Americká literatura po 11. září 2001

Americká literatura po 11. září 2001

studie beletrie zahraniční

Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Ovšem moderní americká literatura v tom našla své veliké téma.

Ve stínu neexistujících věží
Americká literatura po 11. září 2001

Ve Spojených státech je státních svátků pomálu a tři nejdůležitější data moderní americké historie jimi ani nejsou. Všechny tři znamenaly konec jedné éry, jakéhosi snu o nezranitelnosti Ameriky či představy, že nic nemůže největší zemi na světě zabránit v cestě vpřed. Jenže nejdříve přišel 7. prosinec 1941 a bolestné procitnutí z politiky nevměšování. Další přelomový den nastal 22. listopadu 1963 s atentátem na prezidenta Kennedyho. Bezprostřednost a sdílení této události skrze televizní obrazovku daly celému národu pocit společného traumatu. Lidé si mnoho let navzájem kladli otázku: „Kde jsi byl, když zabili Kennedyho?“ Tu chvíli si pamatoval každý, stala se pojítkem napříč generacemi i sociálními skupinami, jakousi společnou identifikací národa.
Zmíněná otázka vydržela Američanům takřka čtyřicet let, než přišlo slunečné ráno 11. září 2001 a teroristický útok na obě budovy Světového obchodního střediska. V troskách věží našly smrt skoro tři tisícovky lidí. Od onoho dne se už na Kennedyho nikdo neptá.

Teroristické útoky z 11. září rozetnuly plané debaty o tom, kdy skutečně skončilo 20. století, zdali 1. ledna 2000, nebo až o rok později. Zkáza WTC předznamenala konec starého světa a osvědčených jistot: Amerika – především New York, dříve tak bezstarostné, živé město – si musela urychleně osvojit elementární bezpečnostní pravidla. Multikulturnost, jež leží v samém základu Spojených států, dostala povážlivou trhlinu. Muslimové a společně s nimi všichni ostatní, kteří se jim podobali, začali být najednou podezřelí, jiní než ostatní. V New Yorku zavládla zvláštní atmosféra: město se sice zázračně rychle vzpamatovalo a žije dál v hektickém tempu, ovšem zároveň čeká, kdy k podobnému útoku dojde znovu. Otázka nezní zda, ale kdy.
Počáteční šok ze ztráty blízkých, tolik milované dominanty města i starých jistot, i celonárodní trauma se samozřejmě stalo živnou půdou pro umělecké zpracování. První zareagovali básníci: Marvin Bell napsal báseň Zvuk kroků toho, jenž vstal z mrtvých onoho osudného dne v noci, když nemohl spát. Galway Kinell, jeden z posledních žijících velkých básníků šedesátých let, pak k prvnímu výročí události uveřejnil rozsáhlou poému Po pádu věží, jakési rekviem za všechny oběti teroristických útoků. Sám ovšem přiznal, že se mu báseň vzhledem k rozsahu neštěstí nepsala lehce, teprve po šesti měsících pokusů začala dostávat správný tvar.

Oč těžší to tedy museli mít prozaici. V prvních letech se na pultech amerických knihkupectví neobjevil jediný významný román, v jehož středu by bylo 11. září. Jako by trauma bylo příliš čerstvé, jako by se Americe nechtělo vyvolávat duchy nedávné minulosti a sypat sůl do jen chvíli zacelených ran. Pokud už nějaké dílo vyšlo, dočkalo se jen okrajového zájmu kritiky i čtenářů (částečnou výjimku tvoří jen román Pattern Recognition sci-fi autora Williama Gibsona). Americké prozaiky v tomto ohledu předběhli Francouzi: již k prvnímu výročí útoků vyšly ve Francii tři romány. Nejlepší z nich je Windows on the World od známého provokatéra Frederica Beigbedera, jenž protentokrát nechal satirický tón stranou a v díle, jehož jednotlivé kapitoly jsou vlastně záznamem časového období mezi nárazem prvního letadla do WTC a pádem druhé věže, vyjádřil trochu překvapivě Americe sympatie.
První americkou reflexí událostí 11. září se tak trochu paradoxně stal komiks Arta Spiegelmana, známého tvůrce Mause a nositele Pulitzerovy ceny, jenž zažil 11. září doslova na vlastní kůži. V té době totiž bydlel jen pár set metrů od místa útoků. Jeho vyprávění tvoří deset grafických příběhů, na nichž autor pracoval takřka dva roky, a má místy politický nádech – jako naprostá většina Newyorčanů je i Spiegelman přesvědčený antibushovec.
Na románové zpracování 11. září si museli Američané čekat ještě další rok. Teprve v říjnu 2005 vyšel druhý román „zázračného dítěte americké literatury“ Jonathana Safrana Foera Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Tragédie je tu zachycena očima desetiletého Oscara, který onoho osudného dne ztratil v troskách WTC otce. Ve svém díle nabízí Foer zajímavou paralelu: útoky z 11. září totiž připodobňuje ke spojeneckému náletu na Drážďany z druhé světové války. Optika vítězství a porážky se u něj mění podle toho, jakýma očima se na událost díváme, lidské utrpení však zůstává nezměrné, ať už je na jakékoli straně.
Pak už romány následovaly jeden za druhým a začala se objevovat i velká jména, například John Updike s románem Terorista, či naposledy Padající muž Dona DeLilla. Je zajímavé, že naprostá většina z nich nahlíží tragické události očima obyčejných Američanů, pro něž 11. září znamená buď začátek nového života, který je o tolik horší nežli ten před útoky, jako je tomu v případě DeLillových hrdinů, či naopak jeho konec, například v románu Brooklynské panoptikum Paula Austera. Někdy se toho však moc nezmění a 11. září slouží jen jako spouštěcí mechanismus pro to, co by stejně jednou nastalo. Tak je tomu se životy protagonistů románu Císařovy děti Claire Messudové. A konečně existují i knihy, kde je 11. září strašlivou připomínkou toho, jak moc může velká historie ovlivnit životy lidí okolo nás, ovšem naši už beztak komplikovanou pozici nijak nevylepší – rozvádějící se manželský pár v grotesce Americký problém Kena Kalfuse by o tom jistě mohl říci své.
Zcela separátní kapitolu tvoří díla, v nichž se autoři odvážili dívat se na události z druhé strany. Je příznačné, že v současných Spojených státech, jež se tak pyšní svou dlouhou demokratickou tradicí, avšak současně po spisovatelích se požaduje tvrdá autocenzura, si troufli nahlédnout do myslí teroristů jen ti největší: část DeLillova Padajícího muže je vyprávěna z pohledu jednoho z Arabů, kteří tvořili součást Attova komanda, Updikův román je pak popisem vývoje amerického muslimského mladíka, jenž vyrůstá v chudé předměstské čtvrti New Yorku a nakonec dochází k tomu, že terorismus je jediným východiskem z pasti jeho života.

Když se díváme na defilé anonymních hrdinů všech těch románů, zjistíme, že vždy jde o ty, kteří inferno 11. září přežili. Vnucuje se tedy otázka: kdo je vlastně obětí teroristických útoků? Je to těch 2749 lidí, kteří toho rána zahynuli, či desetitisíce jejich příbuzných, známých, kolegů z práce? Nebo snad jsme to všichni my, kteří užíváme výhod, pohodlí a bezpečí západní civilizace? Anebo je to úplně jinak a za všechno si můžeme sami? Vždyť podobnou tragédii spousta analytiků a vlastně i umělců předpovídala. Jenže než k ní došlo, považovali jsme jejich díla za sci-fi.
Každopádně se dá s jistotou předpovědět, že čím více let uplyne od 11. září 2001, tím častěji se budeme s touto tématikou v dílech amerických umělců setkávat. A v tom je snad jakýsi přínos této tragédie: moderní americká literatura tu našla své veliké téma.


 

© Richard Olehla
Vyšlo v MFDnes, 8. září 2007
Na iliteratura.cz se souhlasem autora

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3288x

Inzerce
Inzerce