Reza, Yasmina: L´aube le soir ou la nuit

Reza, Yasmina
L´aube le soir ou la nuit

recenze beletrie zahraniční

Přestože čteme příběh, o jehož konci už máme nějaké tušení, nijak zvlášť nám to nevadí. Reza přikládá velkou váhu popisům, které jen pomáhají dokreslit jednotlivé situace. Pohrává si s emocemi, zpomaluje tempo svými úvahami, vše prokládá shrnutím Sarkozyho komentářů, střídavě text protkává dialogy.

Literární portrét Nicolase Sarkozyho
Yasmina Reza
: L´aube le soir ou la nuit, Flammarion, 2007, 200 stran, 18EUR

Ve středu 22. srpna 2007 byla do redakcí několika málo vyvolených časopisů (Le Point, Le Nouvel Observateur, Lire) z nakladatelství Flammarion rozeslána kniha, o které všichni už dva měsíce mluvili, ale nikdo ji zatím nečetl. Kniha, na kterou se jen tak nezapomeneme, anebo, lépe řečeno, na rozruch kolem ní. Kniha, která podzimní historii každoročního zahájení literární sezony „La Rentrée littéraire“ mění tak trochu v hysterii, kniha jedné z nejpřekládanějších francouzských autorek, Yasminy Rezy, s názvem L´aube le soir ou la nuit. Portrait littéraire de Nicolas Sarkozy (Svítání večer nebo noc. Literární portrét Nicolase Sarkozyho).

Na pulty knihkupectví se titul dostává 24. srpna 2007, vydání doprovází absolutní informační embargo Flammarionu. Autorka poskytne jediné exkluzivní interview pro Le Nouvel Observateur a poté se uchýlí před vším tím povykem kolem své knihy na ostrov Pantelleria – to vše jen zvyšuje zvědavost a nabádá čtenáře, aby si to zajímavé dílko běželi koupit.

Yasmina Reza
Tmavovlasá, štíhlá žena, milovnice Schopenhauera a Houellebecqa (odtud pramení stejná mediální strategie?), spisovatelka, režisérka, herečka, autorka divadelních her hraných v třiceti pěti jazycích. Žena, jež strávila rok po boku vítězného prezidentského kandidáta, přičemž nikdy neodkládala zápisník, číhajíc na zdánlivě bezvýznamné slovo, maličkost, která dodá jejím větám potřebné podrobnosti a sílu strhujícího portrétu. Byla všude: její stín se dal zahlédnout v sálech předvolebních meetingů, během návštěv továren i diplomatických rozhovorů, při televizních přenosech, v letadle, ve vlaku, na lodi, v autě… vždy v blízkosti předvolebního kandidáta za stranu UMP.

Yasmina Reza si od ostatních novinářů udržovala odstup, do „sarkotýmu“ totiž měla neomezený přístup. Po celý rok sledovala předvolební kampaň budoucího vítěze, prožívala s ním jeho malé prohry a vítězství, do jisté míry s ním sdílela i důvěrné chvíle. Výsledkem té dlouhodobé práce je její nová kniha – portrét muže na cestě ke slávě, a to muže hyperaktivního, optimistického, chybujícího, ambiciózního a přitažlivého, v narážce na jistou zejména charakterovou podobnost s Napoleonem zvaného někdy také „malý Sarkoleon“.

Potomci imigrantů
První setkání obou spisovatelů – i Nicolas Sarkozy totiž vstoupil do literatury, jeho kniha Témoignage (Svědectví) vyšla v nakladatelství XO v r. 2006 – proběhlo už na jaře roku 2006, na náměstí Place-Beauvau. Rezu námět spojení osobního života a politiky, a tedy vlivu politiky na osud jednotlivce vskutku fascinuje, proto si vezme hezké šaty a požádá tehdejšího ministra vnitra o souhlas: „J´aimerais, Monsieur, vous suivre afin de faire votre portrait“ (Vážený pane, ráda bych vám jistý čas byla nablízku, pak bych sepsala váš portrét).

Sarkozy souhlasí, dle Rezy je dokonce poctěn, což také spisovatelka hned na první straně své knihy zmiňuje. I když Reza kromě maďarského původu popírá jakoukoliv podobnost s politikem Sarkozym, něco společného oba mají: potřebují samotu, nelpí na rodné hroudě, naopak upřednostňují velkoměsto před venkovem, neustále bojují s časem, neskrývají odpor k projevům poraženectví či nostalgického patosu. To vše může být základem jejich vzájemných sympatií, patrných i při jejich prvním oficiálním setkání, během interview pro revue Le Meilleur des mondes, kde hovořili s André Glucksmannem a Pascalem Brucknerem. Sympatií, které pomohly Reze stát se součástí Sarkozyho předvolebního týmu.

Celé měsíce pozoruje, poslouchá, reaguje a hlavně zapisuje. Naučí se, jak důležitá je strategie, objeví v Sarkozym malého chlapce, se kterým ho neustále srovnává…

6. května 2007 pro Rezu její mise končí, žádá o možnost ještě měsíc v Elysejském paláci pokračovat, ale dostává zápornou odpověď. Na oslavný vítězný dýchánek do restaurace „Fouquet´s“ pozvána není – na seznamu hostů sestaveném Cécilií Sarkozyovou pro ni nezbylo místo. Pro Rezu tedy drastický návrat do reality.

„L´aube le soir ou la nuit“
Mediální humbuk je v plném proudu. Ředitel nakladatelství Flammarion překládá datum tisku 100 000 výtisků z července na srpen, aby omezil riziko možného úniku informací.

19. srpna kniha je kniha doručena prezidentovi. Reakce na dotazy novinářů byla stručná: knihy o sobě si prý nikdy nečte.

Samotnou knihu věnovanou neznámému G. (údajně by se mohlo jednat o Dominique Strauss-Kahna) tvoří krátké kapitoly, jakoby krátké divadelní scénky – Reza nezapře duši dramatičky. Stručné, ale trefné postřehy psané minimalistickým, úsporným stylem, a jak je autorčiným dobrým zvykem, často v ironickém tónu.

Přestože čteme příběh, o jehož konci už máme nějaké tušení, nijak zvlášť nám to nevadí. Reza přikládá velkou váhu popisům, které jen pomáhají dokreslit jednotlivé situace. Pohrává si s emocemi, zpomaluje tempo svými úvahami, vše prokládá shrnutím Sarkozyho komentářů, střídavě text protkává dialogy. Připomene i setkání „bulvární“ například s Marcem Levy (str. 84), i ta, která jsou jí osobně bližší, například s alžírským prezidentem Bouteflikou.

Během četby tak potkáváme též Milana Kunderu (str. 27), Tonyho Blaira a rozličné aktéry francouzské politické scény. Dozvídáme se Sarkozyho libůstky, mezi něž patří zejména čokoláda a hudba Chimène Badi (str. 25), ale i méně oblíbené věci a rovněž různá nelítostná vyjádření. I přes proklamovaný odpor k patosu se poučíme, že láska je jediná věc, která se počítá. Občas překvapí citace Borgese, občas kandidátův slovník.

Kniha má přese všechno také dvě „tabu“, jsou jimi manželka Cécilia a politická rivalka Ségolène Royal. Cécilia se v textu jen mihne, předvolební soupeřku vyřadí ze hry jeden suchý Sarkozyho komentář.

Na škodu celé knihy může být autorčina až přespříliš hmatatelná přítomnost, Reza postrádá potřebný odstup – tento dojem umocňují citace společných žertíků, neskrývané tykání nebo zmínka o krátkém tanci v zákulisí během meetingu v Dijonu 29. dubna 2007.

Vydání nemohlo být načasováno lépe, po Sarkozyho vítězství se Francie veze na vlně prezidentova optimismu, energie a vidiny lepších zítřků. Zájem čtenářů o knihu byl veliký, jen Carrefour objednal 25 tisíc výtisků; a i přes rozporuplné kritiky, rozdělené na dva tábory – ti první jsou zklamaní výsledkem po měsících napínání, druzí zas přesvědčeni, že Reza tentokrát dosáhne až na Prix Goncourt (dnes už je jasné, že tahle vize se nenaplní). Kritiky nejsou zajedno ani v otázce, zda se v případě této knihy jedná o literaturu, nebo politickou esej.

Kniha rozhodně stojí za přečtení: nepatří sice mezi tituly, ve kterých je stále co objevovat, pozornost si ale zaslouží.

© Dita Klepková
Ve zkrácené podobě článek vyšel v týdeníku A2.
Na iliteratura.cz se souhlasem autorky i A2.

 

Ukázka
Sarkozy – Juppé
(str. 96)

Rozhovor o divadle a životě herců:
Juppé: „I v malých rolích lze být šťastný.“
Sarkozy: „Zapisuj, zapisuj Yasmino, 12. února 2007, návrat z Berlína, Alain Juppé řekl: i v malých rolích lze být šťastný.“
Juppé: „Neřekl jsem já“.
Sarkozy: „To je ještě horší, říkat „lze být“ znamená pokus o mlžení“.
Juppé se usmívá.
Sarkozy: „Znám Alaina už třicet dva let…“
Juppé: „Třicet jedna.“
Sarkozy: „Vždycky musí mít pravdu. Mně je to jedno.“
Juppé: „Jasně že mám pravdu.“
Sarkozy: „Tak vidíš.“

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3352x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce