupráce nedočká. Při vlastním prostírání se Gina i Gregers pohybují kolem stolu kruhem připomínajíce zápasníky, kteří se navzájem odhadují.

Jednoduché scénografické řešení dává hercům maximum prostoru. Dialogy o půdě odehrají herci zády k publiku. Přes zadní stěnu se nahlíží ze židle nebo ze štaflí. Postavy komentující něco, co nevidíme, díky tomu vytvářejí vizuálně přitažlivé kompozice. Inscenace má kromě scénografky (Kari Gravklev) také light designerku (Ellen Ruge), která se postarala o to, aby prázdná scéna promlouvala skrze dramatické svícení (scény, v nichž hraje roli půda, jsou prodchnuté mystickou modří).

Svižně plynoucí představení dokázalo, že Norové svému klasikovi rozumějí a umějí ho neotřele interpretovat. Vzácně vyrovnané herecké výkony bylo zase radost sledovat. Festivalové publikum zkrátka nepřišlo zkrátka.

 

 

 © Karolína Stehlíková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 170 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%čtenáři

zhlédnuto 5154x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce