Dimova, Teodora: Adriana

Dimova, Teodora
Adriana

ukázka beletrie zahraniční

Jednoho dne Jura, moje krásná sestřenice, kterou všichni příbuzní litovali, protože máma jí zemřela, když byla ještě malá, a otec se brzy na to oženil s jednou vdovou ze severozápadního Bulharska a tak jako v nejstrašnějších příbězích o macechách se přestal starat o svou prvorozenou dceru, úplně si jí přestal všímat, naváděn vdovou ze severozápadního Bulharska, které se po dvouletém poštvávání a otravovaní podařilo vypudit Juru k babičce...

Adriana
Teodora Dimova: Adriana. Siela, Sofie 2007, 168 stran

Jednoho dne Jura, moje krásná sestřenice, kterou všichni příbuzní litovali, protože máma jí zemřela, když byla ještě malá, a otec se brzy na to oženil s jednou vdovou ze severozápadního Bulharska a tak jako v nejstrašnějších příbězích o macechách se přestal starat o svou prvorozenou dceru, úplně si jí přestal všímat, naváděn vdovou ze severozápadního Bulharska, které se po dvouletém poštvávání a otravovaní podařilo vypudit Juru k babičce, a hned potom se zuřivě pustila do toho, aby počala své vlastní dítě, obcházela všelijaké léčitele, šarlatány, doktůrky, zaříkávačky, Turkyně a věštkyně, pila jedy, věnovala se všemožným nesmyslům, jako že třeba obcházela o půlnoci sídliště, sypala ze střechy paneláku popel ze starého obětiště, nebo klečela několik hodin před východem slunce nad hrncem s vařícím se zelím, aby z něj její útroby vstřebaly léčivé extrakty, ale stejně se jí nepodařilo porodit dítě, které by zastínilo krásnou Juru, které by ulehčilo jejímu otci od strašného pocitu viny a studu před svou krásnou a jedinou dcerou, která jednou v neděli večer, v polovině srpna, kdy město bylo vylidněné jako při moru, v neskutečném letním vedru, kdy vzduch jako by stál, kdy měknul současně mozek, krev i kosti těch obyvatel Sofie, co zůstali ve městě, v jednom takovém letním podvečeru, v prachu, smogu, asfaltu a vylidněných ulicích, kdy dny žhnou jako rozpálené kameny a bezesné noci sálají horkem, aniž by zavolala, aniž by dala vědět, že přijde, aniž by se omluvila za otravné a nepřestávající zvonění na domovní zvonek, pak se ukázalo, že z něj vůbec nesundala dlaň, ale ona vlastně netušila, že zvoní tak otravně a neustále, aniž by byla tak laskavá a informovala se, jestli nemám práci, jestli nepíšu, jestli nemusím za dvě hodiny odevzdat článek, jestli nemám schůzku, jestli neodcházím, jestli někoho nečekám, jestli někdo nečeká na mě, jestli prostě nemám své vlastní plány, v jednom takovém letním podvečeru vletěla Jura do mé garsonky, aniž by se zeptala na všechny tyto věci, a usadila se v nejpohodlnějším a vlastně jediném křesle. Jo, jo, Juru ani nenapadlo se mě zeptat, jestli mám nějaké plány na večer, případně na noc. Prostě jí vůbec nepřišlo na mysl se mě zeptat, jestli nemám nějaké jiné plány na večer, případně na noc, než poslouchat její monolog, který tak osudově zasáhl do mého života. Ne. Ne, ona mě vlastnila a mohla si se mnou dělat, co chtěla a kdy chtěla, byl jsem sice její bratranec, ale vlastně spíš přítel, nebo ještě lépe její přítelkyně, zpovědník, sestra, její kamarád od dětství, odjakživa, vlastně co se pamatuju, Teodore, co se pamatuju, tak jsi byl vždycky vedle mě, Teodore, nepamatuju se na sebe, abys tam nebyl i ty, Teodore, hned mi povídá Jura a já se v ten moment proměnil v jejího rytíře a ochránce až do skonání světa. S neotřesitelnou jistotou a neomylnou intuicí hned proměnila moji rozladěnost a nelibost a postupně si mě podrobila tak, jako když se zbloudilá moucha zaplete do jejích vlasů (o těch bude řeč za chvíli, nemůžu vyprávět všechno najednou, všechno hned) a už se z nich nevymotá, ani kdyby si křídla umávala. Byl jsem o devět let starší než Jura, vystudoval jsem univerzitu a vydal svůj první román, který, a dělá mi dobře na to vzpomínat, byl oblíben u kritiky i u čtenářů, byl vnímán jako literární událost, prodával se nad očekávání dobře a dočkal se nad očekávání mnoha vydání, čímž stouply mé finanční možnosti a mé nejen finanční sebevědomí. Pracoval jsem v uznávaném periodiku jako novinář, měl jsem kamarády, měl jsem přítelkyni, měl jsem garsonku (tu, do které vtrhla Jura v ten srpnový podvečer a na dlouho se v ní zahnízdila, samozřejmě ne v doslovném smyslu!). Juře bylo šest a mě patnáct, když vyslovila tu památnou větu, že si nepamatuje na sebe beze mě, a stvrdila to rituálem, pasovala mě, patnáctiletého, na svého rytíře, abych jí sloužil v různých potřebách jejího složitého dospívání – abych na ni čekal před školou v autě a v černých brýlích, a to tak, aby ji všichni viděli a hlavně aby si mysleli, že jsem mafiánský boss a ona detektiv, který rozluštil šifrované zprávy a odhalil zločince, dařilo se jí nacpat do hlav spolužáků takové bláboly. Později na gymnáziu jsem se objevoval v roli jejího přítele, do kterého bylo třeba, aby se všichni zamilovali a aby jí záviděli a chtěli se se mnou seznámit, a já jsem samozřejmě musel být velmi rezervovaný a pokud možno se na ně nedívat, vlastně vůbec se na ně nedívat, když kolem mě projížděli na kolečkových bruslích a afektovaně se hihňali svým pubertálním vtípkům. Kvůli tomu jsem si musel nechat narůst vousy, což nesnáším, nosit dlouhé vlasy do culíku, chodit zásadně v džínových košilích, protože přesně takového přítele, typ reklama na Lewisky, si Jura na gymnáziu představovala. Snažil jsem se jí vysvětlit, že to už dávno není moderní, že takhle neudělám na její spolužačky pražádný dojem, že takhle se do mě nejen nikdo nezamiluje, ale ani si mě nevšimne, že takovýhle vzhled už je dávno de mode, jenže ona na tom trvala a trvala, až na to, celá překvapená, přišla sama. Taky jsem jí musel dělat společnost na jejím maturitním plese, ačkoli dobře ví, že nesnáším maturitní plesy, že nesnáším maturanty jako takové, jejich nevkus, jejich primitivní namyšlenost, jejich přihlouplou samolibost, jejich ještě hloupější hopsání po ulicích, vyšňořená procesí, jejich výskání mi drásá nervy stejně jako jejich odporné šaty, hnusné účesy, jejich lokýnky a natáčky, jejich blýskavé náušnice, zmalovaná obočí, lakované mokasíny, jejich podpatky, na kterých tak tak že si nezlámou nohy, na kterých se vlastně vůbec neumí a nemůžou pohybovat, i ty mi lezou na nervy, celá tahle bizarní tragikomedie, tenhle šunt, tenhle tradiční tanec nevkusu, tenhle kýč, který každý rok na konci května zavane z naší země, od rodičů, od maturantů, ze všech bulharských gymnázií, mi leze na nervy, tihle usmrkaní pávové, tahle načančaná barevnost a křiklavost mě dráždí a navíc je to na konci května, na konci května, v době, kdy kvetou šeříky (a před nimi magnólie!) a jejich rozkvět je krátký a mohl by se propást a proto je potřeba ho pozorně sledovat a nerozptylovat se naparáděnými vlečkami vlajícími z limuzín, které se prohánějí po ulicích celé země, vlečkami poletujícími za nablýskanými auty a džípy, vůbec tak nějak všichni připomínají usmolená blyštivá pozlátka, rozsypaná po ulicích celé země, hihňají se a chichotají za peníze svých rodičů, peníze, které sami rodiče několik let museli šetřit a posílat do bank, sami rodiče se během let museli vzdát řady věcí, aby mohli ušetřit peníze a poslat je do bank, a fotky, slzy, květiny, obětí, whisky rodičům, tenhle kýčovitý sentiment, kýčovitá hrdost rodičů i maturantů, nechutné, skutečně nechutné, a ještě k tomu můj maturitní ples byl jedna velká katastrofa s láskou, alkoholem i penězi, ale na to se mi vážně nechce myslet. Ochraňoval jsem Juru a její přátele, když jsme po nocích sprejovali graffiti, vozil jsem je na trh do Ilienců, na sídliště Družba pro spreje na malování po zdech, do továrny, kde se vyrábělo oblečení na vývoz do Itálie a kde se dalo koupit levněji, do vesnic kolem Sofie, kde měli Juřini přátelé chaty, vozil jsem je tam a zase zpátky, měl jsem statut osobního Juřina řidiče a nereptal jsem, byl jsem na to hrdý, jednou v noci jsme dokonce vlezli na hřbitově do hrobek, ale to ještě nebylo dostatečně romantické a dobrodružné, musel jsem s ní zajít na rakiji do blízké hospody a být uchvácen melodramatickou scénou, která se tam před námi začala rozvíjet mezi hospodským a jeho družkou, trapné a banální drama, kdy jejich adoptovaný pětiletý chlapec spal, plakal, křičel, plakal na dvou proti sobě postavených křeslech a oni ho upachtěně uklidňovali a houpali a objímali, aby usnul, ale on se chtěl probudit a utéct, utéct odtud, z cigaretového kouře, od alkoholických výparů, chtěl se určitě vrátit tam, na krystalicky čistou Sibiř, odkud ho vzali, určitě to byla Sibiř, proč jste si ho osvojovali, zeptal jsem se jich výhružně a oni začali znovu a znovu, zas ta usmrkaná neschopnost, stejná klišé, která jim zjevně dělala dobře, a Jura je pozorovala zvědavě a nadšeně, byla jimi uchvácena a snažila se vystihnout absolutní, archetypální podstatu téhle přihlouplé scénky, její neuvěřitelnost, připadalo jí to povznášející a její oči se mě snažily přesvědčit, že opravdický spisovatel by měl navštěvovat právě taková místa, měl by se střetávat s právě takovými žánrovými obrázky, popisovat právě takové charaktery, všemu, co řekli, nadšeně přikyvovala, dívala se na mě upřeně, chtěla, abych se tady a teď ztotožnil s jejími myšlenkami, s tímhle „převratným objevem“. Nepřel jsem se s ní jako obvykle, ale přikyvoval jsem a souhlasil, protože díky alkoholu jsem i já začínal mít pocit, že to, co tu předváděli ti dva a jejich sibiřské dítě, je fantastický materiál a ryzí zlato. Chci tím jen říct, že jsem opravdu nebyl překvapen, když inkriminovaného srpnového večera vletěla Jura do mého bytu, všechno kolem ní se probudilo, rozzářilo, ožilo očekáváním, měla vytřeštěné oči, výraz její tváře se proměňoval od smutku a zoufalství přes překvapení až ke štěstí a blaženosti, nemohl jsem zaboha pochopit, co se stalo, promiň, že jsem ti nezavolala skoro půl roku, ale neměla jsem vůbec čas, nedokážeš si představit, co se mi stalo, dokážu, utrousil jsem lakonicky, bez zájmu a tak suše, že by to každému muselo vzít vítr z plachet, dokážu, našla sis práci – tady musím vysvětlit, že Jura žila s babičkou, která je i mojí babičkou, neboť moje máma a Juřina máma byly sestry. Ani moje máma, ani naše babička nikdy nedokázaly odpustit Juřinu otci jeho nepovedený sňatek, byl to podprůměrný člověk, říkávaly zlostně, nedokázal si představit, že by přišel domů a nečekaly tam na něj noviny, pantofle, žena a rakija, salát a hlavně uvařeno. Všichni, včetně Jury, považovali jeho druhou ženu za natolik obyčejnou a banální, že podle nich nebylo ani možné si zapamatovat její tvář, a sama Jura tvrdila, že když ji potká na ulici, tak si není jistá, jestli zdraví druhou ženu svého otce nebo nějakou úplně jinou ženu. Na téhle ženě ze severozápadního Bulharska, jak Jura nikdy nezapomněla zdůraznit, nebylo nic, co by člověk mohl mít rád nebo nesnášet, nic, co by si mohl zapamatovat nebo zapomenout, nic, o čem by mohl vyprávět jako o její jedinečnosti anebo o tom z téhož důvodu diskrétně pomlčet. Prostě na ní nebylo nic, co by se o ní dalo říct, kromě té její nepopiratelné severozápadnosti. Dost času jsme věnovali této ženě, ačkoli Jura se nikdy nechtěla stavět proti ní, chtěla ji přijmout klidně a lehce a jednou se mě zeptala, dobře a jak bys ji popsal? jsi přeci spisovatel? přišlo by ti zajímavé o ní psát? Myslíš, že by se jí mohlo stát něco zajímavějšího, než že potkala naši přátelové, jak se sama vyjádřila, že si vzala mého otce, že mu vaří a chodí po doktůrcích? co bys o ní řekl? To bylo pro Juru typické, že kladla několik otázek najednou, sama se stávala otázkou a čekala nebo nečekala na odpověď podle toho, jak moc ji zajímalo téma, které sama navodila. Jura hned první rok pocítila opovržení k ukvapenému činu svého otce a rozhořčení, že ztratil vlastní vůli, což mu nedovolilo, aby se vrátil zpět, takže se čím dál víc propadal do smutku, podléhal pocitu viny, promarněnosti a ztráty čehosi, po několika letech už byl úplně na dně, pobledl, vypadal starší, než ve skutečnosti byl, bylo na něm vidět, že ztratil kuráž, odvahu, vůli, evidentně mu chyběla lehkost života, ztracené mládí, Juřina máma, Jura, když byla ještě dítětem, máma a on, fotky se mu třásly v rukou, schovával je před svou severozápadní ženou, někdy si je vytáhl a plakal nad nimi v sepraném oblečení, v tom oblečení, které ať se vypralo kolikrát chtělo, pořád bylo cítit zelím, léky a spáleninou. Jura s ním cítila a litovala ho, ale před ním dělala, že nic nevidí, nemluvila o tom, hladila ho a laskala očima, svou přítomností, smíchem, nemohl z ní spustit oči a nakonec zašeptal „jak je to možný, že jsi jí tak podobná!“, bylo mu jen 45, ale byl zničený, ztroskotaný, na umření, Jura nevěděla, jak jinak mu pomoci, než že se na něj usmívala, vyprávěla mu všechno o sobě, poslouchala jeho názory, chtěla od něho rady, to bylo to jediné, co mohla pro tátu udělat, je pořád lepší, že žije se svou druhou ženou, v tom jejich dvojitém, prohnilém vdovství, než kdyby žil se mnou, myslela si Jura a cítila se dobře u naší babičky, jejímž jménem byla pokřtěná, naše milá, dobrotivá a usmívající se babička, která Juře ráno pekla vdolky, prala jí, žehlila a vůbec se starala s nasazením o svou polosirotčí, okouzlující vnučku. Samozřejmě měla naše babička raději Juru než mě. Někdy jsem míval pocit, že i moje máma a táta mají radši Juru než mě. Tak nějak všichni měli raději Juru než mě. Všichni se nad ní rozplývali a ona je lapala do svých sítí a odnášela si je s sebou, což tedy dělala s námi všemi. Vlastně to byla naše babička, kdo mi řekl, že si Jura našla práci. Podivil jsem se, že začala pracovat, a nebyl jsem si jist, jestli má čas chodit do školy, asi spíš ne, ale neřekl jsem to ani babičce, ani mámě, abych je neznepokojoval, věděl jsem, že dřív nebo později se Jura objeví a vysype to na mě, jen jsem se modlil, aby to proběhlo bez následků. Jura, studentka třetího ročníku anglické filologie na sofijské univerzitě, patřila k nejnadanějším v ročníku, ale moc se studiu nevěnovala, to, že zná perfektně anglický jazyk i literaturu, bylo tak nějak přirozené, rozumělo se to samo sebou. Jura a naše babička žily z babiččiny penze a z těch pár leva, které Juře dával otec, a jeden pokoj v bytě pronajímaly studentkám. Je snad jasné, že jim peníze nestačily. A kromě toho Jura chtěla odjet do Anglie, protože miluji všechno anglické! a už dávno snila, že si našetří nějaké peníze na tuhle cestu. Takže někdy v polovině semestru si začala hledat práci. Začala jsem si hledat práci, Teodore, protože víš, že, jo, jo, vím! Vím! Vím! Přerušil jsem ji poněkud hrubě a měl jsem se k odchodu, mám moc práce, nedíval jsem se jí do očí, dělal jsem, že jsem hrozně zaneprázdněný, chtěl jsem jí naznačit, že přišla v naprosto nevhodnou chvíli, že mi mohla aspoň zavolat, že je prostě neomaleně drzá, že je mi líto, že to musím říct, ale že je drzá jako opice, a že nemám ani čas, ani chuť ji poslouchat, myslel jsem si, že to může pochopit z mých gest a náznaků, z nervózního kouření, z přecházení sem tam, pořád jsem se ostentativně díval na telefon, jako že čekám, že mi někdo zavolá, vztekle jsem bušil do čudlíků, jako že píšu esemesku, byl jsem rozzuřenej, naštvanej, běsnej, říkal jsem si, že tentokrát se nenechám zdržovat, že odejdu, že jí řeknu, že je neuvěřitelně oprsklá, absolutně nevítaná, nevychovanej spratek, že se můžeme normálně domluvit třeba na zítra, ale ne teď! chtěl jsem jí říct, že takhle se nezvoní na zvonky, že se nemůže přivalit jako divoká voda do cizího bytu, chtěl jsem jí říct, jak moc jsem byl šťastný těch šest nebo sedm měsíců, co pracovala, jak jsem byl rád, že patřím sám sobě, jen sám sobě a svému okolí, svým přátelům, chtěl jsem jí říct, že jsem se jí vždycky věnoval, že jsem se o ní vždycky staral, jako by byla moje dcera, ale teď že už je velká, že už není malý dítě, chtěl jsem jí tohle všechno říct, přemýšlel jsem, jak začít, jestli tak moc pospícháš, tak půjdu, Teodore, nemusim ti to vyprávět, promluvila ona, řekla to samozřejmě potichu, poněkud schlíple, jako by jí křídla přirostla k tělu, s hlavou na stranu, aureolou nad jejími vlasy (o těch bude řeč za chvíli) prosvítaly sluneční paprsky v tom srpnovém podvečeru, už bylo cítit přicházející horkou a bezesnou noc, v takovou chvíli je člověku Jury líto, smířená, tichá, krotká, ozářená, Juro, Panebože, Juro, v žádném případě nechci, abys odešla, promiň, jestli jsem byl nepříjemnej, mám moc práce, jsem vynervovanej, chceš udělat kafe, vždycky to tak dopadne, naprosto vždycky to tak dopadne, že se podrobím její vůli, jejím nepředvídatelným rozmarům. Její okolí zase dostalo barvu, smutky a neštěstí a její andělská pokora zmizely, jako by ani nikdy nebyly, samozřejmě, Teodore, udělej celou konev kafe, budem ho potřebovat, je toho dost, co ti musim vyprávět, je toho tolik, Teodore, že tomu ani nebudeš chtít věřit! Samozřejmě, samozřejmě, že na světě neexistuje hloupější člověk než já! To už vím dávno. Prostě neumím jednat s drzými lidmi, s těmi, co umí ovládat druhé, s těmi, co pospíchají na semaforu, s těmi, co se mnou smlouvají honoráře, s těmi, co s nimi vyjednávám nájem za garsonku, s těmi, co se ptají na počet výtisků mého románu, na můj měsíční příjem, na můj honorář, na cenu plomb u mého zubaře, kam letím, na značku mých bot a přesnou cenu mého nového saka, kde jsem ho koupil? jestli využívám slev? Neumím jednat s těmito lidmi a proti vší logice jim vyžvaním celou svou finanční situaci, čímž se ani oni, ani já necítíme lépe, ale alespoň jsem uspokojil jejich nezdravou zvědavost, i když to bylo provázeno pocitem nemravnosti, prašivosti, nedůstojnosti, pocením a studem. Neumím odbýt ani obyčejné drzouny, jak bych si mohl myslet, že bych dokázal jednat s Jurou! Jura a to, co zažila za posledních šest měsíců! Jura a hudba, barvy a nadšení kolem ní! Vypadalo to aspoň na dvě hodiny, možná tři! a možná celou noc! a ta jakoby mimochodem vyslovená konev kávy! konev kávy! brblal jsem si, když jsem připravoval kávovar, nalíval mlíko do konvičky, pokládal dvě lžičky, dva hrníčky a skleničku medu na podnos, abych to mohl odnést do pokoje a položit na stoleček před Juru. Ještě nic neřekla naší babičce, babička ještě nic neví, jako moje máma, protože Jura chtěla, abych byl první, komu to řekne, doneslo se ke mně do kuchyně, zatímco kávovar prskal a připravoval kávu, přeci jsem věděl, že si už dávno chtěla najít práci a tehdy, před několika měsíci, na univerzitě, aniž by dokázala přesně říct, jak se to stalo, se najednou ocitla před nástěnkou s inzeráty na práci pro studenty, teď má vlastně pocit, že ji tam někdo zavedl a nechal ji tam dívat se na nástěnku, protože ta nástěnka byla na nějakém úplně zastrčeném místě, Teodore, kdyby tě tam někdo nezavedl, tak bys to prostě nenašel, i kdybys měl plánek, a já jsem se úplně sama ocitla před tou nástěnkou, a to právě v den, kdy jsem se rozhodla, že si najdu nějakou, a to jakoukoli práci. Inzerát na práci u Adriany byl na nástěnce se studentskými brigádami první, kterého si všimla. Inzerát oznamoval doslova toto: starší žena hledá mladou dívku jako společnici. Inteligence, znalost cizích jazyků, kulturní přehled, dobré vychování, osobní kouzlo, diskrétnost a smysl pro humor – tohle bylo pro starší paní to nejdůležitější. Provinční, drzá a tlustá děvčata se ke vstupnímu pohovoru nepřipouštěla. Ani taková, která neovládají spisovnou bulharštinu. Telefon... A následovalo telefonní číslo. Jura se pousmála, když si to přečetla. První, co ji napadlo, bylo: ani náhodou! Ani mě nenapadne volat týhle náročný dámě! A začetla se do dalších inzerátů: práce v McDonaldu, čtyři hodiny denně, práce v Citycallu jako telefonní operátor, vychovatel na dětském letním táboře u moře, servírka v restauraci Divaka, každý den 12 hodin, letní brigáda při archeologickém výzkumu. Její pohled se samovolně vrátil k inzerátu starší dámy. Její ruka sama zapsala telefonní číslo na nějaký zmuchlaný kus papíru, který našla v batohu, vylezla z univerzitní budovy a ještě na ulici Šipka zavolala na zapsané číslo. Ozval se mužský hlas. Vysvětlil, že je z advokátní kanceláře, která se dlouhodobě stará o záležitosti starší dámy. Kancelář se nabídla, že vybere pro starší dámu adekvátní společnici. Každému zájemci bude poskytnut individuální termín, aby se dostavil k pohovoru v kanceláři firmy. Ti, které kancelář vybere – ne více než několik – budou představeni starší dámě. Na ní samozřejmě závisí poslední výběr, ona určuje podmínky práce. Hodilo by se Juře přijít do kanceláře ve čtvrtek ve tři hodiny? Jura mlčela. Souhlasí slečna s tímto termínem, nebo by dala přednost jiné době? Jura odpověděla, že to je OK. Tehdy jsem myslela, že ti zavolám, Teodore, a že ti řeknu, že jdu na ten pohovor, byl to můj první pohovor v životě, ale nějak jsem ti nezavolala, ani nevím proč, opravdu to prostě nějak nevyšlo, ale každopádně teď jsem celá tady, Jura takhle mluvila, už jsem si na to zvykl, používala svůj vlastní slovosled i slova, jak bys tady asi mohla být jinak než celá? zeptal jsem se jí a ona vyprskla smíchy, ale nesmála se dlouho a bouřlivě jako obyčejně, nenechala se okouzlit vlastním smíchem, protože spěchala, neměla čas, vzrušené pohyby, blesk v očích, drbání ve vlasech (o těch bude řeč později), to vše vypovídalo o netrpělivosti a spěchu a v dohodnutý den a hodinu se dostavila do advokátní kanceláře. Budova stála v ulici, kde je americká ambasáda, měla dvě nebo tři patra, už si nemohla vzpomenout. Všechno tam bylo z mramoru, všechno se blýskalo, kouřová skla, supermoderní design, ticho, parfémy, tlumená světla, krásné ženy a muži ve velmi drahých oblecích. Jura viděla poprvé takové místo, pokud se nepočítají americké filmy, a nejen americké, Teodore, ale chápeš, banditi v kožených bundách a botách typu Jean Reno, víš, jak ho miluju, jak jsem do něj zamilovaná, do jeho středomořské krásy. Jura měla dokonce ve svém pokoji plakát Jeana Rena. Plakát mě tak nedráždil, ale jeho krása – jednou pouštní, pak beduínská, jindy biblická a teď dokonce středomořská, to mě rozčilovalo, ale nebyl čas se s ní hádat o jeanrenovském typu krásy, protože Jura mluvila hrozně rychle a překotně. Měla pocit, že každou chvíli se v kanceláři rozehraje nějaká filmová akce, že pohovor nebude, ale že se stane součástí nějakého seriálu, co má spousty dílů a dvojí i trojí happyend. Jura měla omračující ohnivě rudé, kudrnaté vlasy, v létě většinou tvrdila, že zítra si je určitě nechá už konečně ostříhat, protože už prostě nemůže chodit s ovčím rounem na hlavě, že už to nevydrží mít takovéhle vlasy, že se nechá vyholit na jeden milimetr jako Shinead O´Connor, aby si už nemusela každé ráno půl hodiny rozčesávat tyhle nenormální vlasy, tvrdila, že ty vlasy už ji štvou jako nic jiného na světě, že dřív nebo později se s nimi přestane párat, vlasy měla do půli zad, neustále kolem ní vlály a poletovaly jako hejno ještěrek. Jura se vždycky zabývala svými vlasy, vždycky toužila se jich zbavit, navždy se od nich osvobodit, protože byly tak kudrnaté, husté a bujné, že vypadaly spíše jako paruka než jako opravdické, připomínaly ohnivě rudé plameny, které hoří kolem jejího bledého obličeje, kolem jejích božsky krásných, smířených očí, její oči měly barvu kaštanů, byly světle hnědé a i z nich se linula světelná záře, byly upřímné, hluboké, chytré, byly jako celé její tělo, subtilní a něžné, božské, pevné a taky tak nějak chytré. Její tělo dokonce vyzařovalo světlo a inteligenci. Nebylo přehnaně svalnaté, ale pevné, trénované a dokonale souměrné jako u nějaké modelky. Když si tohle tělo člověk prohlížel nezaujatě a v klidu, mohl najít i nějaký ten nedostatek, jako že její hrudní koš byl trochu moc velký, její prsa naopak moc malá, tvary jejího těla ne tak ladné jako u jiných dívek, ale ani jeden z těchto detailů nemohl nic změnit na celkovém dojmu, že tělo Jury, mé sestřenice, bylo půvabné, úchvatné, neodolatelně přitažlivé a žádoucí. Jura působila na lidi ohromujícím dojmem, ale zvykla si na to a neustálé pohledy mužů i žen ji nechávaly v klidu, nedráždily ji, ani se kvůli nim nestávala namyšlenou, působila stejně jako nějaké krásné a neobvyklé zvířátko, které si chce každý pohladit a zároveň má strach, chce se s ním polaskat a stát se jeho kamarádem, chce mu vyznat lásku na první pohled, chce mu říct, že ještě než ho viděl, se mu o něm zdálo, že ho zná velmi dobře, ale stojí vytřeštěný a oněmělý před zjevením, jakým byla Jura. Když jsme chodili spolu po ulicích, cítil jsem závistivé pohledy všech, kdo si mysleli, že Jura je moje přítelkyně, cítil jsem magnetismus, jímž působila v místech, kde jsme procházeli, cítil jsem přitažlivost, kterou vzbuzovala u kolemjdoucích, a tehdy jsem si říkával, zda mě bůh potrestal, že mi ji dal jako sestřenici, nebo mě naopak zachránil od toho, být do ní celý život zamilovaný. Chvíli na to, co se představila ochrance a vešla do advokátní firmy, byla Jura pozvána do šéfovy kanceláře, ocitla se v obrovské místnosti s koženým nábytkem, ohromným pracovním stolem z nějakého neobyčejného světlého dřeva, všechno jako by se topilo v zeleni, Jura měla dokonce pocit, že když nastraží uši, uslyší zpěv ptáků a zurčení potoka. Nevypadalo to jako kancelář, a zároveň to byla kancelář. Za pracovním stolem stál muž tak kolem padesátky, měl pár stříbrných vlasů, byl jen v košili, kravatu měl trochu nakřivo, rukávy vyhrnuté až k loktům a díval se na ni bez pohnutí. Dobrý den, představila se, ale on na pozdrav neodpovídal a ona zůstala stát ve dveřích jako přikovaná, dobrý den, mám s vámi domluvený pohovor ohledně toho inzerátu starší dámy, ale on zase neopověděl, díval se přímo na ni, mlčel, možná se vám to teď nehodí? zeptala se Jura, začala ztrácet půdu pod nohama, možná bude lepší, když přijdu zítra nebo jiný den? řekla a udělala krok zpět a v ten moment nehybný se muž jako by vyskočil zpoza stolu, vykročil k ní a začal se s ní vítat: Simeon, představil se, rád vás poznávám, Simeon Simeonov, opravdu rád vás poznávám, posaďte se, čaj, kávu nebo džus? Sklenici vody, jestli vás můžu poprosit, požádala ho Jura a on začal po ní opakovat: sklenici vody! sklenici vody, samozřejmě, prostě sklenici vody! Panebože, sklenici vody! a pak se chytil za hlavu, točil se v kruhu a pořád dokola opakoval „sklenici vody“! Jura z toho byla celá nesvá, vlastně ne, nechci vodu, opravdu nemám žízeň, promiňte, nedělejte si se mnou starosti, prosím vás! Ne, ne, ne! povídá on, v žádném případě! sklenici vody! S ledem nebo bez? perlivou? s citronem? jakou značku vody pijete? Po těch otázkách se Jura cítila ještě hůř, neznala, nemohla si vzpomenout na žádnou značku minerálky, ani nevěděla, jestli chce s ledem nebo bez, s citronem, bála se, že tím, co si vybere, mu přidělá ještě víc starostí, ještě víc ho rozruší, snad mu nepřidělá moc práce, když řekne, že bez ledu? Bez ledu? přistoupil k ní a díval se na ni upřeně, bez ledu? zopakoval, jako by nemohl pochopit význam těchto slov, bez ledu? Řekl ještě jednou a nemohl z ní spustit oči, podívala se instinktivně na dveře, kde hledala pomoc, před sebou měla člověka, se kterým se evidentně něco stalo, ještě jí nebylo jasné co a on najednou znejistěl, zneklidněl, jako by viděl sám sebe ze strany, možná pochopil, v jakém stavu se nachází, možná si připadal směšný a bylo mu hanba. Jako by to byla otázka nadlidského výkonu, obrovského vypětí sil i vůle, jako by to byla překážka, kterou musí stůj co stůj překonat, tahle sklenice vody zaměstnávala celou jeho bytost, protože z nějakého důvodu nechtěl volat svou sekretářku a zároveň věděl, že ve svém baru má všechno možné, jen ne vodu. Minerálku? zeptal se jako by tomu nemohl uvěřit. Pravděpodobně dáváte přednost minerálce? zůstal před ní stát, díval se na ni zmučeným obličejem, s celou svou bezradností, bál se, že se propadá do prekérní situace, ale napadlo ho, jak se z toho vymotat, že jí může natočit vodu z vodovodu. Ó, řekla Jura, která to najednou všechno pochopila, to je úplně jedno, vlastně mám vůbec nejradši vodu z kohoutku, jestli by to nebyl pro vás problém, ano, nejraději mám vodu z kohoutku. Samozřejmě, odpověděl Simeon s ulehčením, setřel si pot z čela, otevřel nějaké dveře a za chvíli se vrátil se sklenicí vody, kterou postavil na stoleček před Juru. Děkuji vám, řekla a on se posadil do křesla proti ní. Díval se na ni, jak upila dva tři doušky vody, pak postavila sklenku na stoleček a on si položil dlaně na spánky a dlouho si je třel. Musím s vámi provést rozhovor, pronesl nečekaně. Ano, řekla Jura družně, proto jsem přece tady. Musím se vás zeptat na váš život, na vaše zvyky, vaše záliby, na všechno.... Ano, odpověděla Jura mile, jsem připravena odpovídat na vaše dotazy, a usmála se. Simeon na ni znovu pohlédl. Díval se na ni, jak se usmívá. Jura pak začala vyprávět. A on se na ni díval, jak povídá, že je poprvé v životě na pohovoru, že inzerát na nástěnce s brigádami ji zpočátku připadal náročný, dokonce se mu musela zasmát, ale pak jí najednou připadal zajímavý, vysvětlila mu, že si hledá práci, protože žije jen s babičkou, že jí zemřela maminka a otec se znovu oženil a jeho druhá žena je ze severozápadního Bulharska, že studuje anglickou filologii na univerzitě, že maturovala na anglickém gymnáziu, že ale umí i francouzsky, že se vlastně o filologii zas tak moc nezajímá, že studuje trochu z donucení, ale že neví, co jiného by chtěla dělat, neví vlastně, čím chce být, čím se chce živit, ale každopádně si užívá, že je studentka, že má zajímavé spolužáky, že má přátele, že s nimi občas někam vyráží, raduje se i ze své babičky, která je moc milá a usměvavá žena a moc dobře si spolu rozumějí, že si není jistá, jestli má bohatý kulturní přehled, ale ráda chodí do divadel, často navštěvuje i koncerty v Bulharském sále, že si prohlíží encyklopedie své babičky s obrázky francouzských impresionistů, hlavně že má ráda Van Gogha, dokonce když byla v Paříži v muzeu impresionistů, tak se rozplakala, když viděla Van Goghův autoportrét. Stála v obrazárně a plakala, nemohla ani odejít, ani zůstat stát před tím obrazem, protože jí tekly slzy po tvářích, sama nevěděla proč, lidé se na ni vyjeveně dívali a obcházeli ji, cítila chvění v celém těle, v každé žilce svého těla jsem cítila chvění, které vyvolával ten Van Goghův autoportrét, protože tam bylo zobrazeno celé jeho podivínství a bezvýchodnost a ta pronikavá, spalující modř byla tak smutná, že si připadala úplně ztracená a zbytečná, řekla Jura a muž proti ní se na ni díval nepohnutě, asi jsem se moc rozpovídala, omlouvala se Jura, to je můj nedostatek, to vám musím přiznat, že se občas tak rozpovídám a nemůžu se zastavit, babička, otec a můj bratranec a hlavně macecha se někdy rozčílí a přímo mi řeknou, prosim tě, zkrať to, nebo mi nějak naznačí, abych přestala. Myslím, že Simeonovy oči se v tu chvíli zalily slzami, řekla mi Jura, ale nejsem si jistá, protože se zvedl z křesla a odešel zase tam, odkud přinesl před chvílí vodu. Asi mi donese další vodu, pomyslela si Jura, ale on se vrátil s lahví whisky a dvěma sklenkami, ve kterých bylo po kostce ledu a aniž by se Jury zeptal, jestli pije whisky, nalil do obou sklenic stejně, podal ji jednu a svou vypil na ex a ani jí neřekl Na zdraví. Stanete se mou ženou? zeptal se Simeon, vypadal zničeně, bledě, pomačkaně, jako člověk před popravou. Vím, že je to bláznovství, je to bláznovství, pokračoval. Někdy nás bláznovství přepadne přesně takhle, nečekaně. Neodpovídejte mi, prosím vás, neodpovídejte mi, i kdyby to bylo ano, otázka trvá, bude trvat navěky, nemůže už být vzata zpět, ale vy mi neodpovídejte, protože mě neznáte, nic o mě nevíte, nic. Někdy se nám přihodí něco neobvyklého. Tak to je. Nevím, jestli se vám to stalo. Ještě jste příliš mladá, aby se vám stalo něco takového, takové nenadálé situace se nestávají mladým lidem, a vy jste vlastně ještě dítě. Jura. Jura. Je to vaše skutečné jméno? A ještě než mu Jura stačila odpovědět, rozplakal se. Už se ani neschovával. Nevstával z křesla, neodcházel těmi dveřmi, jen si zakryl oči rukama a rozplakal se. Teď zase Jura zůstala jako opařená a absolutně nevěděla, co má dělat. Nejraději by se propadla do země. A zároveň to všechno viděla, jako by to byl film. Jako by to byla nějaká vymyšlená scénka, který se nestala jí, ale ve filmu, na který se dívá. Chyběli už jen banditi s nabitými pistolemi. Teď měla začít akce, skřípění pneumatik, mohli by ji i zastřelit. Můžu odejít, zeptala se Jura, a ramena muže, co seděl proti ní, se třásla, vlasy měl přes oči a rukama si mnul spánky. Ano, nechte mi tu na sebe kontakt, brzy vám zavolám. Řekla mu číslo svého mobilu. Zapsal si ho přímo do svého telefonu a hned jí zavolal. A tohle je moje číslo, řekl jí, když budete chtít, můžete mi zavolat kdykoli, kvůli čemukoli, jsem už do vás navždycky zamilovaný, úplně jsem vám propadl, řekl, aniž by se na ni podíval, hlas se mu chvěl a přeskakoval, nalil si ještě jednu sklenku whisky, nashledanou, řekla Jura, promiňte, nečekala jsem, že... říkala to vedena svým hlasem, ale sama nevěděla, co nečekala, nevěděla, co má ještě říct, nevěděla, co si myslí a co cítí, protože v jejím jinak radostném nitru se vytvořila jakási dutinka a ta se pomalu naplňovala lítostí k tomuto Simeonovi, který pláče naproti ní, a tahle dutinka ji nabádala, aby ho objala a řekla mu ano, až přijde čas, stanu se vaší ženou, stanu se jen a jen vaší ženou a ne ženou někoho jiného, ale teď je na to ještě moc brzy, abych byla něčí ženou, sám jste řekl, že jsem ještě dítě, musím ještě vyrůst, abych se mohla vdát, ale zároveň se nějak nehodilo říkat takové banality, to už by bylo úplně jako z filmu, jako z laciného amerického filmu, zřejmě je tenhle Simeon opravdu nemocný, pomyslela si, otočila se a vyšla z jeho kanceláře, Jura se odmlčela tak naráz, jako ze sebe vysypala tuhle historku, vyklopila ji jedním dechem, jako by to řekla všechno najednou, aspoň mně to tak přišlo, tenhle Simeon se sklenicí vody, s ledem, bez, s citrónem, kancelář, inzerát, co byl na úplně ztraceném místě, kaktusy a řezané květiny v kanceláři kousek od americké ambasády, všechno se to ve mně smotalo dohromady. do jedné velké šmodrchanice. Jo, šmodrchanice. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl. Jura čekala, jaký na mě její vyprávění udělá dojem. Zapálil jsem si cigaretu, kouřil, mlčel a upřel jsem pohled na prázdný displej svého mobilního telefonu. Za půl hodiny jí Simeon zavolal a poprosil ji, aby mu odpustila. A co bych vám měla odpustit, zeptala se Jura. Mou nevychovanost. Nebyl jsem ve své kůži. Ale otázka trvá, Juro, otázka trvá. Odpovězte mi, ale až si budete svou odpovědí úplně jistá. Pak přijďte a odpovězte mi. Jestli mi budete chtít odpovědět záporně, tak mi raději neodpovídejte vůbec, tak jako tak bych zápornou odpověď nepřijal a otázka, zda se stanete mou ženou, by žila dále. Ano, tahle otázka bude žít tak dlouho, dokud se nestanete mou ženou. Tahle otázka přestane existovat jen tehdy, až budete žít se mnou jako moje žena. Schůzku se starší dámou, u které byste ráda pracovala, máte zítra v deset hodin dopoledne. Starší dáma, její potenciální chlebodárce, žila ve stejném domě, kde sídlila advokátní kancelář, ale ve druhém, posledním patře. Prosím vás, přijďte včas. Adriana nesnáší zpoždění. Adriana? podivila se Jura. Ta starší dáma se jmenuje Adriana? Ano, jmenuje se Adriana, odpověděl Simeon a zmlkl, nastalo ono trapné ticho, kdy se prostor naplní přítomností a chybějí slova. Haló, Juro, slyšela jste mě? zeptal se Simeon a jí se zdálo, že se jeho hlas ztrácí, jako by přicházel z velké dálky. Ano, ano, slyšela jsem vás, opověděla a zase měla chuť mu říct něco pěkného a teplého, něco, co by ho posilnilo a potěšilo, co by ho odvrátilo od bezútěšného sezení v koženém křesle, popíjení whisky, něco, co by zabránilo jeho stříbrným vlasům padat mu do obličeje, něco, co zastaví pomalé protírání spánků, co z jeho života odstraní neštěstí. Jenže Jura nevěděla, co říct, vůbec si nedovedla představit, co by mohla říct tomu muži, kterého vůbec neznala. Mám rodinu, ženu a dva syny asi ve vašem věku. Moje žena je alkoholička, manželství se mi už dávno rozpadlo, mám občasné poměry se sekretářkami z naší kanceláře, synové studují na západě a domů už se nechtějí vracet. Budu na vás čekat. Chtěl bych se o vás starat, ochraňovat vás. Nic jiného ani dělat nemohu. Budu čekat. A zavěsil. Jura se nedokázala pohnout z místa. Zůstala stát uprostřed ulice a nemohla se ani hnout. A tak dva dny po náhodném zahlédnutí inzerátu jsem potkala dva nejdůležitější lidi svého života, Teodore. Co tím chceš říct? (vyschlo mi v krku, samozřejmě!) Jak to myslíš, dva nejdůležitější lidi v tvém životě? Simeona a Adrianu, které ty neznáš, Ach Bože, Teodore! život je tak zvláštní. Stalo se tolik podivných věcí, musim trochu přibrzdit a říct ti to pěkně popořádku. Nedívej se na mě tak vražedně, prosim tě. Když se na mě díváš tak vražedně, zapomínám slova. Nějak se potíš, je ti teplo? Mám otevřít okno? Moc kouříš. Jestli chceš, tak půjdu. Všechno je dobrý, usměj se. Hlavně to nepřeháněj a nelij si moc vodky do toho rajčatovýho džusu. Ne, já nechci, díky, stejně se cítim, jako bych byla opilá. Spíš ještě jedno kafe. Díky. Když s tebou piju kafe, tak se vždycky cítím klidná a jistá. Krásně voní. Vážně ti děkuju.

Ze všeho na světě mám nejraději jen tak ležet nahá na písku na pláži u moře, Juro, řekla jí Adriana v okamžiku, kdy Jura vešla do luxusní haly ve druhém, posledním patře domu, stojícího blízko americké ambasády. Jura pokročila směrem k Adrianě, která důstojně seděla v křesle u okna, a ještě než k ní Jura stačila dojít, ještě než jí stačila podat ruku a říct: „Těší mě, já jsem Jura, posílá mě k vám pan Simeonov“, ještě než Jura mohla vidět její oči, Adriana jí řekla tahle slova, která se příliš nehodila pro třiadevadesátiletou stařenku. Jura tvrdí, že si je zapamatovala na celý život. Ze všeho na světě mám nejraději jen tak ležet nahá na písku v létě, pokračovala Adriana nemilosrdně a Jura stála uprostřed obrovského pokoje a přemýšlela, co na to říct, a zároveň už několik vteřin nemohla spustit z Adriany oči, mimovolně ji pozorovala, všimla si, že Adriana je skoro úplně plešatá, několik pramínků, které jí zůstaly, že má pečlivě učesaných a naondulovaných, Adriana měla temně rudý plášť zřejmě z hedvábí nebo z atlasu nebo z nějaké jiné drahé látky a Adrianino tělo pod ním vůbec nebylo vidět, jako by Adriana ani žádné tělo neměla, tak byla malinká a seschlá, jako by tahle hromádka v křesle byl jen zmuchlaný plášť a nad ním Adrianina hlava s několika pramínky naondulovaných vlasů, tohle si pomyslela Jura v těch prvních několika vteřinách, když jí Adriana vysvětlovala, co nejraději dělá v létě, a to právě Juru tak zmátlo, protože viděla, že Adriana jako by ani neměla tělo, a Adriana ji tvrdila pravý opak, totiž že miluje ležet nahá v létě na pláži, ano, jako by uhodla její myšlenky, nejraději ležím v létě nahá na pláži, když je horko, dokázala byste snést takový pohled, slečno? Moje nahé tělo na písku na nějaké liduprázdné pláži, pláž, nikde nikdo, namodralá, uhrančivá krása, vlny, racci, měkká modř, žízeň po životě, žízeň a hlad po tomto světě, nepopsatelná žízeň po tomto světě, a na tom všem moje tělo třiadevadesátileté bytosti? Cože? Mlčíte? Jste v rozpacích? Adriana se pohrdavě usmála, obrátila se na druhou stranu, vzala si ze stolu vysokou křišťálovou sklenku se světlezelenou tekutinou, ledem a brčkem, Adriana přiložila nápoj k ústům a upila brčkem jeden doušek. Byla to máta, Teodore, chápeš, máta, Jura vykulila oči údivem, jako by právě tohle byl ten nejnepravděpodobnější detail celého vyprávění, ona prostě pila nápoj z máty! trvala na svém Jura sama před sebou, zdálo se, že se jí každým okamžikem rozklepou nohy, sama sebe utvrzovala v tomto faktu, já jsem jen mlčky přikyvoval a pohledem ji vybízel, aby pokračovala, ale ona mlčela a dívala se na mě a pohledem mě nutila, abych i já se podivoval nad tou nepochopitelnou mátou. Vlastně, řekl jsem, vlastně není ani tak podivné to, že starší dáma pije v deset hodin dopoledne mátu, ale spíš to, že ještě pořád ráda ležela nahá v létě na písku, Jura stále mnohoznačně mlčela. Díval jsem se se zalíbením na zamyšlenou Juru a stín, který se jí mihl po tváři, jasně prozrazoval, že je to skutečně tak, jak jsem řekl, že podivné není to, že starší dáma pije brčkem mátu s ledem. Zůstala stát jako opařená uprostřed ohromné luxusní haly a přemýšlela, co Adrianě odpoví a Adriana neměla brýle, její oči, dokud je měla, řekla Jura a já ji nepřerušil, ano, řekla doslova: její oči, dokud je měla, se dívaly všude kolem, ale na mě ne, jako by si prohlížely celý ten obrovský pokoj, jen mě vynechaly, protože na mě se nezastavily, a já jsem je nemohla uvidět, neviděla jsem Adrianiny oči, když jsem tam v těch prvních okamžicích stála jako solnej sloup, nebyla jsem si jistá, jestli má oči, tak jako jsem si nebyla jistá, že má tělo, byla jsem si jistá jen těmi několika pramínky na její lebce, byla jsem si jistá, že jsou pečlivě naondulované, byla jsem úplně zmatená v těch prvních okamžicích, kdy jsem stála jako v pozoru uprostřed haly naproti Adrianinu křeslu a Adriana upíjela ze své vysoké sklenky mátu, až teď jsem si všimla, že je tam i nějaká červená tekutina, takže to byl vlastně koktejl, Teodore, posaďte se, Juro, vyzvala mě a ukázala na kanape, Jura se posadila na okraj kanape s pohledem neustále upřeným na Adrianu, byla jsem jako přikovaná, tvrdila Jura, jako připoutaná k tomuto stvoření, protože v těch prvních okamžicích mi Adriana připomínala něco, co jsem ještě neviděla, výplod něčí fantazie, nebo to bylo kvůli světlu v tom velikém prostoru, kvůli neskutečně zeleným květinám kolem oken, měla jsem pocit průzračnosti a průsvitnosti, snad to bylo tím, že okna sahala od stropu až k podlaze a světlo bylo i na stropě a ze stropu visely filodendrony, kaktusy, palmy, psí víno a růže a všechna ta zeleň jako by se zhmotňovala v mátě v Adrianině sklenici a průzračnost a průsvitnost jako by rozbíjela prostor, připomínalo to futuristickou krajinu, ale nebylo to jako futuristická krajina. V okamžiku, kdy si nesměle sedla na okraj kanape, rozhodla se Adriana ukázat jí svoje oči. Ty oči byly skoro bílé. Jak později zjistila, bývaly zelené, ale teď byly skoro bílé. Trochu moc velké na tak malý obličej, neobyčejně velké na tak malý, plachý, uzavřený a scvrklý obličej. A hlavně zorničky. Zorničky nevybledly. Zorničky byly černé, pronikavé, zvědavé, usměvavé, dobrotivé, oduševnělé, plné života, nikdy jsem neviděla něco tak oduševnělého, řekla Jura, neviděla jsem materializovaného, hmatatelného, zhmotnělého ducha, jen v zorničkách bílých očí Adriany, i když si myslíš, že to přeháním, Teodore. Duch je, Teodore, něco velmi přísného, náročného a posměvačného. Může mít pocit, že si nezaslouží, aby se ti zjevil, jen se před tebou mihne a navždy zmizí, Teodore. Přesně to dělala Adriana se mnou na začátku, teda ne Adriana, ale zorničky jejích bílých očí, jsem si jistá, že Adriana nevěděla, co se mnou dělají její zorničky, Teodore, ona sotva tušila, jak omračující účinek vyvolávají její zorničky při prvním setkání s lidmi, a nejen její zorničky, ale její oči, Teodore, a také její téměř dětské kosti na rukou a její neskutečně vrásčitá tvář, její lebka, pramínky vlasů, možná to tušila, protože pak už jsem ji nikdy neviděla, že by se objevila před lidmi bez černých brýlí a slaměného klobouku, nikdy během těch tří měsíců, kdy jsem jí byla pořád nablízku, jsem ji neviděla bez brýlí, klobouku a rukavic, zakrytá před očima světa, Teodore, podle mě si tehdy schválně nenasadila černé brýle, které, mimochodem, jak jsem si později všimla, ležely na stolku vedle sklenky s mátovým koktejlem. Jen před Simeonem a přede mnou si sundávala černé brýle, slaměný klobouk, rukavice a šály, které jí téměř celou zakrývaly před očima lidí. Takže i kdybych tě s ní seznámila, jenže ona se dost nerada seznamovala, ale i kdybych ji poprosila, aby se s tebou seznámila, Teodore, i kdyby ti dovolila ji vidět, stejně by si nesundala černé brýle, Teodore, takže bys stejně nemohl vidět její zorničky, drahý Teodore. Jura si sedla na kanape naproti Adrianě, nemohla z ní odtrhnout oči, nevěděla, co říct ani co má dělat, Adriana se na ni dívala, Adriana se dívala na Juru zorničkami svých bílých očí, Juře se v žaludku udělala dutinka, temná díra, Jura si byť jen na chvilku pomyslela, že ji možná hypnotizují, že se ji snaží unést, že ji pozorují, že už nikdy neuvidí zemi, zmocnila se jí panika, jakou ještě nikdy nezažila, chtěla se pokřižovat, ale z hrdla se jí nevydrala ani hláska jako v hororech, bála se, že tyhle myšlenky ji ještě víc vystraší, a jen čekala, čekala, čekala až panika pomine, čekala až dutinka v žaludku zmizí, takové byly Adrianiny oči, tak živé, ano, Teodore, to je to slovo, živé. Ty jsi nikdy neviděl živé oči. Ty jsi nikdy neviděl živou radost, Teodore, nikdy. Radost, která je živá a dýchá a pozoruje a plní všechno kolem sebe zářivými barvami, vlastně všechny barvy kolem Adriany tak nějak žily, ano, žily a zářily, zářily a radovaly se z té radosti, Teodore. Já jsem do toho dne taky neviděla živé oči. Většinou jsou naše oči krásné nebo jedinečné nebo hluboké nebo dobrotivé nebo smutné nebo zlé. Ale vždycky jsou naše oči líné, Teodore, líné, těžko bychom je mohli srovnávat s Adrianinýma očima. Najednou se Adriana zasmála, naklonila dopředu a pohladila Juru po ruce. Jura měla ruce na kolenou, pevně jednu v druhé, byly celé zpocené, jak pevně je měla semknuté, a Adriana se naklonila dopředu, pohladila Juru po ruce, tak nějak něžně a přátelsky pohladila její ruku. Kdo vlastně jste? zeptala se Jura a usmála se, ale jako by to říkala ze sna, jako by si nebyla jistá, zda tu otázku vyslovila nahlas, nebo v duchu, nebyla si jista ani sama sebou, jak se vlastně ocitla v Adrianině domě, jak se k ní dostala, jak byla zmámena jejími zorničkami, Adrianiny zorničky, když se na někoho upřely, tak ho probodly navždycky, přikovaly ho k něčemu, Jura nevěděla přesně k čemu, ale kdo se dostal do moci Adrianiných zorniček, nemohl zůstat takovým, jakým byl, Jura to nedokázala vysvětlit, ale bylo to tak. Proč se na ni tak dívám, to si myslím, že lže? zeptala se mě Jura, já mlčel. Myslím si, že ona, Jura, si vymýšlí? Že neříká pravdu? Opravdu si nemyslím, že si vymýšlí? Tohle jsme si museli ujasnit. Protože to, co následovalo, se už opravdu podobalo výmyslům, takže jsme si museli ujasnit, že Jura říká jen to, co se opravdu stalo, jen to vypráví a nic si nevymýšlí a nepřikrašluje, jen to vypráví! Pokračuj, Juro, řekl jsem klidně, pokračuj. Takže po otázce „Kdo vlastně jste?“, kterou Jura očividně pronesla nahlas, Adriana vybuchla smíchy, no ne vybuchla, její smích se nedá nazvat výbušným, protože její smích byl bezzvučný, šlo spíše o třesení těla a hlavy, o nepopsatelné natřásání, mrkání očima, její kůže se nepřetržitě a splašeně natahovala a zase scvrkávala, nedá se to k ničemu přirovnat, takové pohopsávání nebo nadskakování, ale spíše exploze, Teodore, jakoby exploze, která tě rozesmívá a zároveň tě naplňuje lítostí, jestli jsi tedy někdy pocítil takovou lítost, Teodore. Jediné, co si pak opakuješ pořád dokola, je: to snad ani není člověk, takhle nemůže vypadat člověk. Adriana zjevně pochopila, co si Jura myslí, co se jí honí hlavou, a znovu ji pohladila po ruce, neboj se, říkala její hladící ruka, neboj se, není to tak hrozné, možná, že to hrozně vypadá, ale člověk si zvykne, i ty si na mě zvykneš, Juro, zvykneš si na mé stáří, na blízkost smrti, naučíš se nebát se smrti a budeš mi za to vděčná. To ti tenkrát řekla? na první schůzce? když ti přátelsky pohladila ruku? nemohl jsem se udržet, abych se Jury nezeptal, i když jsem ji nechtěl přerušovat, to jsem pocítila, Teodore, prostě pocítila, že tohle mi říká její ruka, když mě přátelsky hladila
a pak se obě začaly smát, což znamenalo právě to
a dívaly se na sebe a nemohly od sebe odtrhnout oči
a vybuchovaly smíchem, protože už se vůbec nebály
ne, to nebylo vybuchování, nevim, co to bylo, Teodore, můžeš mi to vysvětlit, protože já se pořád snažím přijít na to, proč jsme se tak smály na první schůzce, ještě než jsme se domluvily, bylo to z radosti, že jsme se smály, držely se za ruce, dívaly se navzájem do očí. Mlčel jsem, samozřejmě, že jsem mlčel, kouřil a pohledem ji vyzýval, aby pokračovala. Ještě pořád jsem se zlobil a byl naštvanej, že mi sem tak vlezla, že se ke mně tak chovala, že ztrácím čas a že mám povinnosti, ještě pořád ve mně byl hněv a zloba, ještě jsem byl vytočenej, ale tenhle běs ze mě pomalu mizel, protože se na jeho místo vkrádal běs nový, ještě horší, cítil jsem, že někam letím spolu s Jurou a že absolutně netušíme kam. A pak jejich rozhovor proběhl přibližně takto:
Mohla bych být vaší prababičkou, ale raději budu vaší přítelkyní v tom krátkém čase, který mi ještě zbývá k životu.
Těším se, že...
Lichotky nechte stranou, jen nás zdržují.
Nechtěla jsem vám lichotit, jen jsem chtěla říct, že....že se opravdu těším, že...že...
Tak vidíte...myslím, že vím lépe než vy, co cítíte a co chcete říct, vy se těšíte, ano, to je vidět a není potřeba, abyste to oznamovala. Asi jste pochopila, že jsem hodně bohatá. Jsem stará paní, jsem sama, nemám ani příbuzné, ani nějaké jiné dědice, kromě Simeona, který se od roku osmdesát devět stará o restituce mých továren a nemovitostí. Tedy ne mých, ale mého otce. Stará se dost úspěšně o mé finance, jenže, objektivně vzato, já už moc peněz nepotřebuji. Budu vám platit tisíc leva měsíčně, byla bych ráda, kdybyste tu bydlela, pokud vám to není proti mysli, nemám nic proti tomu, abychom spolu trávily několik hodin denně, chodily spolu na procházky a na večeře, poslouchaly muziku, vyprávěly si, jezdily k moři a na pláž a v zimě na hory. Mám svůj automobil se šoférem, obyčejně jsem od května do října u moře ve své přímořské vile u Varny, kterou postavil můj otec na začátku minulého století, cítím se tam dobře, vlastně pouze tam se cítím úplně dobře, je až s podivem, jak dobře jsem na tom v mém věku a při mém způsobu života se zdravím, užívám nějaké léky, především stimulanty a vitamíny, ani nevím, čím jsem si zasloužila tak dobré zdraví, jako bych žila ještě jeden život. Ještě bych vás ráda upozornila, že si nijak nestěžuji na svůj věk, že se nebojím smrti, že mi není líto, že už mi není dvacet, ne, ničeho nelituji. Užívám si všechno, co prožívám, užívám si každý okamžik svého života a raduji se z něj tak, jak vy určitě neumíte, hlavně proto, že jste tak mladá, krásná a usměvavá, mladost si sama sebe neuvědomuje a právě v tom je její kouzlo, vy si sama sebe neuvědomujete a proto jste taková usměvavá, mladá a krásná, v okamžiku, kdy si sama sebe uvědomíte, už nebudete mladá, usměvavá a krásná, proměníte se v šedivou ženu, v jakou se promění skoro všechny mladé, krásné a usměvavé ženy. Určitě budete mít v prvních měsících, jestli nám bude dáno, abychom spolu žily několik měsíců a nikoli pouze dnů, budete mít pocit, že vás poučuji, že se vám snažím předat svou moudrost nabytou dlouhým životem. Ne, tak to není. Není to tak, že by mě tížila samota. Většinu života jsem žila sama a samota je pro mě jediný snesitelný stav. Stav, kdy se člověk obklopí různými lidmi kolem sebe a pořád aby si s nimi povídal, je pro mě nesnesitelný. Je pro mě nesnesitelné poslouchat přitroublé tlachání, nesnáším lidskou hloupost, která se mi lepí na uši i na oči. Vždycky jsem dávala přednost vlastnímu mlčení před lidskou hloupostí, která se mi lepí na uši i na oči. Ale přesto jsem si dala ten inzerát, že vás hledám, Juro, dala jsem si ten inzerát, že vás hledám, protože jinak jsem vás nemohla najít, protože vám nutně musím říct nějaké věci a vy je musíte znát a zapamatovat si je a teď přestávám mluvit, předávám vám slovo, myslím, že jste měla dost času, abyste se zorientovala, a Jura se vzmohla jen na ubohé a hloupé: přijímám vaše podmínky.

 

Z bulharštiny přeložil © David Bernstein

 

překlad David Bernstein

ukázka z románu Adriana
na iliteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství Siela

 

Diskuse

Vložil: Veronika S., Praha, 04.10.2007 11:45
Dimova, Teodora: Adriana
Úryvek mne naprosto pohltil. Skvělý sloh, moc dobře se to čte… Doufám, že budu mít příležitost přečíst si knihu celou… samozřejmě v češtině…
Vložil: Dana H. Černošice, 28.09.2007 16:42
Dimova, Teodora: Adriana
Text téhle knihy Teodory Dimové je zajímavý, knihu neznám, čtu úryvek prvně. Dimova zřejmě částečně vychází z jednoho modifikovaného příběhu vyznamenané knihy Majkite. Nechtěl byste se podívat i na tuto knihu? (Pozor na tu "mátu", jde zřejmě o mentovku, v překladu to vypadá, že Adriana pije mátový čaj.A... taky, což je důležitější, o používání obecné češtiny, hodí se sem.)Mám radost, že se po knize Daleko od Toleda objevuje pod překladem další Bernstein. Máte-li zájem, ozvěte se mi.
Vložil: Jana T., Bratislava, 27.09.2007 14:08
Dimova, Teodora: Adriana
Veľmi zaujímavá kniha, aspoň tá ukážka ma zaujala - aj keď to chce trochu výdrž,prehrýzť sa textom bez odstavcov... Neviem, ako je to s prekladmi bulharskej literatúry v Čechách, ale ja osobne ju prakticky nepoznám a preklad do češtiny by som určite uvítala. Ak je len trochu možnośť, prihováram sa za... preklad.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2659x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce