Kalfus, Ken: Americký problém

Kalfus, Ken
Americký problém

ukázka beletrie zahraniční

Když se podíváme na Kalfusův Americký problém, na první pohled je nám jasné, že autor na osud, jenž v jediné vteřině změní životy hlavních hrdinů, vůbec nehraje. Právě naopak: historie manželství Marshalla a Joyce je věrným odrazem nálady, jež panuje v americké společnosti.

(Ken Kalfus: Americký problém. Překlad Richard Olehla. Euromedia Group – Odeon, Praha 2007, 224 stran, doporučená cena 229 Kč.)

Joyce a Marshallovi bylo řečeno, že spolu mají komunikovat pouze prostřednictvím právníků, což bylo nemožné splnit, neboť oba stále obývali stejný třípokojový byt společně se svými dvěma malými dětmi a štěkajícím, citově vyprahlým kokršpanělem s drápky jak žiletky, kterého Marshall nedávno přinesl domů, aniž by se kohokoli zeptal, dokonce ani svého právníka. (Děti byly nadšené.) Za ten rok, co běželo rozvodové řízení, si dokázali mezi sebou vyvinout systém komunikace pro běžný život, který byl zcela nezávislý na konverzaci a spočíval především v dohodě, kdo odvede děti do školky (většinou Joyce) a kdo si pro ně přijde (obyčejně Marshall); dále kdo jim udělá s sebou svačinu, kdo bude s učitelkami řešit jaké problémy, kdo bude nakupovat, prát, dělat večeři, kdo s nimi bude jaký víkend a podobně. Kdykoli tenhle systém něco narušilo – k čemuž docházelo několikrát za den: například vlivem zvýšené teploty, večerní pracovní schůzky, kvůli problémům s docházením na nočník či nevysvětlitelnému zmizení celé láhve mléka zakoupené teprve den předtím –, byli Joyce a Marshall okolnostmi donuceni spolu promluvit, a diskuze i o tom nejtriviálnějším problému se často zvrhla v sžíravou hádku, během níž probrali veškerá témata, kvůli nimž se nyní nacházeli v rozvodovém řízení.
Všechno to začalo někdy v minulé dekádě, v minulém století, když oba společně téměř láskyplně dospěli k názoru, že pouto mezi nimi už není tak vřelé jako dřív. Během půl roku manželské terapie, v níž jim doktor kladl na srdce, aby odhodili všechny zábrany, které by jim mohly bránit ve vzájemné upřímnosti, Joyce a Marshall zjistili, že jeden druhého nenávidí. Vzduch v poradně, beztak už zkažený hádkami páru, který měl tu měl schůzku před nimi, teď zamlžil opar ze sporů, které předtím nikdy nezazněly – hádky o peníze, sex, děti, cíle dovolených, o Joycině stoupající váze i divoce se lišících odhadech výše Marshallova příspěvku na rodičovskou dovolenou. Poradce jim nakonec doporučil, aby své rozpory prohlásili za nepřekonatelné a poslal je k dohadovacímu řízení. Všechny hádky teď zmizely či byly upozaděny jediným bodem neshody: penězi. Marshallův plat byl podstatně vyšší, než kolik vydělávala Joyce, která dvakrát změnila práci a taktéž dvakrát šla na mateřskou. Takže Joyce požadovala byt a také to, aby Marshall i nadále hradil polovinu hypotéky, přispíval na výchovu dětí a ještě platil jakousi blíže neurčenou částku na běžné výdaje spojené s bytem. Když dospěli do této patové situace a poté, co se k ní po několik měsíců každý týden vraceli, nakonec na dohadovací řízení rezignovali a najali si každý svého právníka: Joyce ženu a Marshall muže. Z právníků se vyklubali přátelé, kteří se při pozdravu líbali na tvář.
Dokonce i předtím, než se Joyce a Marshall vydali společně na cestu, na jejímž konci se měli rozejít, byly jejich platy nedostatečné. Dvě třetiny jejich čistého výdělku spolkly hypotéka a poplatky za jejich špatně osvětlený, nedostatečně udržovaný, avšak úžasně položený byt ve čtvrti Brooklyn Heights. Oba jej i ulice, které jej obklopovaly, chovali v lásce, protože pro ně znamenal potvrzení těžce vybojovaného postavení v New Yorku. Oknem do ulice se sice koukalo jen do oken protějšího domu, ale hned za ním už ležel přes řeku Manhattan, z něhož byla vidět nejvyšší patra budov Světového obchodního střediska. Pro Marshalla by bylo zhola nemožné dál platit jakoukoli část hypotéky a současně si pronajmout byt někde v okolí, či v jakékoli jiné alespoň trochu bezpečné čtvrti v New Yorku. Tento hlavolam Joyce uspokojoval stejně, jako by to svedl snad jen nějaký klasický filosofický problém. Chtěla jej zničit nejen finančně, ale i osobně, a nejenom pro teď, ale napořád.
A jak on nenáviděl ji. O své nenávisti by býval mohl psát sonety, dokázal by na ni přísahat nebo na její důkaz vykonat mnohé namáhavé a odvážné, ba přímo hrdinské činy. Pozdě v noci občas popatřil na její schoulené tělo na gauči v obýváku – odmítal se totiž vzdát ložnice; u jejich čtyřleté dcery Violy stále přetrvávalo přesvědčení, že její matka každý večer usnula při sledování televize – a popadla jej tak vášnivá ošklivost, že dokázal hodiny a hodiny ležet a svírat a uvolňovat ruku v pěst. Možná bylo vlastně dobře, že nemohl spát, protože když usnul, skřípal zuby tak hrozně, že mu jeho zubař řekl, že z toho, jak na nich má poškozenou sklovinu, se dá s jistotou poznat, že se rozvádí. Doporučil mu zákrok, který si nemohl Marshall finančně dovolit. Ať ležel v posteli, či seděl v zubařském křesle a otevíral svá poškozená, prokletá ústa, pořád přemýšlel, co mu to Joyce provedla. Díky její malichernosti a iracionalitě jim teď padaly jejich životy na hlavy, respektive padaly na hlavy jejich dětí. Marshalla pokořovala neschopnost vytěsnit z paměti vzpomínku na to, že ji kdysi miloval stejně romanticky, jako ji teď nenáviděl.
Strojil proti ní úklady; ona to věděla. Marshall na tom pracoval potajmu, nacházel spojence ve vzdálených známých a příbuzných, nepozorovaně předával dál kompromitující klevety a podrýval Joycino odhodlání tak, že předcházel jejím stížnostem vlastními, na chlup stejnými obviněními. V jejím životě neexistovalo nic, nač by on nedosáhl: dokonce i její otec jednou cosi nepřímo kritizoval a naznačil, že o ní slyšel něco nepříliš lichotivého, avšak celé obvinění bylo natolik nekonkrétní, že se proti němu nedalo účinně bránit. Marshall se utrhoval na lidí z její práce, když volali k nim domů s nějakou důležitou zprávou, kterou on Joyce nikdy netlumočil. Zvyknul si opět nechávat záchodové prkénko nahoře, mokrou žiletku celou od mýdla na kraji umyvadla a spodní prádlo pohozené na podlaze koupelny; všechny tyhle zlozvyky vymýtila Joyce z jejich domácnosti už před mnoha lety. Ani děti nezůstávaly ušetřeny jeho uštěpačných poznámek na její adresu. Joyce slyšela jejich ozvěnu v otázkách, které jí kladly před usnutím: Proč vypadáš tak staře? Proč nemáš ráda Čmuchala? Čmuchal byl jejich pes, uslintaný, smradlavý stroj na ničení oblečení, kterého Marshall používal ve svém vojenském tažení proti ní, ve válce, která probíhala jen potají.
Jejich rozvádění prostupovalo vesmírem, v němž měl čas jen prchavou, nehmotnou podstatu. Joyce prohlásila, že ho z bytu dostane do konce roku; vzhledem k tomu, že nezmínila jakého, se Marshall této přísaze vzepřel. Oponoval jí, že si na to bude muset podat návrh; jeho právník ihned podal protinávrh, jehož projednávání zabralo celou zimu. Pak přišly prázdniny. Na byt musel být vypracován soudní odhad, který opět promarnil pár stránek v Joycině trhacím kalendáři plném vtipů, který měla v práci na stole; obě protistrany si najaly své odhadce, džiny a kouzelníky, kteří dokázali proměnit zlato v olovo a obráceně. Museli, dokonce dvakrát, nechat odhadnout i Marshallův magisterský titul z humanitních věd, který získal, když už byli spolu, což jí podle jejího názoru zakládalo nárok na část jeho budoucích výdělků, ačkoliv na jeho současnou kariéru nemělo tohle studium žádný vliv. Zálohy právníkům rychle vyplenily jejich spořící účty, které si předtím nejenom rozdělili, ale také převedli ke konkurenčním bankám, které sídlily v rozdílných čtvrtích. City, které k sobě Joyce a Marshall chovali, dosáhly intenzity čehosi prehistorického, kmenového a divošského, a když se v televizi dívali na zprávy z Balkánu nebo ze Západního břehu Jordánu, říkali si, ano, ano, ano, přesně tohle teď cítím k tobě.
Mezitím si jejich dvě děti – plody jejich lásky i fatálních komplikací jejich manželství, posléze civilní oběti rozvodu – žádaly výchovy. Joyce a Marshall se o ně o víkendu střídali, avšak Marshall měl pocit, že k tomu, aby si uchoval morální právo dále obývat jejich byt, měl by v něm zůstávat i o víkendech, kdy byla řada na Joyce. Většinu z nich strávil v ložnici s provokativně, možná až zlověstně zavřenými dveřmi, jimiž nepronikaly dokonce ani zvuky z puštěné televize. Z pokoje vylézal, pouze pokud musel nakrmit a vyvenčit Čmuchala, což Joyce odmítala dělat, dokonce i když nebyl Marshall doma a pes se mohl zbláznit. Marshall musel objednat venčící službu.
Jednoho nedělního odpoledne na konci srpna se však zdálo, že jejich kontinentálními deskami, natlačenými jedna na druhou, cosi hnulo. Joyce zrovna přišla s dětmi na hřiště; dvouletý Victor seděl na asfaltu u lavičky a zkoumal kus hlíny a Viola se mezitím vyšplhala na prolézačku. Najednou však slezla dolů a se smíchem se rozběhla k matce. Na tváři jí hrál ten nejsladší úsměv a vypadala jako jemné, citlivé dítě; její rodiče se častokrát zahleděli do jejích oříškových očí a úplně zapomněli, že byli někdy nešťastní. „Fuj!“ vítězoslavně oznámila. Cosi jí teklo po nohách dolů. Vždyť už jí jsou čtyři, zabědovala Joyce nahlas. I tomu se Viola zasmála. Joyce s sebou naštěstí vzala náhradní oblečení. Z kabelky rychle sebrala pár ubrousků a snažila se Viole utřít alespoň nohy, jenže ta toho měla plné kalhoty a proud byl k nezastavení; ještě pořád totiž úmyslně tlačila. „Nech toho,“ přikázala jí Joyce. „Okamžitě toho nech.“ Chtělo se jí upustit kapesníčky na zem, schoulit se na lavičku, schovat obličej do dlaní a pomalu se proplakat až ke spánku, po řece slz odplout pryč z tohoto života. Ostatní matky a chůvy - nikdo, koho by znala - ji nezúčastněně pozorovaly, sledovalo ji dokonce i pár dětí, co si hrály s míčem a obvykle je zajímal jen basket. Joyce chytila Violu za ruce, zvedla ji nahoru a nesla kolem zamčených záchodků k nádobám na odpad, přičemž se snažila držet si ji co nejdále od těla. Rozepnula jí patentky na kalhotách a nechala celý ten umazaný hnus sklouznout přímo do popelnice. Stejně by z nich Viola brzy vyrostla. Jednou rukou ji držela nad kontejnerem a druhou se pokoušela ubrousky odstranit všechna hovínka. Zabralo jí to tak minutu, možná dvě, ale i tak byla Viola pořád šíleně špinavá. Joyce ji i přesto, že měla nahý zadek a nepřestávala se chichotat, začala táhnout zpátky k jejich věcem, když se ale podívala směrem k lavičce, kde nechala stát kočárek, uvědomila si, že něco je strašně špatně. Udělalo se jí z toho fyzicky nevolno. Victor hulákal, jako by ho na nože brali, a zmítal se v náručí jakéhosi pomateného, divoce gestikulujícího šílence s planoucíma očima a pěnou u úst. Byl to její manžel, který sem přišel vyvenčit psa.
„Kde.“ Marshall vzteky sotva mluvil. Celý se třásl, takřka vibroval; vypadal, jako by každou chvíli měl jako raketa vystřelit do vesmíru. Zalykal se po každém vyřčeném slovu. „Jsi. Byla?“
„Viola si nadělala do kalhot.“
„Ty jsi ho tady nechala samotnýho!“
„Jdi do prdele. Snažila jsem se ji utřít.“
Čmuchal si asi myslel, že se baví o večeři. Vrtěl ocasem, štěkal a nakonec vyrazil k Joyce a vesele jí zabořil drápy do stehen. Joyce zavrávorala a Viola jí zanechala na halence vlhkou šmouhu. Pak uviděla, že Čmuchalovo vodítko má v ruce Marshallův velmi dobrý kamarád Roger, manžel její bývalé velmi dobré kamarádky Lindy. Popravdě řečeno, Linda byla kdysi její nejlepší přítelkyně. Jenže zhruba před rokem, když se Joyce a Marshall dohodli, že řeknou známým o svých manželských těžkostech, se Marshall jedné dlouhé noci plné slz, objetí a slibů věčného přátelství Rogerovi a Lindě vyzpovídal, takže teď se Roger díval úmyslně jinam, plný rozpaků z toho, že ji zase vidí.
„Jak dlouho jsi byla pryč?“ řval na ni Marshall. „Byli jsme tady aspoň pět minut a ty nikde! My jsme si to změřili. Kdyby ho někdo unesl, tak už by byl dávno na druhým břehu řeky! Tohle je přesně ono, Joyce. Jseš vyřízená. Můj právník zpochybní tvou schopnost starat se o děti.“
Marshall svůj slib dodržel: celý incident vytáhnul při jejích příštím pátečním sezení. Pokud bude potřeba, Roger mu to dosvědčí. Právník řekl Joyce, že není třeba mít starosti: aby ztratila nárok na opatrovnictví, musela by provést mnohem horší věci; dále řekl, že Marshall nemá vlastně nic v ruce a že o opatrovnictví vlastně doteď vůbec nebyla řeč. Joyce bylo jasné, že Marshall o opatrovnictví stejně nestojí, ale věděla, že samotná hrozba, že by k něčemu takovému mohlo dojít, by mohla být dostatečným argumentem pro to, aby časem a za doprovodu slz a vzteku revidovala, nebo rovnou stáhla svoje požadavky ohledně hypotéky – a neexistoval způsob, jakým by jejich byt dokázala finančně utáhnout sama. Marshall ji drtil a ubíjel, škrtil a opouštěl. Síla jeho nenávisti skoro potvrzovala sama sebe: jak by mohl muž v něco takhle silně věřit a současně se mýlit? Jak je možné, že nechala Victora samotného? Všechno se teď obracelo proti ní: přibrala další dvě kila, ten kšeft v Berkeley taky nevyjde a k tomu se blížilo její každoroční hodnocení v práci.
Po takové porážce vyhledala Joyce útočiště u svých rodičů v Connecticutu, ti ale byli viditelně zklamaní, že přijela bez dětí, i když věděli, že tenhle víkend je řada na Marshallovi. V Brooklynu mezitím zavládl mír. Teď když byla Joyce pryč, cítil Marshall najednou mnohem více optimismu, volnosti, života. Prozpěvoval si muzikálové melodie. Zápasil s dětmi. Vzal je do restaurace na pizzu. Společně šli vyvenčit Čmuchala na promenádu nad přístavem, odkud je vidět celkové panoráma Manhattanu. Viola dokázala svému bratrovi správně vyjmenovat všechny důležité mrakodrapy. V sobotu večer usnul Victor Marshallovi na prsou. Váha chlapcova těla byla opravdová a láskyplná. Poprvé od chvíle, kdy odpálili roznětku rozvodového řízení, uvěřil Marshall, že jako svobodný otec má šanci uspět.
Marshallův zlatý víkend se protáhl až do pondělka. Joyce jela od rodičů rovnou do práce a když skončila, šla na večeři do restaurace. Marshall vesele přivedl děti ze školky domů, nakrmil je a posadil je před televizi, aby si mohl v klidu prostudovat podklady z práce. Dvakrát ho při tom vyrušil telefon, a pokaždé chtěli Joyce. První hovor byl od nějakého debila z Kalifornie, který se jí snažil dovolat na mobil. Ve sluchátku zněl dýchavičně a rozrušeně a evidentně neměl ani potuchy o jejich rodinné situaci, takže Marshallovi dlouze vyprávěl o tom, že teď probíhají taková a taková jednání, že všechno pěkně odsýpá, ale že nutně potřebuje, aby za nimi Joyce další den přijela. Druhý telefonát byl od ženské z firemní cestovky, která na příkaz toho kalifornského blba zabukovala Joyce místo v letadle z Newarku a zařídila všechny ostatní potřebné náležitosti.
Lepší by bylo letět z letiště LaGuardia, ale Marshall si to nechal pro sebe. Princip mu velel v ničem Joyce nepomáhat. Podrobnosti o letu si načmáral do diáře; zatím si nebyl jistý, jestli je Joyce vůbec předá. Jakýkoli vzkaz by mohl být brán jako projev slabosti, pokus o usmíření, omluva za to, že předtím žádné zprávy nepředával, či snad dokonce jako známka ochoty prominout jí skutečnost, že ona jemu žádné vzkazy nikdy nevyřídila. Na druhou stranu, tohle byla příležitost dostat ji z bytu třeba na celý zbytek týdne. Kontemploval nad rozličnými významy takového sdělení. Ačkoli zdaleka nedospěl k nějakému rozhodnutí, napsal nakonec bez jakéhokoli oslovení a podpisu číslo letu a název hotelu na kousek papíru - dal si při tom záležet, aby to celé vyznělo hodně stroze a nedalo se to pokud možno přečíst – a položil jej na kuchyňský pult pod mikrovlnku tak, aby šance, že jej Joyce najde, byla co nejmenší.
Jenže když Joyce přišla domů, byla dost hladová. Přinucená okolnostmi přehodnotit své přesvědčení, že zmrazené sladkosti se nemají ohřívat v mikrovlnce, hned natrefila na Marshallův vzkaz. Docela se jí ulevilo, když zjistila, že dveře do jeho pokoje jsou zavřené, protože se obávala, že by jinak musela utrousit slovo vděčnosti. Dobila baterku u mobilu a zabalila si. Příští ráno pro ni přijel taxík tak brzy, že Marshall musel dovést děti do školky sám, čehož vyústilo v další hádku plnou naběhlých tepen a práskání dveří při jejím odchodu.
Marshall oblékal děti, ještě když spaly.
„Kde je máma?“ zamumlala Viola.
„V Berkeley. Kousek od San Franciska. Vás tu nechala a odjela si do Kalifornie.“
„Ještě před snídaní?“
Marshall už neměl čas vyvenčit Čmuchala, takže si vtloukal do hlavy, že nesmí zapomenout zavolat venčící službu. Konečně dorazili do školky, kde se zapletl do zdlouhavé a bezpředmětné, avšak nesmírně roztomilé konverzace s Violinou energickou, kudrnatou učitelkou. Vypadala jako čerstvá absolventka a její tváře hořely zdravím stejně jako líčka jejích svěřenců. Marshallovi se moc líbila a – tím se tedy vůbec nebyl jistý a bylo to možná jen jeho zbožné přání, podobně jako jeho optimistické sebevědomí ohledně svobodného otcovství, což mělo vyvážit beznadějný duševní stav, jenž v sobě obsahoval pocity nepotřebnosti, nedostatku přitažlivosti, zklamání a smrtelnosti – zdálo se mu, že jí se hodně líbilo, že se mu líbí. Jenže teď šel pozdě do práce.

(Ken Kalfus: Americký problém. Překlad Richard Olehla. Euromedia Group – Odeon, Praha 2007, 224 stran, doporučená cena 229 Kč.)

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 1830x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce